NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 365/2003-113
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra
Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně I. p. t. a c.,
a.s., zastoupené JUDr. M. Š., advokátkou, proti žalované P. P. K., a.s.,
zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, o zaplacení částky 148.365,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 23/95, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince
2002, č.j. 3 Cmo 62/2001-89, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince
2002, č.j. 3 Cmo 62/2001-89, a
rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze
dne 7. července 2000, č.j. 15 Cm 23/95-63, se
zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Praze ze dne 7. července 2000, č.j. 15 Cm 23/95-63, tak že
zamítl žalobu o zaplacení 148.365,- Kč a žalobkyni uložil zaplatit
žalované na náhradu nákladů řízení částku 37.310,- Kč a
na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 15.036,- Kč, ve lhůtě do tří dnů od
právní moci rozsudku, k rukám její právní zástupkyně.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního stupně
provedl navržené důkazy a zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro
rozhodnutí, přičemž z provedených důkazů, jak jsou jmenovitě uvedeny v
odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, vycházel, avšak na jejich základě
dospěl k jiným právním závěrům.
Dle odvolacího soudu základem pro žalobou uplatněný nárok je hospodářská
smlouva č. 35/91 o odborné pomoci z 22. října 1991, kterou uzavřeli S. z. ú.
ch. p. Z. (dodavatel) a Z. P. a.s. – h., K. H. o.z. (odběratel). Skutečnost, že
na straně dodavatele došlo k právnímu nástupnictví, byla mezi účastníky
nesporná. Pokud jde o odběratele, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního
stupně) dovodil, že k přechodu práv a povinností z této smlouvy na žalovanou
nedošlo. Žalovaná je akciovou společností založenou podle zákona č. 104/1990
Sb., o akciových společnostech, a jak již správně posoudil soud prvního stupně,
při jejím založení k přechodu práv a závazků na zakládanou společnost
(žalovanou) nedošlo. Ani z dodatku k hospodářské smlouvě č. 35/91, uzavřeného
3. února 1992 mezi I. p. t. a c. Z., a P., a.s., jež obsahuje rozšíření
předmětu plnění o bod 4 o spolupráci při tvorbě nebo doplňků dokumentů, které
je nutno přikládat k certifikaci, a poskytování informací v jednotlivých fázích
realizace systému, a který dále rozšiřuje smlouvu o další bod, organizaci a
účast při závěrečném přezkušování podniku před podáním žádosti o certifikaci,
převod práv a povinností z předmětné hospodářské smlouvy dle odvolacího soudu
dovodit nelze. K tomu by totiž byla nutná podle ustanovení § 128 zákona č.
109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen „hospodářský zákoník“) dohoda předávajícího a přejímacího a souhlas druhé
strany, a to vzhledem k ustanovení § 24 hospodářského zákoníku v písemné formě.
Takový „písemný doklad“ o souhlasu všech doložen nebyl.
Nad to, jak zdůraznil odvolací soud, obsahem dohody, označené jako dodatek
hospodářské smlouvy, je převzetí dvou nových závazků, a vůle převzít závazky z
vlastní hospodářské smlouvy zde vyjádřena není. Proto odvolací soud dospěl k
závěru, že závazky z hospodářské smlouvy na žalovanou
nepřešly a dohodou označenou jako dodatek k hospodářské smlouvě žalovaná pouze
převzala dva nové závazky. Fakturou č. 178 z 30. května 1993 byly
vyúčtovány náklady na plnění hospodářské smlouvy do jejího
vzniku a podle rozpisu nákladů dopisem generálního ředitele
žalobkyně z 24. června 1993 jde o náklady na plnění dle
původní hospodářské smlouvy a nikoli na plnění nově převzatých
závazků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost (nesprávně) odvozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to z důvodu nesprávného
právního posouzení věci.
Namítala, že předmětem sporu je plnění (úhrada nutných nákladů dle §
125 odst. 5 hospodářského zákoníku) z titulu odstoupení žalované
od hospodářské smlouvy o odborné pomoci č. 35/1991, kterou 22. října 1991
uzavřel právní předchůdce žalobkyně se společností Z. P. a.s. – h. K uzavření
smlouvy došlo v době, kdy tato společnost založila zakladatelským plánem z 18.
října 1991 společnost novou – P. a.s. (žalovanou), která právně vznikla ke dni
svého zápisu do obchodního rejstříku, tj. k 11. listopadu 1991. V čele obou
společností stál Ing. A. N. „jako předseda představenstva, resp. ředitel a člen
představenstva“. K podpisu smlouvy došlo v době, kdy zakladatel žalované,
vložil do žalované majetek bývalého o.z. K. H., a smlouva byla uzavírána na
dobu jednoho roku s cílem zabezpečit certifikaci systému jakosti nově zakládané
akciové společnosti, která převzala výrobní program o.z. K. H.
Pokud 3. února 1992 došlo mezi žalovanou a žalobkyní k uzavření dodatku k
hospodářské smlouvě a tento dodatek byl za žalovanou podepsán
osobou, která současně vykonávala i funkci statutárního
zástupce původního odběratele dle hospodářské smlouvy č. 35/91 (tj. Ing. A. N.)
a pokud čl. II bod A přímo deklaruje vůli žalované vstoupit do procesu
spolupráce zahájené právě hospodářskou smlouvou č. 35/91, je dle dovolatelky
zřejmé, že mezi Z. P. a.s – h. a žalovanou došlo k dohodě o převodu práv a
povinností z této hospodářské smlouvy, přičemž předmětný dodatek rovněž písemně
deklaruje souhlas žalobkyně s tím, že plnění bude pokračovat ve prospěch
žalované.
Dále dovolatelka poukazovala na skutečnost, že sama žalovaná se
považovala za odběratele zavázaného podle hospodářské
smlouvy č. 35/91 a právě s odkazem na č. V odstavec 2 smlouvy od ní s
účinností k 19. srpnu 1992 odstoupila. Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž
vytýkala, že jeho závěr, že fakturou č. 178 z 30. března 1993 vyúčtované
náklady jsou dle „rozpisu“ z 24. června 1993 pouze náklady podle původní
hospodářské smlouvy, v důsledku čehož žalované povinnost tyto náklady zaplatit
nevznikla, je zjednodušený. V původní hospodářské smlouvě byla totiž sjednána
cena plnění částkou 70 – 80.000,- Kč a již z tohoto titulu bylo fakturováno
přibližně 65.000,- Kč, a proto nebylo možné vycházet pouze
z úkolů a objemů sjednaných v této hospodářské smlouvě, když příprava dalšího
vzdělávání pracovníků (nad rámec sjednaného cenového objemu ve smlouvě) byla
vynucena právě plněním úkolů specifikovaných v bodě 4 dodatku. Přijal-li
odvolací soud závěr, že dodatek k hospodářské
smlouvě nelze chápat jako dohodu o převodu práv a
povinností z hospodářské smlouvy č. 35/91 na žalovanou,
ale pouze jako převzetí dvou nových závazků specifikovaných v bodech 4 a 10
dodatku, tak sjednaná cena těchto „dvou nových závazků“ činila 230.000,- Kč a i
v takovém případě, došlo-li k odstoupení od smlouvy, a
nemohlo-li dojít k dokončení sjednaných závazků, vzniklo žalobkyni právo na
náhradu nákladů s tím vynaložených.
Proto dovolatelka požadovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
předpisů (tj. občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000). O takový případ jde i v této věci, jelikož
odvolací soud odvolání, jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku, ve
shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., rovněž
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. prosince 2000.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. a je i důvodné.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v ustanovení
§ 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a (je-li dovolání přípustné) k
jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) je postiženo i řízení v této věci.
Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak
jej zjistil soud prvního stupně (odstavec první). Odvolací soud může opakovat
dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je
provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo
prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec druhý).
Výše zmiňované ustanovení má odvolacímu soudu umožnit, aby na základě
doplněného dokazování mohl dojít k vlastnímu zjištění skutkového stavu, které
bude odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně. Přitom
však musí odvolací soud dbát zásady, že nemá soud prvního stupně nahrazovat a
zbavovat účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních
závěrů. Proto tam, kde je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné,
neboť tento soud nerespektoval principy uvedené v ustanovení § 132 a § 157 o.
s. ř., nezbývá, než takové rozhodnutí v intencích ustanovení § 221 odst. 1
písm. c) o. s. ř. zrušit (shodně srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 24. února 1993, sp. zn. 2 Cdo 2/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v
Praze č. 1, ročník 1993, pod číslem 19).
Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé
dokazování, nicméně v písemném vyhotovení rozsudku nepostupoval ve shodě s
ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odůvodnění rozsudku uvede
soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí
zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov.
dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své
úvahy, a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a
pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co
uvedli účastníci).
Posuzuje otázku pasivní věcné legitimace žalované soud prvního stupně totiž
pouze odkázal na dodatek k hospodářské smlouvě z 3. února 1992, který
považoval za dohodu podle § 128 odst. 1 hospodářského zákoníku,
přičemž tento svůj závěr o žádné konkrétní zjištění učiněné
z tohoto dodatku neopřel. Ve vztahu k uplatněnému nároku pak uzavřel, že
žalobkyně v řízení vynaložení nákladů prokázala „předloženými listinnými
důkazy, které byly právě výsledkem prací vykonaných při 1. a 2. etapě podle
smluvního ujednání“. V rozporu s výše uvedeným tak soud prvního stupně
formuloval tzv. souhrné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav
současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých
konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez
vysvětlení případných rozporů mezi nimi.
Odvolací soud proto pochybil, pokud, přes výslovnou námitku žalované, která v
podaném odvolání výše uvedenou vadu řízení akcentovala (srov. č. l. 76),
rozsudek soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako
nepřezkoumatelný nezrušil (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
uveřejněný pod č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo
1045/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č.
14/2001).
Nejvyšší soud proto, aniž se mohl zabývat uplatněnými dovolacími
důvody, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 1 věta za středníkem, odst. 2 a odst. 5 o.
s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu