32 Odo 359/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce T. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Mgr. J. M.,
zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 5 C 154/2001, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince
2002 č. j. 19 Co 182/2002-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako
kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli 22. 7.
1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl byt v domě č.p. 21 v J. za kupní cenu
100 000 Kč. Z textu listiny označené jako „dohoda a potvrzení“ z 22. 7. 1998
podepsané oběma účastníky a účastnických výpovědí soud prvního stupně zjistil,
že žalobce předal žalovanému 22. 7. 1998 částku 370 000 Kč a 30. 7. 1998 částku
280 000 Kč. Žalobce poté předmětný byt, který dosud užíval žalovaný, na základě
uvedené smlouvy převzal. Soud prvního stupně předmětnou kupní smlouvu posoudil
jako neplatnou, neboť žalovaný nikdy nebyl vlastníkem předmětného bytu, takže
nemohlo být převedeno vlastnické právo z žalovaného na žalobce. Zaplacením
částky 650 000 Kč tak vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, a to jako
majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu. Podle § 458
odst. 1 věta prvá občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) musí být vydáno vše, co
bylo nabyto bezdůvodným obohacením; žalovanému tedy vznikla povinnost
částku 650 000 Kč žalobci vrátit. Pro tento případ vznesl
žalovaný námitku promlčení. Podle § 107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání
bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se
oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor
obohatil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce od počátku věděl, že
nemůže nabýt vlastnické právo k bytu bez vkladu do katastru nemovitostí, neboť
žalobce se před uzavřením smlouvy s vlastníkem domu V. J. a s žalovaným dohodl,
že byt bude žalobci přenechán do užívání bez zápisu do katastru nemovitostí,
přičemž úloha zápisu do katastru nemovitostí byla žalobci známa. Jeho právo na
vydání bezdůvodné obohacení je tedy promlčeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze
dne 17. prosince 2002 č. j. 19 Co
182/2002-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, při posouzení předmětné kupní smlouvy však na rozdíl od soudu
prvního stupně dospěl k závěru, že se jednalo o dohodu, v níž se žalovaný
zavázal, že nebude nadále uplatňovat své užívací právo k bytu a vlastník domu
V. J. jako třetí účastník souhlasil s tím, aby uživatelem bytu se stal žalobce.
Částka 650 000 Kč zaplacená žalovanému žalobcem byla proto tzv. „odstupným“ za
uvedený závazek žalovaného. Odvolací soud se nadále nezabýval
zkoumáním platnosti uvedené dohody, neboť i kdyby dospěl k
závěru, že dohoda je neplatná, bylo by právo žalobce na vydání
plnění z bezdůvodného obohacení promlčeno, jak správně dovodil soud prvního
stupně. Odvolací soud také potvrdil závěr soudu prvního stupně, že od podpisu
předmětné kupní smlouvy žalobce věděl, že na jeho úkor byl žalovaným získán
prospěch a věděl i o tom, kdo jej získal. V daném případě nelze aplikovat
§ 107 odst. 3 ObčZ, neboť žalovaný neměl k předmětnému bytu vlastnické
právo, které by se nepromlčovalo, takže se nejednalo o
případ, kdy by jedna ze stran promlčení nemohla namítat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž
uvedl, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který
spočívá v nesprávném právním posouzení otázky promlčení podle § 107 odst. 3
ObčZ. Podle dovolatele neměly soudy přihlédnout k námitce promlčení, neboť
vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy je žalobce povinen opustit předmětný byt a
vrátit jej žalovanému (a je již věcí žalovaného,
jak se se skutečným vlastníkem dohodne ohledně užívání bytu); žalobce nemůže
namítat promlčení práva na vyklizení bytu, proto nemůže soud podle § 107 odst.
3 ObčZ k námitce promlčení přihlédnout. Dovolatel dále označil za vadu řízení
stav, kdy odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně
odchylně, aniž by provedení těchto důkazů sám zopakoval. Na základě takto
odchylných skutkových zjištění dospěl odvolací soud také k jinému právnímu
hodnocení věci, a to, že vůlí účastníků smlouvy z 22. 7. 1998 bylo uzavření
dohody o přenechání užívacího práva k předmětnému bytu žalobci za odstupné
poskytnuté žalovanému. Při změně právního náhledu na věc měl odvolací soud
správně rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť za dané situace potvrzením
rozsudku soudu prvního stupně byla dovolateli upřena možnost náležitým způsobem
právně zareagovat na odlišný právní názor odvolacího soudu
a vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy. Uvedeným postupem
odvolacího soudu bylo dovolateli odepřeno právo
na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání
přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné
dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o
něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě odvolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
v tom, že odvolací soud nesprávně neaplikoval ustanovení § 107 odst. 3 ObčZ.
Toto ustanovení upravuje, že jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy
povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce
promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat.
Nejvyšší soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní
stránce zásadní význam, neboť nelze konstatovat, že by rozhodnutí odvolacího
soudu bylo v rozporu s hmotným právem. Případná aplikace ustanovení § 107 odst.
3 ObčZ by totiž mohla přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by žalobce v žalobě
vyjádřil synallagma vzájemných závazků žalobce a žalovaného. Plnění z neplatné
smlouvy, která je dvoustranným právním úkonem, je jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných ustanovením § 451 ObčZ.
Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho
plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví § 457 ObčZ, který je speciální
úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu jak ke smlouvě zrušené, tak ke smlouvě
neplatné. Právě toto ustanovení zakládá vzájemnou podmíněnost plnění mezi
účastníky smlouvy. Jestliže ustanovení hmotného práva váže povinnost plnění
jednoho z účastníků na povinnost druhého z nich (tzv. synallagma), pak žádný z
účastníků se nemůže svého nároku úspěšně domáhat, jestliže žalobní návrh sám
nebo ve spojení se vzájemným návrhem žalovaného neumožňuje soudu, aby tuto
vzájemnou vázanost restituční povinnosti mohl vyjádřit ve výroku svého
rozsudku, aniž by tak překročil návrh (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Jinými slovy
nemůže být vyhověno žalobě na plnění ze synallagmatického závazku, jestliže
žaloba sama nebo vzájemný návrh žalovaného neváží požadované plnění na
povinnost žalobce k odpovídajícímu plnění, případně pokud ke vrácení plnění
druhé strany již nedošlo (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod
č. 26 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). V daném případě toto
synallagma v žalobě vyjádřeno nebylo, nemohlo jí tudíž být
vyhověno a za této situace není otázkou zásadního právního
významu, jak byla posouzena otázka promlčení nároku žalobce. Vzhledem k tomu,
že rozhodnutí řeší specifickou otázku konkrétního právního vztahu mezi žalobcem
a žalovaným, nelze ani konstatovat, že by toto rozhodnutí mělo potřebný
judikatorní přesah, který by odůvodnil zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Další námitky žalobce směřují k uplatnění vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o.
s. ř. Tyto případné vady řízení však nezakládají přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud by k nim mohl přihlédnout pouze v
případě přípustnosti dovolání.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšnému žalovanému
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu