32 Odo 429/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce: N. A. D., zast. JUDr. M. S., advokátem proti žalované: O.
a. s. zast. Prof. JUDr. J. D., advokátem o zaplacení částky 4,333.000,- USD s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn 23 Cm 306/97, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005,
čj. 8 Cmo 199/2005 – 285, takto:
I. Dovolání proti výroku I. a) v části, v níž byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97-219 co do částky
USD 868.000,- spolu s úrokem z prodlení ve výši 6 % z této částky od 1. 4. 1997
do zaplacení a proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října
2005, čj. 8 Cmo 199/2005-285, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2005,
čj. 8 Cmo 199/2005-285 ve výroku I. a) v
části, v níž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. září
2003, čj. 23 Cm 306/97-219, ve výroku II., v níž byl žalovaný uznán povinným
žalobci zaplatit USD 3,465.000,- spolu s úrokem z prodlení a v části, v níž byl
žalovaný uznán povinným nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1,848.253,60
Kč, jakož i ve výroku II. o náhradě nákladů dovolacího řízení, a dále rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97-219, ve výroku
II. v části, v níž byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobci částku USD
3,465.000,- s úrokem ve výši 8,5% z této částky od 9. 1. 1999 do zaplacení a
nahradit mu náklady řízení ve výši 1,848.253,60 Kč, se zrušují a v tomto
rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2003, čj. 23 Cm 306/97 – 219, ve
výroku I. řízení zastavil v části 9,5 % úroku z částky 868.000,- USD od 1. 4.
1997 do 25. 5. 1997 a 14,5 % úroku z téže částky od 26.5.1997 do zaplacení;
dále řízení zastavil ohledně 12, 5 % úroku z částky 3,465.000,- USD od 1.1.1997
do zaplacení, a dále v části 21% úroku z částky 3,465.000,- USD od 1.1.1997 do
8.1.1999. Ve výroku II. soud prvního stupně uznal žalovanou povinou zaplatit
žalobci částku 4,333.000,- USD s 11,5% úrokem z prodlení z částky 868.000,- USD
od 1.4.1997 do zaplacení a s úrokem ve výši 8,5% z částky 3,465.000,- USD od
9.1.1999 do zaplacení a nahradit žalobci náklady řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ve výroku I. a) v části, v
níž byla žalovaná uznána povinou zaplatit žalobci částku 868.000,- USD s 11,5%
úrokem z prodlení z této částky od 1.4.1997 do zaplacení a částku 3,465.000,-
USD spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5% z této částky od 9.1.1999 do
zaplacení a náhradu nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co
do částky 868.000,- USD spolu s 6% úrokem z prodlení z této částky od 1.4.1997
do zaplacení a co do částky 3,465.000,- USD spolu s úrokem z prodlení ve výši
6% z této částky od 9.1.1999 do zaplacení a v části, v níž byla žalovaná uznána
povinnou k náhradě nákladů řízení žalobci. Ve výroku I. b) v části, v níž byla
žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 5,5% z
částky 868.000,- USD od 1.4.1997 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 2,5% z
částky 3,465.000,- USD od 9.1.1999 do zaplacení, odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Ve výroku II. odvolací soud
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce se domáhal na žalované žalobou ze
dne 22.9.1997 zaplacení 868.000,- USD s příslušenstvím a v průběhu řízení
žalobu rozšířil o nárok na zaplacení dalších 3,465.000,- USD s příslušenstvím.
Žalobce uvedl, že v období od března 1979 do listopadu 1982 pro právního
předchůdce žalované zprostředkoval obchody a náležela mu proto
zprostředkovatelská provize, přičemž jednání o zaplacení provize byla ukončena
uzavřením dohody ze dne 28. 6. 1995 označené v originále jako G. A. –
gentlemanská dohoda (dále jen „Dohoda“). Soud prvního stupně posoudil právní
vztah mezi účastníky tak, že za použití § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“) a § 7 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dospěl k závěru, že je dána jeho pravomoc
ve věci rozhodnout. S poukazem na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. května
2001, čj. 3 Cmo 43/2000 – 91, které předchozí rozsudek soudu prvního stupně
zrušilo, pak aplikoval zákon č. 101/1963 Sb., o právních vztazích v
mezinárodním obchodním styku, zákoník mezinárodního obchodu (dále jen „ZMO“)
spolu s ustanovením § 763 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Soud
prvního stupně vyšel ze závěru, že právní vztah mezi žalobcem a právním
předchůdcem žalované, který vznikl v roce 1979-1982, a předmětnou Dohodu je
třeba posuzovat s ohledem na její obsah jako dohodu o narovnání ve smyslu § 259
ZMO (za použití ustanovení § 2 ZMO a § 763 obchodního zákoníku). Soud prvního
stupně na základě provedeného dokazovaní vzal za prokázanou existenci Dohody,
její obsah i vůli účastníků uzavřít tuto smlouvu v daném obsahovém znění,
narovnat předchozí obchody, uhradit žalobci částky z Dohody vyplývající,
současně jej neztratit jako obchodního partnera a zainteresovat jej na dalších
obchodech. Soud prvního stupně dále vyložil obsah bodu 3 b) Dohody tak, že
ačkoli odkazuje na dodatek, který má být teprve uzavřen a k další dohodě mezi
účastníky nedošlo, považoval soud Dohodu za platnou i v této části, jako
neurčitou posoudil pouze splatnost této části závazku. Jelikož splatnost
závazku nebyla dohodnuta, aplikoval soud k posouzení splatnosti ust. § 225 a §
228 ZMO.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v řízení před
soudem prvního stupně bylo prokázáno uzavření dohody mezi účastníky, a to
výpověďmi žalobce i slyšených svědků. Odvolací soud poté, kdy opakoval
dokazování předmětnou Dohodou, dospěl k závěru, že obsah dohody je třeba
posoudit podle § 259 ZMO, protože v záhlaví Dohody projevily strany úmysl
„smírně vyrovnat vzájemné záležitosti“ a že Dohoda nahrazuje všechny předchozí
ústní a písemné dohody o provizi, učiněné mezi oběma stranami. Odvolací soud
posoudil část Dohody obsahující závazek uhradit částku 868.000,- USD jako
určitou a srozumitelnou, v části bodu 3 písm. b) posoudil dohodu shodně se
soudem prvního stupně jako neplatnou co do určení doby splatnosti. Odvolací
soud usoudil, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o narovnání podle § 259
ZMO. K námitce promlčení žalované odvolací soud uzavřel, že není důvodná.
Odvolací soud přezkoumal závěry soudu prvního stupně ohledně vymáhaného
příslušenství žalovaných částek a za aplikace ustanovení § 231 ZMO rozsudek
soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství pohledávky změnil.
Žalovaná podala proti rozhodnutí odvolacího soudu a to do výroků I. a) a II.
včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a jako důvod uplatňuje, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy
že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaná namítá
nedostatek pasivní věcné legitimace a zpochybňuje pravomoc českých soudů
rozhodovat o věci, přičemž soudy obou stupňů se podle dovolatelky s těmito
otázkami dostatečně nevypořádaly. Dále dovolatelka napadá pravost a
věrohodnost předmětné Dohody, a namítá že posouzení obsahu a právního
charakteru Dohody je zásadní právní otázkou v daném řízení. Dovolatelka
nesouhlasí s právním hodnocením obsahu Dohody odvolacím soudem, když podle
dovolatelky nevychází ze samotného obsahu Dohody, ale dovozuje její obsah z
tvrzení žalobce a svědků a po obsahové stránce neodpovídá požadavkům na obsah
narovnání ve smyslu § 259 ZMO. Dovolatelka dále napadá právní posouzení otázky,
zda Dohoda uzavřená mezi účastníky nahrazovala existující závazek. Namítá
neprokázání právního důvodu žaloby ze strany žalobce s poukazem na ustanovení §
107 ZMO. K otázce části provize podle bodu 3 písm. b) Dohody dovolatelka
namítá, že toto ujednání je neplatné pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost ve
smyslu § 26 ZMO. Požadavek žalobce na zaplacení příslušenství má za
neprokázaný. Dovolatelka má za nesprávné hodnocení důkazů soudy obou stupňů a
rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybňuje přípustnost dovolání a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností
dovolání, neboť podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je v napadenému výroku
I. a) rozsudkem potvrzujícím.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku ve věci samé může být
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Soud prvního stupně sice rozhodoval o věci opakovaně, poté
co byl jeho dřívější rozsudek, č. j. 23 Cm 306/97 – 56, zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 9. května 2001, čj. 3 Cmo 43/2000 – 91, nicméně soud
prvního stupně rozhodl v novém rozsudku stejně. Nelze proto dovodit přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání
je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v
oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Zásadní právní význam Nejvyšší soud shledává v právním posouzení bodu 3. b)
Dohody (tzv. Džentlmenská dohoda ze dne 28. června 1995), podle něhož „částka
USD 3,465.000,- bude zaplacena na základě nové činnosti /kontraktů, které budou
uzavřeny mezi O. L. a zahraničními organizacemi nebo společnostmi za přímé
asistence Druhé strany a po obdržení zaplacení smluvní ceny První stranou. Obě
strany se dohodly na podepsání Dodatku k Dohodě/ Dohodám v tom smyslu, kde
budou dohodnuty detailní podmínky (jako částka, platební kalendář atd.) pro
každý konkrétní případ. Obě strany upraví vyrovnávání provize podle tohoto
odstavce a to jednou za rok …“
Citované ujednání ohledně částky USD 3,465.000,- se jeví jako přinejmenším z
části neurčité, neboť tato částka by měla být zaplacena na základě nových
kontraktů, přičemž není zřejmé jakých a jak by tato částka měla být placena a
podle ní vyrovnávána provize. Předmětné smluvní ujednání bude proto nutno
podrobit zkoumání, zda a v jakém rozsahu je částečně neplatné, popř. zda je
neplatné celé toto smluvní ujednání ve smyslu ustanovení § 29 ZMO. Tuto část
dohody posoudil odvolací soud z hlediska určitosti a platnosti jen co do doby
splatnosti a nezabýval se otázkou částečné či úplné neplatnosti celého tohoto
smluvního ujednání resp. celé této části Dohody, shora citované, a jeho právní
posouzení je tudíž v rozporu s hmotným právem.
Neúplné a tak i nesprávné právní posouzení současně naplňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolání je proto též důvodné.
Pokud jde o námitku dovolatelky o nedostatku pravomoci českých soudů rozhodovat
o této věci, jde ve skutečnosti o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Je-li dovolání přípustné (a tak tomu v
tomto případě je), přihlédne dovolací soud k takové vadě z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.). V daném případě však soudy obou stupňů
správně aplikovaly ustanovení § 10 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 11 a § 37
odst. 1 ZMPS s tím, že pravomoc českých soudů je v tomto případě dána. S tímto
závěrem se dovolací soud ztotožňuje a proto vadu řízení ve smyslu shora cit.
ustanovení neshledal.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je napadán i ve výroku II., dovolání směřuje
proti té části napadeného rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. se podává, že rozhodnutí o nákladech řízení
má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze
takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo
původní rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze
dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Proti výroku o nákladech řízení není tudíž dovolání přípustné a dovolací soud v
tomto směru dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř.).
Ve věci samé, v souladu s výše uvedeným, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu v dotčené části, týkající se částky USD 3,465.000,- s
příslušenstvím (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a poněvadž
důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Ve zbývající části ve věci samé týkající se částky USD 868.000,- musel Nejvyšší
soud dovolání jako nepřípustné odmítnout, neboť v této části zásadní právní
význam neshledal (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 28. listopadu 2007
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu