32 Odo 1754/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně Č. S., s.r.o., proti žalované Z.-V.
P. a.s., zastoupené Mgr. P. P., advokátem, o 487.192,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 35 Cm 291/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č.j. 4
Cmo 131/2005-93, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č.j. 4 Cmo
131/2005-93, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince
2004, č.j. 35 Cm 291/2000-57, ve výroku, jímž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni 313.697,- Kč a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
16. prosince 2004, č.j. 35 Cm 291/2000-57, v napadeném rozsahu, jímž Městský
soud v Praze žalované uložil zaplatit žalobkyni 313.697,- Kč a rozhodl o
nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání odvolání žalované ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními
závěry. Žalobkyně neprokázala, že by se žalovanou uzavřela smlouvu o dílo na
provedení opravy vřeten, neboť mezi nimi nedošlo k dohodě o ceně opravy a ani
nebyl stanoven způsob jejího určení, přičemž z ujednání účastníků nebylo možné
dovodit ani jejich vůli uzavřít smlouvu i bez určení ceny. Pakliže žalobkyně
jednala na základě jednoznačně projevené vůle žalované a opravu předmětných
vřeten provedla, soud prvního stupně postupoval podle odvolacího soudu správně,
posuzoval-li žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení podle § 451
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), když dovodil, že se žalovaná
jako vlastník vřeten obohatila tím, když namísto vadných vřeten vlastní nyní
vřetena opravená. Odvolací soud neshledal ani žádné pochybení soudu prvního
stupně při určení výše bezdůvodného obohacení. Na základě znaleckého posudku,
který nechal soud prvního stupně zpracovat k otázce ceny účtované opravy vřeten
a k jejich hodnotě před a po provedení opravy, soudy obou stupňů ve shodě se
znalcem konstatovaly, že hodnota opravy je přesně zjistitelná jen za
nepoměrných obtíží, protože zjištění skutečných nákladů je bez demontáže vřeten
nemožné. Za této situace nelze podle odvolacího soudu soudu prvního stupně nic
vytknout, stanovil-li výši peněžité náhrady za opravu vřeten podle § 136
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), když ve své úvaze vycházel
z obsahu znaleckého posudku a z vyjádření znalce, který označil kalkulace
nákladů na opravu předložené žalobkyní s ohledem na místo a čas provedení
opravy za přiměřené. Pakliže i žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního
stupně omezila původní žalobní nárok na nižší částku než by jí náleželo podle
znaleckého posudku a žalovaná neprokázala své tvrzení o tom, že hodnota
provedených oprav je 150.000,- Kč, čímž se jí nepodařilo vyvrátit skutková
zjištění soudu o hodnotě provedených oprav, odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním dotčené části jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním,
jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z důvodu nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle přesvědčení
dovolatelky postupoval odvolací soud v rozporu s hmotným právem, uzavřel-li, že
její bezdůvodné obohacení spočívá ve výši nákladů vynaložených žalobkyní na
provedení opravy vřeten. Domnívá se, že toto pochybení soudu zakládá jak
přípustnost, tak i důvodnost podaného dovolání. Dovolatelka, poukazujíc na
konkrétní soudní judikaturu Nejvyššího soudu, zastává názor, že v případě
zhotovování díla se případné bezdůvodné obohacení na straně objednatele nerovná
nákladům vynaloženým na zhotovení díla, jak nesprávně dovodil odvolací soud,
nýbrž skutečnému majetkovému prospěchu na straně objednatele díla. Dovolatelka
rovněž namítá, že soudy obou stupňů založily závěr o oprávněnosti nároku
žalobkyně na znaleckém posudku, který nemá podle jejího mínění žádnou důkazní
hodnotu, je zmatečný a v podstatě nepřezkoumatelný.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č.
59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního
řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce rozsahu a
výše bezdůvodného obohacení na straně žalované, kterou odvolací soud řešil v
rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst.
3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelka netvrdila a dovolací soud
je z obsahu spisu
neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. platí, že kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Bezdůvodným obohacením je podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 454 obč. zák. se bezdůvodně obohatil i
ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že nikdo se
nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k tomu dojde, je povinen
takto získaný prospěch (tj. to, oč se bezdůvodně obohatil) vydat tomu, na jehož
úkor k obohacení došlo. Tomu odpovídá právo toho, na jehož úkor k obohacení
došlo, požadovat vydání toho, oč se povinný obohatil.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví § 458 obč. zák., podle jehož
prvního odstavce musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada.
Z posléze citovaného ustanovení vyplývá, že zákon preferuje na prvním místě
vydání bezdůvodného obohacení „in natura“. Pouze v případě, kdy tento způsob
vydání bezdůvodného obohacení není možný, nastupuje místo toho povinnost
poskytnout peněžitou náhradu ve výši protihodnoty toho, co nelze vydat, a to
podle hodnoty plnění v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno.
Vycházeje ze zjištěného skutkového stavu a zejména ze skutečnosti, že předmět
bezdůvodného obohacení v předmětné věci nelze vydat, v důsledku čehož přichází
v úvahu poskytnutí peněžité náhrady, dovolací soud přezkoumal správnost
napadeného rozhodnutí z pohledu dovolacích námitek, zda výše peněžité náhrady
určená odvolacím soudem odpovídá ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že rozsah bezdůvodného
obohacení na straně žalované představuje podle odvolacího soudu náklady, které
žalobkyně vynaložila na provedení opravy vřeten. Takový postup v souladu s §
458 odst. 1 obč. zák. není.
Vzhledem k tomu, že obohacení žalované spočívalo ve výkonech, které žalobkyně
provedla na vřetenech, které jsou ve vlastnictví žalované, není v posuzované
věci dobře možné, aby žalovaná vydala žalobkyni to, co nabyla bezdůvodným
obohacením. Proto je na místě postup podle ustanovení § 458 odst. 1, věty
druhé, obč. zák., tj. poskytnutí peněžité náhrady. Potud postupoval odvolací
soud správně, pochybení se však dopustil při stanovení výše a rozsahu
bezdůvodného obohacení.
V případě investic do cizího majetku je pohledávkou z bezdůvodného obohacení
nikoliv hodnota vynaložených prostředků, nýbrž zhodnocení věci, jež se
obohacenému dostalo, tj. rozdíl mezi hodnotou jeho věci (tržní cenou) před
investicemi a poté (srov. též zpráva o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR
ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. března 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovaná pod
číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obohacený je totiž
povinen vydat jen ten majetkový prospěch, jehož se mu obohacením dostalo, a
nikoliv nahradit majetkovou ztrátu tomu, na jehož úkor bylo obohacení
získáno (srov. Jehlička O., Švestka J., Škárová M., Spáčil J. a kol.: Občanský
zákoník. Komentář. 10. vydání, Praha, C.H.Beck 2006, strana 824).
Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 20. října 1988, sp. zn. Cpj 39/88,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12/1989 (a
dále například v rozsudku ze dne 23. srpna 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99), od
jehož právních závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v posuzované věci, vysvětlil,
že majetkovým vyjádřením bezdůvodného obohacení není částka, která odpovídá
částce vynaložené na zhotovení díla, ale peněžitá náhrada odpovídající
skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka – objednatele díla.
Z uvedeného zcela nepochybně vyplývá, že rozsah bezdůvodného obohacení
není v případě opravy (úpravy) věci vymezen náklady, které vynaložil ten,
kdo opravu věci provedl (v posuzovaném případě žalobkyně), jak nesprávně
dovodil odvolací soud, nýbrž částkou, kterou nabyl bezdůvodně obohacený (v
předmětné věci žalovaná) a která se rovná rozdílu mezi hodnotou věci (vřeten)
před a po provedení opravy (úpravy), protože podle § 458 odst. 1, věty první,
obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně získáno.
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení (§
458 odst. 1 obč. zák.) právně pochybil, a tudíž byl dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty
za středníkem, o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i jej (vyjma odvoláním nenapadeného výroku o částečném zastavení řízení) a
věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. června 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu