32 Odo 442/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a
JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce V. S., zastoupeného, advokátem,
proti žalované Č. P., a.s., č. h. Č., zastoupené , advokátem, o 300 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.
zn. 6 C 115/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. ledna 2003 č. j. 24 Co 705/2002-259, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 18 075 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám,
advokáta.
Poté, co Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 30. října 2000 č. j. 29 Cdo 2249/99-84 zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 8. června 1999 č. j. 22 Co 166/99-68 a rozsudek Okresního soudu
v Pardubicích ze dne 18. ledna 1999 č. j. 6 C 115/98-53 a věc vrátil
Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení, Okresní soud v
Pardubicích rozsudkem ze dne 3. září 2002, č. j. 6 C 115/98–237 (poté, co jeho
předchozí rozsudek ze dne 11. prosince 2001, č. j. 6 C 115/98–195, kterým
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s 18 % úrokem z
prodlení od 28. 5. 1998 do zaplacení a náklady řízení, byl zrušen
usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. dubna 2002
č. j. 24 Co 207/2002–211), žalobu na zaplacení 300 000 Kč s úroky z prodlení
zamítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Okresní soud se v dalším řízení řídil
právním názorem Nejvyššího soudu České republiky, podle něhož se pro případ, že
pojistitel (v daném případě žalovaná) dozví o důvodech uvedených v § 793 obč. zák. až po pojistné události, aplikuje ustanovení § 802 odst. 2 obč. zák. (odmítnutí plnění z pojistné smlouvy); z povahy závazku pojištění pro případ
smrti vyplývá, že nastala-li pojistná událost, nemůže pojistitel již od smlouvy
odstoupit, může pouze ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák. odmítnout plnění osobě
(v daném případě žalobci), které pojistnou událostí vzniklo právo na plnění ve
smyslu § 817 obč. zák. Soud vyšel ze skutkových zjištění, že pojištěná
nepravdivě odpověděla na položené dotazy pojistitele (žalované) ohledně svého
zdravotního stavu (zamlčení závažného renálního onemocnění, poruchy ledvin a
stavu pracovní neschopnosti) a že žalovaná se o této skutečnosti dozvěděla až
po pojistné události a při pravdivém zodpovězení dotazů ohledně zdravotního
stavu a pracovní neschopnosti zájemkyně o pojištění by pojistnou smlouvu
pro případ smrti nebo dožití s pojištěnou dne 15. 7. 1997 neuzavřela, a dále ze
zjištění, že skutečnost, kterou žalovaná nemohla pro vědomě nepravdivé
a neúplné odpovědi pojištěné zjistit, byla pro uzavření pojistné smlouvy pro
případ smrti nebo dožití nejen podstatná, ale byla zároveň příčinou
pojistné události – smrti pojištěné L. T., když pojištěná zemřela v důsledku
komplikací léčby z její základní choroby – poruchy ledvin. O
skutečnostech, které zakládaly právo na odmítnutí plnění, se žalovaná dozvěděla
ze zprávy ošetřujícího lékaře L. T. MUDr. M. S. ze dne 19. 1. 1998,
doručené ji 23. 1. 1998. Okresní soud vázán závazným právním názorem
krajského soudu z předešlého řízení učinil závěr, že odmítnutí plnění z
pojistné smlouvy po pojistné události předpokládá vědomost pojistitele o
skutečnostech odůvodňujících odmítnutí plnění a že tímto okamžikem je oprávněn
pojistitel odmítnutí plnění poprvé uplatnit, přičemž zároveň začíná běžet
promlčecí doba pro uplatnění tohoto práva. Soud neakceptoval názor žalobce, že
právo odmítnout plnění vzniká pojistiteli již v okamžiku, kdy se dozví o
pojistné události, v daném případě 15. 12.
1997 - v den, kdy se žalovaná
dozvěděla o úmrtí pojištěné (14. 9. 1997). Soud uzavřel, že byly splněny
podmínky pro postup žalované podle § 802 odst. 2 obč. zák., a
protože se žalovaná o skutečnostech uvedených v § 802 odst. 2 obč. zák. dozvěděla až 23. 1. 1998, odmítla plnění včas, učinila-li tak
dopisem ze dne 23. 11. 2000 doručeným právnímu zástupci žalobce dne 15. 1. 2001. Protože odmítnutím plnění pojištění zaniklo, návrh žalobce na zaplacení
žalované částky soud prvního stupně jako nedůvodný zamítl.
ve výroku o věci samé a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se jak se
skutkovými závěry, tak s právními závěry soudu prvního stupně, a uzavřel, že
žalovaná jednostranný hmotněprávní úkon spočívající v odmítnutí pojistného
plnění vůči žalobci učinila v předepsané písemné formě (§ 791 odst. 1 obč.
zák.), důvodně (ve smyslu § 802 odst. 2 obč. zák.) a včas, když o skutečnostech
zakládajících právo odmítnout plnění se dozvěděla dne 23. 1. 1998, kdy jí byla
doručena zpráva ošetřujícího lékaře L. T. MUDr. M. S. ze dne 19. 1. 1998, tudíž
od 23. 1. 1998 počala běžet žalované tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva
odmítnout pojistné plnění, a uplatnila-li žalovaná toto své právo u soudu při
soudním roku 28. 11. 2000, její právo na odmítnutí pojistného plnění se
nepromlčelo. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního
stupně, že odmítnutím pojistného plnění pojištění zaniklo, a proto
nárok uplatněný žalobcem není důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil
nesprávným právním posouzením věci, zejména v posouzení otázky počátku běhu
promlčecí doby u práva na odmítnutí pojistného plnění. Poukazuje, že poškozená
zemřela 14. 9. 1997, tento den je dnem vzniku pojistné události a
objektivní tříletá promlčecí doba pro uplatnění práva na odmítnutí
pojistného plnění počala běžet dnem, kdy se žalovaná dozvěděla o této pojistné
události, což bylo dne 15. 12. 1997. Žalovaná mohla proto odmítnout plnění
jen do 15. 12. 2000. Učinila-li tak až dnem 15. 1. 2001, bylo
toto její právo již promlčeno. Nesouhlasí s oběma soudy, že počátek promlčecí
doby začíná dnem, kdy se žalovaná dozvěděla o důvodech ve smyslu § 802 odst. 2
obč. zák. rozhodných pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění, neboť běh
promlčecí doby počíná vždy ode dne, kdy objektivně mohlo být toto právo
uplatněno, přičemž jediným objektivním počátkem lhůty je den, kdy se
žalovaná dozvěděla o pojistné události – smrti pojištěné. Namítá, že počátek
běhu promlčecí doby pro odmítnutí plnění z pojistné smlouvy nemůže být vázán na
subjektivní - nijak konkrétně ohraničenou - dobu, v níže si pojistitel
(žalovaná) může zjišťovat skutečnosti rozhodné pro případné odmítnutí plnění z
pojistné smlouvy. Navrhl, aby rozsudky soudů prvního stupně i odvolacího byly
zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolaní žalobce, zejména k jeho námitkám k právnímu
posouzení počátku běhu promlčecí doby, poukazuje na § 797 odst. 2 obč. zák.,
podle něhož pojistnou událostí je skutečnost, se kterou je spojen vznik
povinnosti pojistitele plnit, tedy poskytnout pojistné plnění, zatímco den, kdy
se žalovaná dozvěděla o úmrtí pojištěné, který žalobce považuje za počátek běhu
promlčecí doby pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění, je pouze dnem
tzv. škodné události. Pojistitel musí nejprve z provedeného šetření ve
smyslu § 797 obč. zák. zjistit, zda se jedná o pojistnou událost a následně
posuzovat, zda je dán předpoklad pro pojistné plnění či nikoliv. Žalovaná je
přesvědčena, že počátek běhu promlčecí doby pro odmítnutí pojistného plnění je
dán vědomostí pojistitele po pojistné události o skutečnostech uvedených v §
802 odst. 2 obč. zák., proto posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby v
dané věci považuje za správné. Námitku žalobce, že zjišťování skutečností ve
smyslu § 802 odst. 2 obč. zák. nemůže záviset na subjektivní míře snahy
pojistitele opatřit si potřebné informace, vyvrací žalovaná poukazem na § 797
odst. 3 obč. zák., podle něhož musí být šetření ke zjištění rozsahu povinnosti
plnění pojistitelem provedeno bez zbytečného odkladu. Není proto důvodné
tvrzení žalobce, že doba šetření může být pojistitelem bez omezení protahována.
Skončení šetření v dané věci dne 23. 1. 1998 ode dne zjištění úmrtí pojištěné
(15. 12. 1997) splňuje předpoklady ustanovení § 797 odst. 3 obč. zák. –
provedení šetření bez zbytečného odkladu. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání,
neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Zároveň připomněla
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 1. 2003 o změně obchodního
názvu žalované na Č. P., a.s., č. h. Č.
Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 občanského soudní řádu - dále
jen „o. s. ř.“), neboť bylo podáno proti pravomocnému výroku rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání splňuje formální i obsahové znaky
předepsané ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř., bylo podáno včas, osobou
oprávněnou (žalobcem), řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst.
1 o. s. ř.) a vychází z dovolacího důvodů uvedeného v § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s . ř. a dospěl k závěru, že
dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav,
tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než
který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní
předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky
obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval
vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V dané věci odvolací soud aplikoval ustanovení §§ 100, 101 a 802 odst. 2 obč.
zák.
Podle § 802 odst. 2 obč. zák. dozví-li se pojistitel až po pojistné události,
že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné
odpovědi nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření pojistné
smlouvy byla podstatná, je oprávněn plnění z pojistné smlouvy odmítnout;
odmítnutím plnění pojištění zanikne.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době
v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110).
Podle § 101 obč. zák. je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo
být vykonáno poprvé.
Odvolací soud správně uzavřel, že z hypotézy právní normy § 802 odst. 2 obč.
zák., upravující právo pojistitele odmítnout pojistné plnění, vyplývá, že
předpokladem důvodného uplatnění uvedeného práva je okolnost, že pojistitel se
dozvěděl o určitých zákonem předvídaných skutečnostech poté, co již nastala
pojistná událost. Je-li tedy vznik práva odmítnout pojistné plnění podmiňován
okolností, že se pojistitel po pojistné události dozví o určitých
okolnostech, pak uvedené právo může být objektivně posuzováno a vykonáno
nejdříve - poprvé - až dnem, kdy se pojistitel dozví o skutečnostech toto právo
zakládajících. Odvolací soud na podporu svého závěru správně uvedl, že pokud by
se pojistitel o skutečnostech odůvodňujících odmítnutí pojistného
plnění vůbec nedozvěděl, oprávnění odmítnout plnění by vůbec nevzniklo.
Jestliže by běh promlčecí doby pro uplatnění práva odmítnout pojistné plnění
měl začít běžet už ode dne následujícího, kdy se pojistitel dozvěděl o úmrtí
pojištěné, jak se domnívá dovolatel, pak by promlčecí doba k uplatnění práva
počala běžet ještě přede dnem, kdy toto právo (na odmítnutí pojistného plnění)
vůbec vzniklo. Samotná vědomost o úmrtí pojištěnce nesplňuje předpoklady pro
uplatnění práva na odmítnutí pojistného plnění požadované ustanovením § 802
odst. 2 obč. zák. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout nesprávné právní
posouzení, jestliže ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právo
odmítnout pojistné plnění se promlčuje v tříleté promlčecí době, která počne
běžet dnem, kdy se pojistitel po pojistné události dozví, že její příčinou je
skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi zájemce o
pojištění (poté pojištěného) nemohl zjistit při sjednávání pojištění a která
pro uzavření pojistné smlouvy byla podstatná.
Tvrdí-li dovolatel, že promlčecí doba pro uplatnění práva žalované na odmítnutí
pojistného plnění uplynula nejpozději dnem 15. 12. 2000, pak je třeba
konstatovat, že žalovaná uplatnila uvedené právo ještě před 15.
12. 2000. Ze soudního spisu (č. l. 121) vyplývá, že žalovaná dopisem ze dne 23.
11. 2000 učinila jednostranný právní úkon vůči žalobci - odmítnutí plnění z
pojistné smlouvy uzavřené dne 15. 7. 1997 s L. T. pro případ smrti nebo
dožití. Žalobce si tento dopis v úložní době na poště nevyzvedl a
dne 13. 12. 2000 byl vrácen žalované (v té době pod názvem I. P., a. s.).
Podle § 45 odst. 1 obč. zák. působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od
okamžiku, kdy jí dojde. Z povahy adresovaných právních úkonů vyplývá, že ke své
perfekci (vzniku) vyžadují, aby byly seznatelné těmi osobami, kterým
jsou určeny (uplatňuje se tzv. teorie dojití). Nedošel-li projev vůle
jednajícího do sféry adresáta, právní úkon není perfektní. Projev vůle dojde
adresátovi, jakmile se dostane do sféry jeho dispozice, tzn. v okamžiku, kdy
adresát nabude objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Dojití
projevu vůle do sféry adresáta dovršuje proces vzniku jednostranného právního
úkonu. Z použití teorie dojití vyplývá i závěr, že od okamžiku dojití projevu
vůle do sféry adresáta je právní úkon pro jednající subjekt závazný
a nelze jej jednostranně odvolat. Není přitom nezbytné, aby se
adresát seznámil s obsahem právního úkonu, dostačuje, že měl objektivně možnost
seznat jeho obsah (srov. Občanský zákoník – komentář, Jehlička, Švestka,
Škárová a kol., 8. vydání r. 2003, C.H.Beck Praha, str. 232). Jestliže
v posuzované věci byla zásilka s odmítnutím pojistného plnění
adresovaná žalobci do místa bydliště uložena na poště a žalobce
byl o uložení uvědoměn oznámením, právní účinky odmítnutí pojistného plnění
nastaly vhozením oznámení o uložení zásilky do poštovní schránky žalobce, což
bylo před 15. 12. 2000, když žalobcem nevyzvednutá zásilka se vrátila
žalované dne 13. 12. 2000.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nebylo
zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen takovými vadami
a uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, proto Nejvyšší soud České republiky,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalobce podle § 243b
odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího
řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení,
které sestávají z odměny advokáta (účelně vynaloženým nákladem byl shledán
sepis vyjádření k dovolání při předmětu řízení 300 000 Kč) ve výši
18 000 Kč /část dvanáctá hlava první bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 3 odst. 1,
§ 10 odst. 3, § 16, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální
částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb.). Ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. soud uložil žalobci, aby
náhradu nákladů řízení v celkové výši 18 075 Kč zaplatil žalované k
rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně 15. ledna 2004
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu