NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 330/2003-76
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci
žalobkyně A. O. s.r.o., zastoupené JUDr. P. Ch., advokátem, proti žalované
J. – P. V., a.s., o zaplacení částky 800.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 13 Cm 761/00, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2002, č.j. 5 Cmo
151/2001-42, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2001, č.j. 13 Cm 761/00-26,
kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 800.000,- Kč s 18% úroky z
prodlení od 9. prosince 1997 do zaplacení a náklady řízení 53.975,- Kč, to vše
do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítnuta žaloba v
části týkající se úroků z prodlení z částky 800.000,- Kč za dobu od 3. května
1996 do 8. prosince 1997, tak, že žalobu zcela zamítl a žalobkyni uložil
zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 32.000,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
správně zjistil, že 16. července 1996 byla mezi právním předchůdcem
žalobkyně a žalovanou uzavřena smlouva o postoupení
pohledávky, k níž se dle shodného tvrzení účastníků vztahovala záloha 800.000,-
Kč, kterou žalovaná „na základě šeku“ inkasovala z účtu žalobkyně. Na rozdíl od
soudu prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že pohledávky
postoupené žalovanou žalobkyni „byly zpět převedeny“, když zmíněný závěr
nelze dovodit ani z dopisu žalobkyně žalované z 8. prosince 1997, jímž
požadovala vrácení zálohy za postoupení, ani z dopisu z
26. února 1997, adresovaného dlužníku (P. a.s.) a daného na vědomí žalované, v
němž oznámila, že 30. prosince 1996 byly pohledávky vůči dlužníku
postoupeny na žalovanou.
Odvolací soud dále zdůraznil, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo ani
tvrzeno, natož prokázáno, že by došlo k odstoupení od smlouvy o postoupení
pohledávky, přičemž nebyla prokázána ani existence písemné smlouvy o zpětném
postoupení pohledávky (§ 524 občanského zákoníku). Nedošlo-li k zániku
smlouvy o postoupení pohledávky z 16. července 1996, nebyl
dán ani žádný relevantní právní důvod proto, aby se postoupená pohledávka
dostala zpět do dispozice žalobkyně, ani proto, aby žalovaná
vracela žalobci zaplacenou zálohu. Za této situace záloha poskytnutá žalobkyní
žalované v částce 800.000,- Kč není bezdůvodným obohacením a
žalovanou netíží povinnost k vrácení zmíněné částky žalobkyni.
I pro případ, že by záloha byla od samotného počátku poskytnuta bez právního
důvodu, což však v žalobních tvrzeních uvedeno nebylo, nebylo by možno žalobě
vyhovět, a to pro, ze strany žalované, důvodně vznesenou námitku promlčení.
Platba byla totiž realizovaná ve dnech 14. a 15. května 1996, přičemž žaloba
byla doručena soudu až 2. května 2000, to je po uplynutí promlčecí lhůty podle
občanského zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Namítala, že věc měla být posouzena tak, jak ji správně „zhodnotil“ soud
prvního stupně, který s odkazem na ustálenou judikaturu podřadil vztah mezi
účastníky pod příslušná ustanovení obchodního zákoníku, a to včetně posouzení
kogentní úpravy promlčení dle ustanovení § 387 až § 408 obchodního zákoníku, a
námitku promlčení uplatněnou žalovanou shledal nedůvodnou.
Proto požadovala, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, když současně žádala o odložení
vykonatelnosti napadaného rozhodnutí.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně; není však důvodné.
Jelikož existence vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyla dovolatelkou
tvrzena, a z obsahu spisu se nepodává, zabýval se Nejvyšší soud dovolatelkou
uplatněným dovolacím důvodem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím
důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze považovat
dovolání za důvodné tehdy, jestliže v rámci tímto důvodem vymezeného dovolacího
přezkumu, nelze dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné. Není-li správnost závěru odvolacího soudu takto zpochybněna,
nelze ani podané dovolání shledat důvodným.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 2/98, pod číslem 17/98,
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jestliže odvolací soud
závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil
současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z
nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí
důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu
přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Od tohoto závěru, potvrzeného z
pohledu jeho ústavnosti nálezem Ústavního soudu ze dne 13.
července 1999, sp. zn. III. ÚS 198/98, nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani
v této věci.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že částka 800.000,- Kč
poskytnutá žalobkyní žalované není bezdůvodným obohacením žalované, pročež zde
není právní důvod pro její vrácení, a dále na závěru, že i v případě, že by se
jednalo o plnění bez právního důvodu, nebylo by možno žalobě
vyhovět vzhledem k důvodně vznesené námitce promlčení.
Dovolatelka obsahovým vymezením dovolacího důvodu uplatnila námitky pouze proti
závěru o nepodřazení vztahu mezi účastníky pod příslušná ustanovení obchodního
zákoníku, včetně kogentní úpravy promlčení. Přezkum správnosti tohoto závěru je
však bez významu, jelikož na něm rozsudek odvolacího soudu nespočívá potud, že
účinně spočívá na závěru jiném (dovoláním výslovně nezpochybněném), podle
kterého žalované na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nevzniklo.
Protože dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl
uplatněn důvodně a jeho prostřednictvím se žalobkyni správnost rozhodnutí
odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení
§ 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a z
obsahu spisu se nepodává, že by žalované v dovolacím řízení nějaké náklady
vznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu