32 Odo 338/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců
JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Č. p., a. s.,
proti žalované I. E. I. u. E. spol. s r. o., zastoupené, advokátkou, o
zaplacení částky 59 868 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Cm 23/99, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 9 Cmo 301/2002 –
49, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2002 č. j. 9 Cmo 301/202 –
49 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002 č.
j. 29 Cm 23/99 – 28 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze skutkových zjištění,
že mezi žalobkyní (jako pojistitelem) a žalovanou (jako pojistníkem) byla
dne 27. 11. 1994 s účinností od 28. 11. 1994
uzavřena pojistná smlouva na pojištění výroby, obchodu, služeb a podnikatelské
a jiné činnosti s ročním pojistným ve výši 59 868 Kč. Podle Všeobecných
pojistných podmínek PPZ 93 a 990S 93, které jsou nedílnou součástí pojistné
smlouvy, je sjednané pojistné pojistným jednorázovým. Pojištění je sjednáno na
dobu 12 měsíců (jeden pojistný rok) a prodlužuje se na další rok, pokud
pojištěný nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníku smlouvy nejméně 3 měsíce
před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění
nemá zájem. Žalovaná zaplatila pojistné za rok 1994/1995 a rovněž pojistné za
pojistný rok 1995/1996. Pojistné za pojistný rok 1996/1997 žalovaná
nezaplatila a ani žalobkyni písemně neoznámila, že o další trvání
pojištění nemá zájem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o
prodloužení jednorázového pojištění je určité a tudíž platné. Neshledal
důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným, neboť vymáhané pojistné bylo
splatné počátkem pojistného roku 1996/1997, který počíná 28. 11. 1996 a končí
27. 11. 1997, přičemž žaloba byla podána dne 23. 10. 1998 před uplynutím
promlčecí lhůty. Z ustanovení § 803 obč. zák. dále dovodil, že jednorázové
pojištění náleží pojistiteli vždy v plné výši, i když pojištění v důsledku
nezaplacení pojistného ve lhůtě tří měsíců od jeho splatnosti s koncem této
lhůty zaniká.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu
2002 č. j. 9 Cmo 301/202 – 49 potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že
pojistný vztah účastníků existoval v pojistném roce 1996/1997, neboť účastníky
sjednaná odchylka od zásady zániku smlouvy uzavřené na dobu určitou uplynutím
doby, na kterou byla sjednána (§ 578 obč. zák.), v daném případě uplynutím
jednoho pojistného roku, směřující k dalšímu trvání smlouvy v důsledku
nečinnosti stran smluvního vztahu, není v rozporu s citovaným ustanovením obč.
zák. a nemůže mít vliv na povahu pojistné smlouvy, jako smlouvy sjednané na
dobu určitou. Předmětné ujednání ve svém důsledku znamená obnovení pojištění
(opakované) na další pojistný rok za podmínek roku předcházejícího včetně
dalšího trvání v případě předpokládané nečinnosti účastníků pojistného vztahu.
Zmíněný postup reflektující do určité míry omezení doby trvání pojištění
dohodou účastníků na jeden pojistný rok a poskytující pojištěnému možnost bez
dalšího si zajistit pojistnou ochranu pojistný rok následující
byl naplněn i pro pojistný rok 1996/1997. Vzhledem k tomu, že žalovaná sjednané
pojistné za tento pojistný rok nezaplatila, pojištění ve smyslu
§ 801 obč. zák. zaniklo po uplynutí tří měsíců od jeho splatnosti, tj. od 28.
11 1996 (tedy dne 27.2.1997). Protože podle ustanovení § 796 odst. 1 obč. zák.
vzniká pojistníkovi závazek zaplatit jednorázové pojistné společně s uzavřením
pojistné smlouvy, tzn. dne 28.11.1996, vznikl k tomuto dni nárok žalobkyně na
zaplacení jednorázového pojištění v celé výši 59 868 Kč, přičemž z hlediska
vzniku popsaného nároku je nepodstatné, že pojištění zaniklo před uplynutím
doby, na kterou bylo sjednáno. Takový závěr dovodil výkladem ustanovení § 803
odst. 3 obč. zák., z něhož se podává, že jednorázové pojistné náleží
pojistiteli celé vždy, tedy nejen v případech předvídaných v uvedeném
ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spatřuje v nesprávném
právním posouzení opakovaného prodloužení pojištění a práva žalobkyně požadovat
po žalované zaplacení jednorázového pojistného v plné výši bez ohledu na
skutečnost, že pojištění předčasně zaniklo. Podle dovolatelky nebyl pro
pojistný rok 1996/1998 založen pojistnou smlouvou pojistný vztah, neboť
omisivním jednáním pojištěného nedošlo k obnovení počátku doby trvání
pojištění, nýbrž se prodloužil konec pojištění, a to pouze o dvanáct
měsíců a předmětné pojištění tak skončilo podle § 578 obč.
zák. uplynutím dne 27. 11. 1996. Jednorázové pojištění je splatné podle § 796
odst. 1 obč. zák. dnem počátku pojištění tj. k 28.11.1994.
Podle ust. § 101 obč. zák. pak běží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno
poprvé, tříletá promlčecí doba. Právo žalobkyně zaplatit dlužné pojistné, které
uplatnila žalobou podanou soudu dne 23.10.1998, je promlčeno. Navíc podle § 803
odst. 1 obč. zák. má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku pojištění,
tj. pouze za dobu tří měsíců od počátku – obnovení
pojištění. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků obou soudů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl jeho zamítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.
s. ř. k tomu legitimovaným subjektem, řádně zastoupeným advokátem (srov. § 241
o. s. ř.). Zabýval se proto nejprve otázkou, zde je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O
takový případ se v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud
potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolání je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
Podle § 237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které
je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek
právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím
důvodem /§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř./, a to i z hlediska jeho
obsahového vymezení v dovolání.
Odvolací soud řešil v rozhodnutí právní otázku obnovení, či prodloužení
jednorázového pojištění na základě smluvního ujednání, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dále právní závěr, na němž odvolací
soud založil své rozhodnutí a jímž je dovozováno, že žalovaná je povinna
žalobkyni zaplatit jednorázové pojištění v plné výši bez ohledu na skutečnost,
že pojištění předčasně zaniklo, je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
žalované je tudíž přípustné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatelka dovozuje, že omisivním jednáním pojištěného byl konec pojištění
prodloužen pouze o dvanáct měsíců tj. do 27.11.1996, a nemohlo tak dojít k
obnovení jednorázového pojištění na pojistný rok 1996/1997. Účastníci si však
ve smlouvě sjednali automatické prodloužení pojistné doby na další rok, pokud
pojištěný nebo pojišťovna nesdělí druhému účastníku smlouvy nejméně tři měsíce
před uplynutím pojistného roku, že na dalším pojištění nemá zájem. Pokud tedy
nedojde k zániku pojištění z jiného důvodu (např.
nezaplacením pojistného), pojistná doba se omisivním úkonem prodlužuje o
stejnou dobu, na kterou byla sjednána, tj. na další rok, a automaticky se
postupem sjednaným ve smlouvě každoročně obnovuje
závazkový vztah jednorázového pojištění za podmínek stanovených ve smlouvě. Na
uvedenou praxi pojišťoven na základě dispozitivní úpravy a
smluvní volnosti reaguje i výslovná právní úprava obsažená v ustanovení § 19
odst. 2 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Princip obnovení
závazkového vztahu, umožňující časovou úsporu a úsporu výloh, je v právním řádu
výslovně obsažen i u jiných pojmenovaných smluv, např. v úpravě nájemní smlouvy
§ 676 obč. zák. nebo v právní úpravě tzv. revolvingového vkladu § 717 odst. 3
obchod. zák. V posuzovaném případě tak na základě omisivního úkonu došlo k
obnově jednorázového pojištění na rok 1996/1997 s tím, že počátek pojištění
nastal dne 28. 11. 1996 a sjednané jednorázové pojistné ve výši 59 568 Kč bylo
splatné dnem počátku pojištění tj. dne 28. 11. 1996. Právo na zaplacení tohoto
pojistného uplatněné žalobou podanou dne 23. 10. 1998 není ve smyslu § 101
obč. zák. promlčeno, jak správně dovodily soudy obou stupňů.
Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná je povinna zaplatit jednorázové
pojištění v plné výši bez ohledu na skutečnost, že pojištění
předčasně zaniklo, není správný.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu
příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech
účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti
omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu
nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze
skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle ustanovení § 796 odst. 1 a 2 ObčZ ten, kdo s pojistitelem uzavřel
pojistnou smlouvu, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná
období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou
za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné).
Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného
období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.
Placení pojistného, tj. plnění základního závazku účastníka, který uzavřel
pojistnou smlouvu, má vliv nejen z hlediska prodlení a jeho důsledků, nýbrž
především pro existenci tohoto závazkového vztahu vůbec. Pojištění tak může
zaniknout nejen výpovědí (§ 800 ObčZ) či odstoupením od pojistné smlouvy (§ 802
ObčZ), ale rovněž právě i v důsledku nezaplacení pojistného, které je vlastně
konkludentním projevem vůle účastníka v pojištění nepokračovat. Posledně
zmiňovaný způsob zániku pojištění je upraven v ustanovení § 801 ObčZ), podle
něhož pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo
jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další
pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty
lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž
platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.
Vycházeje ze zjištění, že mezi účastníky bylo sjednáno jednorázové pojistné,
odvolací soud - shodně jako před ním již soud prvního stupně - v posuzované
věci správně dovodil, že ve smyslu ustanovení § 796 odst. 2 ObčZ
bylo jednorázové pojistné, k jehož zaplacení žalobkyni se žalovaná v pojistné
smlouvě zavázala, splatné dnem počátku pojištění, tzn. dne 28. 11. 1996. Tímto
dnem vznikla žalované povinnost zaplatit žalobkyni jednorázové pojistné v
dohodnuté výši. Vzhledem k tomu, že v zákonné lhůtě vyplývající z ustanovení §
801 ObčZ sjednané jednorázové pojistné žalovanou zaplaceno nebylo, je správný
rovněž závěr odvolacího soudu, že pojištění ke dni 27.2. 1997 zaniklo.
Problematikou práva pojistitele na pojistné pro případ zániku pojištění se v
obecné rovině zabývá ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ, podle kterého náleží
pojistné (bez rozlišení zda běžné či jednorázové) pojistiteli jen za dobu do
zániku pojištění. Podle něho má pojistitel právo na pojistné za dobu do zániku
pojištění. Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou
bylo běžné pojistné zaplaceno, je pojistitel povinen zbývající část pojistného
vrátit (§ 803 odst. 2 ObčZ). Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího
pojištění tím odpadl, náleží pojistiteli pojistné do konce pojistného období, v
němž pojistná událost nastala; jednorázové pojistné náleží pojistiteli i v
těchto případech vždy celé (§ 803 odst. 3 ObčZ).
Z uvedeného ustanovení nelze dovodit jiný závěr, než že pojistiteli za dobu po
zániku pojištění pojistné nenáleží. Ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ sice nemění
nic na tom, že jednorázové pojistné je splatné v celé
sjednané výši ke dni počátku pojištění, ale pro případ zániku pojištění nelze
při aplikaci ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ než dovodit, že pojistiteli svědčí
nadále právo jen na pojistné odpovídající době do zániku pojištění, přičemž
zůstává nadále zachována splatnost této části pojistného stanovená ustanovením
§ 796 odst. 2 ObčZ. Omezuje-li ustanovení § 803 odst. 1 ObčZ právo pojistitele
na pojistné toliko na dobu do zániku pojištění, není důvodu
neaplikovat uvedené pravidlo i na posuzovaný případ, kdy pojištění zaniklo z
důvodu nezaplacení jednorázového pojistného. Opačný závěr by bylo lze dovodit
jen za předpokladu, že by právě na uvedený případ dopadalo některé z
ustanovení § 803 odst. 3 ObčZ, které citované pravidlo ve
stanoveném případě modifikuje. Předpokladem aplikace ustanovení § 803 odst. 3
ObčZ, podle něhož náleží pojistiteli běžné pojistné do konce pojistného období,
v němž nastala pojistná událost, je vznik pojistné události v jejímž důsledku
důvod dalšího pojištění odpadl; o takovou situaci ale v posuzované věci nejde.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že pravidlo uvedené v ust. § 803 odst. 3
větě za středníkem ObčZ modifikuje ustanoveni § 803
odst. 1 ObčZ pro případy jednorázového pojištění tak, že u tohoto pojištění se
platí pojistné vždy celé, není tento jeho závěr správný, neboť toto pravidlo se
na odstavec prvý nevztahuje a pouze zdůrazňuje, že v případě pojistné události
nastalé v průběhu pojištění v důsledku níž důvod dalšího pojištění odpadl
naleží jednorázové pojištění vždy pojistníkovi celé, aniž je rozhodující na jak
dlouhou dobu bylo toto pojištění sjednáno.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni dlužné jednorázové pojistné ve výši sjednané za celou dobu pojištění
přesto, že pojištění zaniklo před uplynutím sjednané doby, je jeho právní
posouzení věci nesprávné a dovolací důvod vycházející z argumentu nesprávného
právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř. byl tudíž uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.
s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta
první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud
rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i
o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu