32 Odo 400/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedky
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobkyně I.J.M. K., k. s., zastoupené,
advokátem, proti žalované I. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o
zaplacení 42.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 38 Cm 367/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. března 2002, č.j. 4 Cmo 103/2000-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku,
k rukám jejího zástupce.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil rozsudek ze
dne 6. prosince 1999, č.j. 38 Cm 367/98, kterým Krajský soud v Hradci
Králové uložil žalované zaplatit žalobkyni 12.663,- Kč a náklady řízení ve výši
6.417,60 Kč, a žalobu ohledně zaplacení částky 113.967,- Kč zamítl, tak, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 126.630,- Kč a na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně 12.485,- Kč (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud při posuzování odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního
stupně vyšel z jeho skutkových zjištění a závěrů, které nebyly žádným z
účastníků řízení zpochybňovány, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení
věci. V rámci odvolacího přezkumu svou pozornost zaměřil zejména na žalobkyní
vytýkanou nesprávnou aplikaci ustanovení § 265 obchodního zákoníku.
V posuzované věci se žalobkyně po zpětvzetí žaloby na zaplacení jistiny ve výši
42.000,- Kč domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 126.630,-
Kč vypočítaného za prodlení se zaplacením uvedené jistiny trvající 603 dní.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání účastníků o úrokové sazbě ve
výši 0,5 % za každý den prodlení se splněním peněžitého závazku v uzavřené
smlouvě o dílo je ujednáním zjevně nepřiměřených úroků, přičemž jejichž
nepřiměřenost je dána samotným poměrem výše jistiny 42.000,- Kč a vyúčtovaného
úroku z prodlení ve výši 126.630,- Kč. Podle názoru soudu došlo v
posuzovaném případě při prosazování zájmů žalobkyně k překročení zásad
poctivého obchodního styku, které ve smyslu ustanovení § 265 obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) nepožívá právní ochrany; proto
přiznal žalobkyni jen právo na zaplacení částky ve výši 12.663,- Kč
odpovídající sazbě úroků z prodlení ve výši 0,05 % denně a žalobu ve zbývající
části zamítl.
Odvolací soud označil, s ohledem na délku prodlení 603 dnů, výklad soudu
prvního stupně za zjednodušující, který nelze akceptovat. Podle jeho názoru
nepřiměřenost sankčních úroků, případně šikanózní charakter ujednání o
nich, je zapotřebí posuzovat s ohledem na vznik, průběh a zánik
určitého závazkového vztahu při současném hodnocení chování a postavení
subjektů tohoto vztahu. Proto svou pozornost zaměřil na smlouvu o dílo
uzavřenou mezi účastníky, na základě níž se žalobkyně svého nároku na
zaplacení úroku z prodlení domáhá.
V uvedené smlouvě byla dohodnuta nejen sankce za nesplnění peněžitého dluhu ze
strany objednatele (žalované) ve výši 0,5 % z dlužné částky, což znamená 210,-
Kč za každý den prodlení, ale byla dohodnuta i sankce - smluvní pokuta ve výši
500,- Kč (tedy více než v dvojnásobné výši) za každý den prodlení se splněním
nepeněžitého závazku ze strany zhotovitele (žalobkyně). Ze vzájemnosti sankcí a
jejich výše měla žalovaná podle odvolacího soudu zajištěno splnění svého
požadavku v dohodnutém čase silnější sankcí, takže z tohoto pohledu nemá
smluvený úrok z prodlení charakter tzv. lví klausule, který však není platným
právem ve vztahu podnikatelských subjektů zakázán. Odvolací soud má za to, že
předmětné ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za
každý den prodlení není neplatné podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen
„obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy a že požadavek žalobkyně na úhradu
sjednaného úroku z prodlení nemá charakter zneužívání jejího práva, případně
nepoctivého nebo nemravného výkonu práva, jenž by neměl požívat právní
ochrany.
Odvolací soud vyšel při posuzování předmětného smluvního ujednání ze zásady
řádného a včasného plnění závazků, tedy i včasného placení, jako jedné ze
základních zásad poctivého obchodního styku. Úrok z prodlení má podle něj nejen
sankční, ale i zajišťovací a uhrazovací funkci, přičemž posledně dvě
uvedené funkce chrání postavení subjektu, kterému není plněno včas tím, že mu
skýtá určitou jistotu splnění jeho nároku a náhradu vzniklých ztrát v důsledku
pozdního splnění. Úloha těchto dvou funkcí by byla podle názoru odvolacího
soudu v projednávaném případě neposkytnutím ochrany žalobkyni zmařena. Odvolací
soud přihlédl i k délce prodlení, které trvalo 603 dní, a rovněž k tomu,
že následky prodlení s úhradou peněžitého dluhu byly ze strany
žalované předvídatelné a odvratitelné, a proto i z tohoto důvodu nemůže
žalovaná žádat, aby soud použil v její prospěch ustanovení § 265 obch. zák.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném
rozsahu vyhověl a přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to z důvodu nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka namítla, že úrok z
prodlení ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení přesahuje nejen
zákonem stanovenou nejvýše přípustnou úrokovou míru, určenou podle § 369 odst.
1 a 502 odst. 1 obch. zák., ale rovněž několikrát převyšuje původní jistinu.
Proto je požadavek žalobkyně na jeho zaplacení výkonem práva v rozporu se
zásadami poctivého obchodního styku a ve smyslu § 265 obch. zák. nepožívá
právní ochrany. Pro tento závěr nemůže být podle dovolatelky podstatné, že si
úrok v této výši strany dobrovolně sjednaly, že ve smlouvě existovala jistá
vzájemnost v majetkových sankcích, ani to, že dobu prodlení zavinila
žalovaná dlouhým otálením s platbou. Dovolatelka se ztotožňuje se
závěrem soudu prvního stupně, který přiznal žalobkyni právo na
zaplacení částky, která odpovídá sazbě úroků z prodlení 0,05 % denně.
Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle vyjádření žalobkyně není dovolání žalované důvodné, neboť odvolací soud
dospěl ke správným právním závěrům, na základě nichž žalobkyni právo
na zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši přiznal. Trvá na tom, že jí
uplatňovaný požadavek na úhradu úroku z prodlení nemůže mít charakter
zneužívání jejího práva, ani popřípadě charakter nepoctivého výkonu práva,
který by neměl požívat právní ochrany. Proto navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalované zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této
věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění
občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s.
ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový
stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyloží, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v tomto případě
podrobit dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu, že
požadavek žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5 % z dlužné
částky za každý den prodlení není výkonem práva v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto jí nelze odepřít právní ochranu podle
ustanovení § 265 obch. zák.
Podle § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Podle zjištění odvolacího soudu si účastníci obchodněprávního vztahu
sjednali v článku 8. smlouvy č. 600019 ze dne 26. července 1995 pro případ
pozdní úhrady konečné faktury „sankci“ ve výši 0,5 % za každý den prodlení. V
průběhu řízení nebylo sporným, že účastníci měli v úmyslu sjednat úrok z
prodlení, ve výši odchylné od ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák., z
čehož soudy v řízení vycházely.
Podle § 369 odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) je-li
dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není
smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky
úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba
určená obdobně podle § 502 obch. zák.
Podle § 502 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen od doby poskytnutí peněžních
prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné
výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny,
je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují
banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají
úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník
povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Jak vyplývá ze znění ust. § 369 odst. 1 obch. zák., není v něm obsaženo omezení
spočívající v tom, že by ukládalo účastníkům sjednat si úrok z prodlení v
určité výši. Proto je věcí účastníků, jakou výši úroku z prodlení si sjednají.
I když není smluvní volnost účastníků omezena, je třeba výkon práva
vyplývajícího z takového ujednání posuzovat podle § 265 obch. zák., což v tomto
případě znamená zvážit, zda výkon práva na zaplacení sjednaného úroku z
prodlení není v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a pokud by tomu
tak bylo, odepřít výkonu takovéhoto práva soudní ochranu.
Ustanovení § 265 obch. zák. znamená, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí
překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku
při prosazování svých zájmů, nesmí zneužít práv, která mu podle zákona,
resp. na základě zákona vznikla. Ujednání, ze kterého mu vzešla
práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v
takovém případě uplatněný nárok nepřizná.
Případnou nepřiměřenost výše sjednaných úroků z prodlení, resp. posouzení
jejich sjednání jako jednání, které odporuje zásadám poctivého obchodního
styku, tedy dobrému a poctivému jednání, nelze posuzovat jen podle výše úrokové
sazby samé, ani ji nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a
hodnoty zajišťovaného závazku, jak činí dovolatelka, ale ji třeba ji vyhodnotit
podle výše úroku ve vztahu ke konkrétním okolnostem a podmínkám daného
případu. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní
výše úroku z prodlení vedly a okolnostmi, které je provázely, tak důvody
nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z
prodlení na osobu, vůči které je uplatňován.
Dovolací soud souhlasně s odvolacím soudem konstatuje, že řádné a včasné plnění
závazků, tedy i včasné placení, je jednou ze základních zásad poctivého
obchodního styku. Úrok z prodlení plní nejen sankční, ale i zajišťovací a
uhrazovací funkci, přičemž úloha posledně dvou uvedených funkcí by byla v
posuzovaném případě neposkytnutím ochrany žalobkyni zmařena..
Odvolací soud se zabýval posouzením výše úroku z prodlení sjednaného účastníky
řízení se shora uvedených hledisek zásad poctivého obchodního styku v potřebném
rozsahu a se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu a jeho závěru, že
požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení není v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto jí neodepřel právní ochranu, nelze právní
pochybení vytýkat.
Dovolací soud proto uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání, podle § 243b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.
zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 5.875,- Kč podle § 3 odst. 1, §
10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a z paušální částky 75,- Kč
za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná to, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 13. února 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu