32 Odo 365/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Č. T., a.s., proti žalovanému J. K., o zaplacení částky
1 138 789 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 22
Cm 25/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 285/2003-69, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 285/2003-69,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2003, č.j. 22 Cm 25/2002-42
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 138 789 Kč s 16 %
úrokem z prodlení z částky 168 030 Kč od 29. 9. 1995 do zaplacení a z částky
970 759 Kč od 22. 3. 1995 do zaplacení, úroky z prodlení ve výši 25 585,30 Kč a
náklady řízení. Vyšel ze zjištění. že žalovaný byl rozsudkem Městského soudu v
Praze sp. zn. 6 To 53/97 pravomocně uznán vinným, že žalobkyni způsobil škodu a
že přípisem ze dne 8. 6. 1995 uznal dluh vůči žalobkyni v celkové výši 1 265
389 Kč včetně úroků z prodlení, přičemž po zaplacení částky 126 600 Kč zůstal
žalovaný dlužen žalobkyni 1 138 789 Kč, proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.
Odmítl námitku žalovaného, že nárok je promlčen, když vyšel ze zjištění, že
žalobkyně jako poškozená včas v trestním řízení uplatnila nárok na náhradu
škody vůči žalovanému, čímž se zastavil běh promlčecí doby, a je bez právního
významu, že Městský soud v Praze vydal usnesení, kterým bylo rozhodnuto o
nepřipuštění účasti poškozených (§ 44 odst. 2 trestního řádu, ve znění v
rozhodném období – dále jen TŘ), tedy i žalobkyně, v dalším řízení, neboť toto
usnesení nebylo žalobkyni oznámeno.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2004, č.j. 3 Cmo 285/2003-69,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s právním
posouzením věci. Dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, neboť
promlčení nároku na zaplacení kupní ceny podle kupní smlouvy uzavřené podle §
409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) bylo třeba posoudit
výlučně podle právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku, jež v ustanovení §
397 zakotvuje čtyřletou promlčecí dobu, a byl-li závazek žalovaným uznán dne 8.
6. 1995, skončila promlčecí doba ve smyslu § 407 odst. 1 obch. zák. dne 8. 6.
1999, přičemž byla-li žaloba podána u soudu 8. 10. 2001, byl nárok uplatněn
opožděně a námitka promlčení vznesená žalovaným byla důvodná. Na tento závěr
neměla vliv skutečnost, že žalobkyně jako poškozená včas v trestním řízení
uplatnila nárok na náhradu škody vůči žalovanému, neboť ve smyslu § 405 odst. 1
obch. zák. promlčecí doba v daném případě nepřestala běžet, jelikož o nároku
žalobkyně v trestním řízení nebylo věcně rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Je přesvědčena, že správně rozhodl soud prvního
stupně, a proto navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále
jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k
tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou (§ 241 odst. 1 o.
s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o
způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí
odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je
ani nenamítá.
Dovolatelkou uplatněným namítaným nesprávným právním posouzením věci ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle
jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice
aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval
(vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v
důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní
normy).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně v dané věci
dovodil, že nárok žalobkyně na zaplacení kupní ceny je promlčen.
Z ustanovení § 405 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že uplatní-li věřitel své právo
před promlčením podle § 402 až 404 obch. zák., avšak v tomto řízení nebylo
rozhodnuto ve věci samé, platí, že promlčecí doba nepřestala běžet. Podle § 402
obch. zák. přestává promlčecí doba běžet, když věřitel za účelem uspokojení
nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle
předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v
již zahájeném řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobkyně uplatnila
předmětný nárok na náhradu škody v trestním řízení vedeném proti J. K. dne 7.
4. 1995. Při hlavním líčení dne 22. 10. 1996, na které Městský soud v Praze
žalobkyni neobeslal, bylo vyhlášeno usnesení, že účast poškozených se
nepřipouští. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že toto
rozhodnutí nabylo právní moci, i když ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně vyplývá, že žalobkyni předmětné usnesení nebylo oznámeno.
Uplatnila-li poškozená v daném případě škodu v trestním řízení a nebylo jí
podle § 137 TŘ oznámeno usnesení o tom, že bylo podle povahy projednávané věci
rozhodnuto o nepřipuštění účasti poškozených v řízení (§ 44 odst. 2 TŘ), je
zřejmé, že žalobkyně naplnila podmínku ustanovení § 402 obch. zák., neboť toto
rozhodnutí nemohlo nabýt právní moci a je proto odůvodněn závěr o zastavení
běhu promlčecí doby uplatněného nároku bez ohledu na pravomocné rozhodnutí v
trestní věci.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v tomto směru uplatněn
důvodně.
Protože nebylo možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací
soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem
o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. dubna 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu