32 Odo 346/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla Vosečka v právní věci
žalobce JUDr. P. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně V. s., a.s.,
proti žalované J. 16 p., s r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení
21,989.842,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 4 Cm 296/94, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 8. září 1999, č.j. 1 Cmo 116/99-124, 1 Cmo 244/99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 1999, č.j. 1 Cmo
116/99-124, 1 Cmo 244/99, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 1999, č.j. 1 Cmo
116/99-124, 1 Cmo 244/99, k odvolání žalované rozhodl tak, že v pořadí
druhý rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. října 1998, č.j. 4
Cm 296/94–95, v části jeho výroku I. ve věci samé, kterým bylo
žalované uloženo zaplatit žalobci částku 16,863.678,- Kč s příslušenstvím,
potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části výroku I. o nákladech řízení ho změnil
tak, že žalované uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení v prvním
stupni 608.587,- Kč (výrok II.); v bodech II. a III. výroku zůstal rozsudek
soudu prvního stupně nedotčen (výrok III.). Dále odvolací soud uložil žalované
zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 64.100,- Kč (výrok IV.),
připustil proti svému rozsudku dovolání (výrok V.) a zrušil usnesení Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 12. března 1999, č.j. 4 Cm 296/94-109 (výrok
VI.).
Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že
smluvené dílo a vícepráce, spočívající v rekonstrukci objektu čp. 450 v J.
ulici … v P., v době vystavení faktur č. 11160188, č. 11160189 a č.
11160190, tj. dne 6. září 1993, v rozsahu částky 16,863.678,- Kč (faktury
č. 11160188, č. 11160189 a část faktury č. 11160190 v rozsahu 1,000.000,- Kč)
byly žalobcem provedeny a že tak žalobce fakturoval v souladu s
článkem V./9 smlouvy č. 4/92 uzavřené mezi účastníky, v níž byla splatnost
příslušné části ceny díla i víceprací vázána na řádné předání celého díla a
úplné odstranění veškerých vad a nedodělků. Tento svůj závěr opřel soud prvního
stupně o zjištění, že nárok žalované na instalaci čtyř kusů světlíků, jejichž
neosazení v době investorské přejímky bylo podle bodu 29. zápisu ze dne
17. května 1993 o předání díla jediným nedodělkem sjednaného díla a jež
odpovídal nárokům vzniklým z vadného plnění, byl uspokojen nejpozději ke dni
31. srpna 1993 osazením čtyř kusů světlíků „SCHÜCO“ v provedení systému FW 50,
zatímco v projektové dokumentaci bylo uvažováno se systémem SK 60. Závěr o
odstranění uvedeného nedodělku soud opřel především o výsledky dokazování
znaleckým posudkem ze dne 2. května 1996 vyžádaným v průběhu řízení, z něhož
vyplývá, že funkce příslušné části díla dodáním světlíků jiného provedení
tím nebyla dotčena. Pokud tedy žalobce fakturoval žalované doplatek smluvní
ceny díla a vícepráce dne 6. září 1993, činil tak v souladu s uzavřenou
smlouvou. Proto žalobě na zaplacení fakturované částky v rozsahu provedeného
díla a víceprací vyhověl a žalobci přiznal rovněž požadované úroky z prodlení.
V rozsahu žalované a žalovanou neuznané částky ve výši 5,126.164,- Kč (část
faktury č. 11160190), v níž se žalobci nepodařilo prokázat jak objednání, tak
provedení fakturovaných víceprací, žalobu zamítl.
Námitkou započtení, kterou v průběhu řízení vznesla žalovaná ve výši
19,360.000,- Kč z titulu své pohledávky v této výši vůči žalobci jako smluvní
sankci za prodlení žalobce, se soud prvního stupně nezabýval, jelikož
žalovaná existenci takového nároku neprokázala a je podle něj zřejmé, že se
jedná ve smyslu § 98 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) o
pouhou obranu žalované, a nikoliv o její vzájemný návrh, kterým by se musel
soud zabývat. Kromě toho žalobce podle názoru soudu vyvrátil tvrzení žalované o
existenci smluvního úroku z prodlení poukazem na článek VI. smlouvy, který
odkazuje na článek VIII. bod 4. smlouvy, což je znění, jež nelze kvalifikovat
jako určitá a srozumitelná ujednání.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a
přesně, proto vyšel při přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku v jeho výroku
I. z jeho skutkových zjištění a rovněž se ztotožnil s jeho právním posouzením
věci. Přestože dokazování bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně
podle odvolacího soudu v odpovídajícím rozsahu, opakoval dokazování smlouvou č.
4/92. Z formulace článku VI. citované smlouvy je podle něj zřejmé, že smluvní
strany pro zajištění závazku žalobce směřujícího patrně k provedení díla ve
sjednané době, neužily žádný z institutů upravených občanským či obchodním
zákoníkem. Ve shodě se soudem prvního stupně, po provedení rozboru jednotlivých
příslušných ustanovení citované smlouvy, dospěl k závěru, že ujednání obsažené
v článku VI. smlouvy je pro jeho neurčitost neplatné, přičemž tato neurčitost
se projevuje do takové míry, že ji nelze výkladem právního úkonu odstranit. Z
tohoto důvodu odvolací soud již neprováděl žalovanou navržený důkaz svědeckými
výpověďmi osob, které smlouvu sjednávaly. S přihlédnutím k tomu, že předmětem
obrany žalované nebyla náhrada škody, nýbrž vznik nároku na „penále“ dle článku
VI. smlouvy a započtení tohoto nároku, s ohledem na relativní neplatnost
dotčeného smluvního ujednání proto již nebylo třeba podle odvolacího soudu
zkoumat, zda byl například zhotovitel v prodlení s plněním povinnosti dokončit
dílo ve sjednané době a zda toto prodlení zavinil.
Odvolací soud rovněž přisvědčil soudu prvního stupně v jeho názoru, pokud jde o
splatnost ceny díla. Jak uvedl v odůvodnění rozsudku, není použití systému FW
50 (namísto SK 60) samo o sobě vadou díla ve smyslu § 560 odst. 1 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť specifikace č. 1 ke smlouvě
provádění díla takto detailně neřeší, ale odkazuje pouze obecně na profily
SCHÜCO. V tomto kontextu pak odvolací soud ještě poukázal na § 537 odst. 3
obch. zák., přiznávající pro způsob provádění díla zhotoviteli značný stupeň
autonomie, když výjimka je stanovena jen pro případ, pokud by se zhotovitel
výslovně zavázal k plnění pokynů objednatele. Protože však v daném případě
použití systému SK 60 bylo předepsáno jen v realizační projektové dokumentaci,
která byla navíc součástí dodávky žalobce, není možné dovodit, že vlastní
realizací příslušné části díla zhotovitel relevantní pokyny objednatele
porušil. Odvolací soud tak shledal rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku
ve věci samé (část výroku I.) věcně správným, a proto ho potvrdil. Protože však
s přihlédnutím k rozsahu úspěchu účastníků v prvním stupni neshledal podmínky
pro přiznání plné náhrady nákladů prvostupňového řízení žalobci, zbývající část
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně změnil a žalobci přiznal na náhradu
nákladů řízení pouze částku 608.587,- Kč.
Na návrh žalované, obsažený v jejím závěrečném návrhu při jednání před
odvolacím soudem, vyslovil odvolací soud přípustnost dovolání s tím, že otázky
zásadního právního významu jsou obsaženy v protokolu z jednání ze dne 8. září
1999 a týkají se hodnocení obrany žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I., II. a IV.
podala žalovaná včas dovolání, namítajíc vadu v řízení uvedenou v § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., která nastala tím, že ten, kdo vystupoval jako žalobce,
neměl způsobilost být účastníkem řízení. V žalobě označený žalobce nemá právní
subjektivitu a jako takový není a nikdy nebyl v obchodním rejstříku zapsán.
Společnost V. s., a.s. je sice v obchodním rejstříku zapsána, ta má však
jiné sídlo a její identifikační číslo je odlišné. Dále uvádí, že odštěpný
závod, jak by se snad dalo označení žalobce použitou zkratkou „o.z.“ vyložit,
je organizační složkou bez právní subjektivity.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem založeném na chybných
závěrech soudu o neplatnosti ujednání článku VI. smlouvy o dílo a o splatnosti
ceny díla, a tudíž i o výši úroků z prodlení s jejím pozdním zaplacením, které
soud žalobci přiznal již od 21.září 1993. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že
k neplatnosti uvedeného smluvního ujednání došel přísným jazykovým výkladem,
aniž přitom vzal v úvahu výkladová pravidla uvedená v § 266 odst. 1 až 3 obch.
zák. Pokud by soud aplikoval tato zákonná ustanovení, měl podle dovolatelky
dojít k závěru, že předmětné smluvní ujednání, zejména v kontextu s ostatními
ujednáními smlouvy a vzhledem k běžné smluvní praxi při provádění děl
stavebního charakteru, je ujednáním o smluvní pokutě za prodlení s řádným
dokončením a předáním díla. Pak je třeba, aby se soud řádně uplatněnou obranou
ve smyslu § 98 o. s. ř. zabýval a zkoumal tak, zda-li byl zhotovitel v
prodlení.
K nesprávnému závěru o konkrétním datu splatnosti ceny díla 21.září 1993 dospěl
soud podle dovolatelky tím, že v použití systému SCHÜCO FW 50 nespatřoval vadu
díla, opíraje tento závěr o skutečnost, že ve specifikaci č. 1 smlouvy o dílo
jsou uvedeny pouze profily SCHÜCO. Žalovaná poukazuje na to, že podle článku I.
odst. 1 smlouvy měl žalobce coby zhotovitel provést stavební část díla i podle
jím předem zhotovené projektové dokumentace, v níž je uveden systém SCHÜCO SK
60, jejíž změny pak podléhaly podle odst. 3 téhož článku souhlasu odběratele,
tedy žalované. Použitím systému SCHÜCO FW 50 bez žalovanou požadovaného
doplnění díla o krycí oplechování tedy dílo neodpovídalo nejméně do
31. prosince 1996 výsledku určenému ve smlouvě. Proto zaplacení doplatku
smluvené ceny by náleželo žalobci, při odhlédnutí od započtení uplatněného
žalovanou na její obranu, až po provedení požadovaného doplnění díla a úrok z
prodlení se zaplacením ceny za provedené dílo by měl náležet žalobci
nejdříve od 1. ledna 1997.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení
zastavil, případně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání s názorem žalované, že jako žalobce byl označen
někdo, kdo není takto v obchodním rejstříku zapsán, projevil nesouhlas. Uvedl,
že se označil přesně tím názvem, pod jakým je jako právnická osoba zapsán v
obchodním rejstříku. Dále poukázal na to, že kromě identifikačního čísla, ve
kterém došlo k písařské chybě, bylo v žalobě uvedeno i daňové identifikační
číslo, které je s identifikačním číslem uvedeným v obchodním rejstříku
shodné. A protože sídlo žalobce není součástí názvu, je třeba hodnotit uvedení
odštěpného závodu jako bližší identifikační údaj. Žalobce nesouhlasí ani s
ostatními námitkami žalované v dovolání, přičemž podle jeho názoru odvolací
soud neměl důvod zabývat se vzneseným nárokem žalované ani jako procesní
obranou, ani jako vzájemným návrhem a ohledně námitky žalované k přiznaným
úrokům z prodlení odkázal na provedené důkazní řízení, především na znalecký
posudek a na svá stanoviska v průběhu řízení. Podle mínění žalobce žalovaná ani
svou argumentací v dovolání správnost rozhodnutí soudů obou stupňů nevyvrátila
a ohledně dovolacího návrhu žalované na zastavení řízení uvedl, že takový
výrok z hlediska zákonné úpravy není možný.
Z výpisu z obchodního rejstříku žalobce vedeného Městským
soudem v Praze – oddíl B, vložka 1781, dovolací soud zjistil, že v průběhu
řízení, po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu napadeného dovoláním
žalované, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2002, č.j.
99 K 11/2002-56, prohlášen konkurs na majetek původní žalobkyně V. s., a.s. a
ustaven konkursní správce JUDr. P. K., přičemž téhož dne nastaly i účinky
konkursu. Uvedený konkursní správce se svým podáním ze dne 27. června 2002 s
vyjádřením společnosti V. s., a.s. jako původní žalobkyně k dovolání žalované
ztotožnil.
Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání v rozhodném znění, tj. ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994
Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č.
84/1995 Sb.,č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č.
105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 a č. 120/2001
Sb. (dále též jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), řízení o nárocích, které
se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být
uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže
jde o trestní řízení (v němž však lze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o
výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o
pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkursu (§ 20), lze v řízení
pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se
stává účastníkem řízení místo úpadce.
Protože je řízení o zaplacení peněžité pohledávky původní žalobkyně
vůči žalované řízením o nárocích, které se týkají majetku patřícího do
konkursní podstaty, pokračoval dovolací soud v řízení na návrh žalované ze dne
22. října 2002 doručený soudu dne 23. října 2002.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části dvanácté zákona č.
30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání je v této věci přípustné podle 239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací
soud ve výroku rozhodnutí vyslovil přípustnost dovolání, a je i důvodné.
Protože výrokem rozhodnutí odvolacího soudu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. může
být dovolání připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání
založena výrokem odvolacího soudu, vedle důvodů podle § 241 odst. 3 písm. a),
b) o. s. ř. jen z dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
V dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241
odst. 3 písm. c) o. s. ř.]. Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu
při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci
právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil. Ve smyslu § 242 odst. 3 o.s . ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vázanost dovolacím důvodem se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána §
239 o. s. ř., projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Své námitky dovolatelka uplatnila ve třech směrech: v otázce způsobilosti
původní žalobkyně byt účastníkem řízení, dále v otázce správnosti právního
posouzení neplatnosti ujednání čl. VI. smlouvy a konečně v otázce splatnosti
ceny díla a provedených víceprací.
Při řešení posledně zmíněné otázky vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, která považoval za správná. Protože splatnost ceny
díla i víceprací byla ve smlouvě vázána na předání celého díla a úplné
odstranění veškerých vad a nedodělků, založil odvolací soud svůj závěr o době
splatnosti těchto peněžitých pohledávek na skutkových zjištěních o době předání
díla a odstranění vad a nedodělků, jež dovolatelka zpochybňovala. Správnost
skutkových zjištění odvolacího soudu však dovolací soud v rámci dovolacího
důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. posuzovat nemůže a proto
otázku splatnosti ceny díla a víceprací dovolacímu přezkumu podrobit nemohl.
Rovněž dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. a) v návaznosti na § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. neuplatnila dovolatelka právem. K vytýkané vadě
zmatečnosti podle tohoto ustanovení by došlo tehdy, jestliže by ten, kdo v
řízení vystupoval jako účastník (v dané věci původní žalobkyně), neměl
způsobilost být účastníkem řízení. O takovou vadu se však nejedná, je-li
právnická osoba, která jinak má způsobilost být účastníkem řízení, v žalobě
sice označena nesprávně nebo neúplně, ale tak, že je nepochybné o kterou
právnickou osobu se jedná. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť jako
žalobkyně byla označena a v řízení vystupovala existující právnická osoba (V.
s., a. s.), způsobilá být účastníkem řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani existence dovolatelkou vytýkaných nedostatků v označení žalobkyně.
Existence jiných vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, z obsahu spisu nevyplývají a
dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud konečně v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3
písm. d) o. s. ř. přezkoumal právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti
ujednání čl. VI. smlouvy o dílo. Odvolací soud, cituje předmětný článek smlouvy
(„bude-li termín splnění popř. částečného splnění dle čl. VIII. bod 4 překročen
zaviněním zhotovitele, je tento povinen zaplatit objednateli penále ve výši 0,5
% z ceny zakázky za každý den prodlení. Tímto není dotčeno právo objednatele
požadovat náhradu škody nad sjednanou výší penále“), dospěl k závěru o
neurčitosti tohoto právního úkonu, kterou nelze odstranit ani výkladem a kterou
spatřoval jednak v tom, že odkazovaný článek smlouvy žádné termíny plnění
neobsahuje, přičemž smlouva ve svých dalších ustanoveních nepoužívá pojem
„termín plnění“ , nýbrž obsahuje sedm různých lhůt včetně lhůt pro plnění
povinnosti objednatele, a dále v tom, že ani základ pro výpočet případného
penále není ve smlouvě přesně specifikován.
Právní posouzení otázky platnosti či neplatnosti tohoto smluvního ujednání
odvolacím soudem nepovažuje Nejvyšší soud za správné.
Právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové
věcné nedostatky, že je nelze překlenout ani s použitím interpretačních
pravidel stanovených v § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. (shodně srov.
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince 1998, sp. zn. 30
Ca 21/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 4, ročník 99, strana
121). Závěru soudu o neurčitosti právního úkonu proto musí předcházet
aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu právního úkonu
nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a úmyslu
jednajících osob, zjišťovaných též jejich výslechem (shodně srov. rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 6. června 2000, sp. zn. I. ÚS 220/98). K pochybení v
právním posouzení této otázky došlo právě tím, že odvolací soud postupoval
obráceně, neboť neurčitostí právního úkonu, k níž dospěl pouze jazykovým
výkladem, zdůvodnil nadbytečnost navrženého důkazu svědeckými výpověďmi
jednajících osob a tím i nadbytečnost výkladu jejich vůle a úmyslu. Nejvyšší
soud proto uzavřel, že dovolací důvod uplatněný dovolatelkou podle § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. je naplněn.
Protože napadené rozhodnutí není správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst.
1, části věty za středníkem a § 243b odst. 2 věty prvé o. s. ř. zrušil a vrátil
věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí, o. s.
ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu