32 Odo 271/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně E. T., spol. s r.
o., zastoupené JUDr. V. V., advokátem proti žalované A.-R.-S., spol. s r. o.,
astoupené JUDr. A. K., advokátem o zaplacení 572.509,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 1360/96 o dovolání účastnic
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2004, č. j. 1 Cmo
22/2004-152, o opravě rozsudku Nejvyššího soudu, takto:
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2007, č. j. 32 Odo 271/2055-200,
se v záhlaví a ve výroku opravuje č.j. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
23. listopadu 2004, z nesprávného 1 Co 2/2004-152, na správné 1 Cmo
22/2004-152.
Při vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu, označeného ve výroku, došlo při psaní
ke zřejmé chybě, když namísto správného č. j. rozsudku Vrchního soudu v Praze
„1 Cmo 22/2004-152“, bylo nesprávně napsáno „1 Co 2/2004-152“.
Tuto zjevnou chybu opravuje soud tímto opravným usnesením podle § 164
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 243c o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. František Faldyna, Csc.
předseda senátu
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví
tohoto rozhodnutí rozhodl ve výroku I., že ve výroku II. se rozsudek soudu
prvního stupně mění a zní tak, že „1. žalovaný je povinen zaplatit žalobci
305.820,- Kč spolu se 16 % úrokem z prodlení p.a. od 15.3.1996 do zaplacení, a
to do tří dnů od právní moci rozsudku a 2. Ohledně zaplacení 233.012,- Kč s
příslušenstvím se žaloba zamítá“. Ve výroku II. rozhodl odvolací soud, že ve
výroku I. zůstává rozsudek z 24.11.2003 nedotčen, ve výroku III. rozhodl
odvolací soud, že ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a
konečně ve výroku IV. odvolací soud rozhodl, že na náhradu nákladů řízení v
obou stupních je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8.473,10 Kč.
Odvolací soud zopakoval některé listinné důkazy a dovodil, že dovolání
je důvodné zčásti.
Procesně – formální výhrady dovolatelky odvolací soud odmítl. Poukázal
na to, že v obchodních závazkových vztazích je nutno aplikovat úpravu
postoupení pohledávky v ustanoveních § 524 an. občanského zákoníku (dále též
„obč. zák.“), zejména ustanovení § 529. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná měla
právo započítat tu pohledávku, kterou měla za svým původním kontrahentem –
zhotovitelem a současně postupitelem i vůči žalobkyni jako postupníkovi,
přičemž pohledávka žalované byla uplatněna jako obrana proti žalobnímu návrhu a
nemohla být vyloučena k samostatnému řízení.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani procesní výhradu žalobkyně, že
řízení mělo být přerušeno, neboť konkurs nebyl prohlášen na majetek účastníků
řízení, ale na majetek postupitele a původního žalobce a správce konkursní
podstaty úpadce předmětnou pohledávku postoupil nynějšímu žalobci, který se
vstupem do řízení vyslovil souhlas.
Odvolací soud pak z hlediska hmotně právního konstatoval, že žalobkyně
nevznesla žádná tvrzení a nepředložila žádné důkazy o nedostatku smluveného
spolupůsobení žalované jako objednatele, ačkoli byla poučena při jednání podle
§ 119a občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“).
Odvolací soud odmítl též námitku žalobkyně, že smluvní pokuta v daném
případě vylučovala náhradu škody, poněvadž účastníci se ve smlouvě dohodli ve
smyslu § 545 odst. 2 věta první obč. zák. jinak, tj. že vedle smluvní pokuty
lze požadovat i náhradu škody způsobené poručením sankciované povinnosti.
Odvolací soud však dal za pravdu žalobkyni ohledně výše ušlého zisku.
Vyšel z daňových údajů Finančního úřadu v O. za léta 1996 a 1997 a propočetl
průměr ušlého zisku za období 16 dní v celkové výši 73.012,- Kč, takže pouze
tuto částku mohla žalovaná proti pohledávce žalobkyně jako náhradu škody
započítat.
Konečně se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze započítat pohledávku
splatnou proti nesplatné a s odkazem na ustanovení § 359 obch. zák. a § 581
odst. 2 věta druhá obč. zák. dovodil, že je vyloučeno (v zásadě) započtení
pohledávky nesplatné proti splatné, avšak opačně započtení pohledávky splatné
proti nesplatné vyloučeno není.
Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru,
že k platnému započtení došlo dopisem žalované ze dne 20.2.1996, v němž byly
řádně specifikovány započítávané pohledávky na smluvní pokutu a na náhradu
škody proti pohledávce žalobkyně na doplatek ceny.
Z těchto důvodů odvolací soud změnil napadený výrok II. rozsudku soudu
prvního stupně, tak, že žalobu zamítl do té výše, do jaké žalovaná pohledávka
zanikla započtením pohledávek žalované v částkách 160.000,- Kč a 73.012,- Kč
(celkem 233.012,- Kč), zatímco ohledně zbývající části 305.820,- Kč žalobě
rovněž vyhověl.
Žalovaná podala proti tomuto rozsudku dovolání, a to výslovně do výroků
I. a IV. s tím, že přípustnost dovolání vyplývá z § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a jako důvody dovolání uplatnila ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud vyřešil otázku vzniklé
škody ve formě ušlého zisku v rozporu s hmotným právem.
Podle přesvědčení dovolatelky odvolací soud, který v daném případě za
ušlý zisk považoval ušlý čistý zisk podle daňových předpisů, zaměnil pojem
ušlého zisku podle obchodního zákoníku (§ 379 obch. zák.) a ztotožnil jej s
pojmem „čistého zisku pro výpočet hospodářského výsledku v hospodaření firmy
pro zaplacení daně z příjmu právnických osob“. Jde však o zcela odlišné
ekonomické kategorie. Čistý zisk z pohledu daňových předpisů je v zásadě souhrn
zdanitelných příjmů firmy po odečtení nákladově uznatelných položek podrobených
dani z příjmu právnických osob. Již jen skutečnost, že hrubý zisk je zdaňován a
částka vyměřená jako daň představuje zvýhodnění škůdce (o to přece platí méně),
svědčí o nesprávnosti této úvahy. Náhrada škody se stane přece po své úhradě
příjmem poškozeného, který ji musí znovu zdanit. Neexistuje žádný důvod, aby
škůdce profitoval na daňových příjmech státu a o výši daně se mu snižovala
povinnost k náhradě škody. Kromě toho každý podnikatel se snaží – vydělává-li
více a měl by platit vyšší daně – snížit hrubý zisk dalšími investicemi nebo
vytváří rezervy na budoucí opravy, které nepodléhají v daném zdaňovacím období
zdanění. Investice a rezervy snižují daňový základ a zásadním způsobem
ovlivňují čistý zisk. Čistý zisk, jak ho definoval odvolací soud, nemá nic
společného s očekávaným majetkovým prospěchem za dobu nečinnosti firmy, který
je způsoben škodnou událostí.
Dovolatelka poukazuje zejména na to, že předmětná benzinová pumpa byla
vystavěna z úvěru banky a roční splátky úvěru činily dle smlouvy 4,284.000,-
Kč. Z daňového hlediska je možné splátky úvěru hradit výhradně jen ze zisku.
Žalovaná v roce 1996 povinnost zaplatit splátku splnila, v roce 1997 ji splnila
částečně ve výši 3,366.000,- Kč, poté v důsledku včasného nepředání stanice a
kolaudaci až v roce 1996 se dostala žalovaná do finančních potíží a splnila
splátky pouze v rozsahu, ve kterém byla schopna vytvořit zisk. Kromě toho řádně
a včas uhradila úroky v roce 1995 a 1996.
Dovolatelka dovozuje, že je třeba vycházet z jiné ekonomické úvahy, než
učinil odvolací soud, a to z úvahy, o co žalovaná přišla, tedy o co se
nerozmnožily její majetkové hodnoty s ohledem na pravidelný běh věcí. Očekávané
rozmnožení majetkových hodnot na straně žalované představují průměrné tržby na
čerpací stanici dosahované, snížené o průměrné náklady na tyto tržby, což jsou
náklady na nákup pohonných hmot a dalších produktů na čerpací stanici
prodávaných. Jak správně dovodil soud prvního stupně, činil zisk z takto
dosahovaných tržeb za 16 dní částku 378.832,- Kč a proto podle názoru
dovolatelky je rozhodnutí soudu prvního stupně správné.
Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o odložení
vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalobkyně, a to
proti výroku ad. I. bod 2. ve znění „Ohledně zaplacení 233.012,- Kč s
příslušenstvím se žaloba zamítá“ a uplatňuje důvod dovolání podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka poukazuje na to, že pohledávka části ceny za dílo ve výší
572.509,- Kč byl správcem konkursní podstaty původního žalobce postoupena a
zejména pak pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18.3.2002 bylo
připuštěno, aby do řízení namísto dosavadního žalobce vstoupila E. T., s. r.
o., která pohledávku za žalovanou bez dalšího převzala.
Podle názoru dovolatelky jde především o to, zda nabyvatel pohledávky z
konkursního řízení, když postup správce konkursní podstaty nebyl ani žalovanou
napaden, je ve sporu legitimován. Dovolatelka namítá, že tu nejde o běžné
postoupení pohledávky podle § 524 an. obč. zák. a nelze proto bez dalšího
postupovat podle § 529 odst. 1a 2 obč. zák. Prohlášením konkursu na majetek
úpadce dne 14.7.1998 bylo ze zákona přerušeno řízení o pohledávce věřitele –
žalované a tuto pohledávku bylo nutno přihlásit k uspokojení do konkursu. Jde
-li o pohledávku zjištěnou v konkursním řízení, nelze uplatnit započtení a je
na správci konkursní podstaty, zda ji uzná anebo věřitel bude nucen podat
žalobu proti správci.
Žalobkyně dovozuje, že připustil-li soud prvního stupně, aby původní
žalobce vystoupil z řízení a žalovaná toto rozhodnutí soudu nenapadla a to ani
cestou mimořádného opravného prostředku, nemůže na žalobkyni svou pohledávku
vymáhat, neboť vstoupivší žalobkyně se zřetelem na znění smlouvy o postoupení
pohledávky není v řízení o vzájemném návrhu žalované pasivně legitimována a
postup odvolacího soudu, kdy zamítl část žaloby, spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Žalobkyně z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se nejprve zabýval
dovoláním žalované a konstatoval, že byl podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem
(§ 241 o. s. ř.), ve stanovené lhůtě (§ 240a odst. 1 o. s. ř.) a vykazuje
stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalované je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé a v souvisejícím výroku o nákladech řízení.
Dovolání je důvodné.
Dovolatelka opírá dovolání o důvod, spočívající v nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), které spatřuje v tom, že
odvolací soud vyřešil otázku vzniklé škody ve formě ušlého zisku v rozporu s
hmotným právem.
Ušlý zisk se zpravidla definuje jako „druh majetkové újmy“,
která spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodné
události za normálních okolností dosáhl“ (viz. Obchodní zákoník s komentářem,
II. díl, autorský kolektiv – autor J. Bejček, Codex 2000, str. 373), resp. v
judikatuře „je újmou, spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku
škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh věci“ (viz R 55/1977).
Ve světle tohoto vymezení nutno dovodit, že úvaha odvolacího soudu,
záležející ve způsobu výpočtu výše ušlého zisku jako rozdílu mezi výdaji a
příjmy, s použitím údajů pro daň z příjmu v souvislosti s rozhodným obdobím, je
nesprávná, resp. že je v rozporu s hmotným právem. Žalované je třeba
přisvědčit, že při posuzování výše ušlého zisku nelze vycházet z čistého zisku
podle daňových předpisů, protože jde o zcela jinou ekonomickou a právní
kategorii. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem – se zřetelem k
ustanovení § 379 odst. 1 obch. zák. – je tudíž nesprávné.
Dovolání žalované tedy naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a dovolací soud – aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) – proto rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2
část věty za středníkem a odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně, které taktéž bylo
podáno oprávněnou osobou, zastoupen advokátem (§ 241 o. s. ř.), ve lhůtě
stanovené zákonem (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), a obsahuje zákonem stanovené
náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)
Rovněž dovolání žalobkyně je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., když směřuje do výroku I./b rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Toto dovolání však není důvodné.
Žalobkyně jako dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí v napadeném rozsahu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Podstata dovolací námitky žalobkyně záleží v tvrzení, že žalovaná
nebyla pasivně legitimována uplatnit vzájemný nárok (protinárok) k započtení
vůči pohledávce žalobkyně, kterou žalobkyně získala jako postupník od správce
konkursní podstaty původní žalobkyně. Podle názoru dovolatelky (žalobkyně)
nelze v tomto případě použít ustanovení § 529 odst. 1 a 2 obč. zák. o započtení
vůči postupníkovi, když žalovaná měla namísto započtení přihlásit svou
pohledávku k uspokojení z konkursní podstaty.
Těmto argumentům žalobkyně nelze přisvědčit.
Z právní úpravy postoupení pohledávky podle § 524 an. obč. zák., jakož i
započtení podle § 580 a 581 obč. zák., popř. též § 358 an. obch. zák., i v
návaznosti na ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v
rozhodném znění, nikterak neplyne, že by pro předmětný závazkový vztah mezi
žalobkyní a žalovanou platila jiná než cit. obecná soukromoprávní úprava, popř.
že by pro uplatnění protipohledávky vůči pohledávce, kterou správce konkursní
podstaty z této podstaty postoupil třetí osobě, měla být aplikována nějaká
zvláštní právní úprava.
Nelze akceptovat ani námitku žalobkyně, že žalovaná měla napadnout
postoupení pohledávky, učiněné správcem konkursní podstaty původní žalobkyně
(nyní úpadkyně) a měla napadnout rovněž rozhodnutí soudu o připuštění vstupu
žalobkyně do řízení namísto původní žalobkyně. K takovému postupu žalovanou
žádné zákonné či smluvní ustanovení nezavazuje a dovolatelka také žádné takové
ustanovení neuvádí.
Není proto možné dovodit, že žalovaná není v této věci pasivně
legitimována.
Dovolání žalobkyně tudíž nezakládá důvod dovolání podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a Nejvyšší soud toto dovolání – aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, věta
před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu