32 Odo 357/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Dagmar Novotné a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně D., spol. s r.o. v likvidaci, proti žalované Ing. H. J., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 100 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 406/96, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2005, č.j. 36 Co 65/2005-59, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 9. srpna 2005, č.j. 30 C 406/96-44, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žádost žalované o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti svému rozsudku pro zmeškání ze dne 11. listopadu 1998, č.j. 30 C 406/96-21a). Současně ji poučil, že proti tomuto jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Přes uvedené poučení odvolacího soudu napadla žalovaná jeho usnesení dovoláním, namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka, která poukázala i na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, snesla ze svého pohledu argumenty na podporu jí uplatněných dovolacích důvodů a navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Se zřetelem k době vydání usnesení soudů obou stupňů se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti účastníka řízení o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze podřadit žádnému z usnesení, proti nimž zákon připouští dovolání v ustanoveních § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. upravujícího přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, ovšem pouze za podmínky, že jde o usnesení ve věci samé. Protože usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, však nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, není dovolání přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, žalobkyni však v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. května 2006 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu