32 Odo 425/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobkyně H. B. s. r. o., proti žalovaným 1) O. B., 2) H. B., o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 9 C 207/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2004 č. j. 8 Co
2984/2003-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2004 č. j. 8
Co 2984/2003-123 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. října 2003 č. j. 9 C
207/2003-101 určil, že prvý žalovaný je vlastníkem nemovitostí : objektu čp. 84
bydlení na pozemkové parcele č. 740/1, pozemkové parcely č. 740/1 zastavěná
plocha a nádvoří o výměře 295 m2, pozemkové parcely č. 745 ostatní plocha,
manipulační plochy o výměře 1478 m2, pozemkové parcely č. 746 zahrada o výměře
3065 m2, pozemkové parcely č. 747 trvalý travní porost o výměře 339 m2 a
pozemkové parcely č. 748 vodní plocha, vodní umělá nádrž o výměře 2651 m2, v
katastrálním území H. Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaným
uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 225 Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku na účet jejího právního zástupce.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně prokázala naléhavý právní zájem na
určení, že prvý žalovaný je vlastníkem nemovitostí popsaných ve výroku
rozsudku, neboť toto určení může mít příznivý dopad na právní postavení
žalobkyně při vymáhání jejích pohledávek, které má za prvým žalovaným, výkonem
rozhodnutí prodejem sporných nemovitostí za situace, kdy v katastru nemovitostí
je jako vlastnice zapsána jiná osoba, na kterou prvý žalovaný nemovitosti
převedl. Při určení, že prvý žalovaný je vlastníkem sporných nemovitostí, soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně má pohledávky za dlužnicí -
společností C. – S., s. r. o., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a první
žalovaný se ručitelským prohlášením zavázal k úhradě těchto pohledávek v
případě, že nebudou uhrazeny dlužníkem. Přes výzvu k plnění však první žalovaný
dobrovolně svůj ručitelský závazek nesplnil a naopak část svého majetku
představující sporné nemovitosti převedl darovací smlouvou ze dne 13. března
2003 na druhou žalovanou. S přihlédnutím k časové souvislosti mezi výzvou
právního předchůdce žalobkyně adresované prvému žalovanému k plnění
ručitelského závazku a bezúplatným převodem části svého majetku na druhou
žalovanou a k výši závazku (asi 18 milionů Kč), k jehož uspokojení se první
žalovaný zavázal ručitelským prohlášením, soud prvého stupně vyhodnotil
uzavření darovací smlouvy ze dne 13. března 2003 jako neplatný právní úkon pro
obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a žalobě
vyhověl.
K odvolání prvého žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 22. ledna 2004 č. j. 8 Co 2984/2003-123 změnil rozsudek soudu prvého stupně
tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Rozhodnutí odůvodnil tím, že neshledává existenci naléhavého
právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. Uzavřel, že žalobkyně v rámci
svých žalobních tvrzení popisuje skutkový stav a důvody absolutní neplatnosti
napadené darovací smlouvy shodně se zákonnými předpoklady pro odporovatelnost
právního úkonu podle § 42a obč. zák., aniž by tvrzenou neplatnost odůvodňovala
dalšími okolnostmi či podmínkami. Tato shodná skutková tvrzení o neplatnosti
napadeného právního úkonu s podmínkami jeho právní neúčinnosti podle § 42a obč.
zák. mají za následek, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na
požadovaném určení. Kromě toho naléhavý právní zájem žalobkyně nelze dovodit i
proto, že tato nedisponuje vykonatelnou pohledávkou vůči prvnímu žalovanému,
čímž je zpochybněna i její hmotná (věcná) aktivní legitimace. V souvislosti s
tím odvolací soud vyslovil názor, že oprávněnost žaloby, kterou žalobkyně
odůvodňuje potřebou dosáhnout zápisu prvního žalovaného jako vlastníka v
katastru nemovitostí pro případ výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, je
založena pouze na předpokladu, že získá vykonatelný titul vůči prvému
žalovanému v souběžně probíhajícím řízení, že první žalovaný uloženou povinnost
dobrovolně nesplní a že se svých práv bude muset domáhat cestou výkonu
rozhodnutí. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že nelze zvýhodňovat žalobkyni
jako věřitelku v případě, kdy se domáhá určení vlastnictví k nemovitostem,
které jsou převáděny darovací smlouvou, oproti věřitelům, kteří uplatňují
odpůrčí žalobu podle § 42a obč. zák. a musí prokazovat existenci vymahatelné
pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) a uplatňovala dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
odůvodnění dovolání žalobkyně namítala nesprávné posouzení existence naléhavého
právního zájmu odvolacím soudem, pokud jeho absenci dovozuje z toho, že
žalobkyně nemá exekuční titul, argumentovala dále tím že odvolací soud zcela
pominul, že právní zástupce žalovaných v řízení před soudem prvého stupně
přiznal, že existuje pohledávka žalobkyně za úpadcem a tato pohledávka byla
přezkoumána i v konkursním řízení. Současně existuje platný ručitelský závazek
prvého žalovaného, jehož existenci do odvolacího řízení první žalovaný
nepopíral. Od října roku 2002, kdy byl poprvé první žalovaný vyzván ke splnění
ručitelského závazku, neuspokojil žalobkyni ani v minimálním rozsahu, naopak
jediný majetek, ze kterého se mohla žalobkyně v podstatné části uspokojit,
převedl (po dalších výzvách k plnění) darovacími smlouvami na druhou žalovanou
a na svou dceru. Z těchto úkonů je zřejmé, že první žalovaný nehodlá žalobkyni
dobrovolně platit a převodem majetku hodlá dosáhnout toho, aby se žalobkyně z
tohoto majetku nemohla uspokojit. Z toho pak vyplývá naléhavý právní zájem
žalobkyně co nejrychleji identifikovat skutečného vlastníka nemovitostí, tedy
prvého žalovaného. Závěr odvolacího soudu o tom, že nelze zvýhodňovat žalobkyni
jako věřitelku v případě, kdy se domáhá určení vlastníka nemovitostí, které
jsou převáděny neplatnou darovací smlouvou oproti žalobci, který žaluje dle §
42a obč. zák. a musí prokázat existenci vymahatelné pohledávky, v souvislosti
s posouzením otázky zda právní zájem na určení není naléhavý, považuje
žalobkyně za zcela nesprávný. Dle přesvědčení žalobkyně, pokud ručitel veškerý
svůj majetek převede na osoby blízké, jde o právní úkony, jimiž obchází
ustanovení zákona o ručení a maří jeho naplnění. Jde proto o právní úkony
neplatné dle ustanovení § 39 obč. zák., proto ani nepřichází v úvahu žaloba dle
ustanovení § 42a obč. zák. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je i důvodné.
Vady řízení, k jejichž existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se
nepodávají. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho
obsahovým vymezením, posoudil správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo
rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom
naléhavý právní zájem.
Určovací žaloba podle uvedeného ustanovení je preventivního charakteru a má
místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či
nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak
v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky
vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím
lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení
budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s
podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že
je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém
určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové,
ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21). V
rozsudku ze dne 15. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 1690/97 Nejvyšší soud zaujal a
odůvodnil závěr, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo
právo je či není, má nejen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o
něž v řízení jde, ale aktivně legitimována je i osoba, jestliže vyhovění žalobě
mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.
V projednávané věci žalobkyně dovozuje naléhavý právní zájem na určení, že
první žalovaný je vlastníkem shora označených nemovitostí, z toho, že takové
soudní rozhodnutí jí umožní vést v budoucnu výkon rozhodnutí prodejem těchto
nemovitostí k úhradě svých pohledávek, jež má za dlužnicí - společnosti C. S.
s. r. o., za jejichž uspokojení první žalovaný ručí.
Vzhledem k preventivnímu charakteru určovací žaloby je existence naléhavého
právního zájmu v projednávané věci spojena se zjištěním, zda je (objektivně)
ohroženo právo žalobkyně (na uspokojení pohledávek, za jejichž úhradu odpovídá
první žalovaný jako ručitel) a jejím prostřednictvím lze docílit právního stavu
pro žalobkyni výhodnějšího. Prokázání naléhavého právního zájmu je ovšem pouze
předpokladem k věcnému projednání žaloby, aniž může jakkoliv ovlivnit konečné
rozhodnutí ve věci.
Neobstojí proto názor odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem na určení, že
první žalovaný je vlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí, není dán proto,
že skutková tvrzení žalobkyně, jimiž odůvodňuje jeho existenci, korespondují s
podmínkami, za nichž lze uplatnit odpůrčí žalobu podle § 42a obč. zák. bez
toho, že by současně posoudil, zda navrhované určení mohlo pozitivně ovlivnit
právní postavení žalobce pro případ vymáhání svých pohledávek v budoucnu.
Současně je třeba vzít v úvahu, že v přezkoumávané věci v případě určovací
žaloby žalobce tvrdí a prokazuje, kromě naléhavého právního zájmu, neplatnost
právních úkonů, jimiž první žalovaný převedl vlastnická práva na třetí osobu.
Pro odpůrčí žalobu je typické, že se jí žalobce domáhá určení [nikoliv však
podle § 80 písm. c) o. s. ř.], že jinak platné právní úkony, pokud vedou ke
zkrácení vymahatelnosti jeho pohledávky, jsou vůči němu neúčinné. Jde tak o dvě
různá řízení s naprosto odlišným skutkovým i právním základem. Stejně tak
skutečnost (na níž rovněž odvolací soud založil své zamítavé rozhodnutí), že
žalobkyně nedisponuje vykonatelnou pohledávkou, nemá pro posouzení otázky
existence naléhavého právního zájmu rozhodující význam. Postačí totiž osvědčit
pohledávku, jejíž uspokojení by mohlo být v případě, že by vlastnické právo
prvního žalovaného nebylo určeno, ohroženo, resp. znemožněno.
S ohledem na výše uvedené závěry je právní posouzení existence naléhavého
právního zájmu odvolacím soudem nesprávné.
Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 243b odst. 2 a 3 věty první o. s. ř.
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.)
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. října 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu