32 Odo 254/2003
32 Odo 383/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. Š., proti žalovanému P. D., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 305/99, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2001 č. j. 13 Co 604/2001-45 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2001 č. j. 13 Co 479/2001-48, takto:
I. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2001 č. j. 13 Co 604/2001-45 se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. května 2001 č. j. 13 Co 479/2001-48 se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení od 1. 4. 1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Usnesením ze dne 20. února 2001 č. j. 17 C 305/99-36 soud prvního stupně nevyhověl návrhu žalovaného na zrušení shora označeného rozsudku pro zmeškání.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 23. května 2001 č. j. 13 Co 604/2001-45 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání.
Usnesením z téhož dne č. j. 13 Co 479/2001-48 odmítl Krajský soud v Ostravě odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku pro zmeškání co do výroku o věci samé, toto rozhodnutí potvrdil co do výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v tomto usnesení konstatoval, že předvolání k jednání bylo žalovanému doručeno do vlastních rukou včas a do termínu ústního jednání žalovaný nedoručil soudu žádnou omluvu své případné neúčasti, pouze dne 2. 3. 2000 došlo soudu jeho podání, v němž navrhl k důkazu výslech svědka L. H. K jednání dne 3. 4. 2000 se žalovaný nedostavil. Byly proto naplněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Nelze ani dovodit, že by rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení věci. Námitky žalovaného, že žalobci již žádnou částku nedluží, nelze akceptovat, neboť zákon vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání tvrzení obsažená v žalobě považují za nesporná. Žaloba přitom obsahuje náležité vylíčení rozhodujících skutečností. Z tvrzení žalobce obsažených v žalobě vyplynula odůvodněnost uplatněného nároku.
Proti oběma usnesením odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jeho názoru obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že jednání u soudu prvního stupně se nemohl zúčastnit vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, o čemž soudu předložil lékařskou zprávu MUDr. H. Vytkl soudu, že se nemohl vyjádřit k žalobě a že soud neprovedl důkaz výslechem svědka L. H., který je schopen potvrdit skutečnost, že dovolatel žalovanou částku zaplatil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že na žalobě trvá, neboť žalovaná částka nebyla uhrazena.
Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“). Tak je tomu i v dané věci, kdy odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání ze dne 3. dubna 2000 č. j. 17 C 305/99-11 a proti usnesení ze dne 20. února 2001 č. j. 17 C 305/99-36 projednal odvolací soud a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím proti usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání.
Dovolání v dané věci není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Ustanovení § 238a o. s. ř. nezakládá v posuzované věci přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, není mezi tam vyjmenovanými usneseními.
Přípustnost dovolání podle § 239 o. s. ř. není dána vzhledem k tomu, že se v posuzované věci nejedná o rozhodnutí ve věci samé.
Za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu by nebylo přípustné ani podle občanského soudního řádu ve znění účinném po 1. lednu 2001.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo vyhověno návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle § 243 odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud dále posoudil dovolání směřující proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání.
Toto dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., není však důvodné.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Odvolací soud vycházel v dané věci při posuzování odvolání z § 202 odst. 1 o. s. ř., podle něhož není odvolání přípustné proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání stanovené v § 153b o. s. ř. nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 153b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném v době vydání rozsudku pro zmeškání zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů předem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání.
Podle § 153b odst. 3 tohoto předpisu rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, nebo došlo-li by takovým rozsudkem ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky.
V posuzované věci dovolatel nezpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že žalovanému bylo předvolání k jednání, včetně poučení o následcích nedostavení se, doručeno s náležitým předstihem, přičemž se k jednání dne 3. 4. 2000 prokazatelně bez předchozí omluvy nedostavil. Dovolatel pouze namítá, že uvedené jednání zmeškal z omluvitelného důvodu – nepříznivého zdravotního stavu. Existencí omluvitelných důvodů, pro které žalovaný zmeškal první jednání ve věci, se však soud zabýval v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, o kterém pravomocně rozhodl, a dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu, jak je shora uvedeno, není přípustné. V řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání, však již nelze posuzovat, zda žalovaný z omluvitelných důvodů zmeškal první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání; v tomto řízení je možno posuzovat pouze splnění předpokladů pro vydání tohoto rozsudku. Akceptovat nelze ani námitku dovolatele, že se k žalobě nemohl vyjádřit. Jak vyplývá ze spisu, žaloba mu byla doručena do vlastních rukou současně s platebním rozkazem (viz doručenka na č. l. 2 verte). Vyjádření žalovaného přitom není předpokladem pro vydání rozsudku pro zmeškání. K poslední námitce dovolatele týkající se neprovedení důkazu výslechem svědka H. taktéž nelze přihlížet, neboť zákon v § 153b o. s. ř. vytváří fikci, podle které se v důsledku zmeškání žalovaného tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu považují za nesporná.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalovaného proti rozsudku pro zmeškání je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti tomuto usnesení podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. Zdeněk Des , v. r.
předseda senátu