32 Odo 260/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka
Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S.-S.,
spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti žalované České republice – vojenské
správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem v Praze
6, nám. Svobody 471, o zaplacení 2 421 792 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Rokycenech pod sp. zn. 3 C 87/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května
2003, č.j. 56 Co 3807/2003-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a v bodě III. a IV. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli
dne 7. 11. 1994 platně smlouvu o dílo, která měla všechny
podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku
(dále jen obch. zák.), tj. označení účastníků, vymezení díla jako předmětu
plnění a stanovení ceny, proto nemůže obstát námitka žalobkyně, že předmětná
smlouva o dílo je absolutně neplatným právním úkonem pro její neurčitost v
části týkající se předmětu díla (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pokud žalobkyně
argumentovala tím, že provedla pro žalovanou tzv. vícepráce, které jí žalovaná
nezaplatila, odvolací soud poukázal na skutečnost, že účastníci si smluvně
ujednali, že smlouvu lze měnit pouze písemným oboustranně potvrzeným ujednáním,
přičemž dodatek, kterým by byly dohodnuty tzv. vícepráce jako činnost dosud
smluvně nepodložená, nebyl písemně uzavřen, a žalobkyně ani netvrdila,
že by dodatek ke smlouvě uzavřen byl, tudíž požadavek na
zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené smlouvě a je proto na místě uplatňovaný
nárok nepřiznat. Pokud žalobkyně namítala, že eventuálním důvodem žaloby je
vydání bezdůvodného obohacení, které žalované na úkor žalobkyně vzniklo v
důsledku toho, že smlouva je neplatná, bylo na žalobkyni, aby
své tvrzení prokázala. Ta však na podporu svého tvrzení žádný důkaz nepřinesla
a žalobkyní tvrzená skutečnost nevyplývá ani ze
znaleckého posudku, proto uzavřel-li soud prvního stupně, že žalobkyně neunesla
důkazní břemeno a tvrzenou skutečnost neprokázala, jde o závěr správný. Ve
zjištěných skutečnostech nemá oporu rovněž tvrzení žalobkyně, že žalovaná
nepostupovala ve smluvních vztazích mezi účastníky podle zásad poctivého
obchodního styku podle § 265 obch. zák.; žalobkyní citované ustanovení na
souzený případ nedopadá. Konstatoval, že nemůže obstát ani námitka žalobkyně,
že soud prvního stupně řádně neučinil poučení podle § 118 odst. 1 o. s. ř.
Dovolávané ustanovení upravuje postup předsedy senátu po zahájení jednání a
určeným způsobem soud prvního stupně postupoval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil platnost předmětné smlouvy o dílo, vyšel-li ze zjištění, že
předmět díla byl sjednán určitě. Poukazuje, že odvolací soud dovodil, že
předmět díla byl řádně vymezen s odkazem na projektovou dokumentaci
pro realizaci díla, avšak neměl ji k dispozici a nemohl tedy posoudit, zda tato
projektová dokumentace dostatečným způsobem předmět díla vymezuje. Připomíná,
že přebírala stavbu rozestavěnou a z důkazů, které byly provedeny, vyplynulo,
že žádný z účastníků při uzavírání smlouvy neznal přesný rozsah prací, přesný
rozsah díla. Přesný stupeň rozpracovanosti díla nebyl nikdy určen, proto
předmět díla nemohl být sjednán určitě. Z tohoto důvodu nemohla být určena
přesně ani cena díla, proto také na další práce bylo uzavřeno 11 dodatků
smlouvy. Poté však žalovaná zneužila svého práva a další dodatky smlouvy o dílo
odmítla uzavřít, ač žalobkyně další práce provedla. Má za to, že
odvolací soud nesprávně dovodil, že nelze aplikovat § 265 obch. zák. Domnívá
se, že žalovaný odmítnutím zaplacení provedených prací vykonával své právo v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, které předpokládají, že za
provedené práce je poctivé a slušné řádně a včas zaplatit. Dále vytýká
odvolacímu soudu, že pominul nedostatek řádného poučení podle § 118 a § 118a o.
s. ř. soudem prvního stupně, jestliže se ukázalo, že žalobkyně nevylíčila
všechny rozhodné skutečnosti, a že měl být z tohoto důvodu rozsudek soudu
prvního stupně zrušen. Má za to, že odvolací soud nesprávně konstatoval, že
soud prvního stupně nepochybil dospěl-li k závěru, že žalobkyně neunesla
důkazní břemeno tvrzeného bezdůvodného obohacení žalované na její úkor.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému
závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud
shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může
se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Napadené rozhodnutí nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud
neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z
jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Závěr odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 1994 platně smlouvu
o dílo, která měla všechny podstatné náležitosti smlouvy o dílo podle § 536 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), tj. označení
účastníků, vymezení díla a stanovení ceny, není v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud nepochybil, odmítl-li námitku dovolatelky, že předmětná smlouva o
dílo je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 odst.
1 obč. zák. pro její neurčitost v části týkající se předmětu díla, jestliže
podle § 536 odst. 1 obch. zák. bylo v předmětné smlouvě sjednáno provedení
určitého díla pod bodem 2.0 „Z. – dostavba“ a dále v čl. 2.1 bylo dílo
konkretizováno dokončením konkrétních objektů a v čl. 2.2 rozsahem prací podle
cenové nabídky v členění podle bodu 2.1 s použitím standardních materiálů a na
základě předaných výkazů výměr a odhadem stupně rozestavěnosti. Rovněž správně
soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, konstatoval, že
od pojmu díla, kterým je vždy určitá činnost, je nutno odlišit
dovolatelkou napadaný předmět díla, jež je výsledkem činnosti (srov. Komentář k
Obchodnímu zákoníku, Chalupa, Štenglová, Tomsa a kol., 2. vydání r. 1994 a
následující vydání, C.H.BECK, komentář k § 536). Podle § 35 odst. 2
obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich
jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil,
není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Ze závěrů odvolacího soudu se
nepodává, že by vůle účastníků ohledně sjednání díla byla v rozporu s jazykovým
projevem uvedeným v předmětné smlouvě. Jsou-li totiž pojmy použité k jazykovému
vyjádření obsahu písemné smlouvy natolik jednoznačné, že z nich nelze ani s
přihlédnutím k vůli účastníků smlouvy usuzovat na jiný obsah tohoto právního
úkonu, nelze obsah smluvního ujednání vyložit v rozporu s jazykovým projevem
(srov. Judikát RNs C 686/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, C.H.BECK, svazek 9/2001). V rozporu s hmotným právem není rovněž závěr
odvolacího soudu, že na souzený případ nedopadá § 265 obch. zák., jestliže soud
tak dovodil ze zjištění, že požadavek na zaplacení plnění nemá oporu v uzavřené
smlouvě a žalobkyně neprokázala eventuální bezdůvodné obohacení žalované na
její úkor.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti
němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Namítá-li dovolatelka, že řízení trpí vadami, která mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, lze k nim přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky
se proto takovými případnými vadami nemůže v daném případě zabývat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. ledna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu