32 Odo 4/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně P. L., a. s., zastoupená, advokátem, proti žalované A.
S., a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 7 660 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 423/97-94, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 - 136, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 -
136, se s výjimkou zamítavého výroku pod bodem III. zrušuje a věc se vrací v
tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se původně podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení
částky 7 660 000 Kč, jež převedla v souvislosti s uzavření smlouvy o
smlouvě budoucí na žalovanou, a kterou byla žalovaná povinna po zániku závazku
vrátit žalobkyni, avšak ta si ji započetla na údajnou pohledávku vůči žalobkyni
sestávající ze smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč, na níž žalované podle
názoru žalobkyně ze smluvního vztahu mezi účastníky nevznikl nárok, z částky 2
400 000 Kč, kterou žalovaná měla zaplatit jako smluvní pokutu jinému
subjektu, od něhož se snažila v souladu se smlouvou uzavřenou s žalobkyní
získat pro ni požadované akcie, a částky 232 260 Kč na náhradu kupních opcí. V
průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu do částky 232 260 Kč s příslušenstvím
zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2002, č.j. 16 Cm 423/97-94,
výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z
prodlení od 1. 4. 1996 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu do částky 5 000
000 Kč s 15 % úrokem z prodlení z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení,
výrokem III. zastavil řízení ohledně zaplacení částky 232 260 Kč s 15% úrokem z
prodlení z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze znění smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 31. 1.
1995, která zakládala oboustranný závazek smluvních stran uzavřít v budoucím
určeném čase smlouvu na dohodnuté plnění v dohodnutém rozsahu. Smlouva byla
uzavřena platně v souladu s § 289 obch. zák. V čl. IV. byl stanoven
jednostranný závazek žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 5 000
000 Kč, pokud žalobkyně nesplní svůj závazek uzavřít budoucí kupní smlouvu.
Vzhledem k tomu, že ani jedna strana neprokázala provedení kvalifikované výzvy
k uzavření smlouvy ve smyslu § 290 odst. 1 obch. zák., došlo k zániku
závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu, a žalobkyni vznikla povinnost zaplatit
žalované smluvní pokutu v souladu se smlouvou i ustanovením § 544 odst. 1
obč. zák.; obrana žalované byla tudíž oprávněná. Dále soud dovodil. že podle §
300 obch. zák. okolnosti vylučující odpovědnost (§ 374 obch. zák.) nemají vliv
na povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť v obchodních závazkových vztazích
je povinnost platit smluvní pokutu povinností objektivní. Konstatoval, že
žalobkyně porušila i svoji povinnost stanovenou v čl. III. smlouvy tím, že
neotevřela ve prospěch žalované v určeném termínu domácí neodvolatelný
dokumentární akreditiv. Ohledně požadované náhrady škody ve výši 2 400 000 Kč,
představující smluvní pokutu zaplacenou žalovanou jejímu smluvnímu partnerovi
(P. b., a. s.) na základě s ním uzavřené smlouvy o převodu cenných papírů,
dospěl k závěru, že v této části není obrana žalované oprávněná, neboť v daném
případě nejde o škodu vzniklou porušením povinnosti závazkového vztahu mezi
žalobkyní a žalovanou ve smyslu § 373 obch. zák., nýbrž o škodu
vzniklou žalované z porušení povinnosti v jiném závazkovém vztahu, proto
zavázal žalovanou k vrácení částky 2 400 000 Kč, stejně jako částky 27 740 Kč,
kde právo žalobkyně na zaplacení této částky ve smyslu § 323 odst. 1
obch. zák. uznala i žalovaná dopisem z 29. 3. 1996. Žalobkyni přiznal
podle § 517 obč. zák. z částky 2 427 740 Kč i úrok z prodlení, protože
s ohledem na neexistenci odpovědnosti za škodu se žalovaná dostala do prodlení
s placením peněžitého závazku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2003, č.j. 5 Cmo 390/2002 – 136,
potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím bylo uloženo žalované
zaplatit žalobkyni 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do
zaplacení a pokud byla žaloba zamítnuta ohledně úroků z prodlení ve výši 15 % z
částky 5 000 000 Kč od 1. 4. 1996 do 24. 9. 1999; v zamítavém výroku napadený
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do
zaplacení; pokud byly rozsudkem soudu prvního stupně přiznány žalobkyni úroky z
prodlení ve výši 15 % z částky 2 247 740 Kč od 1. 4. 1996 do 24. 9. 1999,
změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v této části zamítl; zároveň rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů. Za nesporné považoval, že vymáhané
částky byly žalobkyní žalované poskytnuty, že odpadl důvod, aby je žalovaná
držela a vznikla ji povinnost je vrátit. Naopak považoval za sporné, zda
existují pohledávky, které si žalovaná na svůj dluh započetla, a
dospěl k závěru, že nikoliv. Žalovanou nebylo prokázáno, že žalobkyně porušila
svou povinnost uzavřít smlouvu o prodeji akcií, a nemůže mít tedy nárok na
smluvní pokutu ani na náhradu škody, když chybí průkaz o porušení
smlouvy ve smyslu § 544 obč. zák. a § 373 obch. zák. Jakkoliv je povinnost
zaplatit smluvní pokutu s ohledem na ust. § 300 obch. zák. objektivní, je vždy
důsledkem, byť nezaviněného, porušení povinnosti. Žalobci nelze přičítat
porušení povinnosti uzavřít smlouvu, pokud návrh smlouvy o prodeji akcií nebo
kvalifikovanou řádnou výzvu k předložení návrhu smlouvy mohla zpracovat jen
žalovaná, která znala údaj o počtu opatřených akcií. Za nesprávný považoval i
závěr soudu prvního stupně ohledně posouzení požadované náhrady škody z
hlediska neexistence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti
žalobkyně a vznikem škody. Běžné obchodní praxi v obchodování s cennými papíry
totiž odpovídá, že účastníci zajišťují své závazky smluvními pokutami, proto
žalobkyně musela předpokládat, že žalovaná bude muset při nerealizaci smlouvy o
smlouvě budoucí zaplatit třetí osobě – svému smluvnímu partnerovi - z
neuskutečněné smlouvy o prodeji cenných papírů smluvní pokutu. Jednalo se proto
v daném případě o škodu předvídatelnou ve smyslu § 373 obch. zák. a v příčinné
souvislosti s neuzavřením smlouvy budoucí. I v daném případě mohl nárok na
náhradu škody vzniknout jen tehdy, jestliže žalobkyně porušila svoji povinnost
ze smlouvy – uzavřít budoucí smlouvu. Odvolací soud proto zopakoval dokazování
nepodepsaným návrhem smlouvy datovaným 1. 2. 1995, který připravila žalovaná, a
předala žalobkyni 1. 2. 1995, k něhož vyplývá, že návrh smlouvy o převodu akcií
smlouvě o smlouvě budoucí odporuje ve formě placení, nejedná se tedy o řádný
návrh, proto nelze ani s ohledem na tuto skutečnost uzavřít, že žalobkyně
porušila svou povinnost uzavřít budoucí smlouvu. Na rozdíl od soudu prvního
stupně přiznal žalobkyni úroky z prodlení jen od 25. 9.
1999, když žádná výzva
žalobkyně na plnění uplatněné pohledávky nebyla ani tvrzena, proto je nutno mít
za to, že žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení jistiny až dnem doručení
žaloby dnem 24. 9. 1999.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do I. a II. výroku
napadeného rozsudku, přičemž se dovolává jeho přípustnosti - ve vztahu k výroku
II. – podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a ve
vztahu k výroku I. se dovolává přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že v této části jde o rozhodnutí po právní stránce
významné a zásadní z důvodu řešení právní otázky odpovědnosti za škodu v
rozporu s hmotným právem, kdy odpovědnost za škodu plyne z porušení závazku
uzavřít smlouvu, respektive závazku učinit úkon, jenž je nezbytnou podmínkou
pro uzavření smlouvy. Za další otázku zásadního významu považuje vyřešení
otázky, zda v situaci, kdy se účastníci dohodnou na uzavření budoucí smlouvy,
je nezbytnou podmínkou naplnění závazku předložení výzvy, a zda
předložení výzvy je nezbytnou podmínkou pro uplatnění sankčních a souvisejících
nároků v situaci, kdy jeden z účastníků je v prodlení s plněním dohodnuté
smluvní povinnosti. Zdůraznila znění článku III. odst. 3 předmětné smlouvy,
podle něhož se žalobkyně zavázala uhradit kupující (žalované) veškeré nezbytně
vynaložené náklady na obstarání akcií, a to bez ohledu na to, zda budoucí kupní
smlouva bude uzavřena či ne. Jestliže odvolací soud zhodnotil charakter
zaplacené smluvní pokuty třetí osobě jako jiný zajišťovací nástroj, který je
běžný při uzavírání obchodů s cennými papíry, měl zaplacení smluvní pokuty
uhrazené v souvislosti se zajišťováním akcií pro žalobkyni posoudit jako
náklad na obstarání akcií, a měl přiznat žalované právo si tuto
částku zaplacené smluvní pokuty ve výši 2 400 000 Kč započíst proti záloze
podle čl. III. odst. 3 předmětné budoucí smlouvy. Zdůraznila, že soud prvního
stupně i odvolací soud pominul, že žalobkyně byla v prodlení s plněním závazku
otevřít ve prospěch prodávajícího (žalované) domácí neodvolatelný dokumentární
akreditiv v odpovídající výši podle čl. III. odst. 1 předmětné smlouvy, proto
není namístě vytýkat žalované, že nepředložila včas výzvu k uzavření smlouvy,
jestliže počínaje 10. dnem po uzavření smlouvy byla v prodlení s
plněním svých závazků žalobkyně. Při posuzování nároku na náhradu škody nevzal
soud prodlení žalobkyně v úvahu a neaplikoval ustanovení § 367 ani § 377
obch. zák. Nárok na náhradu škody ani nárok na zaplacení smluvní pokuty podle
čl. IV. smlouvy nebyl podmíněn ani tím, že žalovaná předloží výzvu k uzavření
smlouvy, a poukazuje, že účastníci se mohli odchýlit od dispozitivního
ustanovení § 290 odst. 2 obch zák. Pokud soud považoval skutečnost, že
žalovanou nebyla včas doručena žalobkyni výzva za klíčovou pro nárok na náhradu
škody, pak měl vzít v úvahu § 365 odst. 2 obch zák., neboť žalovaná nemohla být
v prodlení s předáním výzvy pro prodlení žalobkyně s plněním základní smluvní
podmínky (čl. III. odst. 1 smlouvy).
Nesprávně soud rovněž dovodil, že nárok na
smluvní pokutu není po právu, když usoudil, že žalobkyně neporušila povinnost
stanovenou smlouvou, přičemž pominul fakt, že žalobkyně porušila smluvní
povinnost otevřít akreditiv, a toto porušení povinnosti žalobkyní bylo příčinou
porušení závazku uzavřít kupní smlouvu. Dovolatelka dále poukázala na § 377
obch. zák. s tím, že za situace, kdy žalobkyně porušila svoji povinnost
obstarat finanční prostředky a otevřít akreditiv, byla povinna žalované podat
zprávu, že existují okolnosti, pro které nebude moci smlouvu uzavřít, což by
byla důležitá informace pro žalovanou pro další postup při odvracení hrozící
škody v jednání při obstarávání akcií. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek
odvolacího soudu byl ve výrocích I a II zrušen, a věc vrácena tomuto soudu v
uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla, aby v části, v níž je dovolání podle
jejího názoru nepřípustné, bylo dovolání odmítnuto, a v části, v níž je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo zamítnuto, neboť v této
části je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Podle názoru žalobkyně soud
otázku odpovědnosti za škodu řešil v souladu s hmotným právem – ustanovením §
373 obch. zák. Nesouhlasí s interpretací čl. III odst. 3 předmětné smlouvy
učiněné žalovanou v dovolání. Odkaz na čl. III. odst. 1
smlouvy o povinnosti kupující (žalobkyně) otevřít ve prospěch
prodávající (žalované) domácí neodvolatelný akreditiv považuje za tvrzení nové
skutečností. Není proto pak opodstatněná námitka dovolatelky, že odvolací soud
nevzal v úvahu a neaplikoval ustanovení § 367 ani § 377 obch. zák.
Nesouhlasí ani s tvrzením žalované, že účastníci využili dispozitivního
ustanovení § 290 obch. zák., neboť účastníci žádnou odchylnou úpravu od tohoto
ustanovení do smlouvy nepojali, naopak tím, že nic odchylného nesjednali, se
režimu uvedeného ustanovení podřídili. Odvolací soud proto nepochybil,
aplikoval-li v dané věci ustanovení § 290 obch. zák. Poukázala na
skutečnost, že banka akreditiv neotevřela, neboť k tomu bylo třeba předložit
kupní smlouvu, jejíž návrh nebo alespoň kvalifikovanou výzvu mohla předložit
jen žalovaná, která znala počet obstaraných akcií.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)]
zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) - účastníkem řízení a řádně zastoupenou advokátkou (§ 241
odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, či jeho část, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé
rozsudek soudu prvního stupně, úprava připouští dovolání pouze ve dvou následně
uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy byl potvrzen rozsudek
(jeho část) soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř.]. Jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. -
je ve druhém případě [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku (jeho části) odvolacího soudu přípustné tehdy, dospěje-
li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní
význam, přičemž zásadní význam rozhodnutí je dovozován zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dané věci není dovolání v části, napadající výrok rozsudku odvolacího soudu,
kterým odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně ohledně zaplacení
částky 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9. 1999 do zaplacení,
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně
rozhodl v dané věci v pořadí prvním rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda dovolání napadající v předchozím odstavci uvedený
potvrzující výrok odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako
otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně
vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně
vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní
pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Žalovaná spatřuje právní otázku zásadního významu v posouzení otázky
nároku na náhradu škody, kdy odpovědnost za škodu plyne z porušení
závazku uzavřít smlouvu, respektive závazku učinit úkon, jenž je nezbytnou
podmínkou pro uzavření smlouvy. Za další otázku zásadního významu považuje
vyřešení otázky, zda v situaci, kdy se účastníci dohodnou na uzavření budoucí
smlouvy, je nezbytnou podmínkou naplnění závazku předložení výzvy a zda
předložení výzvy je nezbytnou podmínkou pro uplatnění sankčních a souvisejících
nároků v situaci, kdy jeden z účastníků je v prodlení s plněním dohodnuté
povinnosti podstatné pro splnění uzavřít smlouvu.
Podle § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé
straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi
vylučujícími odpovědnost.
Podle § 289 odst. 1 obch. zák. smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se zavazuje
jedna nebo obě smluvní strany uzavřít ve stanovené době budoucí smlouvu s
předmětem plnění, jenž je určen alespoň obecným způsobem. V daném případě
odvolací soud vycházeje ze zjištění, že obě smluvní strany se ve smlouvě o
smlouvě budoucí zavázaly do 90 pracovních dnů od platností smlouvy o smlouvě
budoucí uzavřít kupní smlouvu, správně dovodil, že návrh na uzavření kupní
smlouvy mohl dát kterýkoliv z účastníků. Pokud však učinil závěr, že nebylo
prokázáno porušení povinnosti na straně žalobkyně uzavřít kupní smlouvu,
jestliže nemohla předložit návrh smlouvy ani kvalifikovanou výzvu k uzavření
kupní smlouvy, jež by obsahovala údaj o počtu opatřených akcií k prodeji, což
mohl znát pouze žalovaný, který je opatřoval, není jeho závěr správný. Jestliže
ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo v čl. II., bodě A/1 zakotveno, že kupující
(žalobkyně) má zájem o objem 45 000 až 62 000 kusů akcií, nic nebránilo
žalobkyni vyzvat žalovanou k předložení návrhu kupní smlouvy s uvedením počtu
akcií na dolní hranici sjednaného rozpětí, neboť počet akcií na dolní hranici
tohoto rozpětí ve výši 45 000 kusů, jež měla žalovaná minimálně zajistit, byl
vymezen zcela určitě. Jestliže takovou kvalifikovanou výzvu k uzavření smlouvy
žalobkyně žalované nepředložila, porušila povinnost uzavřít kupní smlouvu.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, byla-li napadeným
rozsudkem právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem.
Protože odvolací soud dospěl v dané věci k nesprávnému závěru v posouzení
porušení smluvní povinností žalobkyní, je jeho následující právní závěr ohledně
nároku na náhradu škody nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud se z důvodu svého
primárně nesprávného právního závěru o neexistenci protiprávního úkonu
žalobkyně již nezabýval dalšími předpoklady její odpovědnosti za škodu.
Dovolací důvod, který vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl tedy v této napadené části
směřující proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního
stupně ohledně zaplacení částky 2 427 740 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 25. 9.
1999 do zaplacení, uplatněn důvodně. Protože nebylo možno dospět k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné, Nejvyšší soud České
republiky podle § 243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto
rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu
v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude
odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za
středníkem o. s. ř.).
V části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25.
9. 1999 do zaplacení, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud v posouzení nároku na zaplacení
smluvní pokuty v dané věci nepochybil, uzavřel-li, že jakkoliv je povinnost
zaplatit pokutu s ohledem na § 300 obch. zák. povinností objektivní, je vždy
důsledkem, byť nezaviněného, porušení povinnosti. Jestliže tedy dovolací soud
dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, dovodil-li, že žalobkyně neporušila
smluvní povinnost, pak je nutno konstatovat, že odvolací soud učinil i
nesprávný právní závěr, že žalovaná nemá právo na zaplacení smluvní pokuty.
Vyplynulo-li totiž ze skutkových zjištění, že žalobkyně se jako kupující
zavázala zaplatit žalované (prodávající) smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč
pro případ nesplnění závazku podle smlouvy o smlouvě budoucí - uzavřít kupní
smlouvu, a svůj závazek uzavřít smlouvu porušila, je požadavek žalované na
zaplacení smluvní pokuty oprávněný.
Dovolací důvod, který i v této napadené části rozsudku odvolacího soudu
vycházel z argumentu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., byl rovněž uplatněn důvodně. Protože nebylo
možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, v níž
odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobkyni 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení od 25. 9. 1999
do zaplacení, správné, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 2 o. s.
ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.) zrušil, a věc vrátil tomuto soudu v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).
Protože odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, rozhodne v novém rozhodnutí o věci nejen o náhradě nákladů
odvolacího řízení, ale i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně, a zároveň rozhodne o náhradě nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 30. září 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu