32 Odo 444/2003

32 Odo 444/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobců a) a. m. P. T. a b) PaeDr. M. T., obou

zastoupených, advokátkou, proti žalovaným 1. E. B. a 2. Z. B., oběma

zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 73 920

Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu

v České Lípě pod sp. zn. 6 C 2074/2001, o dovolání

žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci

ze dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze

dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63,

pokud jím byl výrokem pod bodem II změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že

žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 59 420 Kč

s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, a pokud jím bylo ve výroku

pod bodem IV rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího, se

zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně

zjistil, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 5. 1995 kupní smlouvu o prodeji

nemovitostí za sjednanou kupní cenu 1 000 000 Kč, v níž se žalovaní jako

kupující zavázali zaplatit daň z převodu nemovitostí. Předmětnou daň ve výši 65

362 Kč (2x 32 681 Kč) však zaplatili dne 4. 6. 1999 žalobci, a

to na základě platebního výměru Finančního úřadu v D. ze 7. 12. 1998. Žalobci

dále uhradili finančnímu úřadu částku 8 558 Kč jako penále za pozdní úhradu

daně. V roce 1998 a poté dopisem z 16. 6. 1999 vyzvali žalobci žalované k

úhradě daně, žalovaní však platbu odmítli. Soud prvního stupně konstatoval, že

podle zákona měli daň z převodu nemovitosti zaplatit žalobci jako prodávající

a pokud v kupní smlouvě nebylo dohodnuto komu a v jaké výši má být

plněno a nebyla sjednána lhůta k placení, jedná se o neurčitý a

nesrozumitelný právní úkon, který je ve smyslu § 37 odst.

2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) neplatný. Námitku promlčení vznesenou

žalovanými shledal soud prvního stupně jako důvodnou. Pokud vznikla žalobcům v

důsledku neplatného právního úkonu škoda, popř. bezdůvodné obohacení, jsou oba

nároky promlčeny. Subjektivní dvouletá promlčecí doba začala běžet 5. 6. 1999

ohledně zaplacení daně a 9. 9. 1999 ohledně zaplacení penále a ke dni podání

žaloby 29. 10. 2001 již uplynula. U penále ve výši 8 558 Kč navíc

nejde ani o škodu, která by vznikla v souvislosti s jednáním žalovaných, neboť

v prodlení s placením daně finančnímu úřadu byli žalobci.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci

rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 29 Co 413/2002-63 rozsudek

soudu prvního stupně v části zamítající žalobu ohledně částky 8 558 Kč s

příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. V části zamítající

žalobu ohledně 59 420 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil

tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku

59 420 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do zaplacení, v ostatní části

tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě

nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem, že ujednání

účastníků o zaplacení daně je neplatné. I když smlouva neobsahovala určení,

komu má být placeno, a výši daně, není to na újmu platnosti tohoto ujednání,

neboť podstatné údaje lze dovodit ze zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické,

dani darovací a dani z převodu nemovitostí, v platném znění. Podle § 8 odst. 1

písm. a) uvedeného zákona je poplatníkem daně při prodeji nemovitosti

prodávající, nabyvatel je ručitelem. Výši daně stanoví § 10 písm. a) uvedeného

zákona tak, že základem daně je cena zjištěná podle zvláštního předpisu nebo

cena sjednaná ve smlouvě, pokud je cena vyšší, přičemž sazba činí podle § 15

tohoto zákona vždy 5 % základu daně. Podle § 10 vypočte a vyměří daň správce

daně platebním výměrem na základě daňového přiznání poplatníka, který je

povinen zaplatit daň nejpozději do 30 dnů od doručení platebního výměru o

vyměření daně. Z uvedeného vyplývá, že vzhledem k tomu, že smlouva odkazovala

na znalecký posudek J. H., jímž byly převáděné nemovitosti oceněny na částku 1

188 390 Kč, byla výše daně nehledě na výměr finančního úřadu známa

a vypočitatelná podle zákona č. 357/1992 Sb. z ceny určené uvedeným soudním

znalcem již v době uzavření kupní smlouvy. Ohledně lhůty

plnění se uplatní § 563 ObčZ, podle něhož je dlužník

povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Lhůta

k plnění smluvního závazku k úhradě daně tedy začala žalovaným běžet dnem

doručení výzvy žalobců z 16. 6. 1999, v níž stanovili termín k zaplacení do 30. 6. 1999. Promlčecí lhůta pro splnění dohodnutého závazku je podle § 101 ObčZ

tříletá a nezačala podle názoru odvolacího soudu běžet dříve než doručením

platebního výměru finančního úřadu žalobcům v prosinci 1998. Žaloba podaná 29. 10. 2001 byla tedy podána v zachované promlčecí lhůtě. Vzhledem k tomu, že

smluvní závazek žalovaných se nevztahoval k sankci za opožděné

podání daňového přiznání ve výši 2 971 Kč u každého z žalobců, neboť zůstali

poplatníky daně z převodu nemovitostí i přes smluvní ujednání v kupní smlouvě a

byli proto povinni přiznání k dani podat, neodpovídají za

sankci za nesplnění této povinnosti žalovaní. Odvolací

soud proto žalobě vyhověl co do částky 59 420 Kč, jež odpovídá výši daně,

kterou byli žalobci povinni platit bez sankčního zvýšení.

Co do částky 8 558 Kč

s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu

zastavil, neboť v této části vzali žalobci svoji žalobu zpět. Ve zbývajícím

rozsahu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozsahu, ve

kterém žalobě vyhověl, přiznal odvolací soud žalobcům právo na úhradu úroku z

prodlení ve výši 12 % od 1. 7. 1999 do zaplacení, neboť od tohoto data jsou

žalovaní v prodlení s placením svého dluhu, když žalobci vyzvali žalované k

zaplacení prokazatelně dopisem ze dne 16. 6. 1999, z jehož obsahu lze dovodit

lhůtu splatnosti do 30. 6. 1999.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně

změněn tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům

částku 59 420 Kč s 12% úrokem z prodlení od 1. 7. 1999 do

zaplacení, podali žalovaní dovolání, v němž namítli, že

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací

důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za nesprávné považují posouzení

jejich závazku k úhradě daně z převodu nemovitostí odvolacím soudem jako

platného ujednání a ztotožňují se naopak se závěrem soudu

prvního stupně o neplatnosti tohoto závazku pro jeho neurčitost a

nesrozumitelnost ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ. Dovolatelé dále nesouhlasí s

určením počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem. Poukázali na Nejvyšším

soudem České republiky judikovaný závěr o soukromoprávním charakteru

předmětného závazku, z čehož dovozují, že rozhodujícím hlediskem pro počátek

lhůty k plnění nebyla první výzva žalobců učiněná až po vydání výměru

finančního úřadu, neboť takové ujednání z kupní smlouvy v žádném případě

nevyplývá, nýbrž skutečně prvá výzva žalobců k plnění dluhu. Takovou výzvu

žalobci učinili, jak vyplynulo z důkazu provedeného v řízení před soudem

prvního stupně, v červenci 1998 a žalovaní na ni reagovali dopisem z 20. 7.

1998; tyto skutečnosti nebyly, jak zdůraznili dovolatelé, ze strany žalobců

zpochybněny. Při uplatnění § 563 ObčZ potom tříletá promlčecí lhůta

ke dni podání žaloby dne 29. 10. 2001 již uplynula a nárok žalobců je promlčen.

Dovolatelé navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto

soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a

vyjádřili nesouhlas s názory dovolatelů. Výzva k plnění z července roku 1998

nebyla podle jejich názoru způsobilá vyvolat splatnost dluhu, která mohla

nastat teprve doručením platebního výměru finančního úřadu žalobcům v lednu

1999 a poté následnou výzvou dovolatelů k plnění z 16. 6. 1999; se splatností

pohledávky nastal i počátek běhu lhůty pro splnění smluvního závazku

žalovaných. Žalobci taktéž nesouhlasí se závěrem o neplatnosti článku VI kupní

smlouvy pro jeho neurčitost a nesrozumitelnost, neboť v praxi je termín „daň z

převodu nemovitostí hradí kupující“ používán a již při podpisu kupní smlouvy

lze vypočíst výši daně z převodu nemovitostí, která se hradí po doručení

platebního výměru finančního úřadu. Žalobci dále uvedli, že tuto skutečnost obě

strany při podpisu kupní smlouvy věděly; navrhli zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud

dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas oprávněnými osobami, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §

237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek

odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že

dovolání je důvodné.

Ve smyslu ustanovení § 242 odst. l a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán

uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle

právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

V daném případě jsou dovolacímu přezkumu otevřeny dvě otázky. První otázka se

týká platnosti ujednání účastníků kupní smlouvy o převodu nemovitostí o tom, že

daň z převodu nemovitostí zaplatí kupující, a to z hlediska jeho určitosti a

srozumitelnosti a druhá otázka spočívá v určení počátku běhu promlčecí doby

nároku prodávajícího na splnění závazku kupujícího k úhradě uvedené daně.

Pokud se týká prvé otázky, shoduje se Nejvyšší soud se závěrem odvolacího

soudu, že tato dohoda je platná. V předmětné smlouvě účastníci

odkázali ohledně předmětu této smlouvy na znalecký posudek znalce J. H., který

stanovil cenu převáděných nemovitostí na částku 1 188 390 Kč a kupní cenu

nemovitostí sjednali ve výši 1 000 000 Kč. Smlouva sice neobsahovala určení

výše daně, tento údaj však bylo možno, jak správně posoudil odvolací soud,

dovodit ze zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani

darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění platném k datu

uzavření kupní smlouvy. Sazba daně byla stanovena v § 15 uvedeného zákona a

činila k datu uzavření smlouvy 5 % ze základu daně. Základem daně je podle § 10

odst. 1 písm. a) uvedeného zákona cena nemovitostí zjištěná podle zvláštního

právního předpisu nebo cena sjednaná ve smlouvě, pokud je vyšší. Jak již

Nejvyšší soud opakovaně konstatoval (např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2001 sp.

zn. 33 Odo 714/2001, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2003), jde o

soukromoprávní závazek mezi účastníky smlouvy; tato dohoda neváže správce daně

a nic nemění na tom, že poplatníkem této daně je převodce (prodávající),

přičemž nabyvatel (kupující) je ručitelem. Nabyvatel má právo domáhat se na

převodci úhrady částky odpovídající příslušné dani. Dohoda účastníků je tedy

určitá i srozumitelná.

V případě řešení druhé otázky - počátku běhu promlčecí doby nároku

prodávajícího na splnění sjednaného závazku kupujícího k úhradě

daně z převodu nemovitostí - je nutno vzhledem k tomu, že se jedná, jak výše

uvedeno, o plnění ze závazku, vyjít z obecné promlčecí doby stanovené v § 101

ObčZ, podle něhož platí, že promlčecí doba je tříletá a běží ode dne, kdy právo

mohlo být vykonáno poprvé. Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou, ani jinak

stanovena, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoliv. Dlužník je povinen

podle § 563 ObčZ splnit dluh prvého dne, kdy byl o jeho splnění požádán. Může-

li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak - objektivně posuzováno - může

své právo i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu ČSR z 30. 11. 1981 uveřejněný ve Sbírce soudních

rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984, ročník 1984, strana 341) dlouhodobě

usuzuje, že první objektivní možnost vykonání práva je dána okamžikem, kdy

věřitel mohl nejdříve o splnění požádat, tj. dnem, který následuje po vzniku

právního vztahu u dluhu sjednaného na neurčitou dobu. Pro počátek běhu

promlčecí doby je tedy rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku

právního vztahu, a nikoliv až den, kdy nastala splatnost dluhu.

V posuzované věci uzavřeli účastníci řízení kupní smlouvu, v níž byl sjednán

závazek žalovaných k úhradě daně z převodu nemovitostí, aniž byla stanovena

splatnost dluhu, dne 25. 5. 1995. První objektivní možnost vykonání

svého práva na úhradu daně z převodu nemovitostí tedy žalobci měli dne 26. 5.

1995. Z hlediska stanovení počátku promlčecí doby není proto rozhodující, kdy

byli žalobci jako poplatníci daně vyzváni správcem daně k její úhradě, kdy

obdrželi platební výměr, event. kdy daň uhradili, ani kdy vyzvali dovolatele k

její úhradě, nýbrž kdy dovolatele k úhradě daně vyzvat mohli. Tímto dnem byl v

souladu se shora uvedenou judikaturou den následující po uzavření kupní

smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že tříletá promlčecí doba nezačala

běžet dříve než doručením platebního výměru správce daně žalobcům v prosinci

1998, tedy není správný a dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek

odvolacího soudu zrušil v napadené části a v závislém výroku o náhradě nákladů

řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. července 2004

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu