32 Odo 466/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) A. M. a b) A. M., obou zastoupených, advokátem, proti
žalovaným 1. P. F. a 2. P. F., oběma zastoupeným, advokátkou, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C
72/2001, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 24. února 2003 č. j. 8 Co 71/2003-97, takto:
Dovolání se zamítá.
jsou ve společném jmění žalobců, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Poté, co
byl tento rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2002 č.
j. 8 Co 94/2002-68 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení,
rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 3. ledna 2003 č. j. 18 C
72/2001-92, ve znění opravného usnesení ze dne 15. ledna 2003 č.
j. 18 C 72/2001-94, tak, že soud připouští, aby do řízení přistoupil jako další
žalovaný P. F., bytem v H. 187. Soud prvního stupně tak rozhodl na návrh
žalobců, kteří uvedli, že žalovaný daroval předmětné nemovitosti P. F., přičemž
darovací smlouvu žalovaného a P. F. označili za neplatnou podle
§ 39 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
K odvolání žalovaného P. F. Krajský soud v Ostravě usnesením ze
dne 24. února 2003 č. j. 8 Co 71/2003-97 usnesení soudu prvního
stupně potvrdil. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nepochybil,
pokud návrhu žalobců na přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného
vyhověl, neboť postupoval v souladu s § 92 odst. l občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“). K přistoupení dalšího účastníka nebo k záměně účastníků
může dojít tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení, popř. byl-li nedostatek
podmínek řízení odstraněn, přičemž rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího
účastníka nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Tyto podmínky
byly v této věci splněny.
Proti usnesení odvolacího soudu podali oba žalovaní včasné dovolání a
namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud posoudil pasivní
legitimaci druhého žalovaného v rozporu s hmotným právem. Poukázali na
skutečnost, že druhý žalovaný nabyl spoluvlastnický podíl platnou darovací
smlouvou, u níž byl povolen vklad vlastnického práva rozhodnutím Katastrálního
úřadu ve F. ze 17. 6. 2002 č. j. V –3076/2002, právní účinky vkladu
nastaly ke dni 28. 5. 2002. Zdůraznili, že druhý žalovaný přijal dar
do svého vlastnictví v dobré víře, že dárce je oprávněn svým spoluvlastnickým
podílem nakládat. Dovolatelé vyslovili názor, že soud ve svém důsledku
neochránil vlastnické právo druhého žalovaného a poukázali na to, že stát
nemůže nuceným způsobem zasahovat do smluvní volnosti účastníků darovací
smlouvy. Dovolatelé mají za to, že odvolací soud vyšel z nesprávného právního
výkladu § 92 odst. 1 o. s. ř. a § 630 ObčZ upravujícího vrácení daru a dalších
hmotněprávních ustanovení, neboť při rozhodování o přistoupení dalšího
účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. se podle jejich názoru musí
soud zabývat nejen úzce procesní stránkou věci, ale jeho rozhodnutí musí být v
souladu i s hmotným právem. Soud v dané věci nepřihlédl podle názoru dovolatelů
k tomu, že u druhého žalovaného nejsou dány žádné předpoklady existence jeho
pasivní legitimace v této věci, když souzená věc (vrácení daru) se ho vůbec
netýká; přivolením přistoupení druhého žalovaného do řízení tak odvolací soud
porušil zásadu hospodárnosti řízení zakotvenou v § 100 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatelé navrhli zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále je „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas
oprávněnými osobami a že je podle § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. přípustné,
přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve podle § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení
netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., či jinými vadami, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady se ze spisu nepodávají
a ani dovolatelé tyto vady nenamítají.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelé uvedli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, namítají tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. může soud na návrh žalobce připustit, aby
do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce. Z dispoziční
zásady ovládající zahájení sporného řízení vyplývá, že přistoupení dalšího
účastníka nebo záměnu účastníka může navrhnout jen žalobce.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
zjistil, že v posuzované věci byly splněny všechny podmínky pro
přijetí rozhodnutí o přistoupení dalšího účastníka na straně žalovaného.
Námitky, které dovolatelé uvádějí v dovolání, se týkají posouzení
vlastního hmotněprávního nároku, o kterém bude teprve rozhodováno v dalším
řízení o věci samé a nemůže být tudíž předmětem ani řízení dovolacího, a to
včetně otázky pasivní legitimace druhého žalovaného. Opodstatněná není ani
námitka nehospodárnosti řízení po přistoupení druhého žalovaného do řízení. Je
samozřejmé, že rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího
účastníka řízení nesmí být v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Ukazuje-li se například, že by přistoupení dalšího účastníka do řízení vyvolalo
další dokazování, které by jinak nebylo potřebné, nejsou zpravidla dány důvody
k tomu, aby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo připuštěno. Žalobci
navrhli přistoupení druhého žalovaného do řízení s ohledem na skutečnost, že se
stal vlastníkem předmětných nemovitostí poté, kdy se domáhali vrácení těchto
nemovitostí postupem podle § 630 ObčZ a podali návrh na zahájení řízení
o určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Dokazování, které bude
prováděno v dalším řízení, se proto bude týkat i druhého
žalovaného.
Dovolací důvod uplatněný žalovanými není tedy v projednávané věci
dán a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Nejvyšší
soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání podle § 243b odst. 2
věty první o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. května 2004
JUDr. Zdeněk Des,v.r.
předseda senátu