32 Odo 189/2005

32 Odo 189/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v

právní věci žalobce A. M. V., Inc., proti žalovanému 1) Ing. J. S., a žalované

2) I. Č., s. r. o., o ochranu proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 130/99, o dovolání žalobce proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2004, č.j. 3 Cmo 40/2004-373, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce a žalovaný 1) nemají proti sobě právo na náhradu nákladů

dovolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám

jejího zástupce JUDr. Z. Č., CSc.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2003, č.j. 1 Cm 130/99-257,

zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po obou žalovaných uložení povinnosti:

- zdržet se výroby, prodeje, distribuce, propagace, provozování

nebo užívání konstrukcí (či reklamních míst na nich umístěných), které jsou

určeny k přenášení obrazů nebo informací směrem k veřejnosti, a jejichž

technické řešení a vzhled jak jsou vnímány typickými pozorovateli se vyznačují

kombinací dále tam uvedených prvků („vertikální nosnou stojinou dlouhou nejméně

3 m, tvořenou jedním profilem nebo několika profily zvnějšku zakrytými nebo

umístěnými tak blízko sebe, že se mohou pozorovateli jevit jako jeden

profil,

- konstrukce má nebo je navržena tak, aby mohla mít dvě reklamní

plochy či místa směřující opačnými nebo téměř opačnými směry, přes které nebo

na které jsou či mohou být napnuty nebo připevněny reklamní materiály či

zařízení (celková velikost každé plochy či místa je nejméně 20m²) a plochy

jsou delší v horizontálním směru než ve vertikálním, - vnitřní konstrukcí, na

které jsou reklamní plochy, materiály nebo zařízení připevněna nebo napnuta a

která určuje úhel sevření reklamních ploch nebo míst /od více než 0 do 90

stupňů/; celá vnitřní konstrukce je spolu s reklamními plochami, materiály nebo

zařízeními spojena a podepřena stojinou dlouhou nejméně 3 m, tvořenou jedním

profilem nebo několika profily zvnějšku zakrytými nebo umístěnými tak blízko

sebe, že se mohou pozorovateli jevit jako jediný profil, a to - šířkou stojiny

v místě, kde se viditelně stýká s reklamními plochami či místy nepřesahující

40% délky reklamních ploch“),

- zdržet se jakékoli účasti žalovaného 1) nebo statutárních orgánů

žalované 2) stejně jako užití prostor či zařízení ve vlastnictví nebo nájmu

žalovaného 1) a (nebo) žalované 2), při výrobě, prodeji, distribuci, instalaci,

propagaci provozování nebo užívání konstrukcí nebo reklamních míst na nich

umístěných třetími osobami, které jsou určeny k přenášení obrazu nebo informací

směrem k veřejnosti a jejich technické řešení a vzhled, jak jsou vnímány

typickými pozorovateli, se vyznačuje kombinací již shora uvedených prvků,

- uveřejnit do 30-ti dnů od právní moci rozsudku v tam uvedených

tiskovinách a rozsahu na své náklady omluvu žalobci ve znění: „J. S.,

podnikající pod jménem J. S. – I., a I. Č., s. r. o., se tímto omlouvají

obchodní společnosti A. M. V., Inc., se zapsanou organizační složkou zahraniční

právnické osoby, umístěnou v ČR, za nekalosoutěžní jednání, jehož se dopustili

tím, že okopírovali technické a estetické řešení reklamních konstrukcí

společnosti A. M. V. a šířením takových konstrukcí okopírovaných tímto

způsobem.“,

- zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 5,000.000.,- Kč

jako přiměřené zadostiučinění a vydat bezdůvodné obohacení ve výši

15,000.000,- Kč, včetně požadavku, aby soud přiznal dále právo uveřejnit

rozsudek na náklady žalovaných v rozsahu výrokové části v tam uvedených

tiskovinách (výrok I.).

Současně rozhodl o povinnosti žalobce uhradit oběma žalovaným na nákladech

řízení vždy částku 39.775,- Kč (výrok II.), řízení o vzájemném návrhu obou

žalovaných zastavil (výrok III) a rozhodl o vrácení soudního poplatku 1.000,-

Kč ze vzájemného návrhu žalovaným (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podniká na území ČR v

reklamní činnosti, k čemuž využívá zvláštní konstrukce (typ „rozevřené desky“,

popř. „V“) určené pro umístění, prezentaci a možné osvětlení propagačních

materiálů při hlavních silnicích a dálnicích. Žalovaní se zabývají

projektováním, výrobou a montáží zařízení a panelů pod názvem I., které

představují otrocké napodobeniny konstrukcí žalobce. Žalobce konstrukce uvedl

na trh v ČR v roce 1992, kdy je nevyráběl ani nenabízel žádný jiný subjekt.

Konstrukce požívá průmyslově právní ochranu jako průmyslový vzor zapsaný ve

prospěch nikoli žalobce, ale jeho sesterské společnosti. Žalobce si konstrukce

nechává vyrábět u třetích osob a jako vlastník je po instalaci na konkrétním

místě pronajímá zájemcům o reklamu. Podnikatelské aktivity žalobce byly

ztrátové do roku 1995, poté se žalobce na trhu prosadil a jeho činnost začala

být zisková. V roce 1995 žalovaný 1) začal vyrábět a prodávat napodobeniny

konstrukcí žalobce. Následně v činnosti žalovaného 1) pokračuje žalovaná 2), na

jejímž podnikání se žalovaný 1) podílí. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce

podniká prostřednictvím své organizační složky na území ČR, kde působí jako

reklamní agentura a pronajímá presentační plochy na konstrukcích, jež jsou v

jeho vlastnictví. První poutač si nechal vyrobit v roce 1992 u s.p. S. Č.,

přičemž není a ani nebyl majitelem průmyslového vzoru č. 24230, jímž je

společnost N. R. P., spol. s r. o., která žalobci poskytla licenci v roce 1999.

Dospěl k závěru, že byť žalobci svědčí k předmětnému typu konstrukce priorita v

uvedení výrobku na trh, nelze mu přiznat navždy ochranu proti konkurenci,

kromě toho k přímému střetu žalobce a žalovaných na relevantním trhu nedochází.

Uzavřel, že žalovaní nejednají v rozporu s dobrými mravy soutěže a toto jednání

nebylo způsobilé přivodit žalobci jako soutěžiteli újmu. Z uvedených důvodů

žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. září 2004, č.j. 3

Cmo 40/2004-373 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu, v

němž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným uveřejnit požadovanou

omluvu a zaplatit žalobci 5,000.000,-Kč a ve výroku o nákladech řízení a věc v

tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dále rozsudek

zrušil v rozsahu zamítnutí žaloby o vydání bezdůvodného obohacení ve výši

15,000.000,-Kč ( neboť o tomto nároku již soud prvního stupně pravomocně

rozhodl tak, že řízení o něm zastavil ), jinak napadený výrok I. rozsudku

potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, jež

doplnil k návrhu žalobce provedením listinných důkazů, které pro své rozhodnutí

považoval za potřebné. Zjistil, že žalobce získal pro svou činnost v průběhu

období od roku 1992 do roku 1998 celkem 38 konstrukcí. První smlouvy na

zhotovení konstrukcí byly uzavřeny ještě sesterskou společností v roce 1992, v

roce 1993 je již uzavíral přímo žalobce. Ze smluv plyne, že konstrukce byly

zhotovovány na základě dokumentace žalobce, která byla označována za předmět

obchodního tajemství. Podnikání žalobce až do roku 1995 bylo ztrátové, teprve v

dalších letech obsazenost reklamních ploch narůstala. Odvolací soud dospěl k

odlišnému právnímu závěru v hodnocení soutěžního vztahu žalobce a obou

žalovaných vycházeje z toho, že charakter podnikání účastníků řízení není

sporný. Žalobce si nechává vyrábět předmětné reklamní konstrukce u třetí osoby

a po instalaci je pronajímá inzerentům. Žalovaní jsou přímými výrobci

konstrukcí a na určená místa je instalují, tedy ve vertikálním řetězci

zaujímají žalovaní stupeň předcházející pozici žalobce. Soutěžní vztah je dán,

neboť účastníci se střetávají na jednom trhu reklamní nabídky. Postavení

žalobce je zasaženo a ovlivněno činností žalovaných, kteří převzali jeho typ

konstrukce s úmyslem ke svému prospěchu, vyrovnat soutěžní předstih žalobce. Odvolací soud uzavřel, že popsané jednání bylo jednáním v rozporu s dobrými

mravy soutěže a bývá v nekalé soutěži druhově označováno jako „nasednutí do

rozjetého vlaku“. Bylo proto nepochybně způsobilé přivodit žalobci újmu, tudíž

naplnilo skutkovou podstatu parazitování na pověsti podle § 48 obchodního

zákoníku. Zdůraznil, že předmětem řízení byl posuzovaný nárok uplatněný z

titulu ochrany proti nekalé soutěži, týkající se konstrukce žalobce chráněné

formálním průmyslovým právem (průmyslovým vzorem). Posouzení uplatněného

nároku žalobce musí být proto nutně odlišné od nároku majitele formálního

práva, přesto však musí odpovídat smyslu právní úpravy ochrany proti nekalé

soutěži. Zhodnotil přínos technického řešení konstrukce a rozhodným určil, že

žalobce s tímto typem konstrukce na tuzemský trh vstoupil jako první. V úvahu

vzal obtíže žalobce s prosazováním výrobku na trhu reklamní nabídky do té doby

neznámého, prokazatelně vyplývající nejen z pozvolného využívání ploch na

poutačích, ale i z jeho postupného vymaňování se ze ztrát z podnikání.

Přínos

žalobce, spočívající v obohacení nabídky na předmětném trhu, označil za

podstatný. Proto naznal, že žalobci mělo náležet nejen právo výlučného

užívání nového řešení v předstihu před ostatními soutěžiteli, ale i právo

bránit se proti všem ostatním na trhu v převzetí a užívání tohoto řešení bez

jeho souhlasu, avšak nikoli jednou pro vždy, ale pouze po dobu odpovídající

zhodnocení postavení tohoto soutěžitele na trhu tak, aby náklady, jež bylo

třeba k prosazení konstrukce vynaložit, byly vyrovnány, a aby přínos nového

řešení byl oceněn v jeho určitém postavení na trhu. Uzavřel, že není smyslem

ani účelem ochrany proti jednání v nekalé soutěži zakonzervovat určitý stav,

který by v důsledku vyhovění zdržovacím nárokům nastolil časově neomezené

monopolní postavení žalobce na trhu a tím znemožnil volnou tržní soutěž. Přihlédl k období, v němž žalobce svoji výlučnou pozici na trhu ustálil, vzal v

úvahu i délku ochrany formálních průmyslových práv a dospěl k závěru, že

odpovídající doba pro výlučnou ochranu proti zásahu do technického řešení

zvláštní konstrukce tytu „rozevřené desky“ skončila uplynutím roku 1997. Žalovaní tedy v rozporu s dobrými mravy soutěže jednali do konce roku 1997,

pokud však i poté bez souhlasu žalobce dodávali na trh konstrukci předmětného

typu pro potřeby dalších reklamních agentur, pak již podmínka jednání v rozporu

s dobrými mravy soutěže naplněna nebyla. Proto označil žalobou uplatněné

zdržovací nároky za nedůvodné a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí

těchto nároků za správné, byť odvolací soud k zamítnutí dospěl z jiných

právních důvodů, nežli soud prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, opíraje jeho přípustnost o

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.

ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítl, že

odvolací soud založil odůvodnění svého rozsudku na časovém omezení práva na

ochranu proti nekalé soutěži, čímž zavedl obecný precedent širokého dosahu,

který nemá oporu ve znění zákona. Zastával názor o nemožnosti jakéhokoli

časového omezení práva na výlučné užívání svého designu a v tomto směru

odůvodnění rozsudku odvolacího soudu má za nepodložené závěry právní teorie či

judikaturou. Poukazoval, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobstojí s

ohledem na konkrétní okolnosti provázející tvrzené nekalosoutěžní jednání

žalovaných a to i ve vazbě na nařízené předběžné opatření, kterým sám odvolací

soud uložil žalovaným povinnost zdržet se popsaného jednání, žalovaní však toto

předběžné opatření nedodržují, naopak ve své činnosti nadále pokračují. Byl

přesvědčen, že pokud si úspěšně vytvořil pověst (goodwill) svých výrobků a

svého podnikání, což jednoznačně prokázal, má právo domáhat se absolutně

časově neomezené ochrany proti komukoli, kdo tuto pověst narušuje. Odkázal na

připojené odborné stanovisko Prof. JUD. P. H., jehož obsah učinil součástí své

dovolací argumentace a navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno v

té části, ve které potvrzuje rozsudek Městského soudu v Praze, a aby věc byla

vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření navrhla dovolání odmítnout, neboť podle jejího závěru

se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a rozsudek

odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Pro případ, že by dovolací

soud považoval dovolání za přípustné, navrhla dovolání zamítnout proto, že

její jednání není v rozporu s dobrými mravy soutěže a její výrobky

nepředstavují otrockou napodobeninu konstrukcí žalobce, neboť se nejedná o

zkopírování výrobků z funkčního hlediska do zcela postradatelných detailů tak,

aby vzor a napodobenina byly k nerozeznání shodné a v tomto směru odkázala na

založené odborné posudky.

Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí u soudů obou

stupňů) vydána po 1. lednu 2001, uplatňují se pro dovolací řízení – v souladu

s body 1., 15., a 17. hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, a některé

další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.

Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti v pořadí prvému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen

rozsudek soudu prvého stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ

jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené rozhodnutí právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, nebo která odvolacími soudy

nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v

rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že

nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska

právního posouzení založen. Zásadní právní význam má pak rozsudek odvolacího

soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam

nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska

rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li

řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že

také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je tak zásadní důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je

pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy

byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být

správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale

soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobným

dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá,

jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud

vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího

soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli relevantní jen otázky (z

těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení soudem

dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,

zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam

řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není

založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní

význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu

tak vskutku je.

Dovolání v této věci není přípustné.

Dovolatel spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda jeho právo na

ochranu proti jednání v nekalé soutěži, tak jak rozhodl odvolací soud, lze

časově omezit.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v odůvodnění

rozsudku odvolacího soudu, jak co do podstaty nekalosoutěžního jednání

žalovaných, tak, a to zejména, co do závěru, že pro vyhovění zdržovacímu nároku

musí být předmětné jednání nekalosoutěžním v době vydání rozhodnutí. Odvolací

soud v posuzované věci aplikoval tzv. generální klauzuli nekalé soutěže (§ 44

obch. zák.) a věc posoudil i z pohledu konkrétní skutkové podstaty parazitování

na pověsti (§ 48 obch. zák.) Z dikce těchto zákonných ustanovení kromě jiného

vyplývá , že pro jejich naplnění musí jít o jednání, které je v rozporu s

dobrými mravy soutěže, aniž by však zákonem bylo stanoveno časové období, po

které tato podmínka musí trvat. Je tomu tak proto, že pojem dobrých mravů zákon

obecně nedefinuje. S ohledem na doposud publikovanou judikaturu lze dovodit, že

dobré mravy netvoří uzavřený normativní systém. Jsou spíše měřítkem etického

hodnocení konkrétních situací a jejich souladu s obecně uznávanými pravidly

slušného a poctivého jednání. Proto rozpor jednání s dobrými mravy je třeba

posuzovat v každém případě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem

jednání účastníků v příslušném období a jejich tehdejšímu postavení, a to i co

do podmínky časového vymezení trvání takového jednání.

Pokud odvolací soud dospěl v této konkrétní věci k právnímu závěru, že popsané

jednání obou žalovaných, naplňující podmínku rozporu s dobrými mravy soutěže,

trvalo v omezeném časovém období do konce roku 1997, přičemž podrobně

odůvodnil, proč právě tento časový údaj je pro trvání, resp. již netrvání

jednání žalovaných v rozporu s dobrými mravy mezním, pak tomuto právnímu názoru

nelze vytknout ani jeho nepřezkoumatelnost ani to, že by byl v rozporu s

hmotným právem. Odvolací soud uvádí zcela jednoznačně hlediska, kterými byl

veden k vyslovení názoru o „délce trvání“ nekalosoutěžního jednání žalovaných

právě do závěru roku 1997, když hodnotí charakter konstrukce a způsob jejího

užívání v době zahájení instalace poutačů podél významných komunikací v ČR, ale

i v době, kdy o věci rozhoduje. Posuzuje jak význam řešení a jeho novost na

trhu dosavadní nabídky ve smyslu jejího vysokého obohacení, tak i přiměřenost

délky ochrany formálních práv, to vše zvažuje v souvislosti s návratností

investic a obdobím, v němž žalobce plně ustálil svoji pozici na trhu. Proto

námitka dovolatele, že jediným, odvolacím soudem posuzovaným hlediskem, byla

návratnost vynaložených nákladů na vývoj a výrobu konstrukce a na prosazení se

na trhu, neobstojí.

Právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s odborným právním

stanoviskem Prof. JUDr. P. H., o něž dovolatel opírá svoje námitky. Odborný

názor v něm vyjádřený totiž nestojí diametrálně proti závěrům přijatým

odvolacím soudem. Právě naopak základní zásady obou jsou shodné. Prof. JUDr. P.

H. ve svém stanovisku hodnotí právní argumentaci odvolacího soudu tak, že

odpovídá běžné rozhodovací praxi nejen v ČR, ale i v zahraničí, je přesvědčivá

a výstižná co do podstaty ochrany před napodobením i zhodnocení odpovídajícího

postavení soutěžitele na trhu. Správným označuje i vyslovený závěr, že účelem

ochrany podle práva nekalé soutěže není zakonzervovat určitý stav a tím omezit

jeho další rozvoj. Přisvědčuje rovněž analogickému hodnocení časového omezení

práva na „monopolní postavení“ podle právních předpisů, upravujících formální

průmyslová práva. Polemizuje pouze s názorem, zda správně jako konec této doby

byl stanoven právě rok 1997, a proč nebyla v tomto konkrétním případě vymezena

doba delší.

V posuzované věci je podstatné, že jde o zdržovací nárok. Povinností odvolacího

soudu proto bylo posoudit, zda v době vyhlášení jeho rozhodnutí tvrzené

nekalosoutěžní jednání trvá, tedy zda jsou beze zbytku naplněny všechny

podmínky stanovené podle § 44 odst. 1 obch. zák. a § 48 obch. zák., neboť i

pro odvolací řízení platí zásada vyplývající z § 154 odst. 1 o. s. ř., že pro

rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (srov. § 211 o. s. ř.). V

tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení v časovém omezení

období, po které měl žalobce oprávnění žádat pro sebe výlučnou ochranu proti

zásahům do vlastního řešení. Lze jistě v rámci aplikace zásady volné úvahy

soudu připustit, že onen časový úsek mohl být případně vymezen šířeji.

Rozhodující však zůstává, že v době rozhodování o věci odvolacím soudem, natož

v době projednávání dovolání, zde již nebyly dány předpoklady nekalosoutěžního

jednání žalovaných a tím i podmínky pro zdržovací výrok soudu.

Dovolací námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je v

rozporu s jeho rozhodnutím ve věci nařízeného předběžného opatření, kterým

právě po roce 1997 bylo oběma žalovaným uloženo popsaného nekalosoutěžního

jednání se zdržet, není rovněž oprávněná, protože nařízením předběžného

opatření není prejudikováno rozhodnutí ve věci samé.

Dovoláním napadené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného

rozhodnutí pro zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného

specifika projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným

konkrétním skutkovým stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah, tudíž

rozhodnutí odvolacího soudu nezavádí dovolatetelem namítaný obecný precedent

širokého dosahu.

Z uvedených závěrů vyplývá konečné posouzení podaného dovolání jako

nepřípustného. Nejvyšší soud proto aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl (§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.. Jelikož žalobce z

procesního hlediska zavinil, že dovolací soud dovolání odmítl, vzniklo

žalovaným vůči němu právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího

řízení. Z obsahu spisu se nepodává, že by žalovanému 1) v dovolacím řízení

nějaké prokazatelné náklady vznikly. Náklady žalované 2) sestávají ze sazby

odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč podle § 8 písm. b), § 16

odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb ve znění pozdějších změn a

doplňků a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby ( vyjádření k

dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších

předpisů.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se

oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 15. února 2006

JUDr. Miroslav Gallus, v. r.

předseda senátu