32 Odo 241/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava
Galluse ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p.
a.s., o zaplacení částky 219 924,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 134/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004 č. j. 9 Cmo 354/2004-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
219 924,80 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud
prvního stupně zjistil, že podle leasingové smlouvy, kterou žalobce uzavřel se
společností C. L., a.s., byl povinen uzavřít smlouvu o havarijním pojištění
předmětu leasingu – vozu Volkswagen GOLF a leasingovému pronajímateli předložit
doklad o vinkulaci pojistných plnění v jeho prospěch. Tuto svoji povinnost
žalobce splnil dne 23. 9. 1997 uzavřením pojistné smlouvy s žalovanou, jejímž
předmětem bylo pojištění uvedeného motorového vozidla včetně případu jeho
odcizení a současně požádal o vinkulaci pojistných plnění ve prospěch žalované.
V této žádosti se mimo jiné zavázal pojistnou smlouvu po dobu trvání leasingu
nevypovědět. Dne 22. 9. 1998 byla uvedená pojistná smlouva nahrazena novou
pojistnou smlouvou. Podáním ze dne 17. 1. 2000 žalobce uvedenou pojistnou
smlouvu vypověděl. Soud prvního stupně nepřijal obranu žalobce, že tato výpověď
je neplatná, s ohledem na vázanost žalovaného úkonem, který považuje za dohodu
o vinkulaci pojistných plnění, v níž se žalobce zavázal nevypovědět pojistnou
smlouvu po dobu platnosti leasingové smlouvy. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že z této písemnosti je zřejmé, že se jedná o jednostranný úkon
žalobce, pouze o jeho závazek, nikoliv závazek žalované, a nevyplývá z ní, že
by bylo možné tuto listinu považovat za součást pojistné smlouvy; tento závěr
nelze dovodit ani z vlastní smlouvy, ani ze všeobecných pojistných podmínek,
které jsou součástí této smlouvy. Soud prvního stupně posoudil věc tak, že
pojistný vztah žalobce a žalované zanikl dnem 23. 9. 2000 uplynutím výpovědní
lhůty, tedy ještě před tím, než došlo k pojistné události – odcizení
předmětného vozu v době od 26. 9. 2000 do 27. 9. 2000.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2004 č. j.
9 Cmo 354/2004-62 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných
soudem prvního stupně a k argumentaci žalobce poukázal na to, že pojistný vztah
mezi účastníky byl založen pojistnou smlouvou uzavřenou dne 22. 9. 1998, žádost
o vinkulaci je však datována dnem 23. 9. 1997, z obsahu této žádosti je zřejmé,
že předmětem požadavku vyjádřeného uvedenou žádostí byla vinkulace pojistných
plnění podle pojistné smlouvy ze dne 23. 9. 1997, nikoliv smlouvy předmětné. Z
toho důvodu pak jakákoliv úvaha o vlivu vinkulace plnění na jednání účastníků,
úvaha o tom, zda výpověď pojistné smlouvy daná žalobcem mohla či nemohla mít v
souvislosti s uvedenou žádostí o vinkulaci zamýšlené účinky, je nadbytečná. I
kdyby byla správná argumentace žalobce, a sice, že žádost o vinkulaci se stala
součástí pojistné smlouvy a zakládala závazky obou smluvních stran, netýkala se
tato vinkulace předmětné pojistné smlouvy. V době pojistné události tedy
neexistoval mezi účastníky řízení pojistný vztah, a proto nebyly prokázány
podmínky vzniku práva žalobce na vymáhané pojistné plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž uvedl, že
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadní právní význam napadeného
rozsudku vyplývá podle jeho názoru z okolnosti, že leasingově-právní vztahy
patří k nejčastěji se vyskytujícím právním vztahům a okruh osob, které by se
mohly dostat do stejného postavení jako žalobce, je značný, neboť jistá forma
„vinkulační“ doložky je pravidlem. Pochybení odvolacího soudu spatřuje žalobce
v jeho nesprávné aplikaci ustanovení § 571 občanského zákoníku (dále jen
„ObčZ“) přijetím závěru, že se obsah listiny z 23. 9. 1997 označené jako
„Žádost o vinkulaci pojistných plnění“ váže výhradně k první pojistné smlouvě
účastníků řízení. Za situace, kdy závazky z první smlouvy zanikly pouze v
důsledku její „kosmetické“ úpravy ve výši pojistné částky pro pojištění
autorádia, resp. zakomponováním této úpravy do nové pojistné smlouvy, která
původní smlouvu nahradila, aniž by bylo pojištění na jediný okamžik přerušeno,
nemá tato změna vliv na existenci závazků z oné listiny, neboť její nahrazení z
nové pojistné smlouvy nikterak nevyplývá. Žalobce proto zastává názor, že
závazky obsažené v této listině uzavřením nové smlouvy nezanikly a nadále
platily i pro pojištění žalobce u žalované dle této nové pojistné smlouvy. Z
toho vyplývá, že žalobce podáním výpovědi dne 17. 1. 2000 vykonal právo, které
mu nesvědčilo v důsledku dvoustranné dohody o vzdání se tohoto práva ze dne 23.
9. 1997, nemohlo proto vyvolat žádných právních účinků, zejména přivodit
skončení jeho pojištění, které proto trvalo i v době vzniku pojistné události.
Z toho důvodu má žalobce nárok na pojistné plnění z tohoto pojištění. Žalobce
navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími
důvody.
Podstatou dovolacích námitek žalobce je jeho názor, že listina označená jako
„Žádost o vinkulaci pojistných plnění“ ze dne 23. 9. 1997, kterou žalobce
podepsal ve stejný den, kdy uzavřel první pojistnou smlouvu, je součástí také
druhé pojistné smlouvy, která byla uzavřena rok poté, tj. 22. 9. 1998. Odlišný
závěr odvolacího soudu je podle názoru postaven na nesprávné aplikaci § 571
ObčZ.
Podle § 571 odst. 1 ObčZ platí, že dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že
dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a
dlužník je povinen plnit závazek nový. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí,
že nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení
nového závazku uzavřena písemně. Totéž platí, je-li nahrazován promlčený
závazek. Dohoda mezi věřitelem a dlužníkem, kterou se zřizuje nový závazek při
současném zrušení jejich dosavadního závazku, se nazývá privativní novací a
jejím podstatným znakem je právě zánik původního závazku při současném vzniku
závazku nového. Tímto znakem se taková dohoda liší od kumulativní novace
upravené v § 516 ObčZ, podle něhož dochází dohodou stran v rámci jejich
trvajícího závazkového právního vztahu k zániku a nahrazení určitých jejich
dosavadních vzájemných práv a povinností, takže se mění pouze obsah původního
závazku.
Závěr odvolacího soudu o zániku původního pojistného vztahu účastníků řízení a
jeho nahrazení závazkem novým považuje Nejvyšší soud za správný, neboť zcela
evidentně vyplývá z postupu, který žalobce a žalovaná při uzavírání pojistné
smlouvy dne 22. 9. 1998 zvolili. Žalované jako pojistiteli a žalobci jako
pojištěnému nic nebránilo uzavřít k původní pojistné smlouvě dodatek, kterým by
byly vymezeny změny obsahu původní pojistné smlouvy s tím, že pojistná smlouva
ze dne 23. 9. 1997 by byla změněna pouze v těch částech, které by takový
dodatek k pojistné smlouvě vymezil. Oba účastníci však tento postup nezvolili a
uzavřeli smlouvu novou, v níž byly sjednány všechny náležitosti pojistné
smlouvy znovu. Tato nová pojistná smlouva tedy nemohla obstát vedle původní
pojistné smlouvy, a proto je závěr odvolacího soudu o jejímu zániku a nahrazení
smlouvou novou, správný. V důsledku této skutečnosti pak není v rozporu s
hmotným právem závěr odvolacího soudu, že závazek obsažený v žádosti o
vinkulaci ze dne 23. 9. 1997, se nestal součástí pojistné smlouvy ze dne 22. 9.
1998.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným
právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu
mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Jednalo se o otázku zániku smlouvy na
základě její výpovědi účastníkem smlouvy, takže se odvolací soud zabýval a
musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku
posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na
případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný
judikatorní přesah.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 ve
spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady dovolacího řízení
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2007
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu