NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 311/2002-116
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny,
CSc. v právní věci žalobce Ch. s. v likvidaci, státního podniku,
zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti žalovaným 1) Z. o. O. s. K. N.,
a.s., 2) Z. o. O. s. K. T., a.s., 3) Z. o. O. s. K. Ch. s. S., a.s., 4) Z. o.
O. s. K. G. A., s.r.o., a 5) Z. o. O. s. K. I., s.r.o., všem zastoupeným JUDr.
I. T., advokátkou, o určení vlastnictví a práva hospodaření, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 62/99, o dovoláních žalovaných 1) až
5) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2001,
č.j. 26 Co 371/2001-90, takto:
I. Dovolání směřující do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 6. listopadu 2001, č.j. 26 Co 371/2001-90, se odmítají.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu
2001, č.j. 26 Co 371/2001-90, se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové shora označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek ze dne 4. dubna 2001, č.j. 9C 62/99-69, ve výroku II., kterým Okresní
soud v Trutnově určil, že právo hospodaření k nemovitosti v tomto výroku blíže
specifikované přísluší žalobci (bod I. výroku), a dále jej změnil v zamítavém
výroku I. tak, že určil, že vlastníkem této nemovitosti je Česká republika (bod
II. výroku). Odvolací soud dále uložil žalovaným nahradit společně a nerozdílně
žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů (bod III. výroku).
Odvolací soud se nejprve ve shodě se soudem prvního stupně zabýval
otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na určení obou práv – jeho práva
hospodaření a vlastnického práva České republiky k předmětné
nemovitosti. Při zkoumání naléhavého právního zájmu na určení práva hospodaření
vyšel z úvahy, zda toto určení může ovlivnit stav zápisu v katastru
nemovitostí. V souladu s již dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne
27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97, k této právní problematice, podle něhož
rozsudek, kterým soud vůči osobě zapsané jako vlastník nemovitosti v katastru
nemovitostí určí, že státní podnik má k této nemovitosti právo hospodaření, je
způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru
nemovitostí potud, že na jeho základě se zapíše do katastru nemovitostí
vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku, dospěl
odvolací soud k závěru, že má-li sloužit žalobcem žádané rozhodnutí o určení
jeho práva hospodaření ke spornému majetku jako podklad pro změnu zápisu v
katastru nemovitostí, je jeho právní zájem na žádaném určení dán. Námitce
žalovaných, že nemůže být určeno právo hospodaření státního
podniku za současného zamítnutí žaloby o určení vlastnictví státu, odvolací
soud vycházeje z právní úpravy účinné do 31. prosince
2000 nepřisvědčil. Podle ní totiž podle odvolacího soudu byla jedinou možnou
cestou k zápisu jeho práva hospodaření za současného zápisu vlastnického práva
státu právě pouze žaloba na určení práva hospodaření, když jak shora uvedeno,
bylo ustálenou soudní judikaturou státnímu podniku právo určení vlastnictví
státu odepřeno s odůvodněním, že na takovém určení nemůže mít státní podnik
zájem.
Odvolací soud se však na rozdíl od soudu prvního stupně ztotožnil s právním
názorem žalobce, že zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím
vystupování v právních vztazích prolomil takto omezené postavení státního
podniku, který podle právní úpravy do nabytí účinnosti uvedeného zákona neměl
oprávnění jednat v občanském soudním řízení jménem státu. Zakládá-li ustanovení
§ 55 odst. 1 cit. zákona výslovně státním organizacím, mezi něž podle § 54
odst. 1 téhož právního předpisu patří i státní podnik, právo nabývat majetek
pro stát, jednat vlastním jménem v právních vztazích týkajících se majetku a
účastnit se v těchto věcech řízení před soudy, musí být podle
odvolacího soudu státnímu podniku přiznán i právní zájem na určení, že stát je
vlastníkem majetku. Jak dále uvedl k této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí,
byla na základě právního stavu účinného do 31. prosince 2000 dostatečnost
rozhodnutí o právu hospodaření jako podkladu pro zápis vlastnictví státu do
katastru nemovitostí dovozována pouze výkladem právních předpisů zastávaným
soudní praxí, zatímco nová právní úprava opravňuje soud vydat k návrhu státního
podniku přímo rozhodnutí určující vlastnictví státu, které může být bez
jakýchkoli pochybností, výkladů a dovozování podkladem ke změně zápisu
vlastnických práv v katastru nemovitostí.
Odvolací soud se poté plně ztotožnil se všemi závěry, které soud prvního stupně
zaujal k otázce platnosti hospodářské smlouvy, na jejímž základě došlo ke dni
1. ledna 1977 ke změně zápisu vlastnických práv z právního předchůdce žalobce
na právního předchůdce žalovaných. Žalovaným namítajícím právní subjektivitu
závodních výborů Revolučního odborového hnutí (dále též jen „ROH“)
nepřisvědčil, neboť již jimi citovaný článek 37 Stanov ROH dokládá, že odborové
orgány nemohly mít právní subjektivitu, neboť byly pověřeny výkonem správy
majetku a hospodařením s majetkem, jehož vlastníkem bylo ROH jako celek.
Odborové orgány tak nemohly vlastním jménem nabývat práv a zavazovat se, to
mohly činit pouze jménem ROH jako celku nebo jménem jeho vnitřní organizační
složky nadané právní subjektivitou, jakou byla základní organizace ROH. Proto
podle odvolacího soudu měla být v posuzované hospodářské smlouvě uvedena jako
smluvní strana základní organizace ROH, případně ROH jako celek s tím, že by
při jejím uzavírání jménem těchto subjektů vystupoval orgán pověřený k takovému
jednání podle stanov ROH.
Dále se odvolací soud zabýval posouzením správnosti právního závěru soudu
prvního stupně, že se žalovaní nemohli stát vlastníky předmětné nemovitosti ani
z titulu vydržení. Rovněž podle odvolacího soudu k tomuto vydržení nedošlo, i
když s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 50/2000 neshledal
správným závěr soudu prvního stupně o nezpůsobilosti předmětu
vydržení jakožto majetku v socialistickém vlastnictví. Na rozdíl od
předmětu však vydržení podle odvolacího soudu bránil jeho subjekt,
neboť do 1. ledna 1992 byl způsobilým subjektem vydržení vlastnického práva
pouze občan. V každém případě se však zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že na straně žalovaných nebyla pro vydržení splněna zákonem
vyžadovaná podmínka dobré víry, neboť z hospodářské smlouvy jako z listiny, o
níž žalovaní své právo opírali, nepochybně vyplývalo, že jejich právní
předchůdce přebírá pouze správu sporného majetku.
S ohledem na výše uvedené právní závěry odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně v jeho výroku, jímž bylo určeno právo hospodaření ke sporné
nemovitosti, jako věcně správný potvrdil a v jeho zamítavém výroku ho změnil
tak, že žalobě o určení vlastnictví České republiky vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podali všichni žalovaní
dovolání, opírajíce jejich přípustnost proti výroku I. o ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a
proti výroku II. o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Odvolacímu soudu vytkli především jeho nesprávný právní závěr o neplatnosti
posuzované hospodářské smlouvy. Podle dovolatelů je nesporný důvod i úmysl obou
stran – Ch. s. n.p. Ch. jakožto předávající organizace a ZV ROH Ch. s. n.p. Ch.
jakožto přejímající organizace - uzavřít hospodářskou smlouvu. Uvedli, že
právní předchůdce žalobce chtěl „ve světle § 152 odst. 1 hospodářského zákoníku
(dále též jen „hosp. zák.“) převést část funkce státu, kterou Závodní výbory
ROH zajišťovaly, ze státu na odborovou organizaci a za tím účelem mu převést
vlastnické právo k předmětné nemovitosti“. Odvolávajíce se na ustanovení § 25
hosp. zák., podle něhož je právní úkon třeba vykládat v souladu se zájmem celé
společnosti na rozvoji národního hospodářství, vyjádřili žalovaní přesvědčení,
že hospodářská smlouva týkající se předmětné nemovitosti je smlouvou platnou,
která plně odpovídala i příslušným požadavkům Českého úřadu geodetického a
kartografického, a na základě níž byl v evidenci nemovitostí proveden zápis
vlastnického práva k předmětné nemovitosti pro ZV ROH – Ch. s. n.p. Ch.
Namítli, že v případě správnosti právního názoru odvolacího soudu o neplatnosti
uzavřené hospodářské smlouvy, by byl současně jako takový zpochybněn i převod
majetku z Majetkové správní a delimitační unie odborových svazů na základní
odborové organizace a u řady rekreačních objektů a zařízení po celé České
republice by nastal stav právní nejistoty ohledně jejich vlastnictví.
Dovolatelé dále namítli nesouhlas se závěrem odvolacího soudu ohledně právní
subjektivity odborových orgánů. Podle jejich názoru odvolací soud v této otázce
vyšel pouze ze stanov ROH, ale zcela pominul v roce 1977 stále platný zákon č.
37/1959 Sb. o postavení závodních výborů základních organizací ROH, který
závodním výborům ROH výslovně přiznával nejen právní subjektivitu, ale i
způsobilost k právním úkonům.
Podle dovolatelů odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku naléhavého
právního zájmu na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Namítli, že současnou soudní judikaturou je státnímu podniku
odepřeno domáhat se určovací žalobou určení tohoto práva a že právní názor
odvolacího soudu, že státnímu podniku musí být přiznán i právní zájem na určení
tohoto práva, je rozšiřujícím výkladem zákona č. 219/2000 Sb., který nemá v
tomto právním předpisu oporu. Dále namítli, že názor odvolacího soudu v této
otázce vykazuje logický rozpor. Jestliže je způsobilým podkladem pro změnu
zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí rozsudek, kterým soud určí, že
státní podnik má k předmětné nemovitosti právo hospodaření, a na
základě něho se do katastru nemovitostí zapíše vlastnické právo státu a právo
hospodaření příslušného státního podniku, pak je podle dovolatelů nadbytečné,
aby soud samostatně vyslovil, že vlastníkem nemovitosti je stát. Z tohoto
důvodu pak nemůže mít ani státní podnik naléhavý právní zájem na určení, že
jejím vlastníkem je stát.
Podle dovolatelů se odvolací soud vůbec nezabýval jejich námitkou k otázce
aktivní legitimace žalobce, ačkoli od počátku zahájení soudního řízení
upozorňovali na skutečnost, že předmětná nemovitost nebyla předmětem
delimitace v době privatizace majetku s.p. Ch. s.
Navrhli, aby dovolací soud jimi napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudků soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání žalovaných směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. určující,
že právo hospodaření k předmětné rekreační chatě přísluší žalobci, není
přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na který
odkazovali žalovaní, neboť dovolací soud nedospěl k závěru, že v tomto rozsahu
napadené rozhodnutí, vycházející ve svých závěrech z konstantní judikatury, má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud proto dovolání v
této části odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání v rozsahu, v němž žalovaní napadli výrok II. rozsudku, jímž odvolací
soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se určuje, že
vlastníkem předmětné rekreační chaty je Česká republika, je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a je i důvodné.
Protože vady uvedené v § 242 odst. 3 o. s. ř., k nímž dovolací soud
přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, se z obsahu spisu
nepodávají a dovolatelé je ani netvrdili, přezkoumal Nejvyšší soud rozhodnutí
odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (bod II. výroku) z důvodů uplatněných v
dovolání včetně toho, jak je dovolatelé obsahově vymezili (§ 242 odst. 3, věta
první o. s. ř.).
Žalovaní podali dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkali, že jeho rozhodnutí v otázce
platnosti hospodářské smlouvy, jakož i v otázkách aktivní věcné legitimace
žalobce a existence naléhavého právního zájmu na určení, že stát je vlastníkem
předmětné nemovitosti, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O
nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil nebo nesprávně aplikoval.
Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku plně ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně jak o tom, že právní předchůdci účastníků neuzavřeli
hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku, nýbrž o převodu
správy národního majetku podle § 347 hosp. zák., tak i o tom, že tato smlouva
je neplatná jednak z důvodu, že podle § 63 a násl. hosp. zák. bylo možno
převody správy národního majetku realizovat jen mezi státními organizacemi, a
dále proto, že smlouvu na straně přejímajícího uzavřel závodní výbor ROH Ch.
s., n. p. Ch., který neměl způsobilost vlastním jménem nabývat vlastnictví k
nemovitostem a tím i uzavírat příslušné hospodářské smlouvy.
V právním posouzení těchto otázek odvolacím soudem neshledal Nejvyšší soud
žádné pochybení. Při výkladu hospodářské smlouvy z hlediska určení typu smlouvy
vycházel soud ze skutkového zjištění, že ve smlouvě je opakovaně
uvedeno, že se převádí pouze správa národního majetku a
rovněž opakovaně je škrtnut termín „vlastnictví“, přičemž nebylo přípustné ani
podle výkladového pravidla obsaženého v § 25 hosp. zák. (účinného v
době uzavírání smlouvy) měnit smysl projevu vůle, který byl vyjádřen jasně
(přesně a srozumitelně). Při řešení této otázky, ústícím v závěr
o neplatnosti smlouvy pro nepřípustnost převodu správy národního majetku na
jinou než státní organizaci ve smyslu § 63 a násl. hosp. zák. a § 3 odst.1
a § 12 odst. 1 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, soud
vycházel ze správně určených právních norem, které též správně vyložil a
aplikoval.
Již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura č. 2/1998 pod číslem 17, Nejvyšší soud
vysvětlil, že založí-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti
uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama
okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru
vliv, obstojí-li důvod druhý. Proto se již Nejvyšší soud nemusel z hlediska
správnosti závěru odvolacího soudu o neplatnosti předmětné hospodářské smlouvy
zabývat dovolací námitkou o tom, že za prodávajícího smlouvu uzavřel způsobilý
subjekt, jímž byl podle dovolatelů ZV ROH Ch. s., n.p. Přesto Nejvyšší soud
považuje za vhodné k této otázce uvést, že ačkoli bod 24 Usnesení IV.
všeodborového sjezdu o závodních výborech a základních organizací Revolučního
odborového hnutí, jež bylo přílohou zákona č. 37/1959 Sb. o postavení závodních
výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, přiznával závodním
výborům postavení právnických osob, činil tak pouze ve sféře jejich působnosti
vymezené tímto právním předpisem, nikoli v oblastech a ve vztazích jiných
(např. při nabývání vlastnictví). Z tohoto pohledu pak odvolací soud správně
poukázal na stanovy ROH přijaté VIII. Všeodborovým sjezdem v roce 1972, které v
čl. 50 přiznávají též závodním výborům v rozsahu jejich působnosti způsobilost
nabývat práv a zavazovat se, ale nikoli jménem svým, nýbrž výslovně jménem
Revolučního odborového hnutí.
Z uvedeného plyne, že v otázce neplatnosti hospodářské smlouvy o převodu
správy národního majetku není dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. dovolateli uplatněn právem.
Nejvyšší soud však nepovažuje za správný názor odvolacího soudu o existenci
naléhavého právního zájmu státního podniku na určení vlastnictví státu i za
situace, kdy státnímu podniku je již přiznáván (potvrzeným výrokem
II. rozsudku soudu prvního stupně) naléhavý právní zájem na určení jeho práva
hospodaření. Závěr odvolacího soudu o tom, že právní úprava účinná od 1. ledna
2001 umožňuje soudu vydat k návrhu státního podniku rozhodnutí přímo určující
vlastnictví státu, totiž sám o sobě ještě nemusí zcela naplnit podmínku
naléhavého právního zájmu státního podniku na tomto určení, jak je tomu právě v
dané věci. Z výroku o určení práva hospodaření státního podniku k majetku státu
vyplývá, že vlastníkem tohoto majetku nemůže být nikdo jiný než stát, a proto
takový určovací výrok vylučuje naléhavý právní zájem státního podniku (státu)
na určení státu jako vlastníka tohoto majetku, neboť rozhodnutí určující právo
hospodaření státního podniku je i nadále (po 1. lednu 2001) způsobilým
podkladem pro zápis vlastnických vztahů v katastru nemovitostí.
Obdobná úvaha se uplatní i obráceně, totiž že z výroku rozhodnutí určujícího
stát jako vlastníka nemovitého majetku, je-li žalobcem státní podnik, současně
vyplývá, že právo hospodaření k tomuto majetku nemůže vykonávat nikdo
jiný, než právě v tomto sporu aktivně věcně legitimovaný státní podnik, a proto
takový určovací výrok rovněž vylučuje naléhavý právní zájem státního podniku na
určení jeho práva hospodaření k tomuto majetku, neboť rozhodnutí určující
vlastnictví státu k tomuto majetku (je-li žalobcem státní podnik) je způsobilým
podkladem též pro zápis práva hospodaření státního podniku k tomuto majetku v
katastru nemovitostí.
Z uvedeného je třeba učinit závěr, že oba určující výroky (výrok o určení
vlastnického práva státu a výrok o určení práva hospodaření státního podniku k
témuž majetku), vydané soudem k návrhu státního podniku, nemohou vedle sebe -
právě z hlediska naléhavého právního zájmu státního podniku na tomto určení -
obstát.
V tomto směru je námitka dovolatelů oprávněná a naplňuje dovolací důvod uvedený
v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Stejný závěr však nelze učinit ohledně námitky nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobce, který dovolatelé spatřují v tom, že uvedená nemovitost
nebyla „předmětem delimitace v době privatizace majetku s. p. Ch. s.“.
Věcnou legitimací účastníků řízení se rozumí stav vyplývající z hmotného práva,
který určuje, kdo je subjektem práv (nositelem povinnosti) resp. právního
vztahu, jež je předmětem řízení. U dvoustranných (vícestranných) právních
vztahů se rozlišuje legitimace aktivní (na straně žalobce) a legitimace pasivní
(na straně žalovaného). Otázka, zda tu je či není věcná legitimace účastníků,
je předmětem dokazování a ukáže se až v řízení o věci samé. Věcnou legitimaci v
řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má nejen ten, kdo
je účastníkem právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, ale i ten, jehož
právní sféra může být tímto právním vztahem nebo právem dotčena.
Z pouhé skutečnosti tvrzené dovolateli, totiž že předmětná nemovitost nebyla
zahrnuta do privatizovaného majetku státního podniku, nelze dovozovat
nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce ve smyslu uvedeného výkladu a už
vůbec ne závěr o tom, že žalobce nemůže být vlastníkem předmětné
nemovitosti proto, že nebyla „předmětem delimitace“ majetku státního podniku
při jeho privatizaci.
Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v jeho výroku
II. není správné, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení naléhavého
právního zájmu žalobce na určení státu jako vlastníka předmětné nemovitosti, a
proto je v tomto rozsahu (včetně závislého výroku III. o nákladech řízení před
oběma soudy) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243 odst.
2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud vázán (§ 243d odst. 1
věta právní, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2003
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu