32 Odo 229/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně C., s.r.o., zastoupené JUDr. B. S., advokátkou
proti žalované N. M. b., příspěvková organizace, zastoupené JUDr. P. S.,
advokátem o ochranu před jednáním nekalé soutěže, vedené u Krajského soudu v
Brně pod sp. zn. 17 Cm 8/2001, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2004 č.j. 4 Cmo 88/2003-130 takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2004
č.j. 4 Cmo 88/2003-130 v části výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni
přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,-, a ve výroku III., kterým bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu
Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 16. prosince 2004 č. j. 4 Cmo 88/2003 - 130 se zamítá.
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala po žalované povinnosti
zdržet se používání letáku “Informace pro pozůstalé k vyřízení pohřbu“, zdržet
se nabídky pohřebních služeb způsobem omezujícím se pouze na některé jí vybrané
subjekty, přiměřeného zadostiučinění ve formě nepeněžní, tj. aby žalovaná byla
povinna uveřejnit na své náklady omluvu ve třech denících – M. F.-D., R. a J.
D. - v jednom vydání v textu navrženém žalobkyní, a přiměřeného zadostiučinění
ve formě peněžní ve výši 200.000,- Kč, z titulu nekalého soutěžního jednání
žalované podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku; dále žalobkyně požadovala,
jako vedlejší právo, přiznání práva na uveřejnění rozsudku v denících M. F.-D.,
R. a J. D. na náklady žalované a přiznání náhrady nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2002, čj. 17 Cm 8/2001-66, rozhodl
tak, že žalovaná je povinna zdržet se ve svých doporučeních, nesoucích údaje k
vyřízení pohřbů zesnulých, jmenovitého doporučování pozůstalým použít služby
konkrétního a žalovanou vybraného subjektu poskytujícího pohřební výkony, aniž
by stejným způsobem informovala o ostatních subjektech poskytujících služby v
oblasti pohřebnictví, přičemž je nerozhodné, jakého způsobu bude k přenosu
informací použito (výrok I.), dále že je žalovaná povinna do 30 dnů od právní
moci rozsudku zveřejnit na své náklady omluvu žalobkyni - obchodní společnosti
C., spol. s r.o. - za nekalosoutěžní jednání ve výše uvedených denících, a to
ve vydání vycházejícím v pracovní den a v textu navrženém žalobkyní (výrok
II.), dále že se zamítá žaloba s žádostí, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč (výrok III.) a
že se žalobkyni nepřiznává právo na uveřejnění výrokové části rozsudku v
denících M. F.-D., R. a J. D. na náklady žalované (výrok IV.), a rozhodl o
nákladech řízení (výrok V.).
Podle závěru soudu prvního stupně jednání žalované je jednáním nekalosoutěžním.
Soud prvního stupně zkoumal jednotlivě každou ze tří podmínek generální
klauzule nekalé soutěže (podle § 44 odst. 1 obchodního zákoníku, dále jen obch.
zák.) a dospěl k závěru, že jednáním žalované jsou v daném případě naplněny
všechny tyto podmínky.
U první podmínky - jednání v hospodářské soutěži - soud prvního stupně
konstatoval, že je zcela nesporné, že žalobkyně a žalovaná podnikají v
rozdílných předmětech činnosti, že v zařízení žalované čas od času dochází k
úmrtí jejích pacientů a že dochází k nepřímému střetu jejich činností, neboť
pozůstalí zemřelých pacientů žalované se dostávají do situace, kdy musí řešit
další otázky s úmrtím svých blízkých spojené, tj. i otázku pohřebních služeb.
Žalovaná dle rozhodnutí soudu prvního stupně splnila první podmínku generální
klauzule tím, že poskytovala informace, v nichž byly doporučovány dvě konkrétní
pohřební služby a upřednostňována pouze jedna, čímž zasáhla fakticky do
podnikatelského trhu subjektů působících v oblasti pohřebních služeb.
Při zkoumání druhé podmínky - rozpor s dobrými mravy soutěže - soud prvního
stupně přisvědčil tvrzení žalobkyně, že žalovaná nikoli z dobré vůle, vedena
humanitárními účely, podává informace pozůstalým svých klientů, ale naopak má
za to, že je fakticky morální povinností žalované, aby byla ku pomoci
pozůstalým zemřelých osob ve chvíli, kdy toto zřejmě nejvíce potřebují. Soud
prvního stupně konstatoval, že žalovaná si musí být vědoma, jak její doporučení
v daném směru na pozůstalé osoby působí, tj. faktu, že informace, kdy
doporučuje pouze jednu jedinou osobu podnikající v oblasti pohřebních služeb,
je informací, která může být pro pozůstalé osoby včasnou a potřebnou, avšak pro
subjekty působící na tomto trhu, které takto doporučovány nejsou, informací,
která je určitým způsobem na tomto trhu podnikání znevýhodňuje, tedy je
způsobilá je poškodit.
Při bližším zkoumání třetí podmínky generální klauzule - způsobilosti přivodit
újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům - soud prvního stupně vyzdvihl
zejména skutečnost, že žalovaná pravidelně informovala pozůstalé osob u ní
zemřelých o tom, že pohřeb je možno vyřídit jen u jedné osoby, což bylo na úkor
jiných subjektů na tomto trhu působících, tedy i žalobkyně. Soud prvního stupně
dovodil, že pokud žalovaná neposkytovala obecné informace s odkazem kupř. na
všechny pohřební služby uvedené ve Zlatých stránkách a fakticky upřednostňovala
pouze jediný subjekt, způsobila tímto jednáním stav, kdy potencionální
zákazníci žalobkyně byli směřováni právě na tento jediný subjekt a takové
jednání bylo způsobilé přivodit žalobkyni újmu.
Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se dopouštěla nekalosoutěžního jednání
a protože ve své obraně takovéto jednání nevyvrátila, resp. neprokázala, že již
takovýmto způsobem informace pozůstalým zemřelých osob u žalované poskytovány
nejsou, soud žalobě co do zdržovacího petitu vyhověl.
Nárok žalobkyně na přiznání přiměřeného zadostiučinění formou peněžní i
nepeněžní byl posuzován v souladu s dikcí ustanovení § 53 obch. zák., která
upřednostňuje formu nepeněžní. Soud konstatoval, že požadavek na zveřejnění
omluvy v textu, který žalobkyně navrhla, ve třech denících v jednom vydání, je
přiměřeným zadostiučiněním k újmě, která mohla být nekalosoutěžním jednáním
žalované způsobena; zveřejněním omluvy zcela nepochybně dojde k nápravě
případné dotčené pověsti žalobkyně, k očištění jejího obchodního jména a
pověsti, a to v dostatečném rozsahu časovém i regionálním. Soud v daném případě
dospěl k závěru, že přiznaná nepeněžitá forma zadostiučinění poskytuje
žalobkyni přiměřené zadostiučinění a že podmínky pro přiznání zadostiučinění v
penězích dány nejsou.
K požadavku žalobkyně na přiznání práva na uveřejnění rozsudku soud prvního
stupně rozhodl, že pokud bylo v daném případě návrhu žalobkyně vyhověno pouze
zčásti, pak by bylo, s ohledem na zamítavou část rozsudku, zavádějící a
nesplnilo by účel sledovaný zákonem. Proto právo žalobkyně na uveřejnění
rozsudku v denících M. F.-D., R. a J.D. na náklady žalované nepřiznal.
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne
16. prosince 2004, č.j. 4 Cmo 88/2003-130, tak, že potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. a IV. a v části výroku III., pokud jde o částku
100.000,- Kč (výrok č. I.), a že změnil výrok II. a zbývající část výroku III.
tak, že návrh, aby žalovaná byla uznána povinnou zveřejnit na své náklady
omluvu ve třech denících v jednom vydání v textu navrženém žalobkyní se zamítá
(výrok č. II). Odvolací soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni
přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč (poslední věta výroku č. II).
Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok č. III).
Odvolací soud převzal v celém rozsahu jako správná skutková zjištění učiněná
soudem prvního stupně o nekalém soutěžním jednání žalované - rozšiřování
informace pro pozůstalé k vyřízení pohřbu formou letáku, které bylo vzato za
prokázané soudem prvního stupně i dalšími listinnými důkazy, konkrétně dopisem
ředitele žalované ze dne 25.10.2000, jímž reagoval na žádost žalobkyně ke
stažení této informace. Z hlediska právního hodnocení odvolací soud, shodně se
soudem prvního stupně, hodnotí rozšiřování informace pro pozůstalé, obsahující
údaj, že pohřební služba sídlí na konkrétní adrese a že na konkrétní adrese se
nachází dispečink pohřebních služeb, jako jednání nekalé soutěže podle
generální klauzule nekalé soutěže, jakož i zvláštní skutkové podstaty klamavé
reklamy.
Odvolacímu soudu se jeví zcela nepochybné, že práva žalobkyně svobodně rozvíjet
svou soutěžní činnost byla nekalosoutěžním jednáním žalované porušena. Za zcela
odůvodněný považuje odvolací soud nárok na zdržení se nekalosoutěžního jednání,
pokud se žalovaná v prostorách zdravotnických zařízení zabývá reklamou činnosti
v pohřebnictví, která je podle § 6a odst. 2 zákona o regulaci reklamy v
novelizovaném znění s účinností od 1.1.2002 zakázána (podle odvolacího soudu
nelze v tomto smyslu za reklamu považovat prostou vyčerpávající informaci
nesoucí údaje k vyřízení pohřbu a neobsahující žádný údaj o konkrétní pohřební
službě, nebo naopak obsahující ucelený a vyčerpávající přehled všech subjektů
podnikajících v tomto oboru). Za adekvátní právní prostředek ochrany proti
konkrétnímu nekalosoutěžnímu jednání žalované však odvolací soud, na rozdíl od
soudu prvního stupně, nepovažuje žalobkyní požadované přiměřené zadostiučinění
formou uveřejnění omluvy v tisku. Úvahu o vhodnosti té které formy
zadostiučinění je třeba vést vzhledem ke konkrétním okolnostem případu - v
daném případě by masivní omluvná kampaň v tisku zcela nepřiměřeným způsobem
poškodila dobré jméno žalované - zdravotnického zařízení a ve svém důsledku též
samotné pacienty. Podle odvolacího soudu medializace jakéhokoli zdravotnického
zařízení ve spojení s pohřebními službami by byla velmi nešťastná, když by ve
vědomí široké laické i odborné veřejnosti mohla vzniknout představa o
zainteresovanosti zdravotnického zařízení na ekonomické prosperitě subjektu
poskytujícího pohřební služby, což by ovlivnilo názor veřejnosti na kvalitu
poskytovaných lékařských služeb. Vzhledem k těmto okolnostem je proto třeba
upřednostnit přiměřené zadostiučinění v penězích, které by mělo být pro
žalovanou dostatečnou výstrahou a na druhé straně též satisfakcí přiměřenou
újmě žalobkyně. S ohledem na všechny okolnosti případu považuje odvolací soud
za přiměřené zadostiučinění částku 100.000,- Kč. K tvrzené újmě žalobkyně, že
jednání žalované poškodilo její dobré jméno, odvolací soud konstatoval, že
jediná újma, která mohla objektivně žalobkyni z uvedeného jednání vzniknout,
byla ta, že její potencionální zákazníci se o ní vůbec nedověděli a byli
směřováni ke konkurenci. Žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, po jak dlouhou
dobu byla tímto jednáním žalované hospodářská soutěž porušována, a netvrdila
ani, že došlo ke snížení počtu zakázek v důsledku uvedeného jednání.
Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek zčásti potvrdil
(§ 219 občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.) a zčásti změnil tak, jak je
ve výroku uvedeno (§ 220 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo žalované uloženo
zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč jako přiměřené zadostiučinění za jí
způsobenou újmu, a dále částku 30.225,- Kč na náhradě nákladů řízení, podala
žalovaná dovolání.
Žalovaná shledává dovolací důvody v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř., neboť vytýká rozhodnutí odvolacího soudu zejména nesprávnost právního
posouzení zjištěných, resp. spíše nezjištěných skutečností. Žalovaná se
neztotožňuje s tím, že odvolací soud považuje za prokázané, že žalovaná
prováděla v blíže neurčené době a v blíže neurčeném rozsahu reklamu některých
pohřebních služeb, a to formou tzv. písemné informace pro pozůstalé k vyřízení
pohřbu., čímž se při rozšiřování této informace mezi svými pacienty dopustila
nekalé soutěže, resp. klamavé reklamy. Pokud odvolací soud spatřoval v údaji o
tzv. dispečinku pohřebních služeb v L. ul. klamavý údaj podle § 45 obch. zák.,
nelze dle žalované přehlédnout skutečnost, že na příslušné adrese nesídlí vůbec
žádný dispečink vůbec žádné pohřební služby, jde tedy v kontextu celého letáku
o informaci zcela nadbytečnou a právně irelevantní.
Žalovaná považuje za nesprávný názor soudu prvního i druhého stupně, že
reklamu ze strany zdravotnického zařízení ve prospěch pohřební služby lze
kvalifikovat jako jednání v rozporu s dobrými mravy samo o sobě, a že je dána
jakási absolutní etická nepřípustnost reklamy ve vztahu k pozůstalým, a že nemá
žádnou oporu v tehdejší právní úpravě a v dosavadní judikatuře. Podle mínění
žalované reklama pohřebních služeb ve vztahu k pozůstalým je etická a povolená,
jestliže je pravdivá a citlivá, respektující svým obsahem i formou specifickou
situaci svého adresáta (viz též Vážný č. 13.845). Vzhledem k tomu, že žalovaná
informačním letákem ničeho nezneužívala, ani nikomu nic nevnucovala proti jeho
vůli, podle žalované nelze učinit závěr, že šlo o reklamu klamavou a
nepravdivou a hlavně o reklamu ve prospěch nějaké přímé konkurence žalobkyně.
Je-li účinkem reklamy zvýhodnění jedněch a znevýhodnění druhých, pak lze za
nemravné považovat znevýhodnění jen tehdy, pokud je důsledkem reklamy zakázané,
tzn. nepravdivé nebo nějak urážlivé.
Žalovaná považuje za nesprávný závěr obou soudů, když usuzují na rozpor s
dobrými mravy v této věci pouze z objektivního znevýhodnění žalobkyně, aniž se
zároveň zkoumá podrobněji, zda nešlo o znevýhodnění, které je důsledkem
regulérní hospodářské soutěže a které je tedy žalobkyně povinna strpět.
Formulace použitá žalovanou v jejím dopise nemůže znamenat, jak dle názoru
žalované nepodloženě spekuloval soud prvního stupně, údajnou ekonomickou
motivaci žalované při komunikaci s pozůstalými. Žalovaná vždy považovala styk
mezi pozůstalými a jejími zdravotnickými pracovníky za komunikaci vysloveně
humanitární povahy, kterou ponechávala zcela na mravním cítění a uvážení svých
zaměstnanců a neregulovala ji. Žalovaná v této komunikaci upřednostňovala
pouze zájem pozůstalých na některých základních informacích, které ve své nové
situaci nemají a které potřebují, nikoliv ekonomické zájmy jiných osob. Dle
přesvědčení žalované je to naopak žalobkyně, která má v této věci svoje
konkrétní majetkové zájmy a která se s těmito zájmy agresivně vlamuje do dosud
čistě humanitární komunikace mezi žalovanou a pozůstalými po jeho klientech, a
to se zcela zřejmým záměrem podřídit v této komunikaci svůj zájem na svých
obchodech před zájmem pozůstalých na rychlé orientaci v jejich nové situaci.
Dle tvrzení žalované rovněž nelze přehlédnout ani skutečnost, že v celém řízení
nebyl popsán ani prokázán jediný konkrétní případ údajného nekalosoutěžního
jednání ze strany žalované, které by mělo spočívat v reklamě ve prospěch
některé konkurence žalobkyně. Z provedeného dokazování nevzešel vůbec žádný
poznatek o tom, kdy, jakou formou, v jakém rozsahu a vůči komu se tohoto
jednání měla žalovaná dopustit (kromě neověřené a nepodepsané fotokopie tzv.
informace pro pozůstalé). Pak není ovšem vyloučeno, podle mínění žalované, ani
to, že ve skutečnosti se žalovaná žádné distribuce letáku nedopustila, resp. se
ho dopustila jenom v tom jediném případě, při němž se žalobkyně měla k tomuto
letáku dostat. Na příkladu tohoto letáku lze, dle názoru žalované, navíc
zpochybnit nepodloženou spekulaci žalobkyně i obou nižších soudů o tom, že
pozůstalí nejsou ve své situaci schopni svobodného výběru pohřební služby a že
příslušný leták žalované je natolik manipulativní a sugestivní, že je může v
této svobodě nějak omezit. Skutečnost, že příslušná osoba vyhledala i přes
tento leták právě služby žalobkyně, dokonce tuto spekulaci přímo vyvrací.
Naprostá nejistota ohledně jakýchkoliv konkrétních skutkových okolností
údajného nekalosoutěžního jednání ze strany žalované ukazuje na důkazní nouzi v
této věci, kterou je třeba přičíst k tíži žalobkyně. Jak vyplývá z dovolání
žalované, pro uvedenou důkazní nouzi v této věci pak nelze odpovědně a
oprávněně učinit ani závěr o jakékoliv materiální nebo imateriální újmě
žalobkyně, resp. o ohrožení touto újmou.
Žalovaná s poukazem na výše uvedené skutečnosti navrhuje, aby dovolací soud
vydal rozsudek, jímž rozsudek odvolacího soudu, a to jeho výrok II. poslední
věta, a výrok III., se ruší a věc se vrací tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání i žalobkyně, a to do části jeho
výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že odvolací
soud zamítl návrh, aby žalovaná byla povinna uveřejnit na své náklady omluvu ve
třech denících v jednom vydání v textu navrženém žalobkyní, s tím, že část
výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o částku přiměřeného
zadostiučinění 100.000,- Kč, není tímto dovoláním napadána.
Přípustnost dovolání se opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací důvody jsou žalobkyní shledávány v ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s.
ř., neboť žalobkyně má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně je postiženo
vadou v části II. výroku rozsudku soudu druhého stupně.
Podle konstatování žalobkyně v dovolání závěry odvolacího soudu o tom, že za
adekvátní právní prostředek ochrany proti konkrétnímu nekalosoutěžnímu jednání
žalované nelze považovat žalobkyní požadované zadostiučinění uveřejněním omluvy
v tisku, neboť tento soud má za to, že masivní omluvná kampaň v tisku by
nepřiměřeně poškodila dobré jméno žalované a v samém důsledku jeho pacienty,
dále o tom, že odvolací soudu nesouhlasí s tvrzením žalobkyně o poškození
dobrého jména žalobkyně obsahem informace poskytované pozůstalým žalované s
tím, že v důsledku této informace se potenciální zákazníci o žalobkyni pouze
nedověděli a mohli být směrováni ke konkurenci, dále o tom, že podle názoru
odvolacího soudu není bez právního významu to, že žalovaná z uvedeného jednání
sama majetkově netěžila a že citelnější finanční postižení žalované by mohlo
mít nežádoucí dopad, přičemž finanční zadostiučinění by mělo vůči žalované
plnit úlohu výstrahy a vůči žalobkyni úlohu satisfakce, a proto považuje za
přiměřené přiznání zadostiučinění ve výši 100.000 Kč, svědčí o vadách posouzení
skutkového stavu věci, které měly za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího
soudu v části výroku II. rozsudku odvolacího soudu a ve výroku III. tohoto
rozsudku.
Žalobkyně vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhuje, aby dovolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně týkající se výroků II. a III., a to tak,
že (1) žalovaná je povinna uveřejnit na své náklady omluvu žalobkyni ve třech
uvedených denících v jednom vydání v textu navrženém žalobkyní, a že (2) je
žalovaná povinna zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 100.000 Kč
a (3) náklady řízení všech stupňů řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve posuzoval dovolání,
které podala žalovaná, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti),
jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3,
druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z
obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj, jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k shodnému
závěru jako soud prvního stupně, že jednání žalované bylo způsobilé přivodit
újmu žalobkyni a jde tedy v tomto konkrétním případě o nekalé soutěžní jednání
žalované, které naplňuje současně všechny podmínky generální klauzule nekalé
soutěže. Proto odvolací soud potvrdil tu část rozsudku soudu prvního stupně, v
němž žalobkyni byl přiznán nárok na zdržení se nekalého soutěžního jednání.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažoval však za adekvátní
právní prostředek ochrany proti konkrétnímu nekalosoutěžnímu jednání žalované
požadované přiměřené zadostiučinění formou uveřejnění omluvy v tisku, která by
zcela nepřiměřeným způsobem poškodila dobré jméno žalované a ve svém důsledku
též pacienty, neboť by ve vědomí veřejnosti mohla vzniknout představa o
zainteresovanosti zdravotnického zařízení na ekonomické prosperitě subjektu
poskytujícího pohřební služby, což by ovlivnilo názor veřejnosti na kvalitu
poskytovaných lékařských služeb. Vzhledem k těmto okolnostem odvolací soud
upřednostnil přiměřené zadostiučinění v penězích a s ohledem na všechny
okolnosti případu považoval odvolací soud za přiměřené zadostiučinění částku
100.000,- Kč.
S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Je nutno
řádně prozkoumat, zda mezi žalobkyní a žalovanou v daném případě skutečně
existuje soutěžní vztah (první podmínka generální klauzule nekalé soutěže). Aby
bylo možno hovořit o účasti subjektu na hospodářské soutěži, je třeba dovodit
zájem nekalosoutěžně jednajícího na úspěchu soutěžitele na úkor druhého
soutěžitele, tedy na výsledku soutěže, tj. konkurenčního boje dvou soutěžitelů,
v daném případě tedy zájem žalované na konkurenčním boji osob podnikajících v
oblasti pohřebních služeb s žalobkyní. Nutno prvořadě odpovědět na otázku, zda
lze v jednání žalované spatřovat soutěžní záměr či účel (nikoli úmysl!), tzn.,
zda jejím jednáním jsou objektivně sledovány soutěžní, konkurenční cíle. K tomu
viz např. rozhodnutí NS ČR z r. 1935 (Vážný č. 14742): „Účel soutěžní je tehdy
vyloučen, jestliže projev byl učiněn bez jakéhokoli vztahu k soutěži a jestliže
od toho, kdo jej vnímá, nemůže být ani na účel soutěžní vztahován.“ Soutěžní
záměr či účel, resp. soutěžní orientace jednání však nebudou dány např. tehdy,
když jednání je zaměřeno na informaci spotřebitelů, objektivní testování
výrobků apod. Soutěžní orientace žalované, jako základní předpoklad první
podmínky generální klauzule nekalé soutěže, totiž „jednání v hospodářské
soutěži“, v daném případě nebyla ničím a nikým prokázána.
Rovněž v daném konkrétním případě nelze s jistotou tvrdit, že jednání žalované
je možno považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže (druhá podmínka
generální klauzule nekalé soutěže). Pokud by soud zvážil všechny okolnosti
případu, mohl by dospět ke zcela jinému závěru: žalobkyně vůbec neprokázala, že
by žalovaná ve více případech, tj. opakovaně či dlouhodobě, poskytovala svým
klientům informační leták; došlo k tomu prokazatelně jen v jednom jediném
případě. V letáku byly sice uvedeny dva subjekty podnikající v oblasti
pohřebních služeb, avšak v demonstrativním výčtu (viz sdělení na letáku „další
pohřební služby je možné vyhledat např. v indexu Z. s.“), což klienty žalované
v žádném případě nemohlo omezit v jejich svobodě výběru pohřební služby. O
jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže by mohlo jít s určitostí např. v
takovém případě, v němž by se prokázalo, že se jednalo o jednání soutěžitele
(nemocnice), které vychází z podplácení tohoto subjektu jiným soutěžitelem nebo
jinou osobou z oblasti pohřebních služeb, příp. které by výrazně narušovalo
možnost svobodné volby spotřebitelů (klientů pohřební služby), např. při
přemlouvání klientů nebo činění nátlaku na klienty, aby si vybrali určitou
potřební službu. Nic z uvedeného se však v konkrétním jednání žalované
neprokázalo. Odpověď žalované ze dne 25. 10. 2000 na zaslanou stížnost
žalobkyně je třeba hodnotit ve všech souvislostech s okolnostmi, za nichž byla
psána, nikoli vytrženě z kontextu celého případu, a rozhodně ne samu o sobě
jako dostatečný důkaz o nekalém soutěžním jednání žalované. Dovolací soud
nepovažuje za zcela nepochybné, že práva žalobkyně svobodně rozvíjet svoji
soutěžní činnost byla jednáním žalované jakýmkoli způsobem porušena či
ohrožena, proto nelze jednání žalované označit za jednání v rozporu s dobrými
mravy soutěže.
Pokud jde o způsobilost přivodit újmu žalobkyni nekalou soutěží žalované (třetí
podmínka generální klauzule nekalé soutěže), v daném případě nebylo v řízení
prokázáno, že by jednání žalované (informační leták pro pozůstalé prokazatelně
zachycený v jednom případě) směřovalo k možnému úbytku objednatelů služeb
žalobkyně, nebyl prokázán ani jakýkoliv prospěch či zvýhodnění jejích
konkurentů. Naopak bylo prokázáno, že zákazníci žalobkyně sami přišli s
informačním letáčkem, který získali u žalované, k žalobkyni, aby ji požádali o
její služby, čímž prokázali, že se dokáží sami svobodně rozhodnout, k jakému
subjektu půjdou poslední záležitosti vyřizovat. Hledisko „průměrného
spotřebitele“, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a
opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno
Evropským soudním dvorem), je rozhodně nutno brát v úvahu také v daném případě.
V reklamě zboží či služeb běžné potřeby již téměř každý spotřebitel očekává
určité reklamní přehánění a nadsázku, jimž neuvěří; v případech vyhledávání
pohřební služby bude úsudek současného „průměrného zákazníka“ podobný, přestože
se spotřebitel nachází v poněkud citlivější situaci. Nároky spotřebitelů na
pohřební služby se mohou v konkrétních případech lišit, např. někteří zákazníci
se budou rozhodovat při své volbě pohřebních služeb pouze podle nízkých
cenových hladin (v daném případě by tedy mohla být zvýhodněna žalobkyně a
nikoli subjekt uvedený příkladmo v letáku žalované, tj. její konkurent), jiní
zase na základě sdělení či doporučení od jiného pozůstalého (i v takovém
případě by mohla být zvýhodněna žalobkyně, pokud své služby této doporučující
osobě dříve poskytla), příp. podle jiných kritérií. V řízení nebylo prokázáno,
že by jednáním žalované došlo k jakékoliv nekalé obchodní praktice, která by
spotřebiteli bránila v tom, aby uskutečnil informovanou, a tedy účelnou volbu,
nebo která by používala obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly nebo
nepatřičné ovlivňování, čímž by výrazně narušila možnost svobodné volby
spotřebitelů (ve smyslu směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách;
pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě musí
vnitrostátní soudy vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře
Evropského soudního dvora).
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.) byl naplněn. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil v tomto
rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dále posuzoval dovolání, které
podala žalobkyně, a zjistil že bylo podáno proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl částečně změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Z obsahu dovolání žalobkyně se podává, že žalobkyně napadá nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem, který zamítl nárok na přiměřené zadostiučinění
v nepeněžité formě, tj. ve formě omluvy (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), i
když dovolací důvod žalobkyně nesprávně podřadila pod ust. § 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je
postiženo vadou v části výroku II. rozsudku soudu druhého stupně, jenž mohla
mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Vzhledem k tomu, že dovolací
soud dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila nekalosoutěžního jednání, je
správný právní závěr odvolacího soudu, ke kterému sice dospěl na základě jiných
důvodů, že žalobkyně nemá právo na přiměřené zadostiučinění v nepeněžité
formě.Lze tak uzavřít, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci nebyl
v souzené věci naplněn. Jelikož dovolací soud nezjistil ani vady, k jejichž
existenci přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu