32 Odo 284/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové
v právní věci žalobce D. p. P. „v likvidaci“, s. p., proti žalované B.,
s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení částek 619.582,- Kč a 24.158,94 Kč,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Cm 396/93, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2001, č.j. 10
Cmo 399/99-62, ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2002, č.j. 10
Cmo 399/99-80, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2001, č.j. 10
Cmo 399/99-62, ve znění opravného usnesení ze dne 17. července 2002,
č.j. 10 Cmo 399/99-80, vyjma potvrzujícího výroku ohledně částky
52.343,- Kč, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 12. února 1999, č.j. 8 Cm 396/93-39, v jeho
zamítavém výroku I. ohledně částky 52.343,- Kč a ve zbývající části tohoto
výroku a ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žalované uložil
zaplatit žalobci 576.750,- Kč a poplatek z prodlení ve výši 14.547,- Kč a
náklady řízení ve výši 58.191,- Kč (body I. a II. výroku). Odvolací soud dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že předmětem žaloby je úhrada
dodávky a montáže vestavěných skříní a podokenních parapetů ze dvou
hospodářských smluv uzavřených mezi žalobcem a právním předchůdcem žalované
podle § 311 hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“).
Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že žalobce neprokázal vznik práva
fakturovat cenu dodávky, neboť neprokázal splnění závazku ani u jedné z obou
uzavřených hospodářských smluv; předložené dodací listy neobsahovaly
náležitosti řádného protokolu o převzetí dle příslušných ustanovení
hospodářského zákoníku. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem
prvního stupně neztotožnil.
Pokud jde o první z obou hospodářských smluv, dospěl odvolací soud k závěru, že
žalobci vznikl nárok na zaplacení ceny dodávky vestavěných skříní, neboť
prokázal, že dodávku splnil, a měl proto právo podle § 376 hosp. zák. dodávku,
resp. dosud nesplacenou část její ceny, vyfakturovat, což učinil fakturou č.
100563 ze dne 15. června 1992 znějící na částku 373.007,- Kč. Protože žalovaná
tuto fakturu nezaplatila, přiznal odvolací soud žalobci i nárok na poplatek z
prodlení ve výši 14.547,- Kč. Splnění dodávky podle odvolacího soudu žalobce
osvědčil předloženými dodacími listy, které byly všechny podepsány osobou
oprávněnou plnění za žalovanou převzít, jejíž podpis byl i na ostatních, již
„proplacených“ dodacích listech, a byly opatřeny, až na jeden, i razítkem
žalované. Skutečnost, že na zmíněném jednom dodacím listu (ze dne 15. června
1992) nebylo razítko žalované, nepovažoval za podstatnou, neboť § 292
a násl. hosp. zák. tento požadavek výslovně neupravoval; tím se neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že tento dodací list nemá náležitosti dokladu o
převzetí.
Pokud se jedná o druhou z obou hospodářských smluv na dodávku podokenních
parapetů, dospěl odvolací soud k závěru, že její vznik nebyl pro neurčitost
předmětu smlouvy prokázán, a proto posuzoval druhý z uplatněných nároků jako
bezesmluvní plnění. Protože však splnění dodávky žalobce podle odvolacího soudu
dodacím listem ze dne 26. května 1992 opatřeným podpisem žalované prokázal,
přiznal mu nárok na její zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, a to ve
výši částky 203.743,- Kč dle faktury č. 100573, která se týkala předmětného
dodacího listu a kterou žalovaná uznala.
Proti všem měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu (včetně výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení) podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), z důvodů uvedených v § 241 odst. 3 písm. a), b), c) a d)
o. s. ř. Prostřednictvím tohoto ustanovení odvolacímu soudu vytkla, že v řízení
došlo k vadě podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. [písmeno a)], že řízení bylo
postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
[písmeno b)], že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování [písmeno c)] a že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [písmeno d].
Dovolatelka především namítla, že žalobce svůj žalobní nárok skutkově vymezil a
požadoval jeho zaplacení na základě dvou uzavřených hospodářských smluv
na dodávku a montáž vestavěných skříní a podokenních parapetů. Soud prvního
stupně, jehož skutková zjištění směřovala k posouzení takto žalovaného nároku
ze smluv, žalobu zamítl z důvodu, že žalobce splnění závazku z uzavřených smluv
neprokázal. Odvolací soud však, aniž provedl jakékoli dokazování, dospěl oproti
soudu prvního stupně k závěru, že žalobce svůj závazek dodat vestavěné skříně
podle první z obou uzavřených hospodářských smluv splnil a že nárok na
zaplacení dodávky podokenních parapetů vznikl žalobci z titulu bezdůvodného
obohacení, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně posuzoval uvedenou dodávku
jako bezesmluvní plnění. V daném případě se o jinou právní kvalifikaci
uplatněného nároku podle dovolatelky nejednalo a odvolací soud uvedeným
postupem návrh žalobce překročil, čímž porušil ustanovení § 153 odst. 2 o. s.
ř. Z tohoto důvodu bylo podle jejího názoru předchozí řízení postiženo vadou
dle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. a taktéž došlo k vadě dle § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť jí za situace, kdy nemohla uvést potřebná
tvrzení a navrhnout důkazy z pohledu přiznaného nároku z titulu bezdůvodného
obohacení, ani uplatnit svá práva proti žalobci včetně námitky promlčení, byla
v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Dovolatelka dále namítla nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o prokázání
splnění dodávky vestavěných skříní, ke kterému dospěl na základě pouhé
shodnosti podpisů na všech dodacích listech. K otázce shodnosti podpisů se však
soud neměl podle dovolatelky bez odborných znalostí vyjadřovat, neboť se
nejedná o otázku právní, ale značně odbornou, zejména za situace, kdy žalovaná
předmětný dodací list zpochybňovala. Odvolací soud ani nezjišťoval, ač měl, kdo
je na dodacím listu podepsán a zda tak učinila osoba oprávněná jednat za
žalovanou. Podle jejího názoru však ani samotná shodnost či podobnost podpisu
není dostatečným důkazem o splnění dodávky, neboť právě razítko přejímající
organizace, které na předmětném dodacím listu chybí, dokladovalo na předchozích
dodacích listech, že ten, kdo razítko má, bude pravděpodobně oprávněn za
přejímající organizaci jednat. Dovolatelka se i nadále ztotožnila se soudem
prvního stupně v jeho názoru ohledně nesplnění dodávky vestavěných skříní,
zatímco závěr odvolacího soudu o prokázání tohoto plnění označila za nesprávný.
V otázce neplatnosti obou uzavřených hospodářských smluv dovolatelka odkázala
na své předchozí vyjádření k odvolání žalobce, ve kterém důvody neplatnosti
podrobně popsala.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž rovněž požádala o odklad vykonatelnosti
napadeného rozhodnutí.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu,
jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném
rozsahu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), přičemž nejprve posuzoval, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 o. s. ř., nebo k jiným vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž podle § 242 odst. 3,
věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání
uplatněny.
Podle § 219 o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li věcně
správné.
Podle § 220 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže
soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav.
Podle odstavce 2 téhož ustanovení odvolací soud může změnit rozhodnutí i tehdy,
jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možno
o věci rozhodnout.
Podle § 221 odst. 1, věty prvé, o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro
potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí, soud je zruší.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní
řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. Zásada úplné apelace, která
ovládala odvolací řízení do účinnosti novely občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb., akcentuje potvrzující (§ 219 o. s. ř.) a měnící (§ 220
o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tam, kde ani po doplnění
důkazního řízení odvolacím soudem nejsou podmínky pro potvrzení či změnu
napadeného rozhodnutí, má své místo zrušující rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 221 o. s. ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně
nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního
stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková
zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu i v případě,
jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností. Nedostatek
rozhodujících skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním
doplněním dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř., ale ani tím, že tato
skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil
přesto, že vzhledem ke svému právnímu názoru na nich rozhodnutí nezaložil,
neboť z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění
významná. Tímto postupem, pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně, by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního
řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popř. –
z pohledu soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných skutkových
zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního
stupně a rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené,
by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Jestliže
skutková zjištění, která uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, přestože
pro ně byla bezvýznamná, nabudou vzhledem k jinému právnímu názoru zaujatému
odvolacím soudem, významu až v odvolacím řízení, nelze účastníku, v jehož
neprospěch tato skutková zjištění vyznívají, upřít možnost nechat je přezkoumat
odvolacím soudem na základě jeho odvolání podaného proti rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí věci zapotřebí podstatných (pro
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního
stupně, popř. která tento soud učinil, ale vzhledem k odlišnému právnímu
názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou dány podmínky
ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud
proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 30/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě založil soud prvního stupně své rozhodnutí na
tom, že žalobce ani v jednom z obou případů neprokázal splnění dodávky
smontovaných zařízení podle § 288 a § 292 hospodářského zákoníku a tím též
vznik práva fakturovat cenu dodávky, přičemž dodací listy nehodnotil jako řádný
protokol o převzetí dodávky. Skutková zjištění o tom, zda a v jakém rozsahu
žalovaná přijala plnění, nebyla pro soud prvního stupně s ohledem na jeho
právní kvalifikaci rozhodná. Naproti tomu odvolací soud, vycházeje při svých
skutkových zjištěních pouze z důkazů provedených soudem prvního stupně (sám
žádné dokazování neprováděl), postavil své rozhodnutí na skutkovém
závěru, že žalovaná plnění od žalobce přijala, což v případě vestavěných skříní
posoudil jako splnění dodávky smontovaných zařízení a v případě podokenních
parapetů jako plnění bezesmluvní. V důsledku opačného právního názoru tak
odvolací soud učinil podstatnými ta skutková zjištění, na nichž soud prvního
stupně vzhledem k odlišné právní kvalifikaci své rozhodnutí nezaložil.
Za této situace nebyly dány, jak vyplývá z výše uvedeného, podmínky ani
pro potvrzení ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl
proto tento rozsudek podle § 221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc
vrátit se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud
tak odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně
změnil, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění, na němž soud prvního
stupně svůj rozsudek nezaložil, odepřel žalované možnost nechat správnost
tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem a na základě jejího
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím odvolací soud zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241
odst. 3 písm. b) o. s. ř.].
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud, aniž by
se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky, jej zrušil (§ 243b odst. 1, část
věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá a třetí, o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. února 2004
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu