NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 328/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Severina ve věci žalobkyně
C. spol. s r.o., proti žalovaným 1. E. N., a.s. v likvidaci, a 2. L. C., o
zaplacení částky 1 041 363,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 28 Cm 534/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. října 2003 č.
j. 3 Cmo 243/2001-75, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. října 2003 č. j. 3 Cmo 243/2001-75
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
proti druhému žalovanému zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi
žalobkyní a prvou žalovanou došlo k uzavření smlouvy, jejímž předmětem bylo
dodání knih označených v žalobě, byl dohodnut předmět plnění, druh plnění, jeho
množství, cena a rabat, způsob a místo dodání. Jménem prvé žalované jednal při
uzavírání smlouvy druhý žalovaný na základě zmocnění uděleného jmenováním ze
dne 1. 9. 1997, ze kterého vyplývá, že druhý žalovaný byl prvou žalovanou
zmocněn uzavírat mimo jiné obchodní smlouvy v rámci projektu „K. E. N.“,
zaměřeného na vydání dohodnutých knižních titulů. Soud prvního stupně dále
zjistil, že druhý žalovaný oznámil žalobkyni odsunutí realizace projektu „K. E.
N.“ (dále jen „klub“); první žalovaná dne 3. 10. 1997 zastavila činnost tohoto
klubu a s účinností od 16. 10. 1997 odvolala druhého žalovaného z funkce
ředitele klubu. Agendu uvedeného klubu předal druhý žalovaný předávacími
protokoly z 9. a 10. 10. 1997. Částečnou realizací předmětné smlouvy vznikly
žalobkyni náklady spojené s vytištěním jednotlivých knih. Tyto náklady se jí
podařilo snížit částečným odprodejem vytištěných knih jinému subjektu. Soud
prvního stupně posoudil předmětnou smlouvu účastníků podle § 409 a následující
obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), jako platně uzavřenou kupní smlouvu na
dodávku titulů, jež jsou uvedeny v žalobě, kterou za prvou žalovanou uzavíral
druhý žalovaný podle jeho pověření ze dne 1. 9. 1997, kterým byl k uzavírání
obchodních smluv zmocněn. K realizaci dodávky dohodnutých titulu nedošlo podle
závěru soudu prvního stupně zaviněním ze strany prvé žalované a žalobkyni,
která postupovala v souladu s uzavřenou smlouvou, vznikla škoda, jejíž výše
byla řádně prokázána. Nárok žalobkyně vůči prvé žalované pak soud prvního
stupně shledal plně v souladu s § 469 a § 369 odst. 1 ObchZ. Druhý žalovaný
nebyl ve věci shledán pasivně legitimovaným.
K odvolání prvé žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. října 2003 č.
j. 3 Cmo 243/2001-75 rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem
I změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti prvé žalované zaplatit žalobkyni
částku 1 041 363,10 Kč s 18 % úrokem od 11. 7. 5. 1998 do zaplacení zamítl,
změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech svědka Ing. M. Z., CSc.,
který byl v době uzavírání předmětné smlouvy statutárním orgánem prvé žalované
a podepisoval předmětné pověření. Z jeho výpovědi však podle názoru odvolacího
soudu nevyplynulo nic významného pro tento spor. Taktéž z ostatních důkazů
provedených soudem prvního stupně nevyplývala podle názoru odvolacího soudu
tvrzení uvedená v žalobě. Statutární orgán žalobkyně jednatel Mgr. M. F. ve své
výpovědi nic konkrétního ohledně náležitostí předmětné smlouvy a jejích
konkrétních ujednání neuvedl, pouze potvrdil, že došlo k jejímu uzavření.
Stejně tak druhý žalovaný upřesnil pouze místo dodání s tím, že jednotlivé
tituly měly být vydávány tak, aby v okamžiku zahájení činnosti klubu byly k
dispozici, a dále uvedl, že k uzavření smlouvy došlo v červenci až srpnu 1997 a
že sjednával tento obchod za prvního žalovaného na základě udělené plné moci.
Podle závěru odvolacího soudu sice žalobkyně a prvá žalovaná shodně tvrdily, že
uzavřely smlouvu týkající se vydávání 4 předmětných titulů, jednalo se však o
obecná tvrzení, k nimž účastníci rozhodné skutečnosti neuvedli. Závěr soudu
prvního stupně, že byl dohodnut předmět plnění, druh plnění, jeho množství,
cena a rabat, způsob a místo dodání, není podle názoru odvolacího soudu
správný. Stejně tak není správný závěr, že došlo podle § 409 a násl ObchZ k
uzavření kupní smlouvy. Navíc nebylo prokázáno ani oprávnění druhého žalovaného
za první žalovanou smlouvu uzavřít, když dle výpovědi druhého žalovaného mělo
dojít k jejímu uzavření v červenci až srpnu 1997, jmenování předložené v řízení
je však datováno až dnem 1. 9. 1997. Soud prvního stupně tedy neměl žádný
podklad ani k použití § 469 ObchZ. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla ztráta
nesplněním závazku, od které odečetla částky získané odprodejem části vydaných
knih. Předpokladem pro důvodnost nároku na náhradu škody podle § 373 ObchZ je
však porušení povinnosti ze závazkového vztahu a protože podle závěru
odvolacího soudu existence závazkového vztahu nebyla prokázána, nemohl být ani
nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní důvodný, a to ani co do základu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž uvedla
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Za vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.] označila dovolatelka postup odvolacího soudu ve vztahu k právním závěrům
učiněným soudem prvního stupně. Odvolací soud podle názoru dovolatelky porušil
svoji poučovací povinnost, kterou mu ukládá § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. Z
tohoto ustanovení vyplývá, že závěr o nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti
důkazní může soud vyvodit jen vůči účastníku, jemuž se dostalo poučení podle
těchto ustanovení. Odvolací soud měl, pokud dospěl k závěru, že skutková
tvrzení nejsou dostatečná a neúplně důkazně podložena, vysvětlit žalobkyni, v
čem měla tato neúplnost spočívat a umožnit jí na základě takového vysvětlení
doplnit dokazování o důkazy, kterými by byla prokázána skutečnost považovaná
soudem dosud za neprokázanou. Dovolatelka nebyla dále v rozporu s poučovací
povinností soudu upozorněna na odlišné hodnocení vylíčených skutečností
odvolacím soudem. Došlo tak k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí
soudu, zakotvené právě v § 118a o. s. ř. Uvedeným postupem odvolací soud
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesprávné právní hodnocení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.] spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu, že nedošlo k uzavření
smlouvy mezi dovolatelkou a prvou žalovanou. Odvolací soud podle názoru
dovolatelky nesprávně vycházel pouze ze svědeckých výpovědí, měl však
přihlédnout i k vzájemné korespondenci účastníků, k okolnosti, že vlastní logo
klubu bylo vytištěno přímo na třech knižních titulech, k obsahu katalogu
klubu, kde jsou všechny čtyři tituly zařazeny v nabídce, dva z nich pak jako
tzv. „eso klubu“. Dovolatelka dále poukázala na to, že nebylo možno připravovat
katalog knižního klubu, aniž by první žalovaná měla dodání knižních titulů v
něm uvedených podloženo smluvním vztahem. Odvolací soud takto nehodnotil
provedené důkazy ve vzájemné souvislosti, jinak by musel dospět k závěru, že
byl dohodnut předmět smlouvy – odebrání knižních titulů, byla dohodnuta jejich
cena a množství, obsahem závazku byl tedy prodej a koupě a za tohoto stavu byly
podle jejího názoru dány podmínky pro postup podle speciálního ustanovení § 469
ObchZ a v každém případy byly splněny předpoklady pro použití obecného
ustanovení § 373 ObchZ. Pokud se týká namítané absence oprávnění druhého
žalovaného jednat jménem prvního žalované v době, kdy došlo k uzavření
předmětné smlouvy, jednal druhý žalovaný jménem prvního žalované na základě
zmocnění uděleného první žalovanou jmenováním ze dne 1. 9. 1997. Odvolací soud
akcentoval skutečnost, že druhý žalovaný uvedl, že smlouvu uzavíral v červenci
až srpnu 1997, ale předložené jmenování je datováno až dnem 1. 9. 1997. Z
kontextu celé výpovědi však vyplývá, že druhý žalovaný obchod se žalobkyní
sjednával na základě udělené plné moci a že předpokládal, že toto zmocnění bylo
žalobkyni známo. Z uvedeného je zřejmé, že smlouvu uzavíral v době, kdy byl
zmocněn k uzavírání obchodních smluv na základě jmenování ředitelem K. E. N.
Jednatel žalobkyně jednal s druhým žalovaným v prostorách Technického muzea,
označených jako kanceláře E. N., obdržel od něj vizitku, na které druhý
žalovaný vystupuje jako ředitel K. E. N., neměl proto žádný důvod pochybovat o
tom, že druhý žalovaný jedná jménem první žalované. Se zřetelem ke všem
okolnostem byl jednatel žalobkyně přesvědčen o tom, že první žalovaný je – jako
ředitel K. E. N. – pověřen k uzavírání obchodních smluv jménem první žalované.
Žalobkyně byla tedy v dobré víře, že jednání druhého žalovaného zavazuje první
žalovanou. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Prvá žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno
včas oprávněnou osobou a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a to i z hlediska jeho
obsahového vymezení v dovolání.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně ke skutkovému závěru, že
dovolatelka a prvá žalovaná uzavřely kupní smlouvu, na jejímž základě měla prvá
žalovaná odebírat od dovolatelky sjednané množství určených knižních titulů,
přičemž byla sjednána také jejich cena, místo plnění a rabat. Odvolací soud
dospěl k opačnému závěru, tedy že nedošlo k uzavření smlouvy uvedených
účastníků, neboť netvrdili, ani neprokazovali její náležitosti.
Ve smyslu § 213 o. s. ř. a dosavadní judikatury není odvolací soud vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně; platí však, že pokud se
odvolací soud míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního
stupně na základě svědeckého důkazu provedeného před soudem prvního stupně, je
nutno aby sám zopakoval svědecké důkazy a sjednal si tak rovnocenný podklad pro
případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu
ČR ze dne 29. 5. 2000 č. j. IV. ÚS 275/98 publikované ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR jako nález č. 79, svazek č. 18, str. 183). Totéž
platí i pro účastnické výpovědi. Jestliže odvolací soud v posuzované věci
uvedený postup nedodržel a přestože dospěl k opačnému závěru při hodnocení
svědeckých i účastnických výpovědí, tyto nezopakoval (jednalo se o výslech
jednatele žalobkyně a druhého žalovaného), zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a současně jednal v rozporu s
principy spravedlivého soudního procesu chráněnými článkem 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod.
Odvolací soud dále přijal závěr, že druhý žalovaný nemohl jménem prvé žalované
při uzavření předmětné smlouvy jednat, když k jejímu uzavření došlo dle jeho
vyjádření v červenci nebo srpnu 1997 a v řízení bylo předloženo pověření
druhého žalovaného datované až 1. 9. 1997. Podle § 15 odst. 1 ObchZ platí, že
kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem
úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. K tomu, aby byla určitá osoba
oprávněna jednat podle § 15 ObchZ jako zákonný zástupce podnikatele, musí být
splněny současně dvě podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena
určitou činností, přičemž obchodní zákoník blíže nevymezuje, co se rozumí
pověřením a nevyžaduje, aby takové pověření bylo určitým způsobem
formalizováno. Druhou podmínkou vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat
podnikatele přímo ze zákona bez zvláštní plné moci je to, že činnost, kterou
byla osoba pověřena, je činností při provozu podniku. (srov. Občanský soudní
řád, komentář, nakladatelství C. H. Beck, 10. vydání, 2005, strana 52), V dané
věci tedy nebylo vyloučeno, že druhý žalovaný mohl být pověřen k zastupování
prvé žalované ústní formou. Žalobkyně přitom nebyla soudem prvního stupně
poučena podle § 118a o. s. ř. o nutnosti navrhnout další důkazy k prokázání
skutečnosti, že druhý žalovaný byl první žalovanou pověřen podle § 15 ObchZ
takovou činností v rámci podniku první žalované, jež ho opravňovala k uzavření
smlouvy s žalobkyní. Tím bylo řízení u soudu prvního stupně objektivně
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto
vadu může odvolací soud v systému neúplné apelace odstranit pouze tím, že
rozsudek soudu prvního stupně zruší a věc vrátí soudu prvního stupně, aby
provedl potřebné poučení.
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou včetně nákladů řízení
dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3 . srpna 2005
JUDr. Zdeněk Des, v. r.
předseda senátu