32 Odo 314/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně A. Š. a Š. v. o. s., zastoupené, advokátkou, proti žalovanému MUDr.
I. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 40 600 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 9 C 866/96, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.
listopadu 2002 č. j. 10 Co 657/2002-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně zjistil, že žalobkyně jako prodávající uzavřela s žalovaným podle § 588
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) ústní kupní smlouvu, na jejímž základě
odebral žalovaný od žalobkyně 750 kusů videokazet značky SONYX E 195 za
sjednanou kupní cenu 100 Kč za 1 kus, což celkem činí 75 000 Kč. Po vyúčtování
fakturou se splatností do 17. 3. 1993 zaplatil žalovaný pouze částku 34 000 Kč,
zbytek kupní ceny neuhradil, čímž porušil svůj závazek vyplývající ze shora
uvedené kupní smlouvy. Soud prvního stupně dále uzavřel, že žalovaný
neprokázal, že zboží mělo právní vady a bylo proto neobchodovatelné, neprokázal
ani své tvrzení, že od smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně dále odmítl
hlavní námitku žalovaného, že kupní smlouva je pro obcházení zákona podle § 39
ObčZ absolutně neplatná s ohledem na to, že žalobkyně neměla v době uzavření
kupní smlouvy k prodeji zboží, které bylo předmětem kupní smlouvy, koncesi, jak
vyžadoval tehdy platný živnostenský zákon.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 13.
listopadu 2002 č. j. 10 Co 657/2002-95 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně, které posoudil jako věcně správné a ztotožnil se
i s jeho právním hodnocením věci. Odvolací soud přihlédl zejména k právní
úpravě týkající se oprávnění k prodeji a půjčování nahraných a nenahraných
zvukových a zvukově obrazových záznamů, kdy zákonodárce v období od 1. 1. 1992
do 31. 12. 1995 v zákoně č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění
pozdějších předpisů, zařadil tuto živnost do kategorie vázané živnosti, poté
došlo k přesunu tohoto předmětu podnikání do živnosti volné a od 1. 1. 2001 byl
zařazen tento předmět podnikání pod kategorii „maloobchodní prodej a pronájem
zvukových a zvukově-obrazových záznamů a jejich nenahraných nosičů“. Odvolací
soud zdůraznil, že po uzavření předmětné kupní smlouvy došlo k zeslabení míry
státní ingerence v oblasti povolování a kontroly podnikání potud, že z původně
vázané živnosti se stala živnost volná. Tyto normativní skutečnosti považoval
odvolací soud za podstatné při posuzování platnosti předmětné kupní smlouvy s
ohledem na nedostatek živnostenského oprávnění žalobkyně k uzavření kupní
smlouvy o prodeji videokazet. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené změny
živnostenského zákona neumožňují přijmout závěr o absolutní neplatnosti kupní
smlouvy namítanou žalovaným, to vše s přihlédnutím k zásadám platné
občanskoprávní úpravy respektující smluvní autonomii, kdy otázka porušení
živnostenského zákona žalobkyní byla řešena v oblasti veřejného práva a mohla a
měla vliv pouze na žalobkyni, nikoliv na žalovaného (rozhodnutím Okresního
úřadu P.-z., Okresního živnostenského úřadu, ze dne 10. 5. 1993, č.j.
4/623/93/3/Nov/W byla žalobkyni uložena pokuta za neoprávněné podnikání,
kterého se dopustila tím, že provozovala vázanou živnost – výroba a prodej
nenahraných nosičů zvukových a zvukově obrazových záznamů a prodej a půjčování
nahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů). Platnost právního úkonu
nemůže být podle závěru odvolacího soudu dotčena tím, že určitá osoba nemá
oprávnění k podnikání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž namítl, že
napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázal
na rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 25. 3. 1998 sp. zn. 2 Cdon
117/97, zabývající se otázkou platnosti smlouvy uzavřené podnikatelem bez
příslušného živnostenského oprávnění, ve kterém dovolací soud shledal absolutně
neplatnou kupní smlouvu, jejímž předmětem plnění byl prodej a nákup pohonných
hmot, přičemž kupující nebyl vybaven koncesí k této činnosti. Pokud žalobkyně v
dané věci obchodovala v rozporu se živnostenským zákonem bez příslušné koncesní
listiny, nemohla uzavírat smlouvy platné ani podle občanského zákoníku a je
zřejmé, že obcházela svým postupem zákon. Předmětná kupní smlouva je proto
podle názoru dovolatele absolutně neplatná a posouzení této otázky má zásadní
právní význam podle § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť
tato otázka byla odvolacím soudem a soudem dovolacím rozhodována rozdílně.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody, eventuálně vadami řízení.
Dovolacímu přezkumu se zde předkládá otázka platnosti kupní smlouvy, kterou
prodávající uzavřela s kupujícím, aniž disponovala platným živnostenským
oprávněním podle zákona č. 455/1991 Sb. Obdobnou problematiku již Nejvyšší soud
posuzoval ve svém rozhodnutí ze dne 25. března 1998 pod sp. zn. 2 Odon 117/97
(na rozdíl od tehdejšího sporu, kdy účastník nedisponoval potřebnou koncesí,
jde v daném případě o živnost vázanou), v němž zaujal stanovisko hodnotící
kupní smlouvu, jejíž jedna strana nemá oprávnění k podnikatelské činnosti
jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 39 ObčZ, neboť svým obsahem a účelem
obchází zákon, v daném případě živnostenský zákon č. 455/1991 Sb. Odvolací soud
však danou věc hodnotil rozdílně (kupní smlouvu uzavřenou bez živnostenského
oprávnění prodávajícího posoudil jako platnou), napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má proto zásadní právní význam a dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. přípustné.
Podle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Neplatnost
právního úkonu podle § 39 ObčZ je absolutní neplatností. Zásadní otázkou,
která se váže k ustanovení § 39 ObčZ, je, zda je toto ustanovení třeba
považovat za sankci na každý rozpor nebo nesoulad právního úkonu se zákonem,
zákonným zákazem nebo příkazem, a to zejména v případech, kdy zvláštní předpis
nemá výslovné ustanovení o následku rozporu daného úkonu se zákonem, tedy není
výslovně stanovena sankce neplatnosti. Tato otázku vystupuje do popředí
zejména v situaci, kdy došlo k uzavření smlouvy, při níž pouze jedna strana
porušila zákon, jednala v rozporu se zákonem. Je nutno posoudit intenzitu
rozporu se zákonem a přiměřenosti sankce. S ohledem na smysl a účel zákona je
třeba posoudit, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních
sankcí (správní tresty – pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel
zákona žádá, aby předmětná smlouva byla považována za neplatnou. To záleží na
zvážení dalších okolností, jako je veřejný zájem – zejména v tom smyslu, k čí
ochraně je určeno předmětné zákonné ustanovení, dikce, smysl a účel zákona, a
především následky pro druhou stranu, pod kterými je nutno vidět zejména
ochranu dobré víry této strany a ochranu nabytých práv této strany. Lze učinit
závěr, že v případě, kdy zákonný zákaz směřuje pouze vůči jedné ze stran
smlouvy, je třeba považovat smlouvu za neplatnou pouze výjimečně, pokud by to
bylo neslučitelné se smyslem a účelem daného zákonného zákazu
V posuzované věci se žalobkyně uzavřením předmětné kupní smlouvy dopustila
porušení živnostenského zákona, tj. veřejnoprávního předpisu a podle tohoto
předpisu byla také sankcionována uložením pokuty. Toto porušení však samo o
sobě nemůže způsobit bez dalšího neplatnost smlouvy uzavřené podle
soukromoprávního předpisu. Podle § 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), se
podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. Podnikání (i
neoprávněné) je tedy ve smyslu uvedeného ustanovení činností soustavnou. V
případě uzavření jedné takové smlouvy tato soustavnost zřejmá není. Tuto zásadu
konečně vyjádřil i zákonodárce v novelizovaném ustanovení § 3a odst. 1 ObchZ,
podle kterého není povaha nebo platnost právního úkonu dotčena tím, že určité
osobě je zakázáno podnikat nebo že nemá oprávnění k podnikání. Neplatnost
právního úkonu nemůže z tohoto důvodu namítat nejen osoba neoprávněně
podnikající, ale ani druhá strana právního vztahu.
Odvolací soud, který ve svém právním hodnocení vyšel ze závěru, podle něhož
otázka porušení živnostenského zákona žalobkyní byla řešena v oblasti veřejného
práva a mohla mít (a uložením pokuty žalobkyni také měla) vliv pouze na
žalobkyni, nikoliv též na dovolatele, a proto neshledal předmětnou kupní
smlouvu neplatnou, neboť účel živnostenského zákona nežádá, aby předmětná
smlouva byla považována za neplatnou, rozhodl správně a dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání podle § 243b
odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu