32 Odo 385/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobce T. V., podnikatele, proti žalovanému Ing. V. R., podnikateli, o
zaplacení 59 902,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 10 C 196/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 Co 158/2004-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 Co
158/2004-132, a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.
prosince 2003, č.j. 10 C 196/2000-108, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení
faktur v celkové výši 65 758,- Kč s příslušenstvím, což odůvodnil tvrzením, že
na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo zhotovil a dodal duplicitní lisovací
nástroje žalovanému, který dílo převzal, avšak neuhradil.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. května 2001, č.j. 10 C
196/2000-39, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 59 902,- Kč s
příslušenstvím, zamítl žalobu co do zbývající částky 5 856,- Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. prosince 2001, č.j. 22 Co
531/2001-55, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části,
tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech
řízení) pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí a věc mu vrátil v tomto rozsahu k
dalšímu řízení.
O věci tak opětovně rozhodoval Okresní soud v Pardubicích, který
rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 28. března 2002, č.j. 10 C 196/2000-62,
žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 59 902,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. března
2003, č.j. 24 Co 665/2002-82, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.
března 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že kromě nedostatečně
odůvodněného rozhodnutí, jež založilo jeho nepřekoumatelnost, zjistil pochybení
při plnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Odvolací soud mu konkrétně vytkl, že
žalobce nevedl k doplnění skutkových tvrzení ohledně uzavřené ústní smlouvy o
dílo zejména pokud jde o její obsahové náležitosti s tím, že do doby předložení
dostatečných důkazů žaloba nemůže obstát a pro posouzení věci není právně
závažné, zda žalobce uplatnil novou výrobu obou lisovacích nástrojů jako
opožděnou reklamaci.
Okresní soud v Pardubicích, po doplnění skutkových tvrzení účastníků a
dokazování v intencích závazného právního názoru odvolacího soudu rozsudkem (v
pořadí třetím) ze dne 11. prosince 2003, č.j. 10 C 196/2000-108, zamítl žalobu
o zaplacení částky 59 902,- Kč s příslušenstvím, rozhodl o nákladech řízení a o
vrácení částky 2 632,- Kč žalovanému za zaplacený soudní poplatek.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. listopadu
2004, č.j. 24 Co 158/2004-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne
11. prosince 2003 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. V řízení bylo prokázáno, že
již dříve, konkrétně dne 4. března 1999, účastníci řízení uzavřeli a
realizovali písemnou smlouvu o dílo (označenou jako hospodářská smlouva),
jejímž předmětem bylo rovněž zhotovení několika lisovacích nástrojů a v níž se
žalobce zavázal pro případ vad díla namísto jejich odstranění zhotovit
žalovanému nástroje nové. Za situace, kdy se žalovaný v řízení bránil tvrzením,
že žalobcem vyrobené nástroje byly právě těmi, které žalobce zhotovil opakovaně
(nově) jako výsledek reklamace dříve písemně uzavřené smlouvy o dílo, jejíž
obsah (bod 2) toto jeho tvrzení podporuje, neboť právě k takovému způsobu
odstraňování vad zhotovených nástrojů se žalobce zavázal, a kdy podle shodného
právního posouzení soudů obou stupňů žalobce v řízení neprokázal tvrzení o
účastníky následně ústně uzavřené smlouvě o dílo podle § 536 a násl. obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), se odvolací soud ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že žalobě nelze vyhovět jak z titulu odpovědnosti za vady
pro neprokázaní smlouvy o dílo, tak ani z titulu bezdůvodného obohacení. Aby
bylo možné přisvědčit právní argumentaci žalobce o plnění žalovanému bez
právního důvodu, bylo by podle odvolacího soudu nutné podepřít ji jinými
(novými) skutkovými tvrzeními; to však žalobce neučinil a se zřetelem k systému
tzv. neúplné apelace v odvolacím řízení tak ani účinně učinit nemohl. Za tohoto
stavu rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním,
opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř., z důvodu postižení řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a
dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.].
Dovolatel se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti žalobního nároku
nesouhlasí. Tvrdí, že předmětné nástroje dodal žalovanému na základě ústní
smlouvy o dílo, jejíž uzavření v řízení prokázal. Naopak to byl žalovaný, který
neunesl důkazní břemeno o tvrzeních, že reklamoval a že tak učinil včas.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se při hodnocení důkazů (stejně jako soud
prvního stupně) v potřebném rozsahu nevypořádal s dopisem žalovaného ze dne 26.
dubna 2000 a že nesprávně byl v řízení hodnocen i dopis žalovaného ze dne 1.
ledna 2000, jimž oba soudy upřely jejich důkazní hodnotu. Z obsahu posléze
uvedeného přípisu dovolatel mimo jiné dovozuje, že žalovaný potvrzuje převzetí
předmětných nástrojů i důvodnost vystavení faktur, tedy výroby nad rámec
původně uzavřené smlouvy o dílo.
Podle názoru dovolatele mělo být žalobě vyhověno i za situace, posoudil-li by
soud ústní smlouvu o dílo jako neplatnou pro nedostatek některé z náležitostí
či dospěl-li by k závěru, že její uzavření žalobce neprokázal. V takovém
případě měl být žalobní nárok posouzen podle zásad o bezdůvodném obohacení, což
odvolací soud neučinil, aniž takové rozhodnutí přezkoumatelným způsobem jakkoli
odůvodnil.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil těmto soudům k dalšímu řízení.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozsudek zrušil, a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou [přestože
dovolatel opřel jeho důvodnost rovněž o § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., aniž
však tuto vadu jakkoli specifikoval], a dovolací soud je z obsahu spisu
neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dovolací argumenty žalobce jsou jednak kritikou právního závěru odvolacího
soudu o neuzavření nové (další) ústní smlouvy o dílo na zhotovení dalších
nástrojů a dále kritikou postupu odvolacího soudu, pokud uplatněný žalobní
nárok neposoudil podle zásad o bezdůvodném obohacení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel staví obranu proti závěru odvolacího
soudu o neuzavření předmětné smlouvy na názoru, že soud měl dospět k závěru o
důvodnosti žalobního nároku na základě dopisů žalovaného ze dne 1. ledna 2000
(č.l. 9 spisu) a ze dne 26. dubna 2000 (č.l. 10 spisu), z nichž dovolatel mimo
jiné dovodil, že žalovaný potvrdil převzetí předmětných nástrojů i důvodnost
vystavených faktur. Tato námitka dovolatele však není důvodná.
Závěr o tom, zda vznikla smlouva (v posuzovaném případě ústní formou) či
nikoli, vychází ze skutkového zjištění, zda byly či nebyly učiněny úkony, s
nimiž zákon vznik ústní smlouvy spojuje (srov. § 43b odst. 2 občanského
zákoníku). Ostatně ani sám dovolatel existenci takových úkonů, které by bylo
možné posoudit jako úkony vedoucí k ústnímu vzniku smlouvy, netvrdí, přičemž za
takové úkony nelze považovat ani jeden ze shora uvedených dopisů žalovaného,
jichž se dovolatel v otázce vzniku smlouvy dovolává. Samotný fakt, že žalovaný
považuje faktury za důvodné, resp. za situace, kdy žalovaný dopisem ze dne 1.
ledna 2000 vysvětluje důvod pozdržení platby faktur, aniž cokoli namítá proti
důvodnosti jejich vystavení, není důkazem o tom, že nastaly takové skutečnosti,
s nimiž zákon vznik ústní smlouvy spojuje. Dospěl-li proto za tohoto stavu
odvolací soud k závěru, že k uzavření nové (další) ústní smlouvy o dílo na
zhotovení nových nástrojů nedošlo, nelze mu vytknout žádné právní pochybení.
Námitka dovolatele, že nebyla prokázána jeho povinnost plnit z titulu
odpovědnosti za vady (tj. dodat nově zhotovené nástroje jako výsledek reklamace
dříve písemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 4. března 1999) s tím, že nebylo
reklamováno včas, a dále že měl odvolací soud posoudit žalobní nárok podle
zásad o bezdůvodném obohacení, však důvodná je.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, zveřejněném pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek formuloval právní závěr, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění
na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní
stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností
soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to
bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže
na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se
domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní
stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění
přiznat. Překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze
přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo
přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v
žalobě a byl předmětem dokazování v soudním řízení.
Odvolací soud nepostupoval v souladu se závěry současné judikatury, pokud se s
odkazem na systém neúplné apelace a ustanovení § 205a o. s. ř. odmítl
žalovaným nárokem z titulu bezdůvodného obohacení zabývat. V daném případě byl
žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění opírající se o tvrzení, že na základě
ústně uzavřené smlouvy o dílo dodal žalobce předmětné nástroje žalovanému,
který je však žalobci nezaplatil. Jestliže podle právního závěru odvolacího
soudu (a shodně i soudu prvního stupně) k uzavření následné ústní smlouvy o
dílo nedošlo, není měněn skutkový stav vymezený v žalobě a nejde o jiné
plnění, poměří-li soud právo na zaplacení požadované částky podle
hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného
obohacení.
Shledal-li proto v souzené věci odvolací soud, že nárok na zaplacení díla
(opírající se o tvrzení žalobce o uzavření následné ústní smlouvy o dílo) není
dán, měl na základě skutkových tvrzení a skutečností, které vyšly v řízení
jinak najevo, zkoumat a posoudit, zda-li nešlo o plnění bez právního důvodu či
o plnění z titulu odpovědnosti za vady dle původní smlouvy. Odvolací soud by
uplatněný žalobní nárok nemusel posuzovat podle zásad o bezdůvodném obohacení
pouze za situace, pokud by na podkladě skutkově zjištěného stavu dovodil, že
šlo o nárok z odpovědnosti za vady podle § 436 a násl. obch. zák., a takové
posouzení by řádně odůvodnil. Odvolací soud však takto nepostupoval, jelikož ve
spisu se žádné jeho skutkové závěry svědčící pro odpovědnost žalobce za vady z
původní smlouvy nenachází, přičemž odkaz na bod 2 smlouvy, aniž bylo
zjišťováno, zda šlo o vadné plnění a zda a jaký nárok z vad zboží žalovanému
vznikl, je pro závěr o odpovědnosti žalobce za vady, který uvedl v odůvodnění
rozhodnutí, zcela nedostatečný.
Lze proto uzavřít, že pokud se odvolací soud za uvedené situace žalovaným
nárokem z titulu bezdůvodného obohacení nezabýval, jeho rozhodnutí spočívá na
neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, rozhodnutí odvolacího
soudu je nesprávné a muselo být proto podle ustanovení § 243b odst. 2,
části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.) zrušeno. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu