32 Odo 253/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) Ing. L. B., a b) PaeDr. D. B., obou zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1. Ing. V. K., zastoupenému advokátem, 2. Ing. J. M., zastoupenému
advokátkou, 3. A. p. spol. s r.o., zastoupené advokátem, za účasti vedlejšího
účastníka na straně 3. žalované Č. p., a.s., o vrácení části ceny díla a o
náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 9 C
1090/1999, o dovolání prvního žalovaného a o dovolání druhého žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242,
I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným se rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242 a rozsudek
Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. listopadu 2003 č. j. 9 C 1090/1999-170
(s výjimkou výroku pod bodem II) zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
III. První žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně
oprávněným žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 075 Kč k
rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 6. listopadu 2003 č.
j. 9 C 1090/1999-170 zamítl žalobu ve vztahu k
třetí žalované a vedlejšímu účastníku na její straně (výrok pod bodem I) a dále
ve vztahu k druhému žalovanému ohledně částky 36 000 Kč s 19% úrokem z prodlení
od 6. 2. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem II), uložil prvnímu a druhému
žalovanému, aby žalobcům společně a nerozdílně zaplatili částku 23 597 Kč s 26%
úrokem od 21. 4. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem III), částku 33 880 Kč s
20% úrokem od 20. 1. 1999 do zaplacení (výrok pod bodem IV), částku 41 873 Kč s
12% úrokem od 5. 11. 1998 do zaplacení (výrok pod bodem V), částku 636 069 Kč s
12% úrokem z částky 19 000 Kč od 12. 5. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z
částky 20 900 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 161 739 Kč
od 5. 11. 1999 do zaplacení, s 10% úrokem z částky 170 000 Kč od 17. 11. 1999
do zaplacení, s 10% úrokem z částky 179 650 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení a se
7% úrokem z částky 84 780 Kč od 24. 5. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem VI),
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII až XI). Soud prvního
stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s prvním žalovaným smlouvu o dílo, jejímž
předmětem bylo zhotovení novostavby rodinného domku v P. podle projektové
dokumentace vypracované třetí žalovanou za cenu 1 910 000 Kč. Žalobci dále
uzavřeli smlouvu (nazvanou smlouva o dílo) s druhým žalovaným, jejímž předmětem
byl výkon specifikované inženýrské činnosti a úhrada projektu stavby rodinného
domu za cenu 120 000 Kč. Soud prvního stupně současně učinil skutkové zjištění,
že předmětem plnění mezi žalobci a druhým žalovaným byla též projektová
dokumentace, kterou na základě uzavřené smlouvy vypracovala pro druhého
žalovaného třetí žalovaná jako jeho subdodavatelka. Při předání stavby byly
zjištěny vady v podobě prasklin mezi jednotlivými částmi domu. Vady stavby byly
podle znalce způsobeny vadnou projektovou dokumentací, v níž chyběly dilatační
spáry, které byly vzhledem k charakteru a členitosti stavby nezbytné. Žalobci
se domáhali náhrady škody, která jim vznikla vynaložením nákladů na odstranění
vad stavby a na znalecké posudky, které si nechali vypracovat za účelem
zjištění příčin vad a možnosti způsobu jejich odstranění, a to z titulu obecné
odpovědnosti za škodu způsobenou v důsledku vadného plnění. Soud prvního stupně
se nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace třetí žalované a neshledal
ani u ní, ani u vedlejšího účastníka na její straně přímý vztah k žalobcům z
hlediska odpovědnosti za vady nebo za škodu, neboť ve smluvním vztahu byla
pouze s druhým žalovaným, pro kterého předmětnou dokumentaci jako
subdodavatelka zhotovila. Smlouvu žalobců s druhým žalovaným posoudil soud
prvního stupně jako nepojmenovanou smlouvu uzavřenou podle § 51 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) s prvky smlouvy příkazní podle § 724 a násl. ObčZ,
neboť nepokládal odkaz smluvních stran v záhlaví smlouvy na § 536 obchodního
zákoníku (dále jen „ObchZ“) za dostačující ujednání ve smyslu § 262 odst. 1
ObchZ. Za vadu předané projektové dokumentace spočívající v absenci dilatačních
spár by podle § 499 ObčZ odpovídal druhý žalovaný, nárok spočívající ve slevě
ve výši 30 % z ceny díla, tj. vrácení uhrazených 36 000 Kč, však nebyl žalobci
řádně uplatněn, a proto podle § 504 ObčZ zanikl. Nárok žalobců na náhradu škody
způsobenou vadným plněním vůči druhému žalovanému však nezanikl – podle § 496
ObčZ byl druhý žalovaný povinen poskytnout plnění v průměrné střední jakosti,
což nesplnil, když žalobcům dodal vadný projekt. Nárok na náhradu škody
vzniklou vadným plněním je podle názoru soudu prvního stupně dán i ve vztahu k
prvému žalovanému, který porušil svoji povinnost sjednanou v článku IV. odst. 2
smlouvy o dílo upozornit žalobce na všechny důležité okolnosti, které mohly mít
vliv na postup prováděných prací, přičemž tuto povinnost mu současně ukládal
také § 551 a 561 ObchZ. Uvedenou smluvní i zákonnou povinnost však prvý
žalovaný nesplnil, přestože absence dilatačních spár byla podle znalce chybou
školní, prvým žalovaným jako odborníkem rozpoznatelnou.
Naplnění předpokladů
odpovědnosti za škodu způsobenou vadným plněním tedy shledal soud prvního
stupně u prvého i u druhého žalovaného, a proto je zavázal k náhradě vzniklé
škody společně a nerozdílně.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2004 č. j. 29 Co 389/2004-242
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že první žalovaný, druhý žalovaný a
třetí žalovaná jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 735
419 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 23 597 Kč od 21. 4. 1998 do
zaplacení, ve výši 20 % z částky 33 880 Kč od 20. 1. 1999 do zaplacení, ve výši
20 % z částky 41 873 Kč od 5. 11. 1998 do zaplacení, ve výši 12 % z částky 19
000 od 12. 5. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 20 900 Kč od 5. 11. 1999
do zaplacení, ve výši 10 % z částky 161 739 Kč od 5. 11. 1999 do zaplacení, ve
výši 10 % z částky 170 000 Kč od 17. 11. 1999 do zaplacení, ve výši 10 % z
částky 179 650 Kč od 14. 1. 2000 do zaplacení a ve výši 7% z částky 84 780 Kč
od 24. 5. 2001 do zaplacení, změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav věci a na
jeho skutková zjištění odkázal. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil
závazkový vztah žalobců a prvého žalovaného podle obchodního zákoníku, neboť
shledal jejich dohodu, že se jejich závazkový vztah bude řídit obchodním
zákoníkem, jako uzavřenou v souladu s § 262 odst. 1 ObchZ. Odvolací soud
potvrdil správnost právního závěru soudu prvního stupně, že prvý žalovaný jako
zhotovitel novostavby měl při vynaložení odborné péče zjistit, že projekt,
který neobsahuje dilatační spáry, je vadný a podle § 551 odst. 1 ObchZ byl
povinen na tuto vadu žalobce upozornit. Pokud tak neučinil, odpovídá podle §
551 odst. 3 ObchZ za vady díla způsobené tímto vadným projektem. Příčinná
souvislost mezi porušením uvedené povinnosti upozornit na vadu projektu a
vznikem škody na prováděné stavbě je tak dána a první žalovaný je odpovědný za
vzniklou škodu. Vztah druhého žalovaného a žalobců posoudil odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně v režimu obchodního zákoníku, neboť dospěl k
závěru, že žalobci a druhý žalovaný uzavřeli podle § 262 odst. 1 ObchZ dohodu,
že se jejich závazkový vztah bude řídit tímto zákonem. Smlouvu žalobců a
druhého žalovaného posoudil jako smlouvu nepojmenovanou vzhledem k tomu, že
dohodnutý předmět plnění neodpovídal ustanovení § 536 odst. 1 ObchZ. Jejím
předmětem je výkon kompletní inženýrské činnosti související se stavbou
rodinného domku, přičemž se jedná též o výběr projektanta včetně úhrady
projektu. Druhý žalovaný pro žalobce vadný projekt zajistil. Tím je dána sama o
sobě jeho odpovědnost za škodu, která vznikla použitím tohoto vadného projektu. Odpovědnost druhého žalovaného, který stejně jako prvý žalovaný měl především
rozpoznat vadu projektu, který žalobcům dodal, vyplývá dále také z jeho
postavení stavebního dozoru na stavbě. Jako zásadní je však nutno považovat
jeho odpovědnost z titulu uzavřené smlouvy s žalobci na dodání projektové
dokumentace. Vztah třetí žalované a žalobců posoudil odvolací soud s ohledem na
to, že mezi nimi nebyla sjednána žádná smlouva, podle § 420 ObčZ.
Třetí
žalovaná dodáním vadného projektu druhému žalovanému sice porušila povinnost ze
smlouvy, kterou uzavřela s jinou osobou, než s žalobci jako poškozenými, avšak
závazek dodat projektovou dokumentaci bez vad, k jehož porušení došlo, měl
dopad do právní sféry žalobců a je tím dána její odpovědnost za škodu tím
vzniklou žalobcům, neboť jsou splněny všechny zákonné předpoklady pro vyvození
její odpovědnosti – porušení smluvní povinnosti, které je protiprávním úkonem i
ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy, vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody; současně je dáno i
zavinění, neboť především třetí žalovaná jako projektant měla rozpoznat chybu
projektu. U všech tří žalovaných je podle závěru odvolacího soudu dána
solidární odpovědnost za škodu vzniklou žalobcům, u prvních dvou žalovaných
podle § 383 ObchZ, u třetí žalované podle § 438 odst. 1 ObčZ. Odvolací soud
posuzoval i námitku promlčení, kterou vznesl první žalovaný, a dovodil, že
právo žalobců promlčeno není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prvý žalovaný dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; napadené rozhodnutí má podle
něho ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam; napadený rozsudek
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.], které podle jeho názoru spočívá v nepřípustně extenzivním
výkladu § 551 ObchZ. Podle § 1 odst. 2 ObchZ se právní vztahy upravené
obchodním zákoníkem vykládají také podle obchodních zvyklostí a tyto zvyklosti
byly ve stavebnictví utvářeny vyhláškou č. 104/1973 Sb., kterou se vydávají
základní podmínky dodávky stavebních prací. Podle § 29 odst. 1 této již zrušené
vyhlášky bylo dodavateli stavebních prací uloženo přezkoumávat projektovou
dokumentaci pouze v tom rozsahu, zda nemá zřejmé nedostatky a zda neobsahuje
řešení, materiály, konstrukce, apod., které se ukázaly jako nevhodné při
provádění předchozích staveb; přitom nebyl dodavatel povinen podrobně
přezkoumávat správnost výpočtů nebo takové výpočty sám provádět. Podle názoru
prvého žalovaného je výklad § 551 ObchZ a nutnou péči třeba vidět v intencích
uvedeného ustanovení zejména proto, že v době uzavření předmětné smlouvy o dílo
nebyly žádné zásadní obchodní zvyklosti ustáleny. Prvý žalovaný dále nesouhlasí
se závěry znalce Ing. J. K., CSc., které se mu jeví jako emocionální hodnocení
zjištěných skutečností. Přestože tento znalec vycházel z posudků svých
předchůdců - znalce Ing. M. N. (stavební izolace a stavební fyzika), znalce
Ing. O. V.(stavebnictví, geotechnika, zakládání staveb a inženýrská geologie) a
ze závěrů společnosti S. g.e – G. a.s., která provedla sérii vrtů a vyjádřila
se k možným příčinám vzniku prasklin, žádný z uvedených znalců neobjevil vadu
projektu, z čehož vyplývá, že zřejmě nebyla zjistitelná při letmém nahlédnutí
do výkresové dokumentace. Proto nelze ani po prvém žalovaném spravedlivě
požadovat, aby při vynaložení odborné péče zjistil vadu projektu, kterou
neobjevilo několik znalců, kteří nahlíželi do výkresové dokumentace nepochybně
pečlivěji než letmo. Prvý žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci k dalšímu řízení.
Dovolání podal také druhý žalovaný, také on se domnívá, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a namítá, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a současně vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Smlouva, kterou uzavřel s žalobci, se podle jeho názoru
neřídila obchodním zákoníkem, nýbrž se jednalo o nepojmenovanou smlouvu
uzavřenou podle § 51 ObčZ s prvky smlouvy příkazní. V této smlouvě se druhý
žalovaný zavázal pouze k výběru projektanta včetně úhrady projektu, nikoliv
však k dodávce či zpracování projektu, za vadu projektu proto nemůže odpovídat.
Druhý žalovaný dále poukázal na časovou posloupnost, kdy byla nejprve uzavřena
smlouva o vypracování projektové dokumentace mezi druhým a třetím žalovaným,
poté smlouva o dílo mezi prvým žalovaným a žalobci a teprve až následně
uzavřeli žalobci smlouvu s druhým žalovaným. Z toho vyplývá, že druhý žalovaný
zajišťoval pro žalobce vypracování projektu na základě předcházejících ústních
ujednání s žalobci. Tato ujednání považuje druhý žalovaný za smlouvu o
obstarání věci uzavřenou podle § 733 a násl. ObčZ. Pokud se tedy druhý žalovaný
zavázal pouze k obstarání věci, předmět jeho závazku nespočívá v dosažení
výsledku, protože riziko výsledku nese příkazce. Druhý žalovaný splnil svoji
povinnost zajistit projekt, neodpovídá však za kvalitu, případně vady tohoto
projektu, ani za škodu těmito vadami způsobenou. Není ani dána příčinná
souvislost mezi tím, že předal žalobcům vadnou dokumentaci a vznikem škody, ta
je dána u třetí žalované jako autorky projektu. Druhý žalovaný také poukázal na
to, že znalec Ing. O. V., který zpracovával posudek o příčinách vad stavby,
shledal příčiny vad zcela jinde, než znalec ustanovený soudem. Ing. V.
nezjistil žádnou chybu v projektu, kterou by bylo možno označit jako „školní“.
Z toho vyplývá, že vada projektu nemohla být tak zásadní, že by musela být i
při letmém nahlédnutí do výkresové dokumentace odborníkům jasná. I kdyby byly
závěry odvolacího soudu správné, pak platí, že příčinou vzniku škody žalobců
nebylo předání vadné projektové dokumentace, ale skutečnost, že dokumentace
byla zpracována vadně, takže by byla míra zavinění druhého žalovaného podstatně
menší, než ostatních žalovaných, zejména třetí žalované. Druhý žalovaný navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání prvého a druhého žalovaného označili závěry
odvolacího soudu jako věcně i právně bezchybné. Žalobcům se dovolání nejeví
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v dané věci sice doznalo
rozhodnutí soudu prvního stupně v řízení odvolacím změny, avšak toliko změny
dotýkající se zájmů třetí žalované, potažmo vedlejšího účastníka na její
straně, ti však dovolání nepodali. Rozhodnutí odvolacího soudu neřešilo podle
názoru žalobců žádnou otázku zásadního právního významu – nejednalo se o právní
otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, nebo která
by byla odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, napadené
rozhodnutí neřešilo žádnou právní otázku v rozporu s hmotným právem. K
rozpoznatelnosti vady projektu poukázali žalobci na to, že jeho součástí byl i
statický výpočet Ing. V., který členil stavbu na dva samostatné dilatační
celky. Prvý žalovaný proto měl a mohl při vynaložení odborné péče, a to již
pouhým prostudováním projektové dokumentace, rozpoznat rozdílnost v projektu
stavby oproti popisné části statického výpočtu, tedy zjevný nesoulad ve
vlastním projektu stavby oproti konstrukčnímu a statickému řešení projektu
stavby. Stejnou možnost měl nepochybně i druhý žalovaný. Žalobci navrhli
odmítnutí, resp. zamítnutí obou dovolání.
Třetí žalovaná ve vyjádření k dovolání ostatních účastníků řízení uvedla, že
odvolací soud nesprávně posoudil její pasivní legitimaci vzhledem k tomu, že
opominul ustanovení § 538 ObchZ. Třetí žalovaná nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve
vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Pokud by chtěl zákonodárce
koncipovat odpovědnost za škodu tímto způsobem, jistě by tak podle názoru třetí
žalované učinil v příslušném právním předpise. To však z platné právní úpravy
nevyplývá, a proto nelze ohledně pasivní legitimace třetí žalované dospět k
jinému právnímu závěru než k tomu, který přijal soud prvního stupně.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření odkázal na svá dosavadní stanoviska
vyjádřená v průběhu řízení s tím, že za správný považuje rozsudek soudu prvního
stupně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas oprávněnými osobami
a obsahují stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání prvního
žalovaného není přípustné; dovolání druhého žalovaného je přípustné i důvodné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé. O takový případ se v dané věci nejedná a oba dovolatelé se mýlí, pokud se
domnívají, že jejich dovolání jsou přípustná podle tohoto ustanovení. Pro
posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil,
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, a zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti
rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. dubna 1998 sp. zn. 2 Cdon 93/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. R 52/1999, sešit č. 9, ročník 1999, str. 426). Není proto
významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, nýbrž pro
posouzení přípustnosti dovolání je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2000 sp. zn. 25 Cdo
2054/99). O rozdílné (nesouhlasné) rozsudky odvolacího soudu jde tehdy,
jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy
rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů
těchto rozsudků odlišná. V posuzované věci sice odvolací soud ve výroku uvedl,
že rozsudek soudu prvního stupně se mění, oběma dovolatelům však ve vztahu k
žalobcům uložil stejné povinnosti jako soud prvního stupně, a proto nelze
rozsudek odvolacího soudu považovat ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
ve vztahu žalobců a prvého a druhého žalovaného za rozsudek měnící.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo
usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto
v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž předpoklady stanoví § 237 odst. 1
písm. c). o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b)
tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Odvolací soud dospěl u prvého žalovaného k závěru, že jako zhotovitel stavby,
který se zabývá výstavbou rodinných domků, měl při vynaložení minimální odborné
péče rozpoznat v průběhu výstavby podstatnou vadu projektové dokumentace
spočívající v absenci dilatačních spár a na tuto vadu žalobce upozornit. Vyšel
z § 551 odst. 1 ObchZ, který zhotoviteli ukládá povinnost upozornit objednatele
bez zbytečného odkladu na nevhodnou povahu věcí převzatých od objednatele nebo
pokynů daných mu objednatelem k provedení díla, jestliže zhotovitel mohl tuto
nevhodnost zjistit při vynaložení odborné péče. Podle odstavce 3 téhož
ustanovení odpovídá zhotovitel, který nesplnil povinnost uvedenou v odstavci
1, za vady díla způsobené použitím nevhodných věcí předaných objednatelem nebo
pokynů daných mu objednatelem. Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že
dovolací soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán
skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli
v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny
v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a
výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Nejvyšší
soud je tudíž vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a odvolacího
soudu, které tyto soudy učinily z výslechu znalce Ing. J. K., CSc., že vada
projektové dokumentace spočívající v nenavržení dilatačních spár byla „školní“
chybou a první žalovaný byl odborně způsobilý k její rozpoznání, neboť tato
vada musí být i při letmém nahlédnutí do výkresové dokumentace odborníkům
jasná. Z takto zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by rozhodnutí
odvolacího soudu ve vztahu k prvému žalovanému bylo v rozporu s hmotným právem,
pokud dospěl k závěru, že první žalovaný se podílel na vzniku škody tím, že
porušil svoji povinnost upozornit žalobce na tuto vadu projektu, tak jak mu to
ukládá § 551 odst. 1 ObchZ. Odkazy prvého žalovaného na vyhlášku č. 104/1973
Sb., kterou se vydávají základní podmínky dodávky stavebních prací, jsou
neopodstatněné, neboť tato vyhláška byla zrušena k 1. 1. 1992 a v době uzavření
smlouvy o dílo s žalobci neplatila, takže pro posouzení povinností zhotovitele
stavby vyplývajících ze smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl. ObchZ byl
její obsah zcela nerozhodný.
Nejvyšší soud nepřijal ani námitky, které první žalovaný vznesl vůči hodnocení
znaleckého posudku znalce Ing. K. v návaznosti na ostatní v řízení předložené
znalecké posudky. To, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry
považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým
skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl, nepředstavuje totiž právní
posouzení věci, prvý žalovaný takto napadá skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Jak již však bylo shora zdůrazněno, dovolací soud není oprávněn při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými
než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu ve
vztahu k prvnímu žalovanému mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska
dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací
soud posuzoval podmínky konkrétního jedinečného případu. Jeho rozhodnutí nemůže
mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku,
která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku
rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá
potřebný judikatorní přesah.
Dovolání prvního žalovaného proto podle ustanovení § 243b odst. 5a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Pokud se týká dovolání druhého žalovaného, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
toto dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k druhému žalovanému v rozporu s
hmotným právem. Dovolání druhého žalovaného je tudíž i důvodné.
Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci a
druhý žalovaný uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle § 269 odst. 2 ObchZ, podle
níž se druhý žalovaný zavázal provést kompletní inženýrskou činnost související
se stavbou rodinného domku, přičemž se jednalo též o výběr projektanta včetně
úhrady projektu. Odvolací soud dále dovodil, že to byl právě druhý žalovaný,
kdo pro žalobce jako objednatele vadný projekt zajistil Tím je dána sama o sobě
jeho odpovědnost za škodu, která vznikla použitím tohoto vadného projektu. Jeho
odpovědnost kromě toho vyplývá i z jeho postavení stavebního dozoru. Stejně
jako první žalovaný měl i on upozornit na vady projektu. Jako zásadní je však
nutno posuzovat jeho odpovědnost z titulu uzavřené smlouvy s žalobci na dodání
projektové dokumentace. Dodáním vadného projektu druhý žalovaný porušil svoji
smluvní povinnost a odpovídá tak za vzniklou škodu podle § 373 ObchZ.
Odvolací soud tudíž jednak dovodil, že druhý žalovaný se dopustil protiprávního
úkonu tím, že zajistil pro žalobce projekt stavby, který se ukázal jako vadný,
jednak tím že tento vadný projekt sám dodal. Tím si však protiřečí. Pokud by
druhý žalovaný zhotovitelem projektu nebyl, není zřejmé, jakou zákonnou či
smluvní povinnost při „zajišťování“ projektu porušil. Podle skutkového zjištění
odvolacího soudu měl druhý žalovaný podle smlouvy vybrat projektanta a uhradit
mu projekt. Pouze z těchto skutkových zjištění nelze dovodit, že by mezi
žalobci a druhým žalovaným byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem by
byla dodávka projektové dokumentace. Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru,
že odpovědnost druhého žalovaného vyplývá z jeho postavení stavebního dozoru
(zřejmě byl míněn výkon funkce technického dozoru podle smlouvy s žalobci),
neboť měl upozornit na vady projektu, rovněž nezdůvodnil, z jaké právní normy,
či na základě jakého smluvního ujednání tato povinnost vyplývá.
Námitka druhého žalovaného, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že smlouva mezi
žalobci a druhým žalovaným se řídí obchodním zákoníkem, není důvodná. O tom, že
k této dohodě došlo, svědčí dvojí odkaz ve smlouvě – v záhlaví smlouvy (i když
zřejmě nesprávný) a v článku VII.
Z důvodů shora uvedených nemohl dovolací soud stejně jako u dovolání prvního
žalovaného přihlížet k námitkám druhého žalovaného směřujícím proti zjištěnému
skutkovému stavu, tj. k námitkám směřujícím proti zjištěným příčinám vad stavby
a proti zjištění znalce o zřejmosti vad projektu.
Jelikož je rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k druhému žalovanému z hlediska
druhým žalovaným uplatněných dovolacích důvodům nesprávný, Nejvyšší soud jej ve
vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným (tedy včetně výroků o náhradě nákladů
řízení) podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b
odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc
u v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným
bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142
odst. 1 o. s. ř., když první žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a
náklady žalobců sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v
dovolacím řízení ve výši 9 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15, § 17 odst. 2 a § 18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální
sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], ve
znění účinném do 1. 9. 2006, a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi
žalobci a druhým žalovaným rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li prvý žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto
rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu