32 Odo 372/2004

32 Odo 372/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka v

právní věci žalobkyně MUDr. H. V., zastoupené, advokátem, proti žalovanému

M. P., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 513.430,- Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ

pod sp. zn. 9 C 1164/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 17. prosince 2003, č.j. 20 Co 527/2003-337, 20 Co

528/2003, 20 Co 529/2003, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince

2003, č.j. 20 Co 527/2003-337, 20Co 528/2003, 20 Co

529/2003, v rozsahu výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a

žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni dalších 70.728,- Kč s 21%

úrokem ročně od 28.2.1997 do zaplacení, se zamítá, jinak se toto dovolání

odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud Praha-západ svým rozsudkem ze dne 21. června

2001, č.j. 9 C 1164/97-319, ve znění

doplňujícího usnesení ze dne 12.9.2001, č.j. 9 C 1164/97-288, opravného

usnesení ze dne 10.7.2003, č.j. 9 C 1164/1997-309, a doplňujícího rozsudku ze

dne 10.9.2003, č.j. 9 C 1164/1997-319, zastavil řízení o zaplacení 98.570,- Kč

s 21% úrokem ročně od 28.2.1997 do zaplacení (výrok označený I.), uložil

žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 200.542,- Kč s 21% úrokem ročně od

28.2.1997 do zaplacení a zamítl žalobu o zaplacení 202.523,-

Kč s 21% úrokem ročně od 28.2.1997 do zaplacení (výrok označený II.) a dále

rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. V odůvodnění uvedl, že

žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 513.400,- Kč s

příslušenstvím k vypořádání vztahů ze smlouvy o dílo, dle níž

se žalovaný zavázal k výstavbě rodinného domu, přičemž v průběhu výstavby

žalobkyně pro důvody na straně žalovaného od smlouvy odstoupila. Podle žaloby

na zálohách žalovaný obdržel 1,283.000,- Kč, hodnota díla dle znaleckých

posudků, které si žalobkyně obstarala, byla o žalovanou částku nižší. Žalovaný

nesouhlasil s výší poskytnuté zálohy, nesouhlasil ani s tím, že by hodnota díla

byla nižší oproti poskytnutým zálohám. Soud vzal za prokázané, že účastníci

uzavřeli k výstavbě rodinného domu pro žalobkyni v D.

dne 16.5.1996 smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen

„obch. zák.“) za částku 2,250.000,- Kč, žalobkyně žalovanému na zálohách

poskytla 1,183.000,- Kč a po té, co žalovaný podmiňoval pokračování výstavby

složením další zálohy 500.000,- Kč a žalobkyně ze znaleckých posudků zjistila

oprávněné použití částky 773.270,- Kč, dopisem ze dne 7.2.1997 a 19.2.1997 od

smlouvy pro porušení povinností žalovaným odstoupila. K ocenění rozestavěného

díla nechal soud prvního stupně postupně zpracovat tři znalecké posudky, při

svém rozhodování pak vycházel z revizního posudku, naposled zpracovaného

Ústavem soudního inženýrství v B. Podle tohoto posudku cena rozestavěného díla

činila (vč. DPH) 915.430,- Kč, cena nezabudovaného materiálu,

jenž na stavbě zůstal, činila 70.728,- Kč. V právním hodnocení

soud prvního stupně nárok žalobkyně posuzoval podle § 451 a násl. občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“), z údajů o výši poskytnutých záloh a ceně díla

dovodil právo žalobkyně na vrácení 196.842,- Kč. K této částce připočetl

3.700,- Kč, jež žalobkyně uhradila za znalecké posouzení ceny rozestavěného

díla jako její nutné náklady, přičemž odkázal podpůrně na ust. § 598 obč. zák.

Ohledně zbývající požadované částky (202.523,- Kč) žalobu s přihlédnutím k

předtím učiněné její změně zamítl a z části pro zpětvzetí žaloby řízení

zastavil s použitím ust. § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen o.

s. ř.).

K odvolání žalobkyně (ve věci samé do části zamítavého výroku obsaženého v bodě

II. rozsudku, v rozsahu zaplacení dalších 114.318,- Kč s příslušenstvím) a

odvolání žalovaného (ve věci samé do vyhovujícího výroku, obsaženého v bodě II. rozsudku, o povinnost zaplatit 200.542,- Kč s příslušenstvím, a do opravovaného

výroku I. o zastavení řízení) rozhodl ve věci rozsudkem ze dne

17.12.2003, č.j. 20 Co 527/2003-337, 20 Co 528/2003,

20 Co 529/2003, Krajský soud v Praze. Odvolací soud rozsudek soudu prvního

stupně změnil ve výroku I. tak, že řízení se zastavuje v částce 110.365,- Kč,

ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni

dalších 70.728,- Kč s 21% úrokem ročně od 28.2.1997 do

zaplacení, v dalších napadených výrocích ve věci samé rozsudek potvrdil. Dále

nově odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a jejich povinnosti

nahradit náklady vzniklé státu. V odůvodnění vycházel ze skutkových zjištění,

učiněných soudem prvního stupně, shrnul, že nebylo sporné mezi účastníky, že

uzavřeli mezi sebou smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obch. zák., že žalobkyně

poskytla žalovanému zálohu 1,183.000,- Kč a že

posléze od smlouvy odstoupila pro podstatné porušení smlouvy žalovaným;

sporné mezi nimi zůstalo, jaké plnění má být vráceno. Vzhledem k

tomu, že ve smlouvě nebyla sjednána odchylná úprava vztahů k dílu oproti

zákonu, platí podle § 542 odst. 1 obch. zák., že vlastníkem

rozestavěného domu je žalobkyně, neboť stavba byla realizována na jejím

pozemku, naproti tomu vlastníkem materiálu do doby jeho zabudování do stavby

zůstal žalovaný, jak plyne i z ust. § 541 obch. zák. Vzhledem k tomu, že k

odstoupení od smlouvy vedly žalobkyni důvody na straně žalovaného, pak ve

smyslu ust. § 544 obch. zák. je povinna vrátit žalovanému to, o co se

zhotovováním díla obohatila, nikoli uhradit cenu díla (dle § 548 obch. zák.). Dle odvolacího soudu správně soud prvního stupně vycházel ze závěrů znaleckého

posudku Ústavu soudního inženýrství, a pokud pak dovodil, že výsledná hodnota,

představující obohacení žalobkyně, odpovídá částce 915.430 Kč, pak s tímto

závěrem se ztotožnil. Odchylně pouze hodnotil otázku

hodnoty do stavby nezabudovaného materiálu v částce 70.728,- Kč, kterou soud

prvního stupně zahrnul do celkové hodnoty, jež získala žalobkyně. Jak odvolací

soud uvedl, šlo o materiál ve vlastnictví žalovaného, který zůstal v jeho

dispozici, nebyl do stavby zabudován a žalobkyně nijak nebránila žalovanému jej

odvézt. Nemá proto žalobkyně povinnost uhradit žalovanému hodnotu tohoto

nezabudovaného materiálu. Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek ve

věci samé změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni dalších

70.728,- Kč, jinak rozsudek podle § 219 o. s. ř.

ve věci samé potvrdil s

úpravou rozsahu zastavení řízení (o němž soud prvního stupně rozhodl ve výroku

I.), neboť žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu zaplacení 110.365,- Kč, soud

prvního stupně však řešil omezení žaloby nesprávně usnesením

o připuštění změny žaloby.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost

opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. Vytkl

odvolacímu soudu, že pochybil, pokud mu uložil povinnost zaplatit

„dalších 70.728,- Kč“, aniž současně rozhodl i o částce, do níž

se žaloba zamítá. Má za to, že pro nepřezkoumatelnost rozsudku je dán dovolací

důvod dle § 242 odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasil dále s tím, jak byl

soudy určen prospěch účastníků k jejich vypořádání, aplikace ustanovení

obchodního zákoníku (§ 351, § 544) nebyla pro řešení věci dle jeho názoru

postačující. Pro žalobkyni bylo nemožné vrátit žalovanému rozestavěnou stavbu a

pak bylo třeba postupovat i s použitím ust. § 451 a násl. obč. zák. Přitom

vzniká otázka, zda cena rozestavěné stavby, zjištěná znaleckým posudkem, je

skutečně „obohacením“, jehož se dostalo žalobkyni a současně zda prospěch

žalobkyně je jako maximální limitován takto stanovenou cenou, a dále otázka,

zda lze bez dalšího uzavřít, že rozdíl mezi vyplacenou zálohou

a takto limitovaným prospěchem žalobkyně je naopak prospěchem (obohacením)

žalovaného. Podrobně dále rozebírá revizní znalecký posudek s tím, že při

jiných postupech a východiscích se může zjištěná cena podstatně lišit. Odkazuje

dále na doklady, jež předložil, podle nichž zaplatil za materiál, zabudovaný do

stavby, za práce a další subdodávky, částku ještě vyšší, než

byla složená záloha. Vytýká soudu, že pochybil, když rozhodl na

základě právního závěru, že částka 915.430,- Kč, zjištěná znaleckým ústavem

jako cena podle položkového rozpočtu, je s přihlédnutím k ust. § 544 odst. 1

obch. zák. jediným možným způsobem pro zjištění obohacení žalobkyně

rozestavěnou stavbou, přičemž rozdíl mezi zaplacenou zálohou 1,183.000,- Kč a

tímto obohacením žalobkyně je tím, co má být žalovaný povinen žalobkyni vydat.

V závěru navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Jelikož již řízení před soudem prvního stupně bylo dokončeno po 1. lednu 2001,

uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I.,

části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony –

občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalovaným) řádně

zastoupeným advokátem, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se

proto zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je

přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska

uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy

dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen

ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně

vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích

právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též

jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání.

Dovolání je tedy v daném případě do výše, v níž bylo žalovanému vyhověno

potvrzením rozsudku soudu prvního stupně v napadené části jeho zamítavého

výroku (odvolání žalobkyně bylo podáno ohledně zaplacení dalších 114.318,- Kč s

přísl.), kterým bylo tedy rozhodnuto v jeho prospěch, tj. zamítnuta žaloba o

zaplacení 43.590,- Kč s přísl., subjektivně nepřípustné a dovolací soud v tomto

rozsahu proto dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. b) o.

s. ř.].

V rozsahu výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen co do

částky, v níž se řízení zastavuje - ohledně zaplacení 110. 365,- Kč namísto

soudem prvního stupně uvedených 98.570,- Kč, jenž má charakter usnesení, je

dovolání k rozdílu (11.795,- Kč) přípustné podle § 239 odst. 1, písm. a/ o. s.

ř., je však zjevně bezdůvodné, neboť v tomto výroku je promítnuto žalobkyní

učiněné zpětvzetí žaloby, k němuž žalovaný nevznesl námitky. Dovolací soud

proto podle § 243b odst. 1 o. s. ř. v tomto rozsahu dovolání žalovaného rovněž

odmítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,

jímž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti

žalovaného zaplatit žalobkyni 200.542,- Kč s příslušenstvím a změněn zčásti

zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému bylo uloženo

nad již přiznanou částku zaplatit dalších 70.728,- Kč s příslušenstvím.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanovení §

237 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné

proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo

změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že

byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil

[písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže

dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam

[písm. c)].

Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části

zamítavého výroku tak, že zavázal žalovaného zaplatit dalších 70.728,- Kč s

příslušenstvím, pak v tomto rozsahu je dovolání žalovaného přípustné podle §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Není však důvodné.

Uvedený výrok napadá dovolatel důvodem dle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř.

Tvrdí, že odvolací soud formuloval svůj výrok nesprávně,

pokud zároveň nezměnil výslovně zamítavý výrok soudu prvního stupně o

povinnosti zaplatit 202.523,- Kč s přísl. Má za to, že tato vada

výroku vede k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž

pochybnosti pak utvrzuje nejasný propočet odvolacího soudu ohledně úspěchu

účastníků v řízení, učiněný v souvislosti s výroky o nákladech řízení.

Dovolací soud názor dovolatele nesdílí. Předně je třeba poukázat na

skutečnost, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla

žaloba o zaplacení 202.523,- Kč s přísl. zamítnuta (označený II., druhý

odstavec), byl napaden odvoláním žalobkyně nikoli celý, ale jen v

rozsahu zaplacení dalších 114.318,- Kč s přísl. V rozsahu, v němž byla

žaloba o zaplacení 88.205,- Kč s přísl. zamítnuta, nebyl

rozsudek soudu prvního stupně dotčen a nabyl právní moci.

Pokud pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je třeba zčásti

vyhovět a zavázat žalovaného ještě k zaplacení 70.728,- Kč s přísl., pak při

formulaci svého rozhodnutí nepochybil, pokud změnil rozsudek ve výroku II. (jen

) tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni „dalších“ (tedy nad již

přisouzenou částku) 70.228,- Kč a rozsudek jinak „v

napadených výrocích ve věci samé potvrdil“. Tím potvrdil (vedle vyhovujícího

výroku) rozsudek soudu prvního stupně i v zamítnutí zbývající

částky 43.590,- Kč dle uvedeného druhého odstavce výroku

II., jež byla dle odvolání žalobkyně předmětem odvolacího řízení.

Dovolací soud proto uzavřel, že byť bylo možno výrok jistě formulovat vhodněji,

odvolacím soudem zvolená formulace není k újmě jeho vykonatelnosti a vadu

nepřezkoumatelnosti rozsudku, tvrzenou dovolatelem, neshledal. Tvrzený

dovolací důvod proto neobstojí a dovolací soud, jenž neshledal ani jiné vady

řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.),

proto dovolání žalovaného, v rozsahu, jak bylo shledáno přípustným, zamítl (§

243b odst. 2 část věty před středníkem, o. s. ř.).

V další části, pokud je jím napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu

ohledně zaplacení 200.542,- Kč s příslušenstvím, přichází v úvahu přípustnost

dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací

soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci

samé po právní stránce zásadní význam.

O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se

jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že

řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo

jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního

posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu

zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro

rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo

obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině

procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení

správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod

podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak

důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění

(§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného

právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován

správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,

jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li

rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní

význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak

není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu

zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,

že tomu tak vskutku je.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší

soud neshledává.

Ze skutkových zjištění, jak byly odvolacím soudem vyloženy,

vyplynulo, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva

o dílo podle § 536 a násl. obch. zák. k výstavbě rodinného domku na pozemku

žalobkyně, stavba však zůstala rozestavěna a od smlouvy žalobkyně z důvodů na

straně žalovaného odstoupila. Ve sporu pak žádala vrácení části peněžitých

záloh, jež žalovanému dle smlouvy poskytla.

Obecná právní úprava institutu odstoupení od smlouvy a jeho právních

následků je obsažena jednak v ustanovení § 48 občanského

zákoníku (pro oblast vztahů občanskoprávních) a jednak v ustanoveních § 344 a

násl. obchodního zákoníku (pro vztahy obchodní). Tyto právní předpisy spojují s

odstoupením od smlouvy rozdílné následky. Zatímco podle ustanovení § 48 odst. 2

občanského zákoníku má odstoupení od smlouvy za následek její

zrušení od samotného počátku (ex tunc), nestanoví-li právní předpis nebo dohoda

účastníků něco jiného, odstoupením od smlouvy podle ustanovení § 349 odst. 1

obchodního zákoníku smlouva zaniká, když v souladu s tímto zákonem (rozuměj v

souladu s obchodním zákoníkem) je projev vůle oprávněné strany

odstoupit od smlouvy doručen druhé straně (s účinky ex nunc).

Rozdílně jsou rovněž upravena práva a povinnosti stran smlouvy zaniklé v

důsledku odstoupení. Podle ustanovení § 457 občanského zákoníku, je každý z

účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. S předmětem

bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud

ten, kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře (§ 458 odst. 2 občanského

zákoníku). Oproti tomu ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku

určuje, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto

plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžitého závazku spolu s úroky ve

výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502. Tato

obecná právní úprava je pak pro vztahy ze smlouvy o dílo doplněna (speciálně

upravena) o pravidla vzájemného vypořádání účastníků této smlouvy podle toho,

zda k zhotovené věci (dílu) má vlastnické právo zhotovitel (§

543 obch. zák.) nebo objednatel (§ 544 obch. zák.) a podle

toho, zda k zániku závazku provést dílo došlo z důvodů, za něž objednatel

odpovídá nebo neodpovídá a dále úpravou nároku zhotovitele na zaplacení

smluvní ceny podle § 548 odst. 2 obch. zák.

Pokud tedy odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav a nároky

účastníků shora uvedenou úpravu obchodního zákoníku, pak postupoval zcela

správně, neboť tuto úpravu je třeba považovat – oproti obecné úpravě

občanskoprávní – za speciální komplexní úpravu, vylučující pro obchodní vztahy

(§ 261 a násl. obch. zák.) použití úpravy občanskoprávní (viz též § 1 obch.

zák.). Oproti nároku žalobkyně na vrácení peněžitého plnění podle § 351 odst.

2 obch. zák. bylo třeba pro vypořádání účastníků určit rozsah nároku žalovaného

podle § 544 odst. 1 obch. zák., podle něhož měl právo na uhrazení toho, „o co

se objednatel obohatil“. Ze zákonné dikce plyne i nesprávnost argumentace

žalovaného, pokud žádal uhrazení toho, co on na věc žalobkyně vynaložil. K tomu

je možno – pouze pro úplnost - doplnit, že ostatně i při posuzování výše

bezdůvodného obohacení podle úpravy občanskoprávní, tedy dle § 451, § 458 obč.

zák., ustálenou judikaturou soudů je dovozováno, že bezdůvodným obohacením není

hodnota vynaložených prostředků (hodnota vložených investic), ale vlastní

zhodnocení majetku těmito investicemi (viz např. již

stanovisko Cpj 34/74, publ. pod Rc 26/75 ve Sbírce

soudních rozhodnutí ročník 1975, č. 5, dále např. rozhodnutí

29 Cdo 697/99 z 23.8.2000, ASPI, ev. č. 24605), přitom se vychází rovněž ze

zákonné dikce § 458 odst. 1 obč. zák., dle níž není rozhodné, co oprávněný

pozbyl, ale to, co povinný nabyl.

Vzhledem k tomu, že od uvedených zásad hmotněprávní úpravy právních následků

odstoupení od smlouvy o dílo a platných pro vypořádání účastníků takové

smlouvy, se odvolací soud v právních závěrech jím přijatých neodchýlil, nelze

shledat odůvodněnost této části dovolání žalovaného. Pokud pak dovoláním

žalovaný polemizuje se skutkovými zjištěními, jak byly soudy učiněny, popř.

nesouhlasí s tím, jak soud hodnotil některé důkazy, opomíjí, že předmětem

posouzení dovolacího soudu při zvažování přípustnosti dovolání mohou být jen

právní otázky, nikoli posouzení správnosti a úplnosti skutkových

zjištění (jež lze napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3

o. s. ř. v případě přípustného dovolání).

Dovolací soud proto ohledně dané části dovolání žalovaného - vázán skutkovým

stavem zjištěným soudy nižších stupňů - neshledal, že by bylo postupováno v

rozporu s hmotným právem, přičemž ani z jiných okolností nedospěl k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Z toho

plyne závěr, že dovolání není proti rozsudku odvolacího

soudu ve shora vymezeném rozsahu podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s

§ 237 odst. 3 o. s. ř. přípustné.

Rovněž tak dovolání směřující proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího

soudu, tj. do jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního

stupně, jakož i proti výroku o náhradě nákladů odvolacího

řízení, majících charakter usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s.

ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu

účinné od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné

pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.

ř.), dovolání zčásti (v rozsahu, jak shora uvedeno) zamítl (§ 243b odst, 2 a 6

o. s. ř.), jinak jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218

písm. c) o. s. ř.]

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b

odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř.

Žalovaný vzhledem k výsledku řízení právo na náhradu účelně vynaložených

nákladů dovolacího řízení nemá a žalobkyni takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. února 2005

JUDr. Miroslav Gallus, v.r.

předseda senátu