32 Odo 188/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobce Z. K., zastoupeného, advokátem, proti žalované V. a
spol. v.o.s., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 549.103,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C
784/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co 477/2003-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co
477/2003-82, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C
784/2002-63, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se podanou žalobou domáhal úhrady faktury č. 97/067 ve výši 549.103,-
Kč s příslušenstvím za provedení dohodnutých a odsouhlasených víceprací ze
smlouvy o dílo č. 1 ze dne 20. dubna 1997, na základě níž jako zhotovitel
prováděl pro žalovanou jako objednatele kompletní rekonstrukci přízemí v
objektu R. 87 v K. na restauraci.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3. dubna 2003, č.j. 7 C 784/2002-63,
žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení. S ohledem na
zjištěný skutkový stav soud prvního stupně uzavřel, že žalobě nelze vyhovět,
neboť nebyla prokázána písemná dohoda účastníků o změně rozsahu díla a o
zvýšení ceny. Pokud totiž obsahuje písemně uzavřená smlouva (jak tomu bylo v
posuzovaném případě) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou
stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně
(srov. § 272 odst. 2 obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Protože
však v řízení bylo prokázáno i to, že žalobce fakticky provedl některé práce
nad rámec smlouvy a žalovaná tak získala majetkové hodnoty, za které neposkytla
žalobci protiplnění, získala bezdůvodné hodnocení. Jeho rozsah však soud
nezjišťoval, neboť dospěl k závěru o důvodnosti námitky promlčení
vznesené žalovanou. V odůvodnění rozsudku uvedl, že na posuzovanou věc
aplikoval ustanovení § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“) upravujícího pro vydání plnění z bezdůvodného obohacení dvouletou
subjektivní a tříletou objektivní promlčecí dobu, neboť obchodní zákoník
institut bezdůvodného obohacení neupravuje. Jestliže faktura č. 97/067 znějící
na částku 549.103,- Kč byla splatná 27. prosince 1997, žalobce mohl své právo
uplatnit nejdříve 28. prosince 1997. Pokud pak byla žaloba podána až 10.
prosince 2001, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby a
soudu proto nezbylo, než žalobu v plném rozsahu zamítnout.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 29 Co
477/2003-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první odstavec výroku) a
žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (druhý odstavec
výroku). V odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku uvedl, že soud prvního
stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a jím zjištěný skutkový stav
nedoznal změn ani v odvolacím řízení, přičemž dospěl i ke správným právním
závěrům. Přisvědčil jak správnosti jeho úvahy o nemožnosti žalobce domáhat se
zaplacení ceny přiměřeně zvýšené z titulu plnění ze smlouvy, pokud nebyla
prokázána písemná dohoda účastníků o rozšíření díla, tak i jeho
závěru (vycházejícího z ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák) o nutnosti
aplikace předpisů práva občanského na bezdůvodné obohacení z důvodu, že
obchodní zákoník tento institut neupravuje. Konkrétně jde o ustanovení § 451
obč. zák., k němuž se váže ustanovení § 107 odst. 1, 2 obč. zák.
o promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení.
Na rozdíl od soudu prvního stupně je však odvolací soud toho názoru, že
počátek běhu promlčecí doby nelze v případě bezdůvodného obohacení vázat ke
splatnosti předmětné faktury, která nastala 27. prosince 2001, respektive k
následujícímu dni, ale ke dni, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k
bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (tzv. subjektivní
promlčecí doba - § 107 odst. 1 obč. zák.), respektive ke dni, kdy k
bezdůvodnému obohacení došlo, tj. kdy byly tvrzené práce provedeny (tzv.
objektivní promlčecí doba - § 107 odst. 2 obč. zák.). Jelikož v souzené věci
není mezi účastníky sporu o tom, že žalobce skončil s předmětnými
pracemi pro žalovanou nejpozději ke dni kolaudace, jež proběhla 27. srpna 1997,
a od počátku věděl, že jím tvrzené práce provedl pro žalovanou, počaly obě
promlčecí doby běžet nejpozději dne 27. srpna 1997 a skončily nejpozději již
dne 27. srpna 1999, a nikoliv dne 28. prosince 1999, jak uvedl v odůvodnění
svého rozsudku soud prvního stupně. Tato nepřesnost však podle odvolacího soudu
nic nemění na správnosti závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaná vznesla
námitku promlčení důvodně. Jestliže totiž byla žaloba podána až dne 10.
prosince 2001, stalo se tak v každém případě po uplynutí promlčecí doby. Proto
nebylo možné promlčené právo žalobci přiznat.
Námitky odvolatele (žalobce) vytýkající soudu prvního stupně nesprávné právní
posouzení věci v otázce promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení nemohou podle odvolacího soudu obstát. Poukazuje na vztah občanského
a obchodního zákoníku jako předpisu obecného a zvláštního, vyšel ze zásady, že
obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichž se výslovně týká,
zatímco občanský zákoník se použije na tyto vztahy podpůrně, tj. tehdy, pokud
pro ně úprava v obchodním zákoníku neexistuje. Jestliže obchodní zákoník
institut bezdůvodného obohacení (s výjimkou úpravy počátku promlčecí doby v
případě bezdůvodného obohacení vzniklého odstoupením od smlouvy a
plněním podle neplatné smlouvy obsažené v § 394 odst. 1 a 2 obch. zák.)
neupravuje, je nutno na ně aplikovat ve vazbě na § 1 odst. 2 obch. zák.
příslušná ustanovení občanského zákoníku včetně jeho ustanovení týkajících se
promlčení. Podle názoru odvolacího soudu totiž nelze právní vztah jako celek,
pokud byl určitým způsobem kvalifikován (v tomto případě jako bezdůvodné
bohacení), posuzovat zčásti podle občanského zákoníku a zčásti podle obchodního
zákoníku. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř.,
z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Tohoto pochybení se podle
dovolatele dopustil odvolací soud při hodnocení vztahu občanského a obchodního
zákoníku z hlediska úpravy promlčení obchodněprávního vztahu, dále při řešení
otázky, zda jde v projednávaném případě o občanskoprávní
či obchodněprávní vztah a při posouzení počátku a délky promlčecí doby. Již v
podaném odvolání namítal, že mezi účastníky jde o obchodněprávní vztah, a to i
v případě vztahu z bezdůvodného obohacení a že obchodní zákoník obsahuje
vlastní úpravu promlčení se čtyřletou promlčecí dobou. Má za to, že v rámci
úpravy § 391 až 397 obch. zák. lze vycházet z ustanovení § 391 odst. 1 obch.
zák., podle něhož počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být
uplatněno u soudu, což ve vazbě na účastníky sjednanou splatnost faktury do
31. prosince 1997 nastalo dne 1. ledna 1998. Na podporu svých názorů dovolatel
poukázal na závěry prezentované JUDr. I. Š. v článku „Promlčení bezdůvodného
obohacení v judikatuře českých soudů“ v časopise Právní zpravodaj, ročník 2003,
číslo 11, str.11 až 13, s nimiž se ztotožňuje.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s právním posouzením věci soudy obou
stupňů ztotožnila. Soudy podle jejího názoru nepochybily, pokud vyšly při
posuzování námitky promlčení žalovaného nároku z titulu bezdůvodného obohacení
z právní úpravy tohoto institutu v občanském zákoníku (§ 451), přičemž se
vypořádaly s otázkou běhu promlčecí doby u bezdůvodného obohacení, která začala
plynout již 27. srpna 1997 a skončila nejpozději 27. srpna 1999. Podle názoru
žalované však i případný závěr dovolacího soudu o tom, že délka promlčecí doby
u bezdůvodného obohacení vzniklého z obchodněprávního vztahu musí být
posuzována podle obchodního zákoníku, která činí čtyři roky, nemá s ohledem na
počátek jejího běhu v tomto sporu zásadní význam. Případná čtyřletá promlčecí
doba by totiž skončila 27. srpna 2001, tj. více než tři měsíce před podáním
žaloby. Žalovaná v dovolání rovněž poukázala na to, že též vznesla námitku
promlčení práva na zaplacení žalované částky podle obchodního zákoníku. V této
souvislosti uvedla, že promlčecí doba pro zaplacení ceny za dílo (konečná
faktura) by počala v posuzovaném případě běžet nejpozději v září 1997 a že
žalobce neprokázal své tvrzení ohledně dohody o fakturaci do konce roku 1997.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a
17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolací soud v otázce posouzení
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z obchodního závazkového
vztahu, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.).
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací
soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu
založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud z
nich proto při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že pro
posouzení otázky, zda je žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení z
obchodního závazkového vztahu promlčen, je v otázce délky promlčecí doby
určující ustanovení § 107 obč. zák. Tento jeho právní názor shledává dovolací
soud nesprávným.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud vyšel při aplikaci uvedené
občanskoprávní normy na předmětný vztah z bezdůvodného obohacení v otázce
promlčení nároku z toho, že obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení
neupravuje, z čehož dovodil nutnost aplikace příslušných ustanovení občanského
zákoníku o bezdůvodném obohacení a to včetně jeho ustanovení týkajících se
promlčení.
Právnímu názoru odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi účastníky
vyplývající ze smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. obch. zák., je
obchodním závazkovým vztahem, nelze nic vytknout (proti závěru v tomto směru
ostatně ani jeden z účastníků dovolacího řízení nebrojil). Z odůvodnění
dovoláním napadeného rozsudku pak, byť ne výslovně, rovněž vyplývá, že odvolací
soud vyšel z obchodního charakteru závazkového vztahu i při posuzování námitky
promlčení nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Také v tomto směru
odvolací soud nepochybil, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem v posuzované
věci je zřejmé, že i případné plnění z bezdůvodného obohacení se týkalo
podnikatelské činnosti účastníků, kteří jsou oba podnikateli (srov. § 261 odst.
1 obch. zák.). Proto bylo nutné posoudit jako nedůvodnou námitku dovolatele,
který odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci mimo jiné i při
hodnocení otázky, zda šlo v projednávaném případě o občanskoprávní či
obchodněprávní vztah.
S odvolacím soudem lze rovněž souhlasit potud, že právní úprava bezdůvodného
obohacení obsažená v občanském zákoníku (srov. § 451 a násl.) se uplatní jak
pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikož obchodní
zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch.
zák.). Jinak je tomu však již s jeho názorem, že právní vztah (v posuzovaném
případě bezdůvodné obohacení) nelze zčásti posuzovat podle občanského zákoníku
a zčásti (otázku promlčení) podle obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června
2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - zabývaje se promlčením práva na vydání
bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění
z právního důvodu, který odpadl – vysvětlil, že pro posouzení, zda se promlčení
práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který
odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z
právního důvodu, který odpadl. Dále pak uzavřel, že právní úprava
promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze
skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí
doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne
nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107),
nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných
ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397).
Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním, což platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení §
107 obč. zák., použije se při řešení otázky promlčení práva na vydání
bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava
obsažená v obchodním zákoníku. Ke shodným právním závěrům
dospěla i JUDr. I. Š. v článku „Promlčení bezdůvodného
obohacení v judikatuře českých soudů“ v časopise Právní zpravodaj, ročník 2003,
číslo 11, str. 11 až 13, jak poukazoval dovolatel.
Shora uvedený závěr velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu pak
rovněž odpovídá právnímu názoru Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne
8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazek 15, ročník 1999, díl 1. pod číslem 101), podle
něhož rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno při
posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení použít, je
podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu pak tentýž soud rozhodl i následně v jiném obdobném
sporu (jako v posuzované věci) rozsudkem ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001 (uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod
číslem 198). Podle v něm formulované právní věty je v případě vztahu z
bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je
obchodním závazkovým vztahem, promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.).
Nejvyšší soud v tomto dřívějším rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru, že
vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního důvodu (srov. §
451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí
úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě
vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 až 3 obch. zák. a
§ 262 obch. zák.
Lze tak uzavřít, že obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408
kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, je v obchodních závazkových
vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (shodně
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo
2251/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem
83).
Jak vyplývá ze závěrů formulovaných ve shora uvedeném rozsudku velkého senátu
obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i z dalších shora citovaných
rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této
věci, na něž dovolací soud v podrobnostech odkazuje a od nichž nevidí důvodu se
odchýlit, s právním názorem odvolacího soudu na otázku délky promlčecí doby pro
uplatnění žalobního nároku souhlasit nelze.
Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím
plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako
je tomu v posuzovaném případě), pak odpověď na otázku délky promlčecí doby
zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák upravující čtyřletou promlčecí dobu.
Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je
promlčen, je určující ustanovení § 107 obč. zák., tedy správný není a dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn právem. Nejvyšší soud
proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s.
ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2004
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu