32 Odo 432/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobkyně T. S. Z. a.s., proti žalované Mgr. I. V., podnikatelce, o
zaplacení částky 126 920,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn.
40 C 144/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 11. října 2004, č.j. 57 Co 383/2004-147, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. října 2004, č.j. 57 Co
383/2004-147, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 7. dubna 2003,
č.j. 40 C 144/97-117, ve znění usnesení ze dne 26. září 2003, č.j. 40 C
144/97-135, v bodech I. a III. výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Karviné ze dne 7. dubna 2003, č.j. 40 C 144/97-117, ve znění
usnesení ze dne 26. září 2003, č.j. 40 C 144/97-135, v odvoláním napadených
bodech I. a III. výroku, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 126
920,- Kč a bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z
účastníků (I. výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně podanou žalobou domáhala žalované částky jako
bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované plněním žalobkyně (opravou
autobusu) za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k uzavření smlouvy o provedení
oprav na autobuse žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Podle shodného závěru soudů obou
stupňů žalobkyně vznik bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského
zákoníku – dále též jen „obč. zák.“) na straně žalované neprokázala. Vycházely
přitom ze zjištění, že v řízení nebyla mezi účastníky prokázána existence
závazkového vztahu (smlouvy o dílo, ani jiné dohody ve smyslu § 269 odst. 2
obchodního zákoníku – dále též jen „obch. zák.“). Žalobkyně provedla opravu
autobusu na základě objednávky E. V. (manžela žalované), který měl předmětný
autobus, jehož je žalovaná vlastnicí, v nájmu na základě nájemní smlouvy,
přičemž skutečný rozsah dohodnutých ani provedených prací nebyl v řízení ani
znalecky zjištěn. Žalobkyně tedy podle odvolacího soudu plnila na základě
konkrétního právního důvodu a vztahu, který vznikl mezi ní a osobou odlišnou od
žalované (v rozsudku nesprávně uvedeno žalobkyně), mezi účastníky nedošlo k
právnímu úkonu, který by byl shledán neplatným, který by odpadl, přičemž nelze
učinit ani závěr o tom, že by za žalovanou bylo plněno to, co po právu měla
plnit sama. Žalovanou v řízení uplatněný protinávrh, jehož předmětem učinila z
celkově tvrzené jí vzniklé škody ve výši 413 280,- Kč pouze částku ve výši 233
280,- Kč s tím, že zbývající částku ve výši 126 920,- Kč započetla proti
žalobnímu nároku žalobkyně ve stejné výši, odvolací soud neposoudil jako
žalobkyní prezentované uznání dluhu žalovanou, jelikož tento její úkon
náležitosti uznání dluhu podle § 558 obč. zák. nesplňuje; nejde totiž o
jednostranný písemný právní úkon adresovaný věřiteli (žalobkyni), který by
obsahoval jak příslib dluhu zaplatit, tak i zákonem požadované uvedení důvodu
dluhu a jeho výše. Za stavu, kdy úkon žalované (v rozsudku nesprávně uvedeno
žalobkyně) neobsahuje výslovné uznání dluhu ani co do základu, ani co do jeho
výše, nelze ho podle odvolacího soudu kvalifikovat ani jako uznání podle §
153a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Za této procesní
situace proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost
opírá o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé, z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že plnila na základě
konkrétního důvodu a vztahu vzniklého mezi ní a manželem žalované. V této
souvislosti tvrdí, že pokud jednala s E. V., pak jmenovaný nikdy nejednal sám
za sebe, ale vždy jménem žalované. Již z tohoto faktu dovolatelka dovozuje, že
nemohla plnit na základě konkrétního právního důvodu a vztahu jiné osobě než
žalované, protože s jinou osobou, než se žalovanou, nejednala.
Pochybení se podle dovolatelky dopustil odvolací soud i nedodržením
ustanovení § 118a o. s. ř. za situace, kdy, maje na věc jiný právní názor než
žalobkyně, ji na tuto skutečnost neupozornil a případně ji nevyzval k doplnění
skutkových tvrzení.
Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu i nesprávné právní posouzení
žalovanou v řízení uplatněného vzájemného návrhu. Zastává názor, že žalovaná
tímto úkonem, který písemnou formu má, pohledávku žalobkyně uznala.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela
ztotožnila, dovolání označila za neopodstatněné a navrhla jeho zamítnutí.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §
237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že na straně žalované
nenastal žádný z důvodů bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 a § 454 obč.
zák.), jelikož žalobkyně plnila (provedla opravu autobusu) na základě
konkrétního právního důvodu a vztahu vzniklého mezi ní a osobou odlišnou od
žalované, je v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu
druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka po obsahové stránce
namítala, že řízení jednou z těchto vad v důsledku nedodržení ustanovení § 118a
o. s. ř. odvolacím soudem trpí.
Uvedená námitka dovolatelky je neopodstatněná. Z obsahu spisu, zejména ze
žaloby (č.l. 1 spisu) a z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, je zcela
nepochybné, že odvolací soud posuzoval žalobou uplatněný nárok podle téhož
právního titulu, jak ho žalobkyně uplatnila v žalobě, tj. z titulu bezdůvodného
obohacení. Neposuzoval-li odvolací soud věc podle jiného ustanovení
vyžadujícího doplnění rozhodných skutečností, pak ustanovení § 118a odst. 2 o.
s. ř., podle něhož má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní
stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka,
aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, přičemž přitom
postupuje obdobně podle odstavce 1 téhož ustanovení, se v souzené věci
neuplatní.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.), znamená v souzené věci
podrobit dovolacímu přezkumu zejména právní závěr odvolacího soudu o vzniku
závazkového vztahu mezi žalobkyní a manželem žalované, v jehož návaznosti
odvolací soud posoudil, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného obohacení není
dán.
Namítat nelze zcela nic proti úvaze odvolacího soudu, že k získání bezdůvodného
obohacení může dojít pouze naplněním některé ze skutkových podstat uvedených
v § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák., které jsou vyjmenovány v odůvodnění
rozhodnutí. Správná je obecně vzato i další jeho úvaha o tom, že plní-li
dlužník na základě právního důvodu, nemůže v takovém rozsahu dojít k
bezdůvodnému obohacení.
Neúplné a tudíž i nesprávné je však právní posouzení odvolacího soudu v otázce
existence právního důvodu pro plnění poskytnutého v rozsahu žalované částky
žalobkyní. Dospěje-li soud k závěru, že žalobní nárok z titulu bezdůvodného
obohacení není v souzené věci dán, protože plnění bylo poskytnuto z právního
důvodu, je zcela nepostačující takový důvod pouze konstatovat, jak učinil
odvolací soud, nýbrž je nutné současně takový právní důvod vymezit a právně
posoudit. Z povahy věci je v souzené věci nepochybné, že takovým důvodem k
plnění mohla být pouze smlouva. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění, že právní
vztah vznikl mezi žalobkyní a E. V. (manželem žalované), nevymezil a právně
blíže opomenul posoudit, jaká smlouva (smluvní typ) tento vztah založila.
Nezabýval se tím, které úkony kterého účastníka (žalobkyně a E. V.) vedly ke
vzniku smlouvy, ani jakým postupem, v jaké formě a s jakým obsahem smlouva
vznikla (srov. § 43a násl. obč. zák.), o jaký smluvní typ se jednalo a v
případě úkonů činěných E. V. nezkoumal, zda jednal svým jménem nebo jménem
žalované.
Bez posouzení výše uvedených otázek je závěr odvolacího soudu o existenci
právního důvodu pro poskytnuté plnění předčasný, právní posouzení věci je
neúplné a tudíž nesprávné.
Důvodnou neshledal dovolací soud další námitku dovolatelky, pokud poukazovala
na pochybení odvolacího soudu při posouzení protinávrhu žalované ve výši 233
280,- Kč jako úkonu, kterým ze strany žalované k uznání dluhu podle §
558 obč. zák., ani podle § 153a o. s. ř. nedošlo. Dovolatelka pomíjí, že
vzájemný návrh (§ 97 o. s. ř.) včetně kompenzační námitky žalovaného, jímž
proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení (§ 98 o. s. ř.), samy o
sobě nejsou hmotněprávním uznáním nároku (§ 558 obč. zák., § 323 obchodního
zákoníku), ani procesněprávním uznáním (§ 153a o. s. ř.), ledaže by takové
úkony (se všemi zákonnými náležitostmi) navíc v sobě zahrnovaly. V souzené věci
tomu však tak nebylo; odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konkrétně popsal,
pro absenci kterých zákonných náležitostí nelze předmětný úkon žalované
kvalifikovat jako uznání dluhu podle § 558 obč. zák. i jako uznání podle §
153a o. s. ř. S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje.
Zamítl-li odvolací soud žalobu na základě nesprávné úvahy, že se žalovaná na
úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť žalobkyně plnila na základě
konkrétního právního důvodu a vztahu, který vznikl mezi ní a osobou odlišnou od
žalované, aniž však současně takový právní důvod vymezil a právně posoudil,
nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
[§ 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.] byl v souzené věci naplněn. Nejvyšší
soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část
věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i je v odvoláním napadené části a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu