NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 471/2005-117
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců
JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. P. V., správce
konkurzní podstaty úpadce V. s., a. s., se sídlem , IČ , zastoupeného
proti žalovanému Ing. J. K., bytem v , zastoupenému o zaplacení 48 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 34/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 18 Co 257/2004 - 101,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 18 Co 257/2004 –
101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2000 postoupil pohledávku ve výši 2 000
000 Kč, představující cenu díla podle smlouvy o dílo ze
dne 9. 10. 1995 uzavřené právním předchůdcem žalobce –
V. s., a. s, s žalovaným ve smyslu § 536 a násl. obchod.
zák., obchodní společnosti M., spol. s r. o. bez
akcesorického zajišťovacího závazku ve formě smluvní pokuty (předmětem
řízení je nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,9% z
částky 2 000 000 Kč za období prodlení od 13. 11. 1999 do 31. 12. 1999) v
rozporu s § 493 obč. zák. a § 50 obč. zák. bez dohody s dlužníkem, čímž nárok
žalobce na smluvní pokutu s účinností smlouvy o postoupení pohledávky z
hlavního závazkového vztahu zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mělo za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu,
že smluvní pokuta vyučtovaná a soudně uplatněná před postoupením vlastní
zajišťované pohledávky není samostatným nárokem, se kterým lze samostatně
nakládat bez ohledu na osud zajišťované pohledávky. Pokud
by se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu namítá, že měl být
odvolacím soudem poučen o možnosti procesního nástupnictví podle § 107a o. s.
ř., čímž byl zkrácen na svých právech a tímto podáním
navrhuje, aby z důvodu singulární sukcese vstoupil do
řízení i nabyvatel práva M. s. r. o. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu oprávněným subjektem
(žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), dospěl k
závěru, že dovolání v dané věci směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v
prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního
stupně, změnil tak, že žalobu na zaplacení 48 000 Kč zamítl.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. I při splnění shora uvedeného předpokladu přípustnosti však není ani
v tomto uvedeném případě dovolání přípustné, bylo-li v dovoláním dotčeným
výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních
věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží /§ 237 odst.
2 písm. a) o. s. ř./.
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale
současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé
řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména
hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33
Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28)
vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení
je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1
obchodního zákoníku, ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve
znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy
rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní
spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Obchodní věcí je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z
právních vztahů mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se
řídí příslušnými ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se
tento vztah týká jejich podnikatelské činnosti.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001)
rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve
sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a
vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti - smluvní pokuta podle § 300
obchod. zák. 544 obč. zák. na základě smlouvy o dílo uzavřené
podle obchodního zákoníku § 536 obchod. (§ 261 odst. 1 obchod. zák.), což je
rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska jde o
obchodní věc podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným potvrzujícím druhým výrokem rozsudku
odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém
plnění ve výši 48 000 Kč, jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Přípustnost procesního nástupnictví z důvodu singulární sukcese podle § 107a o.
s. ř. není v dovolacím řízení dána (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), tudíž o tomto
návrhu dovolatele nebylo rozhodováno.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu,
povahu usnesení, byť je začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně
jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o
nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s.
ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
upravené v § 237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b
odst. 5 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně
zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5, 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy neúspěšný
žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto
řízením prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. dubna 2005
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu