32 Odo 228/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr.
Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce G. S.+M. A.,
zastoupeného, advokátem, proti žalované L. R., o zaplacení 440 352,72 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 151/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. listopadu
2003, č.j. 5 Cmo 89/2002-57, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 12. 2001, č.j.. 16 Cm
151/97-39 odmítl žalobu s odůvodněním, že je neprojednatelná, neboť žalobce, ač
řádně poučen podle § 43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
o možnosti odmítnutí podání, dostatečně nevymezil předmět řízení, nevylíčil
rozhodující skutečnosti, a nelze tudíž jednoznačně dovodit, jaký konkrétní
skutek má být předmětem řízení. Uvedl-li žalobce po výzvě soudu k doplnění
žaloby o vylíčení rozhodujících skutečností ve svém podání ze dne 22. 10. 2001,
že žalovaná se zabývala maloobchodním prodejem obuvi, odebírala od jednotlivých
smluvních dodavatelů dodávky obuvi, přičemž tyto dodávky uhrazoval dodavatelům
žalobce, a na základě tohoto obchodního styku vznikla žalobci pohledávka za
žalovanou ve výši 528 878 Kč, kterou žalovaná uznala svým
prohlášením z 21. 8. 1996, z níž uhradila 88 525,28
Kč, později pak 96 606,90 Kč, proto v této části vzal žalobu zpět a požadoval
zaplacení 343 745,82 Kč, a přitom uvedl, že dokládání jednotlivých případů, z
nichž se tato částka skládá, je téměř nemožné, není možné doložit konkrétní
faktury či dobropisy, dodací listy, bankovní výpisy apod., neboť jednotlivé
pohledávky se neustále překrývaly, započítávaly, soud z tohoto podání žalobce
dovodil, že žalobce neuvedl žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo možno
dovodit, z jakých položek a za jaké konkrétní dodávky je
žalovaná povinna žalobci zaplatit požadovanou částku. Neakceptoval názor
žalobce, že uznání závazku žalovanou je dostatečným skutkovým
podkladem, neboť nahrazení zákonné povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti
předložením hmotněprávního uznání dluhu, by mělo obecně za následek nejen
nemožnost posoudit, zda není dána překážka věci zahájené
či rozsouzené, ale v projednávané věci by mělo rovněž za následek nemožnost
učinit závěr, zda se projednávaný právní vztah řídí vůbec českým právem, když
žalobce je zahraničním subjektem, a pokud ano, jakým režimem právní úpravy, zda
podle hospodářského, obchodního či občanského zákoníku, kde právní úprava
náležitostí uznání dluhu je odlišná. Žalobce musí nejprve zcela konkrétně
určité skutečnosti tvrdit a teprve poté může k prokázání svých tvrzení ve
smyslu § 79 odst. 2 a § 120 odst. 1 o. s. ř. označit a připojit důkazy.
Uzavřel, že uvedená vada řízení bránila pokračování v řízení. Zároveň rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28.
listopadu 2003, č.j. 5 Cmo 89/2002-57 rozhodnutí soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a doplnil, že
uznáním závazku postupem podle § 323 odst. 1 obch. zák., na něž žalobce v
odvolání poukázal, nemůže vzniknout nový závazek, nýbrž pouze se tímto způsobem
zajišťuje závazek již existující a tento postup – uznání závazku – se projeví
až v rámci důkazního řízení přesunem důkazního břemene na žalovaného. Tvrzením
žalobce, že dokládání jednotlivých případů, z nichž
se žalovaná částka skládá, je téměř nemožné, není možné doložit konkrétní
faktury či dobropisy, dodací listy, bankovní výpisy apod.,
neboť jednotlivé pohledávky se neustále překrývaly, započítávaly, bylo
osvědčeno, že ani jemu samotnému s ohledem na
nepřehlednost obchodněprávního vztahu není umožněno, aby uvedl, za co je
povinna žalovaná žalobci konkrétně plnit, za co již plnila, neboť v průběhu
řízení žalobce částečně žalobu omezil. Protože rozhodnutí by
bylo při uvedení pouze celkového nároku
nepřezkoumatelné, rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné
potvrzeno.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil
stejně jako odvolání s tím, že poukázal opětovně na § 323 odst. 1 obch. zák. a
domnívá se, že uznání dluhu je nejen dostatečným důkazem o existenci dluhu, ale
i dostatečným skutkovým základem, na základě kterého může soud žalobu projednat
a o věci rozhodnout, platí-li vyvratitelná právní domněnka existence dluhu v
době jeho uznání. Má za to, že hmotněprávní důvod vzniku závazku náležitě
objasnil ve svém podání na základě výzvy soudu k doplnění žaloby. Neobstojí ani
závěr soudu, že nelze ověřit, zda neexistuje překážka věci
zahájené či rozsouzené, neboť návrh je z hlediska označení
účastníků, označení předmětu sporu (zaplacení konkrétní částky) a vylíčení
rozhodujících skutečností (tvrzení o konkrétním uznání závazku) vymezen natolik
určitě, že lze překážku věci zahájené či rozsouzené posoudit. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně,
která spočívají na nesprávném právním posouzení věci a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 239 odst. 3
o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242
odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §
229 odst. 1. § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. či jinými vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tyto
vady, jejichž existenci posuzuje dovolací soud z úřední povinnosti, se ze spisu
nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.
Nejvyšší soud poté posoudil věc z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací osud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá,
nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na
daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě správně vycházely z § 42 odst.
4 o. s. ř., který upravuje obecné náležitosti podání k soudu a dále z § 79
odst. 1 o. s. ř., který stanoví jednotlivé nezbytné náležitosti žaloby. Obě
ustanovení pak soudy správně aplikovaly na žalobu, kterou
žalobce podal dne 28. 4. 1997, když dospěly k závěru, že tato neobsahuje
vylíčení rozhodujících skutečností, jak vyplývá z výše uvedených ustanovení o.
s. ř.; je tudíž neurčitá a nesrozumitelná, takže byl žalobce plně v souladu s §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzván k odstranění těchto vad.
Rozhodujícími skutečnostmi se rozumějí údaje, které jsou
nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku
skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v návrhu
uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností sloučí k vymezení předmětu řízení po
skutkové stránce a k jeho identifikaci umožňující odlišení od předmětů jiných
řízení. Tentýž předmět řízení je ve smyslu § 83 o. s. ř. upravující překážku
litispendence (věci zahájené) a ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. upravující
překážku rei iudicatae (věci pravomocně rozhodnuté) dán tehdy, jestliže tentýž
nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových
tvrzení, jimiž byl uplatněn, tedy ze stejného skutku. I s ohledem na možnost
posouzení, zda se nejedná o tentýž předmět řízení a nejsou tudíž dány uvedené
překážky řízení, musí předmět řízení splňovat všechny náležitosti předepsané v
§ 42 odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že podaná žaloba v dané
věci tyto náležitosti neobsahovala a žalobce přes výzvu soudu učiněnou v
souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. vytčené vady neodstranil a
žalobu opravil a doplnil nedostatečně, nemohl soud pokračovat v řízení. Oba
soudy se správně vypořádaly i s námitkou žalobce, že uznání dluhu je
dostatečným důkazem o existenci dluhu a je dostatečným skutkovým základem, na
základě kterého může soud žalobu projednat a o věci rozhodnout. Správně
uzavřely, že uznání závazku se projeví až v rámci důkazního řízení přesunem
důkazního břemene na žalovaného. Mohlo by se uvažovat, že věc je skutkově
vymezena, pokud by v uznání závazku, na něž by bylo v
žalobě poukazováno, byl závazek uznán co do konkrétních, v něm uvedených
důvodů. Předložení uznání závazku žalobce v žalobě by muselo uvést takové
skutečnosti, kterými se vylíčí skutkový děj, na jehož základě uplatňuje žalobce
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci. Soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a
rozhodnout, protože účastníkům nemůže přiznat jiná práva a uložit jiné
povinnosti, než jsou navrhovány. V daném případě uznání závazku žalovanou ze
dne 21. 8. 1996, kterým žalobce argumentuje,
obsahuje prohlášení žalované, že uznává vůči žalobci svůj peněžitý závazek co
do důvodu a výše, přičemž výše je uvedena, nikoli však důvod, pro který měl být
závazek uznán. Dovolací soud proto uzavřel, že závěr soudů obou stupňů, že
žaloba je neprojednatelná, nelze pokračovat v řízení a žalobní návrh je
nutno v souladu s § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout, je
správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce nebyl v
dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady v souvislosti
s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. srpna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu