32 Odo 22/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně S. CZ, s.r.o. (dříve S., v.o.s.), proti žalované I. B.,
a.s., o 21 468 Kč a smluvní pokutě ve výši 383 174 Kč, vedené u Krajského soudu
v Hradci Králové, pod sp. zn. 38 Cm 5/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2004, č.j. 1 Cmo 270/2003-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
7 575 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám R. S., advokáta.
zamítl žalobu o zaplacení 383 174 Kč a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla podle § 536 obchodního zákoníku
(dále jen obch. zák.) uzavřena smlouva o dílo, podle níž žalovaná dluží
žalobkyni na zaplacení ceny díla 21 468 Kč, což žalovaná v průběhu řízení
učinila nesporným, proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ohledně nároku na
zaplacení smluvní pokuty dovodil, že žalovaná neakceptovala návrh žalobkyně na
zaplacení smluvní pokuty, neboť žalobkyně vpisem textu o smluvní pokutě do
návrhu splátkového kalendáře sepsaného žalovanou učinila žalované nový návrh,
který však nebyl žalovanou písemně přijat, jak požaduje § 46 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen obč. zák.).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. srpna 2004, č.j. 1 Cmo 270/2003-87,
potvrdil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. června
2003, č.j. 38 Cm 5/2003-64, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 383 174
Kč, a výrok III. o náhradě nákladů řízení, odmítl odvolání žalobkyně do výroku
I. rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolání žalobkyně do výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni
21 468 Kč, odmítl z tohoto důvodu, že tímto výrokem nebyla žalobkyně dotčena ve
svých právech. V otázce právního posouzení nároku žalobkyně na smluvní pokutu
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky nedošlo k
platnému uzavření dohody o smluvní pokutě s ohledem na ustanovení § 46 odst. 2
a § 44 odst. 2 obč. zák. Odmítl námitku odvolatelky, že jí nebyl v rozporu s
čl. V bodu 7 posuzované smlouvy přiznán úrok z prodlení, uplatnila-li žalobkyně
pouze právo na smluvní pokutu, tedy zcela odlišný nárok.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud v zamítavém
výroku rozsudku pominul znění žaloby, tj. uplatnění nároku o zaplacení 21
486,76 Kč s příslušenstvím, tedy doplacení díla i s úroky z prodlení ve smyslu
§ 369 obch. zák. Připustila, že znění petitu bylo v žalobě sice na částku
zbývající ceny díla ve výši 21 486,76 Kč a smluvní pokutu, ale podotýká, že
nárok na úrok z prodlení ve znění petitu chyběl nedopatřením. Dovolatelka
navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání s tím, že není
přípustné, neboť postrádá předpoklad zásadního významu, přičemž rozhodnutí
odvolacího soud považuje za správné. Má zároveň za to, že je nedůvodná námitka
žalobkyně ohledně nepřiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení, protože soud
nemohl rozhodnout o nároku, jež nebyl žalobou uplatněn.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu
oprávněným subjektem – žalobkyní, řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1, 2
o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, a to i výrok,
jímž odvolací soud odmítl odvolaní žalobkyně do výroku I. rozsudku soudu
prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 21 468 Kč.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) již v usnesení ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a
odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní
přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Uložením povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 21 468 Kč nenastala však v
poměrech žalobkyně rozhodnutím soudu prvního stupně žádná újma, proto odvolací
soud správně ve smyslu § 218 písm. b) o. s. ř. odvolání žalobkyně v tomto směru
odmítl. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalobkyně (podané tím, kdo
k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud ČR je
jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu
odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající
části.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá
v dané věci ve zbývajícím posuzovaném rozsahu po právní stránce zásadní význam
ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že rozhodnutí v napadené části po právní
stránce zásadní význam má.
Odvolací soud totiž neřešil v rozporu s hmotným právem námitku dovolatelky
ohledně nepřiznání příslušenství pohledávky, jestliže uzavřel, že žalobkyně v
daném řízení neuplatnila přiznání úroku z prodlení pro případ prodlení s
úhradou faktur, nýbrž uplatnila pouze právo na zaplacení smluvní pokuty, jako
zcela odlišný nárok.
Příslušenstvím pohledávky podle § 121 odst. 3 obč. zák. jsou úroky, úroky z
prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.
Toto ustanovení platí i pro oblast obchodních vztahů (§ 1 odst. 2 obch. zák.),
protože obchodní zákoník sám neupravuje, co je třeba rozumět příslušenstvím
pohledávky (srov. R 14/1998).
Příslušenství pohledávky nemusí být sice v návrhu na zahájení řízení přesně
vyčísleno, ale musí být v návrhu uveden druh příslušenství, které žalobce podle
§ 121 odst. 3 obč. zák., požaduje, způsob, jímž lze určit jeho výši a den, od
kterého má být soudem toto příslušenství přiznáno (srov. R 14/1998).
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Z návrhu musí být mimo
jiné patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
V tomto směru musí být žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, neboť soud
nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než je
navrhováno (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 12, č. 93, str.
7).
V dané věci však žalobkyně pouze v záhlaví žaloby uvedla „o 21 486,76 Kč s
příslušenstvím“, ale v žalobě není druh příslušenství ve smyslu § 121 odst. 3
obč. zák. dále určen, přičemž i sama dovolatelka připustila, že nárok na
zaplacení úroků z prodlení ve znění petitu chyběl.
V dané souvislosti je třeba ještě připomenout, že smluvní pokuta netvoří
příslušenství pohledávky. Jde o samostatný zajišťovací institut, který na
rozdíl od úroků z prodlení vznikajícího jako nepříznivý právní důsledek při
prodlení, si smluvní strany musí včetně jeho výše písemně sjednat (srov.
Občanský zákoník, komentář, O. Jedlička, J. Švestka, M. Škárová a kol.,
C.H.BECK, 8. vydání 2003, str. 369). Odvolací soud nepochybil, uzavřel-li, že
žalobkyní uplatněné právo na smluvní pokutu je zcela odlišný nárok, jenž byl na
základě žaloby posuzován, zatímco nárok na zaplacení úroků z prodlení v žalobě
uplatněn nebyl, tudíž soud prvního stupně správně o tomto nároku nerozhodl.
Dovolací námitka, že oba soudy chybně právně posoudily obsah žaloby je tedy s
ohledem na výše uvedené nepřípadná.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá ve zbývající posuzované části po právní
stránce zásadní význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 7 500 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky
náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), tedy celkem ve výši 7 575 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 15. února 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu