NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 37/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně M., s.r.o., proti žalované K. m. v., a.s., o zaplacení částky 255 455
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm
20/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
září 2004 č. j. 8 Cmo 281/2003-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně
zjistil, že účastnice řízení uzavřely podle § 409 a násl. obchodního zákoníku
(dále jen „ObchZ“) na základě objednávky žalobkyně ústní kupní smlouvu o
dodávce minerální vody M. ve skle s etiketami v ruském jazyce. Ve smlouvě bylo
dohodnuto množství zboží, jeho kupní cena, doložka E. W. a termín nakládky
zboží pro vývoz do M. na den 10. 7. 2000. S ohledem na to, že o kvalitě obalů
nebylo účastníky mimo etikety v ruštině sjednáno ničeho, byla podle závěru
soudu prvního stupně žalovaná jako prodávající povinna podle § 420 odst. 4
ObchZ zboží zabalit a opatřit pro jeho přepravu způsobem obvyklým pro takové
zboží v obchodním styku. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 10. 8. 2000
reklamoval ruský odběratel u žalobkyně vady dodávky spočívající ve vadných
lahvích a etiketách (lahve se zbožím o objemu 0,7 l byly opakovaně užívané a
poškrábané etikety na všech lahvích byly vadně nalepeny) a že následně
žalobkyně tyto vady reklamovala u žalované dopisem ze dne 11. 9. 2000. Vada
spočívající v chybném nalepení etiket na lahve byla prokázána jednak posudkem
M. a také posudkem společnosti I., a.s. Za vadu však nelze považovat dodání
zboží v použitých obalech (lahvích). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobkyně zboží po převzetí od žalované neprohlédla, ačkoliv to bylo možné a
porušila tím uzavřenou kupní smlouvu s doložkou E. W. a také § 427 odst. 1
ObchZ. Dále došel k závěru, že žalobkyně vytkla vady zboží opožděně, neboť
zboží od žalované převzala mezi 10. 7. a 12. 7. 2000 a vady žalované vytkla v
rozporu s § 428 odst. 1 písm. a) ObchZ dne 11. 9. 2000, v době, kdy již měla
měsíc k dispozici reklamaci svého odběratele z R. a posudek M. Soud prvního
stupně tak nemohl v souladu s § 428 odst. 2 ObchZ přiznat žalobkyni právo
kupujícího z vad zboží, neboť neoznámila vady zboží žalované bez zbytečného
odkladu poté, kdy je zjistila. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že
vadné nalepení etiket nelze považovat za podstatné porušení smlouvy ve smyslu §
345 ObchZ, jednalo se o porušení smlouvy nepodstatným způsobem, neboť z
provedených důkazů nebylo zjištěno, že by žalovaná věděla v době uzavření kupní
smlouvy, že by žalobkyně neměla zájem na uzavření smlouvy, pokud by žalobkyni
bylo známo, že etikety jsou nalepeny mírně křivě a nedolepeny. S ohledem na
opožděnou notifikaci pak žalobkyně nebyla v souladu s § 441 odst. 1 ObchZ
oprávněna odstoupit od smlouvy, takže jí nevznikl nárok na vrácení kupní ceny.
Podle závěru soudu prvního stupně neučinila žalobkyně potřebná opatření k
odvrácení škody nebo k jejímu zmírnění, a proto jí podle § 384 odst. 1 ObchZ
nepřísluší ani právo na náhradu škody, neboť pokud by provedla prohlídku zboží
při převzetí od žalované, zjistila by vady dodávky a rozpor se smlouvou s
ruským odběratelem a nemusela by pak zboží marně dopravovat do R. a poté
zadávat vady zboží k posouzení společnosti I., a.s.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. září 2004 č. j. 8
Cmo 281/2003-123 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Pro posouzení oprávněnosti žalobkyní uplatněného
nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout jako
důsledek realizace práv z odpovědnosti za vady, považoval odvolací soud za
rozhodné, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by ve smyslu § 428 odst. 1
písm. a) či b) ObchZ vady dodávky vytkla včas, přičemž pro konečný závěr není
třeba skutkové a právně věc podřadit pod jedno z těchto ustanovení, jelikož by
takový závěr nemohl ovlivnit posouzení věci. Žalobkyně se o tvrzených vadách
dodávky dozvěděla od svého ruského zákazníka na základě jeho dopisu z 10. 8.
2000. Ve smyslu uvedeného ustanovení obchodního zákoníku bylo třeba tyto vady
žalované oznámit bez zbytečného odkladu poté, nikoliv až po provedení kontroly
zboží nezávislým subjektem. Správnost závěru soudu prvního stupně, že oznámení
vad až dopisem žalované z 11. 9. 2000 bylo opožděné, odvolací soud potvrdil.
Při posuzování otázky, zda žalobkyně odstoupila od smlouvy právem, vycházel
odvolací soud z § 441 odst. 1 ObchZ, podle něhož kupující nemůže odstoupit od
smlouvy, jestliže vady včas neoznámil prodávajícímu, a dospěl stejně jako soud
prvního stupně k závěru, že žalobkyně neodstoupila od smlouvy právem a
nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se
ztotožnil také se závěry soudu prvního stupně týkajícími se uplatněného nároku
na náhradu škody. Žalobkyně neprokázala vznik škody a její výši, protože
neprokázala rozsah vadnosti dodávky. Navíc neprovedením prohlídky zboží před
jeho expedicí do zahraničí nepostupovala žalobkyně řádně, a proto ji stíhají
následky dané § 382 ObchZ a také v tomto rozsahu byla žaloba soudem prvního
stupně zamítnuta správně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. a také, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř ]. Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu o opožděnosti oznámení vad zboží. Poukázala na to, že k dodání zboží
došlo v závodě žalované, kde zboží bylo uloženo v uzavřených kartonových
obalech tak, aby mohlo být dodáno ruskému odběrateli. Vzhledem k povaze zboží
byla proto povinna provést prohlídku zboží až po dodávce svému ruskému
odběrateli. Dovolatelka tak neměla faktickou možnost zboží prohlédnout, vady
však oznámila ihned poté, co jí byly vytknuty jejím odběratelem. Dovolatelka
dále poukázala na § 427 odst. 3 ObchZ, podle něhož může kupující, který zboží
neprohlédl, uplatnit nároky z vad zjistitelných při této prohlídce, jen když
prokáže, že tyto vady mělo zboží v době přechodu nebezpečí škody na zboží. Z
toho dovozuje, že v dané věci tomu tak bylo, a proto její nároky z vad zboží
nezanikly. Tomuto závěru svědčí podle názoru dovolatelky také to, že § 428
odst. 1 písm. b) ObchZ se vztahuje pouze k vadám zjevným, které byly v daném
případě zjistitelné až po dodání zahraničnímu odběrateli, o čemž žalovaná
věděla. Dále namítla, že odvolací soud pochybil, pokud při zkoumání včasnosti
oznámení vad neaplikoval § 428 odst. 3 ObchZ, když žalovaná musela o vadách
zboží vědět, neboť nastaly její činností v jejím závodě. Odvolací soud měl
podle názoru dovolatelky zkoumat včasnost oznámení vad také z pohledu
obchodních zvyklostí ve smyslu § 1 odst. 2 ObchZ. Dovolatelka dále namítla, že
se odvolací soud nezabýval otázkou, kdy jí byl dopis ruského odběratele
doručen. Nesporně bylo zjištěno pouze, že byl napsán dne 10. 8. 2000, žádný
soud však nezkoumal, kdy se žalobkyně o vadách tvrzených ruským odběratelem
skutečně dozvěděla. Řízení proto podle jejího názoru trpí vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když oba soudy přijaly závěr, že
dovolatelka neoznámila vady bez zbytečného odkladu, aniž by takový závěr
vyplýval z provedeného dokazování, neboť nebyl proveden důkaz o doručení dopisu
z 10. 8. 2000. Dovolatelka nebyla poučena soudem prvního stupně ve smyslu §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba vylíčit všechny rozhodné
skutečnosti, resp. nebyla vyzvána, aby svá tvrzení doplnila a také nebyla
poučena o následcích nesplnění této výzvy. Soud prvního stupně dovolatelku
nevyzval, aby označila důkazy o tom, kdy jí byl doručen dopis z 10. 8. 2000, a
odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nezhojil. Dovolatelka
navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3,
věty první, o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka především namítla, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu
závěru, že neoznámila vady dodávky minerálek žalované včas.
Podle § 428 odst. 1 ObchZ nemůže být právo kupujícího z vad zboží přiznáno v
soudním řízení, jestliže kupující nepodá zprávu prodávajícímu o vadách zboží
bez zbytečného odkladu poté, kdy a) kupující vady zjistil, b) kupující při
vynaložení odborné péče měl vady zjistit při prohlídce, kterou je povinen
uskutečnit podle § 427 odst. 1 a 2 ObchZ. Povinnost prohlídky zboží je v § 427
odst. 1 ObchZ stanovena tak, že kupující je povinen prohlédnout zboží podle
možnosti co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na zboží, přičemž se přihlédne
k povaze zboží. V dané věci byla předmětem kupní smlouvy minerálka v lahvích,
která byla určena pro zahraničního zákazníka, a proto byly lahve baleny
způsobem obvyklým v obchodním styku pro přepravu na takovou vzdálenost. V
řízení bylo zjištěno, že k předání zboží došlo v závodě žalované, předáním
zboží tedy ve smyslu § 455 ObchZ došlo k přechodu nebezpečí škody na zboží z
žalované jako prodávající na dovolatelku jako kupující. Podle zmíněného § 427
odst. 1 ObchZ byla tedy dovolatelka povinna prohlédnout zboží „co nejdříve“ po
převzetí zboží v závodě žalované a respektovat přitom povahu zboží. V
posuzované věci bylo zboží, které bylo předmětem kupní smlouvy zabaleno, to
však nebránilo dovolatelce provést při převzetí alespoň jeho namátkovou
kontrolu. Konečně z provedeného důkazního řízení je zřejmé, že žalovaná u
jiných kupujících provedení takové kontroly zboží umožnila, a tyto kontroly
byly prováděny. Vzhledem k povaze zboží, které bylo zabaleno s ohledem na
přepravu na delší vzdálenost, bylo jistě vyloučeno, aby dovolatelka provedla
kontrolu všech lahví s minerálkou, povaha zboží jí však současně umožňovala
provést alespoň zmíněnou namátkovou kontrolu. Od okamžiku, kdy dovolatelka
mohla provést kontrolu zboží, jí pak běžela lhůta k podání oznámení o vadách
zboží žalované – to znamená bez zbytečného odkladu po provedení prohlídky zboží
s přihlédnutím k jeho povaze. Ze skutkových zjištění však vyplývá, že
dovolatelka neprovedla vůbec žádnou kontrolu koupeného zboží a k uplatnění práv
z odpovědnosti za vady vůči žalované přistoupila až poté, co se o vadách zboží
dozvěděla od svého kupujícího, kterému předmětné zboží prodala. Takové oznámení
vad prodávajícímu však nelze hodnotit jinak, než že nebylo učiněno bez
zbytečného odkladu po provedení prohlídky zboží provedené podle povahy zboží co
nejdřív po přechodu nebezpečí škody na zboží. Závěr odvolacího soudu, že
dovolatelka oznámila žalované vady zboží opožděně, je tudíž správný. Dovolatelka má sice pravdu, že podle ustanovení § 428 odst. 3 ObchZ účinky
odstavce 1 a 2 nenastávají, jestliže vady zboží jsou důsledkem skutečností, o
kterých prodávající věděl nebo musel vědět v době dodání zboží, toto ustanovení
však nemá dopad na aplikaci ustanovení § 441 odst. 1 ObchZ, podle něhož
kupující nemůže odstoupit od smlouvy, jestliže vady včas neoznámil
prodávajícímu. Z toho důvodu nepochybil odvolací soud ani ve svém dalším
závěru, že dovolatelka nebyla podle § 441 odst.
1 ObchZ za této situace
oprávněna odstoupit od smlouvy a nevzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy. Dovolací soud rovněž neshledává
rozpor s hmotným právem v závěru odvolacího soudu, že nebyly s ohledem na § 382
ObchZ splněny předpoklady vzniku nároku na náhradu škody, neboť včasnou
prohlídkou zboží a v jeho důsledku zjištěním vadnosti dodávky by dovolatelka
zamezila vynaložení nákladů na přepravu vadného zboží dalšímu kupujícímu a na
následné zjišťování vad.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam, neboť nelze
dovodit, že by z hlediska uplatněných dovolacích důvodů rozhodnutí odvolacího
soudu řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolání tedy
není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Za této situace již nebyl dovolací soud oprávněn zabývat se ve smyslu § 242
odst. 3 o. s. ř. namítanou vadou řízení, která měla spočívat v nedostatečném
poučení žalobkyně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Vady řízení je dovolací soud
oprávněn zkoumat pouze v případě, že dovolání je přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalované žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu