NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 196/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce P. d. V., proti žalované P.-L. s. s.r.o., o zaplacení
částky 121 401 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp.zn. 22 Cm 136/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo 101/2003-79, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo
101/2003-79, pokud jím byl výrokem II. v odstavci prvním změněn výrok I.
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2002, č.j. 22 Cm
136/2000-45, tak, že žaloba na zaplacení částky 106 701 Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení byla zamítnuta, a pokud jím bylo
rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů
odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v
Olomouci k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2002, č.j. 22 Cm 136/2000-45,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 121 401 Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení a náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že
podle písemné objednávky si žalovaná u žalobce objednala dne 4. 9. 1998 s
odkazem na domluvu 2. 9. 1998 lešenářské práce, a že mezi účastníky byl sepsán
dne 19. 10. 1998 zjišťovací protokol č. 466/98, který obsahoval konkrétní popis
provedených prací – lešenářských a natěračských prací, včetně cen prací a
materiálu celkem ve výši 121 401 Kč. Dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl
závazkový vztah – byla konkludentně uzavřena smlouva o dílo ve smyslu § 536
obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), neboť účastníci podpisem uvedeného
protokolu uzavřeli dohodu o předmětu díla a jeho ceně. Pokud žalovaná podpisem
protokolu potvrdila, že práce byly žalobcem provedeny, dovodil, že žalovaná je
povinna v souladu s § 546 odst. 1 a § 548 odst. 1 obch. zák. k zaplacení ceny
díla a je v prodlení se zaplacením ceny díla v souladu s § 369 odst. 1 obch.
zák. ve spojení s § 502 odst. 1 obch. zák. od 11. 10. 1998 dnem následujícím po
splatnosti ceny díla stanovené žalobcem na 10. 11. 1998.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. září 2004, č.j. 8 Cmo 101/2003-79,
výrokem I. připustil změnu žaloby spočívající ve změně skutkových tvrzení
učiněných u jednání soudu prvního stupně dne 3. 10. 2002 a spočívající v tom,
že žalovaná částka je požadována i za natěračské práce a výrokem II. v odstavci
prvním rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. ohledně částky 106 701 Kč
s 18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení změnil tak, že žalobu na
zaplacení této částky zamítl a ohledně částky 14 700 Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení výrokem II. v odstavci druhém rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vznik smlouvy o
provedení lešenářských a natěračských prací nelze dovozovat ze zjišťovacího
protokolu ze dne 19. 10. 1998, protože ten byl vyhotoven a žalovanou podepsán
až po provedení prací. Uzavřel, že ke vzniku smluvního závazku může dojít jen
před poskytnutím dohodnutého plnění. Dále konstatoval, že konkludentní uzavření
smlouvy by bylo sice možno dovozovat i z pouhého plnění, avšak pouze tehdy,
pokud by byla tvrzena a prokázána objednávka žalované obsahující všechny
podstatné náležitosti smlouvy o dílo a prokázáno plnění přesně podle této
objednávky, avšak to žalobce v řízení nejenže neprokázal, ale ani netvrdil. Z
dokazování dále vyplynulo, že žalovaná za práce provedené žalobcem pro
investora přijala od investora úhradu za tyto provedené práce, proto odvolací
soud dovodil, že žalovaná získala plnění bez právního důvodu, bezdůvodně se ve
smyslu § 451 obč. zák. na úkor žalobce obohatila a je povinna podle § 456 a 458
odst. 1 obč. zák. žalobci vydat přijatou peněžní náhradu plnění. Výši
bezdůvodného obohacení hodnotil odvolací soud částkou 14 700 Kč za lešenářské
práce, jako cenu obvyklou za tyto práce v místě a čase plnění, která je soudu
známa z jeho úřední činnosti. Ohledně natěračských prací však žalobce v průběhu
řízení netvrdil žádnou výši bezdůvodného obohacení, ani neoznačil k určení této
výše důkazy a soud ze své úřední činnosti neměl k této otázce žádné poznatky,
proto výši bezdůvodného obohacení žalované provedení natěračských prací
neurčil. Dodal, že žalobce se odvolacího řízení neúčastnil, a proto odvolací
soud nemohl postupovat podle § 211 a § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. a vyzvat
žalobce k doplnění vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů k hodnotě
provedených natěračských prací. Odvolací soud tedy v části ohledně výše
bezdůvodného obohacení za natěračské práce změnil rozhodnutí soudu prvního a
žalobu pro neunesení břemene tvrzení na straně žalobce zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu jeho výroku II v odstavci prvním, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba ohledně částky 106 701 Kč s
18 % úrokem z prodlení od 11. 11. 1998 do zaplacení byla zamítnuta, podal
žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Je přesvědčen,
že odvolací soud nerozhodl správně, jestliže nedospěl ke stejnému právnímu
závěru jako soud prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo
na provedení lešenářských a natěračských prací, přičemž je přesvědčen, že
základní podmínky vzniku tohoto smluvního vztahu, tj. předmět díla a jeho cena
byly mezi účastníky sjednány před zahájením prací, a to se týkalo i
natěračských prací, které byly provedeny na výslovnou žádost žalované a
žalované byla dostatečně známa i cena natěračských prací, o čemž svědčí
skutečnost, že nikdy její výši nerozporovala. Pro případ, že by soud přesto
vycházel ze závěru, že účastníci se na ceně nedohodli, poukazuje na § 546 odst.
1 obch. zák., podle něhož by byl objednatel povinen platit zhotoviteli cenu
díla, která by se obvykle platila za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy
za obdobných obchodních podmínek. Dovolatel namítá, že pokud odvolací soud
zjistil, že žalobce nevylíčil v průběhu řízení všechny rozhodné skutečnosti
nebo nenavrhl k prokázání svých tvrzení potřebné důkazy, měl žalobce vyzvat k
doplnění tvrzení a předložení dalších důkazů. Z uvedených důvodů navrhl zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen o. s.
ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, v té části, jíž byl
změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením § 241a odst.
1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.) a vychází z možného
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání, v daném případě z důvodu nesprávného právního
posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i
když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a
dovolatel ani tyto vady nenamítá, avšak Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že
řízení u odvolacího soudu je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Jiné vady řízení jsou způsobilým dovolacím důvodem a jsou právně relevantní při
přezkumu v dovolacím řízení jen tehdy, jestliže mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí věci. Při zjišťování existence takových vad jde o posouzení příčinné
souvislosti mezi vadou řízení a nesprávností rozhodnutí, které může vyústit v
závěr o nesprávnosti rozhodnutí následkem vady řízení jen tehdy, nelze-li
dovodit, že by obsah výroku rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k této
vadě řízení vůbec nedošlo.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je
zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Odvolací soud přezkoumává správnost
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci,
k němuž tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl,
jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně
předcházelo (srov. § 212a o. s. ř.). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně
věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud změní
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli
správně zjistil skutkový stav věci (§ 220 odst. 1 o. s. ř.) nebo jestliže po
doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout
(§ 220 odst. 2 o. s. ř.). Nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud je zruší (§ 221 odst. 1, věta
první, o. s. ř.); učiní tak zejména v případech uvedených v ustanovení § 221
odst. 1 písm. a) - e) o. s. ř. Zruší-li odvolací soud rozhodnutí, vrátí věc
soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo postoupí věc věcně příslušnému
soudu, nebo řízení zastaví, popřípadě postoupí věc orgánu, do jehož pravomoci
náleží (§ 221 odst. 2 o. s. ř.).
Je-li ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí
zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně,
popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru,
který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto
rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov.
Judikát Rc 30/2000 publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci právní závěr, že mezi
účastníky vznikl závazkový vztah – byla konkludentně uzavřena smlouva o dílo ve
smyslu § 536 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ohledně provedení
lešenářských a natěračských prací, neboť účastníci podpisem zjišťovacího
protokolu č. 466/98 ze dne 19. 10. 1998 uzavřeli dohodu o předmětu díla a jeho
ceně. Naopak odvolací soud dospěl k závěru, že vznik smlouvy o provedení
natěračských prací nelze z tohoto zjišťovacího protokolu dovozovat. Za této
situace zde ve smyslu výše vyloženém nebyly dány podmínky pro změnu rozhodnutí
soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva mezi
účastníky nevznikla, neboť ke konkludentnímu uzavření smlouvy nestačí potvrzení
provedení prací v předmětném zjišťovacím protokolu, pak měl odvolací soud
poučit žalobce, aby skutkově tvrdil a předložil důkaz o tom, že smlouva vznikla
jiným způsobem, ať už písemně nebo konkludentně a že došlo ke shodě o
podstatných náležitostech smlouvy o dílo podle § 536 obch. zák., ve znění v
roce 1998, podle něhož smlouvou o dílo se zhotovitel zavazoval k provedení
určitého díla a objednatel se zavazoval k zaplacení ceny za jeho provedení.
Dílem se rozumělo zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu,
montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité
věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumělo vždy
zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Cena pak
musela být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musel být alespoň stanoven způsob
jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít smlouvu i bez
tohoto určení. V případě důkazní nouze, ohledně uzavření smlouvy o dílo, měl
soud poučit žalobce, aby skutkově tvrdil a předložil důkaz o výši bezdůvodného
obohacení.
Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle odst. 2 téhož ustanovení má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy.
Skutečnost, že žalobce nebyl přítomen na jednání u odvolacího soudu, nezbavuje
soud povinnosti poučit účastníka podle § 118a o. s. ř.
Pochybení odvolacího soudu spočívající v nedostatku poučení žalobce v tom
směru, aby vylíčil rozhodné skutečnosti ohledně vzniku smlouvy jiným způsobem,
než s odkazem na zjišťovací protokol z 19. 10. 1998 a pro případ právního
posouzení věci jako bezdůvodné obohacení, aby žalobce skutkově tvrdil a
předložil důkaz o výši bezdůvodného obohacení, vedlo ve výsledku k porušení
zásady dvouinstančnosti řízení ve smyslu výše uvedeného.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku správné, Nejvyšší soud České
republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto
rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž
bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta
za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu