32 Odo 32/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v
právní věci žalobce T. P., podnikatele, proti žalované R. T., v.o.s., o
zaplacení 217 700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 35 Cm 137/97, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo 335/2003-125, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo
335/2003-125, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. července
2003, č.j. 35 Cm 137/97-87, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V posuzované věci se žalobce domáhal žalobou po žalované
zaplacení faktur č. 9600380046 a 600380056 v celkové výši 217 700,- Kč s
příslušenstvím jako přepravného ve výši 140 000,- Kč a zdržného ve výši 77
700,- Kč za uskutečněnou přepravu nábytku pro žalovanou z P. do A. A. v K. r.
Krajský obchodní soud v Praze v pořadí prvním rozsudkem ze dne 19. září
2000, č.j. 35 Cm 137/97-28, zamítl žalobu v celém rozsahu pro nedostatek
pasivní legitimace žalované a žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. července 2002, č.j. 12 Cmo
162/2001-41, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že
mezi účastníky byla na základě objednávky žalované ze dne 23. dubna 1996
uzavřena smlouva o přepravě věci ve smyslu § 610 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.), jelikož mezi nimi došlo k dohodě o jejich
podstatných náležitostech. O jejím uzavření svědčí podle odvolacího soudu i
mezinárodní nákladní list, který je dokladem o uzavření přepravní smlouvy ve
smyslu článku 4 vyhlášky č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), kterou je třeba ve smyslu § 756
obch. zák. na daný vztah aplikovat. Podle odvolacího soudu je vznik smlouvy o
přepravě mezi účastníky a tedy i pasivní legitimace žalované v předmětném sporu
osvědčena i důkazy provedenými soudem prvního stupně. Za situace, kdy se soud
prvního stupně s ohledem na závěr o nedostatku pasivní legitimace žalované
dalšími skutkovými tvrzeními účastníků, týkajícími se uplatněných nároků,
nezabýval, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení s tím, že se soud prvního stupně bude v dalším řízení zabývat otázkou
splnění předmětné smlouvy o přepravě, tj. oprávněností nároku žalobce na
zaplacení přepravného a zdržného.
O věci tak opětovně rozhodoval soud prvního stupně – Městský soud v Praze,
který, jsa vázán shora uvedeným závazným právním názorem odvolacího soudu, v
pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. července 2003, č.j. 35 Cm 137/97-87,
žalované uložil zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od
11. června 1996 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu o zaplacení
zbývající částky ve výši 77 700,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. července
1996 do zaplacení a 4% úroku z prodlení z částky 140 000,- Kč od 11. června
1996 do zaplacení (bod II. výroku) a nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z
účastníků (bod III. výroku). Přisouzená částka představuje zažalovaný doplatek
přepravného, zamítnut byl nárok na zaplacení vyúčtovaného zdržného.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2004, č.j. 12 Cmo 335/2003-125,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a II. výroku (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle právního posouzení
odvolacího soudu již v jeho předchozím rozhodnutí byla mezi účastníky uzavřena
smlouva o přepravě a to na základě objednávky žalované. Mezi účastníky nebylo
sporu o tom, že ve smlouvě byla dohodnuta cena přepravy ve výši 210 000,- Kč,
z čehož záloha byla dohodnuta ve výši 70 000,- Kč, a dále že žalobce přepravu
pro žalovanou uskutečnil. V řízení bylo prokázáno, že zboží, které žalovaná
předala žalobci k přepravě, žalobce příjemci zboží přepravil. Ostatně žalovaná
netvrdila, že by žalobce předmětnou přepravu nábytku neuskutečnil nebo že by
ji uskutečnil jen částečně, ani neuváděla, že by u žalobce uplatnila reklamaci
z důvodu ztráty zásilky, resp. její části. Naopak prokázáno nebylo tvrzení
žalované o tom, že předmětnou objednávkou měla objednán celý ložný prostor
kamionu. Žalovaná sice v řízení namítala, že žalobce neprovedl přepravu včas,
tj. za „dobu, kterou lze od pečlivého dopravce očekávat“, z obsahu spisu se
však nepodávají žádné její výhrady k případnému překročení dodací lhůty, ani
že by uplatnila z toho vyplývající nároky. Za tohoto stavu je námitka žalované
o opožděném provedení přepravy pro posouzení nároku na zaplacení žalovaného
přepravného právně nevýznamná a dopravce (žalobce) má podle § 625 odst. 1
obch. zák. nárok na smluvenou úplatu. Za situace, kdy žalovaná neprokázala jí
tvrzenou dohodu o splatnosti přepravného „10 dní po zaslání originálu CMR“ dle
objednávky přepravy, je třeba podle odvolacího soudu vyjít z ustanovení § 625
odst. 2 obch. zák., podle něhož vzniklo žalobci jako dopravci právo na
zaplacení přepravného ve výši 140 000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud se
ztotožnil i závěrem soudu prvního stupně, že právo na zaplacení zdržného ve
výši 77 700,- Kč nebylo v řízení prokázáno. Proto rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku v části, v níž odvolací
soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako
dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že jí napadené
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k namítané nedůvěryhodnosti
některých důkazů, jakož i k neunesení důkazního břemene žalobce i ohledně
nároku na doplatek přepravného. Rovněž tak rozporuje jeho skutkový závěr o
přepravení veškerého zboží žalobcem; tuto skutečnost v řízení nikdy nejenže
netvrdila, ale naopak ji výslovně zpochybňovala. Tvrdí, že posouzení nároku
žalobce na přepravné je opřeno o skutková zjištění a o shodná tvrzení
účastníků, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.
Žalobce žádné důkazy o provedení přepravy a tím i o vzniku nároku na smluvené
přepravné nepředložil, z provedeného dokazování (z příslušného nákladního listu
CMR a z přílohy ze záznamu o provozu vozidla) podle dovolatelky naopak
vyplynulo, že určený příjemce zásilku nepřevzal. V příslušném nákladním listu
CMR žádné potvrzení příjemce není a v příloze záznamu o provozu vozidla je
zaznamenáno, že zásilka byla složena ve skladu Ministerstva financí. Z toho
dovolatelka dovozuje, že žalobce nedoručil zásilku na místo určení. Za situace,
kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaná nebyla vlastníkem přepravovaného
zboží, ale pouze zprostředkovávala jeho přepravu pro společnost A. s.r.o., je
podle jejího názoru právně bezvýznamná otázka případného uplatnění nároku na
náhradu škody za ztracenou zásilku.
Podle dovolatelky byla věc nesprávně právně posouzena i v otázce okamžiku
vzniku nároku na přepravné a z toho vyplývající úroky z prodlení. Tvrdí, že
žalobci dosud nárok na přepravné a na úroky z prodlení nevznikl, neboť žalobce
nepředložil všechny nákladní listy CMR, na jejichž základě byla přeprava
uskutečněna, tedy neprokázal, že by se nárok na přepravné stal splatným. V
tomto směru je třeba totiž dle názoru dovolatelky vyjít z její objednávky
přepravy ze dne 23. dubna 1996, v níž je v souladu s dispozitivní normou § 625
odst. 2 obch. zák. upravena splatnost doplatku přepravného do deseti dnů po
obdržení originálů nákladních listů CMR. Dovolatelka oponuje názoru
odvolacího soudu, že dohodu o této jí tvrzené splatnosti přepravného
neprokázala a vytýká mu, že zcela pominul jím formulovaný závazný právní názor
pro soud prvního stupně o uzavření přepravní smlouvy mezi účastníky právě na
základě její předmětné objednávky, v níž je obsah přepravní smlouvy zaznamenán.
Poukazujíc i na skutečnost, že dohoda o splatnosti přepravného nemusí mít
písemnou formu uvádí, že žalobce její předmětnou objednávku s citovaným
ujednáním o splatnosti přepravného bez výhrad potvrdil faxem ze dne 23. dubna
1996 a dále pak konkludentně přistavením vozidla k nakládce.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka i v otázce sjednané výše
přepravného. S právním názorem soudů obou stupňů o závaznosti mezi účastníky
sjednaného přepravného nesouhlasí. Je přesvědčena o tom, že v důsledku vadného
plnění ze strany žalobce došlo ve smyslu § 324 odst. 3 obch. zák. ke změně
jejího závazku k úhradě přepravného na povinnost uhradit žalobci takové
přepravné, které odpovídá vadně provedené přepravě. Jak již uvedla v jednom ze
svých předchozích podání, dle jejího názoru náleží žalobci za předmětnou
přepravu pouze přepravné ve výši 60 000,- Kč, které žalobce obdržel již jako
zálohu.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil i při hodnocení důkazů. Vytýká
mu, že zaměnil důležité důkazy, konkrétně potvrzení objednávky faxem žalobce ze
dne 23. dubna 1996 se smlouvou o přepravě věci č. 961037 ze dne 24. dubna 1996,
kterou řidič žalobce předkládal při nakládce odesílateli, který ji však převzít
odmítl. Uvedenou záměnu dovolatelka dokládá na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, pokud se v něm hovoří o údaji o prostoji v potvrzení objednávky. Za
stavu, kdy faxové potvrzení objednávky žádné takové ujednání neobsahuje, je
podle dovolatelky evidentní, že potvrzením objednávky přepravy odvolací soud
mínil smlouvu o přepravě věci č. 961037, kterou však od žalobce nikdy
neobdržela.
Konečně dovolatelka rozporuje skutkový závěr soudů obou stupňů o neprokázání
objednání celého kamionu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozsudek zrušil, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], jakož i jejími
výhradami proti skutkovému závěru odvolacího soudu o provedení přepravy
veškerého přepravovaného zboží [§ 241a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve
zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z
nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou vadné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 22, ročník 1998, pod číslem 161,
vysvětlil, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním
za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je
nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle § 241
odst. 2 písm. c) o. s. ř. (pozn. po novele občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 30/2000 Sb. jde o dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř.),
jestliže dovolatel současně nezpochybnil logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných
dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry.
Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či
věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135
o. s. ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o
věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního)
práva.
Z výše uvedeného vyplývá, že samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nýbrž na nesprávnost hodnocení důkazů
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.)
– jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto
směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z
provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že
hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než
z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6.
vydání. Praha C. H. Beck, 2003, strana 1068).
Z dovoláním napadeného rozsudku se podává, že skutkové zjištění o tom, že
žalobce přepravil veškeré zboží, které mu bylo předáno k přepravě, má oporu v
provedeném dokazování, neboť je opřeno jednak o v řízení provedené důkazy -
mezinárodní přepravní listy, záznamy o provozu vozidla a o zdržení vozidla,
jakož i o shodná prohlášení účastníků. Za situace, kdy ani při hodnocení důkazů
dovolací soud žádný logický rozpor neshledal, nelze v tomto směru odvolacímu
soudu vytýkat žádné pochybení a lze uzavřít, že k naplnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
Jinak je tomu však již s druhým dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem –
nesprávným právním posouzením věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolací argumenty žalované jsou kritikou právního závěru odvolacího soudu o
vzniku nároku žalobce na přepravné a s tím související úroky z prodlení.
Právní posouzení vzniku a obsahu smlouvy o přepravě věci uzavřené mezi
účastníky, které učinil odvolací soud, není správné. Podle závazného právního
názoru odvolacího soudu formulovaného v usnesení ze dne 26. července 2002,
kterým byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě s
obsahem dle předmětné objednávky, přičemž podle odvolacího soudu mohl soud
prvního stupně v otázce vzniku této smlouvy za aplikace § 120 odst. 4 o. s. ř.
vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků o vzniku přepravní
smlouvy. S tímto jeho závěrem nelze souhlasit, neboť otázka vzniku smlouvy je
otázkou právní, přičemž účastníci mohou učinit ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř.
nespornými skutkové okolnosti, nikoli jejich právní hodnocení. Proto závěr o
vzniku přepravní smlouvy nelze založit na shodném tvrzení účastníků o vzniku
smlouvy.
Podle článku 4 a článku 9 bodu 1. vyhlášky č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), kterou je třeba v
souzené věci aplikovat, je nákladní list, pokud není prokázán opak, věrohodným
dokladem o uzavření a obsahu přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky
dopravcem.
Tato právní norma však nevylučuje, aby si účastníci dohodli další obsahové
náležitosti a podmínky, za kterých bude přeprava uskutečněna. Není pochyb a
sporu o tom, že si žalovaná objednala přepravu u žalobce objednávkou ze dne 23.
dubna 1996. Aby však soud mohl posoudit, zda došlo ve smyslu § 43c a násl.
občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) ke vzniku smlouvy a s jakým
obsahem, bylo třeba v řízení zkoumat a zjistit, jakým úkonem a s jakým obsahem
žalobce reagoval na objednávku žalované (sama žalovaná poukazuje na faxové
potvrzení své objednávky žalobcem ze dne 23. dubna 1996 a popírá, že by
obdržela a uzavřela smlouvu o přepravě č. 961037 ze dne 24. dubna 1996) a s
jakým obsahem smlouva vznikla. To však odvolací soud zcela pominul a založil
svůj závěr o vzniku a obsahu přepravní smlouvy za aplikace § 120 odst. 4 o. s.
ř. na shodných tvrzeních účastníků (což jak bylo již shora vysvětleno, nelze) s
tím, že o uzavření předmětné smlouvy s obsahem dle předmětné objednávky
přepravy svědčí i mezinárodní nákladní list. Za tohoto stavu je právní
posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
V souzené věci je předmětem žalobního nároku právo žalobce na přepravné. Za
situace, kdy vyhláška č. 11/1975 Sb. vznik práva na přepravné neupravuje, je
třeba vyjít z právní úpravy smlouvy o přepravě věci podle § 610 a násl. obch.
zák., konkrétně pak z jeho ustanovení § 625 odst. 1 a 2.
Podle ustanovení § 625 odst. 1 obch. zák. dopravci přísluší smluvená úplata
nebo, nebyla-li smluvena, úplata obvyklá v době uzavření smlouvy s přihlédnutím
k obsahu závazku žalobce.
Podle ustanovení § 625 odst. 2 obch. zák. vzniká nárok na přepravné po
provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou
dobu. S ohledem na dispozitivní charakter této normy tak bude třeba pro
posouzení vzniku práva na přepravné a na s tím související úroky z prodlení
zkoumat, zda-li účastníci uvedené možnosti odchýlit se od zákona využili a ve
smlouvě splatnost nároku na přepravné jinak stanovili. Aby takový závěr však
mohl soud učinit a posléze i vyhodnotit, zda došlo k naplnění podmínek jinak
stanovené splatnosti nároku na přepravné, bude třeba nejprve zjistit obsah
předmětné smlouvy, a to i za případné aplikace výkladových pravidel projevu
vůle (srov. § 35 odst. 2 a 3 obč. zák., dále pak § 266 obch. zák.)
Další dovolací námitky žalované, tj. zda došlo během přepravy k přikládce
dalšího zboží, či zda byla přeprava uskutečněna včas, resp. zda přepravci
reklamovali práva z přepravy, jsou z pohledu této právní úpravy právně
nerozhodné.
Za situace, kdy odvolací soud otázku vzniku práva na přepravné a s tím
související úroky z prodlení nesprávně právně posoudil, nelze než uzavřít, že
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn důvodně,
rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušeno. Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu