32 Odo 429/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobkyně D. O., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1. J. T. ml.,
zastoupenému, advokátem, a 2. J. T. st., o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 1747/97, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 4. října 2002 č. j. 36 Co 105/2002-62,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2001 č. j. 13 C 1747/97-46
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na prvním žalovaném vydání a
vyklizení jedné poloviny pozemku parc. číslo 1921/5 – zahrada a jedné poloviny
pozemku parc. číslo 1921/12 – louka v kat. území a obci M. a na druhém
žalovaném vydání a vyklizení jedné poloviny domu čp. 20 a jedné poloviny
pozemku parc. číslo 907 – zastavěná plocha v kat. území a obci M., a na obou
žalovaných strpění zápisu do operátu katastru nemovitostí na LV č. 456 a LV č.
869 pro kat. území a obec M. u Katastrálního úřadu v D., a to, že vlastníkem
jedné poloviny shora označených nemovitostí je žalobkyně, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala vrácení daru z důvodu chování prvého
žalovaného porušujícího hrubě dobré mravy, což žalobkyně spatřovala v tom, že
poté, co společně s druhým žalovaným, jejím bývalým manželem, darovali v roce
1991 předmětné nemovitosti prvému žalovanému, svému synu, bylo žalobkyni prvým
žalovaným znemožněno užívání prvého patra domu, které bylo obsahem věcného
břemene zřízeného darovací smlouvou v její prospěch. Tento stav trval
nepřetržitě od října roku 1991. K přistoupení druhého žalovaného do řízení
došlo poté, kdy žalobkyně zjistila, že prvý žalovaný daroval v průběhu soudního
řízení dům se zastavěným pozemkem druhému žalovanému. Soud prvního stupně
odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by
se k ní prvý žalovaný choval způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Z
výpovědí svědků, většinou rodinných příslušníků, zjistil, že se k žalobkyni
choval řádně, nikdy se s ní nehádal, byla to naopak žalobkyně, kdo
znepříjemňoval soužití v rodině. Podle závěru soudu prvního stupně nelze dávat
k tíži prvého žalovaného, že se snažil situaci mezi rodiči po jejich rozvodu a
opuštění nemovitosti žalobkyní urovnat. Vznesenou námitku promlčení posoudil
soud prvního stupně tak, že právo žalobkyně na vydání daru promlčeno nebylo,
neboť nemožnost užívání předmětné nemovitosti žalobkyní trvá dosud.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 4. října 2002 č. j. 36 Co 105/2002-62 rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení navrhla
žalobkyně s ohledem na skutečnost, že první žalovaný dům vyklidil, změnu žaloby
tak, že se nadále domáhala určení vlastnického práva k polovině předmětných
nemovitostí. Odvolací soud tuto změnu žaloby připustil. Odvolací soud se
zaměřil na určení okamžiku, k němuž mělo dojít k obnovení vlastnického práva
žalobkyně. Uzavřel, že pokud dárce uplatní nárok na vrácení daru podle § 630
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), zaniká na základě tohoto jednostranného
právního úkonu závazkový vztah ze zákona a darovací smlouva se ruší ex nunc od
doručení projevu vůle dárce obdarovanému a tímto okamžikem se také obnovuje
vlastnické právo dárce. Písemná forma je podle § 46 ObčZ předepsána pouze pro
dvoustranné právní úkony, nikoliv pro jednostranný právní úkon, kterým je výzva
k vrácení daru. Podle § 101 ObčZ je promlčecí doba tříletá a běží
ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. V dané věci mohlo být právo
žalobkyně na vrácení daru vykonáno poprvé v okamžiku, kdy prvý žalovaný poprvé
neumožnil žalobkyni užívat prvé patro předmětného domu. Žalobkyně tvrdila, že
protiprávní stav trvá nepřetržitě od října 1991; promlčecí lhůtě počala běžet
tímto datem a uplynula posledního dne měsíce října 1994. K datu podání žaloby,
ale i k datu 10. 1. 1997, kdy žalobkyně údajně vyzvala prvního žalovaného k
vrácení daru, byl návrh žalobkyně na vrácení daru již promlčen. Jelikož
žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení, nemohlo být žalobě vyhověno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém
namítla, že právní závěr odvolacího soudu o promlčení jejího práva
na uplatnění nároku na vrácení daru je v rozporu s § 101 ObčZ. Znemožnění
jejího práva výkonu užívání předmětného domu a bránění jeho užívání sice
skutečně započalo v říjnu 1991, avšak tento stav trval nepřetržitě a
trvá dosud. Z hlediska naplnění podmínek § 101 ObčZ bylo tedy postiženo celé
období, kdy žalobkyni bylo bráněno ve výkonu jejího práva, jedná se o
přetrvávající a identický protiprávní stav, který existoval minimálně do dne
podání žaloby. Z toho důvodu nemohlo dojít k promlčení lhůty uplynutím
posledního dne měsíce října 1994, jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Dovolatelka dále poukázala na soudní spor, který vedla o své
právo na umožnění užívání domu, v němž bylo pravomocně
rozhodnuto až dnem 16. 12. 1996, kdy bylo deklarováno, že jí svědčí nárok k
nemovitosti založený předmětnou darovací smlouvou. Dovolatelka navrhla zrušení
rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k novému rozhodnutí
ve věci.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
V dané věci jde o posouzení námitky promlčení práva dárce domáhat se vrácení
daru. Podle § 630 ObčZ se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
K zániku darovacího vztahu dochází, jak správně posoudil odvolací soud, na
základě dvou po sobě následujících skutečností, a to hrubého porušení dobrých
mravů chováním vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního
úkonu dárce adresovaného obdarovanému.
Podle ustálené judikatury, která našla svůj výraz i v komentáři k ustanovení §
630 ObčZ (Občanský zákoník, komentář – 8. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, str.
833) je třeba vycházet z toho, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce
není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného nebo pouhý nevděk, ale takové
chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod. Zákon však nestanoví, že by
závadné chování muselo dosáhnout intenzity trestného činu nebo přestupku.
Otázka, zda chováním obdarovaného byly hrubě porušeny dobré
mravy, je především otázkou skutkovou. Pro správné zodpovězení předmětné
otázky je proto nutné, aby v každém jednotlivém případě bylo hrubé chování
obdarovaného nejen dárcem tvrzeno, ale také prokázáno. Nejvyšší soud je však
vázán skutkovými zjištěními, která učinil na základě provedeného dokazování
odvolací soud a ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. není oprávněn provádět další
dokazování. Odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že na straně prvého
žalovaného došlo k jednání hrubě porušujícím dobré mravy tím, že bránil
žalobkyni užívat předmětnou nemovitost ve sjednaném rozsahu, byl tedy naplněn
zákonný požadavek soustavnosti a dále, že tento protiprávní stav trval
nepřetržitě od října 1991. Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán,
neboť není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými
zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu
mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v řízení před
soudem prvního stupně a před soudem odvolacím, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky
důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Podle § 101 ObčZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí
doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem je
zásadně den, kdy právo bylo možno důvodně vykonat podáním návrhu (žaloby) u
soudu, neboli kdy je actio nata. Není rozhodné, z jakého důvodu – ať
subjektivního, či objektivního – tak oprávněný neučinil (např. proto, že o svém
právu nevěděl, že mu ve vykonání práva bránila určitá překážka, jako nemoc
atd.). Občanský zákoník tedy pro počátek běhu promlčecí doby stanoví, jak výše
uvedeno, den, v judikatuře se pro počátek promlčecí doby hovoří
také o okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Z tohoto
ustanovení jednoznačně vyplývá, že pro počátek běhu promlčecí doby pak nemůže
být rozhodné, zda a jak dlouho trvaly podmínky pro uplatnění práva, neboť
promlčecí doba počala běžet dnem, kdy byly naplněny zákonné podmínky pro
počátek jejího běhu a další trvání těchto podmínek je z hlediska promlčení
nerozhodné. Nelze proto souhlasit s dovolatelkou, že trvání stavu, kdy jí bylo
bráněno v užívání předmětné nemovitosti „minimálně do dne podání žaloby“, mohlo
způsobit posun počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva na vrácení daru na
celou dobu, kdy porušování dobrých mravů trvalo. Promlčecí doba pro uplatnění
nároku na vrácení daru počíná běžet od okamžiku, kdy chování obdarovaného
naplnilo znaky uvedené v § 630 ObčZ. V posuzované věci je proto pro zjištění
počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na vrácení daru rozhodující,
že prvek soustavnosti porušování dobrých mravů byl podle skutkových zjištění
odvolacího soudu zcela nepochybně naplněn dříve, než tři roky před datem 10.
ledna 1997, kdy podle svého tvrzení žalobkyně poprvé uplatnila nárok na vrácení
daru. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku dovolatelky na vrácení daru
proto shledal Nejvyšší soud správným.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil v právním posouzení věci,
napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů po právní stránce zásadní význam; dovolání proto není
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti oběma výrokům
rozsudku odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudy obou
stupňů, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu
účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Přípustnost dovolání proti usnesení
upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá
přípustnost jen proti usnesení ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není
mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřující proti
výrokům rozsudku odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení před soudy
obou stupňů není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním
řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o
nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné
pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšným žalovaným
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.
r.
předseda senátu