32 Odo 472/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci
žalobce MUDr. J. H., zastoupeného, advokátem, proti
žalované R. P., a.s., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 637 605 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 69/96, o
dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září
2002 č. j. 18 Co 210/2002-297, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2002 č. j. 18 Co
210/2002-297, pokud jím byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25.
září 2001 č. j. 5 C
69/96-223 změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci částku 268 220 Kč spolu se
17% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 16.11.1994 do zaplacení,
17% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 4.3.1995 do zaplacení,
19% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 25.7.1995 do zaplacení,
19% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 23.9.1995 do zaplacení,
potvrzen v zamítavém výroku o věci samé a pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 25. září 2001 č.j. 5 C 69/96-223, pokud jím bylo
žalované uloženo zaplatit
žalobci 268 220 Kč spolu
se
17% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 16.11.1994 do zaplacení,
17% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 4.3.1995 do zaplacení,
19% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 25.7.1995 do zaplacení,
19% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 23.9.1995 do zaplacení,
zamítnuta žaloba o zaplacení 193 220 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o
nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání žalobce odmítá a dovolání žalované zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. září
2001 č. j. 5 C 69/96-223 (poté, co odvolací soud jeho
předchozí zamítavý rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení)
uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 444 385
Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 42 055 Kč od
20.3.1993 do 14.7.1994 a 16% úrokem z prodlení z částky 42 055 Kč od 15.7.1994
do zaplacení, 3% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od
11.6.1994 do 14.7.1994, 16% úrokem z prodlení z částky 67 055
Kč od 15.7.1994 do zaplacení, 16% úrokem z prodlení z
částky 67 055 Kč od 14.9.1994 do zaplacení, 17% úrokem z
prodlení z částky 67 055 Kč od 16.11.1994 do zaplacení, 17%
úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 4.3.1995 do zaplacení, 19% úrokem z
prodlení z částky 67 055 Kč od 25.7.1995 do zaplacení, 19% úrokem z prodlení z
částky 67 055 Kč od 23.9.1995 do zaplacení, co do zaplacení
částky 193 220 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel 24.2.1992 s D. p. m. P., a.s.,
jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor ve
stanici metra M. „B“ a dále že dodatkem k této smlouvě z téhož roku
vstoupila do práv a povinností na straně pronajímatele
žalovaná; dále vzal za prokázané, že žalobce platil žalované na její účet
nájemné na základě faktur, které vystavila. Soud prvního stupně vyšel z již v
předchozím řízení učiněného právního závěru, že předmětná nájemní smlouva,
včetně jejích dodatků, je absolutně neplatná pro nedostatek předchozího
souhlasu příslušného orgánu, nutného k pronájmu prostor k obchodním účelům. Věc
posoudil tak, že pokud žalobce plnil žalované na základě neplatné smlouvy a
tato plnění přijala, vzniklo podle § 451 odst. 1 a 2 občanského
zákoníku (dále jen „ObčZ“) na její straně bezdůvodné obohacení na úkor žalobce;
podle § 457 ObčZ si musí žalobce a žalovaná jako účastníci neplatné smlouvy
vrátit vše, co podle ní dostali. Není přitom rozhodné, že pronájem obchodních a
reklamních ploch žalovaná zajišťovala pro Dopravní podnik m. P., a.s. – M. na
základě mezi nimi uzavřené komisionářské smlouvy. Soud prvního stupně vyšel z
toho, že účastníci učinili nesporným, že podlahová plocha nebytových prostor
užívaných žalobcem činila 62 m2. Výši bezdůvodného obohacení stanovil na
základě právního názoru odvolacího soudu, vysloveného v předchozím zrušujícím
usnesení odvolacího soudu, podle vyhlášky č. 585/1990
Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor,
stanovící nájemné na 190 Kč za 1 m2 podlahové plochy. Při výměře podlahové
plochy 62 m2 se žalobce podle soudu prvního stupně takto obohatil částkou 11
780 Kč ročně, což činí 2 945 Kč čtvrtletně, žalobce však zaplatil žalované
podle doložených výpisů z účtů v roce 1993 čtvrtletně částku 45 000 Kč, v roce
1994 třikrát částku 70 000,- Kč, jedenkrát 73 500 Kč a v roce 1995 třikrát
částku 73 500 Kč. Vznesenou námitku promlčení posuzoval soud prvního stupně
podle § 107 odst. 1 ObčZ, jenž stanoví dvouletou subjektivní promlčecí dobu.
Ohledně běhu této lhůty vyslovil, že žalobce se nejpozději dne 15. 4. 1994
dozvěděl o neplatnosti smlouvy, když sám tohoto dne požádal o
udělení souhlasu s nájmem Obvodní úřad v P. 1, takže dvouletá promlčecí doba
začala běžet dnem 16. 4. 1994. Pokud byla žaloba podána až dne 13. 5. 1996,
nárok na vydání bezdůvodného obohacení za 2. čtvrtletí roku 1993 až první
čtvrtletí roku 1994 je promlčen. V rozsahu požadovaných 193 220 Kč s
příslušenstvím bylo třeba proto žalobu zamítnout, v ostatním, co do
uplatněných 444 385 Kč s příslušenstvím, shledal soud nárok důvodným.
Vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně napadla odvoláním
žalovaná, proti jeho zamítavému výroku podal odvolání
žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2002 č.
j. 18 Co 210/2002-297 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 402 330 Kč
s 3% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč od 11.6.1994 a s 16% úrokem z této
částky od 15.7.1994 do zaplacení, s 16% úrokem z prodlení z
částky 67 055 Kč od 14.9.1994 do zaplacení, s 17% úrokem z
prodlení z částky 67 055 Kč od 16.11.1994 do zaplacení, s 17% úrokem z prodlení
z částky 67 055 Kč od 4.3.1995 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky
67 055 Kč od 25.7.1995 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 67 055 Kč
od 23.9.1995 do zaplacení, co do částky 43 055 Kč s příslušenstvím žalobu
zamítl, jinak zamítavý výrok rozsudku ve věci samé potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud posoudil skutková
zjištění soudu prvního stupně jako postačující, potvrdil také správnost
právního posouzení věci vyjma námitky promlčení. S námitkou žalované, že není
ve věci pasivně legitimována, se vypořádal tak, že z hlediska vyrovnání
vzájemných závazků účastníků neplatné smlouvy je irelevantní, jakým způsobem a
na základě jakých právních důvodů žalovaná s inkasovanými částkami dále
nakládala, neboť její povinnost vydat bezdůvodné obohacení vyplývá přímo z
dikce zákona (§ 457 ObčZ) a tuto povinnost nelze obejít poukazem na plnění
jiných smluvních závazků. U námitky promlčení odvolací soud zdůraznil, že u
absolutně neplatné smlouvy není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její
neplatnosti věděli či nikoliv, takže v daném případě
objektivní i subjektivní lhůta započala u jednotlivých
plateb běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k plnění příkazem k úhradě z
účtu žalobce, neboť tímto dnem zároveň došlo k vědomosti žalobce o tom, kdo a v
jaké výši se na jeho účet obohatil. Z tohoto důvodu
považoval za promlčenou i platbu 42 055 Kč za první
čtvrtletí roku 1993, která byla poukázána žalované 19. 3. 1993 a žaloba byla
podána až 18. 3. 1996, tedy ve tříleté objektivní lhůtě,
avšak po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
Žalobce napadl část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně a zamítnuta žaloba o zaplacení 42 055 Kč s
příslušenstvím, potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu
zaplacení 193 220 Kč s příslušenstvím
a dále výrok o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání
dovozuje u jednotlivých částí napadeného rozsudku z § 237
odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), tvrdí, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení a že řízení
je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Žalobce také namítá další vady dle § 242
odst. 3 o. s. ř., které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
tyto spatřuje v tom, že u soudu prvého stupně ve věci rozhodoval posléze z
rozhodování vyloučený soudce, jenž podle žalobce nesprávně protokoloval jeho
výpověď, přičemž z takové protokolace poté vycházel další soudce soudu prvního
stupně. Dále namítl, že odvolací soud ve věci jednal 13. 9. 2002 bez jeho
účasti, přestože se předem z jednání omluvil, a to přímo „hromadnou formou
omluvy“ ke všem probíhajícím řízením předsedovi Městského soudu v Praze a
omluvu doložil lékařskou zprávou. Žalobce jako nesprávné pak označil závěry
odvolacího soudu, týkající se počátku a běhu promlčecí lhůty dle
§ 107 ObčZ, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „pokud je smlouva od
počátku absolutně neplatná, není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu její
neplatnosti věděli“ a s jím dovozovaném splynutí počátku běhu objektivní i
subjektivní lhůty. K promlčení části jeho nároku podle žalobce nedošlo, neboť
dvouletá subjektivní promlčecí lhůta začala běžet až poté, kdy se o neplatnosti
nájemní smlouvy zcela průkazně dozvěděl. K tomu podle jeho názoru došlo až 21. 10. 1998, kdy si z archivu Obvodního úřadu městské části P. 1 ověřil, že
souhlas s uzavřením nájemní smlouvy byl vydán 29. 12. 1992, tedy po uzavření
smlouvy. Subjektivní promlčecí lhůta tak začala běžet 22. 10. 1998. Pro počátek běhu této lhůty je také nerozhodné, že
v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 C 87/95 se při
jednání v roce 1995 „informačně doslechl“ ze sdělení
Obvodního úřadu městské části P. 1, že „o udělení předchozího souhlasu nebylo
požádáno a nebyl ani vydán“. Z toho žalobce dovodil, že žalovaná úmyslně
tajila před žalobcem neplatnost nájemní smlouvy, což
podle jeho názoru představuje zastřený právní úkon, takže se podle § 41a odst. 2 ObčZ nemůže dovolávat neplatnosti nájemní smlouvy ve vztahu k počátku běhu
promlčecí doby. Podle názoru žalobce nemůže soud přihlédnout k námitce
promlčení také s ohledem na § 107 odst. 3 ObčZ, když právo žalované na vydání
výkonu služeb je nepromlčitelné, avšak jeho právo na vydání peněžitého plnění
promlčení podléhá.
Žalobce také napadá výrok o náhradě nákladů řízení, v němž
odvolací soud vycházel z nesprávné částky 744 848 Kč, když předmětem řízení je
pouze 637 605 Kč, z čehož bylo žalobci přiznáno 402 330 Kč. Žalobce navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrácení věci odvolacímu
soudu, avšak jinému senátu.
402 330 Kč s příslušenstvím. Vytkla soudu nesprávné právní posouzení věci a
namítla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se podle jejího názoru
nedostatečně vypořádal s její námitkou nedostatku pasivní legitimace, protože
společnost žalované byla pouze platebním místem žalobcem hrazených částek,
které odváděla D. p. m. P., a. s. Za tohoto stavu přijetím nájemného od
žalobce nedošlo v jejím majetku ke zvýšení aktiv, ani ke snížení jejích pasiv,
nejednalo se na její straně o bezdůvodné obohacení ve smyslu stávající
judikatury. K podpoře tohoto názoru odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 23. 5. 2002 sp. zn. 7 C 88/97, jímž byla
zamítnuta žaloba žalované proti žalobci, kterou se domáhala zaplacení nájemného
ve výši 73 500 Kč, a to právě pro nedostatek její aktivní
legitimace, jež dle tohoto rozsudku příslušela pouze D. p. m.
P., a. s. Jednotné řešení otázky legitimace účastníků řízení považuje za
otázku zásadního právního významu. Žalovaná dále napadla výši bezdůvodného
obohacení, jak ji stanovil odvolací soud. Odvolací soud dle žalované pochybil,
když nevzal v úvahu vyhlášky města P. č. 3/1993 a č. 41/1994, které
stanovovaly pro předmětnou lokalitu nebytových prostor nájemné bez omezení.
Působnost těchto vyhlášek lze založit na § 1 odst. 8 a § 3 odst. 1 zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR č. R 53/2000, podle něhož se výše bezdůvodného
obohacení při neplatné nájemní smlouvě určuje podle výše nájemného obvyklého v
daném místě a čase za užívání obdobných nebytových prostor. Pokud k tomuto
účelu soud neprovedl žádná skutková zjištění, zatížil řízení vadou ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že obě
dovolání byla podána včas oprávněnými osobami a obsahují
stanovené náležitosti, zabýval nejprve dovoláním žalobce a zkoumal, zda je v
posuzovaném případě dovolání žalobce přípustné. Jak shora uvedeno, ten napadl
měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ohledně zaplacení 42 055 Kč s
příslušenstvím a potvrzující zamítavý výrok ohledně zaplacení 193 220 Kč s
příslušenstvím.
Je třeba uvést, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237
odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce
zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o
otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto
jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99,
publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) – c) o. s. ř., o které lze přípustnost dovolání opřít, je skutečnost, že
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20
000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k
příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř.].
V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli o
vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním nebytových prostor k
podnikání), jak bude ostatně dále rozvedeno.
V posuzovaném případě (nehledě nyní k potvrzujícímu výroku ohledně zamítnutí
žaloby co do částky 193 220 Kč s příslušenstvím) odvolací soud „změnil“
rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci přiznáno 444 385 Kč s úroky
z prodlení, podrobně rozvedenými, tak, že žalobci přiznal částku 402 330 Kč s
příslušenstvím tam uvedeným, a žalobu do částky 43
055 Kč (správně 42 055 Kč) včetně příslušenství zamítl. Za této situace, kdy
soudy obou stupňů považovaly nárok žalobce na zaplacení částky 402 330 Kč s
příslušenstvím za důvodný a kdy rozdílně posoudily pouze nárok na zaplacení
částky 42 055 Kč včetně příslušenství, je zřejmé, že ve
skutečnosti odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně o věci samé jen
v tom rozsahu, v jakém žalobu on sám zamítl. Požadavek žalobce na zaplacení
částky 402 330 Kč s příslušenstvím posoudil odvolací soud shodně jako soud
prvního stupně; z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 o. s. ř. je proto třeba považovat rozsudek odvolacího soudu
v této části za rozsudek potvrzující.
V důsledku rozštěpení nároku rozhodnutím odvolacího soudu je třeba však
přípustnost dovolání posuzovat vůči jednotlivým takto rozštěpeným nárokům
samostatně.
Pokud tedy v dané věci odvolací soud o požadovaném plnění rozhodl tak, že
rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu ohledně jeho části – zde o
zaplacení peněžitého plnění v rozsahu 42 055 Kč s příslušenstvím - zamítl, pak
dovolání, jež by samo o sobě v dané části bylo možno opírat o ust. § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., je ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s.
ř., jak o něm shora - v rozsahu, v němž je napadán výrok ohledně zaplacení 42
055 Kč s příslušenstvím - nepřípustné. Dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání
žalobce pro jeho nepřípustnost v uvedeném rozsahu odmítnout [§ 243b odst. 5
věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
V další části, pokud je jím napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
ohledně částky 193 220 Kč s příslušenstvím, je však dovolání žalobce přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné, neboť odvolací soud řešil
dovolatelem namítanou právní otázku počátku a běhu promlčecí lhůty pro vydání
bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu
založení přípustnosti tohoto dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší
soud z nich proto při dalších úvahách vychází. Odvolací soud (a shodně i soud
prvního stupně) dospěl k závěru, že pro posouzení otázky, zda je
žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu získaného
plněním bez právního důvodu) promlčen, je v otázce délky promlčecí doby
určující ustanovení § 107 ObčZ. Tento jeho právní názor není správný. V
rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června
2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném
pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
Nejvyšší soud uzavřel - zabývaje se promlčením práva na vydání bezdůvodného
obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního
důvodu, který odpadl - že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má
komplexní povahu, a že ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník
výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo
na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použití právní úpravy
občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrž pouze to, že tyto
otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního
zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní
zákoník (dále jen „ObchZ“) je v poměru k občanskému zákoníku předpisem
zvláštním (lex specialis), což platí i pro ustanovení § 397 ObchZ v
poměru k ustanovení § 107 ObčZ, použije se při řešení
otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích
především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.
Ve shodě s právními závěry shora uvedeného rozhodnutí velkého senátu obchodního
kolegia Nejvyššího soudu pak následně v jiném obdobném sporu rozhodl Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 21. srpna 2003 sp. zn. 29 Odo 383/2001
(uveřejněným v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník
2003, pod číslem 198). Nejvyšší soud v něm formuloval právní větu, že v případě
vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu,
který je obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397
ObchZ). Nejvyšší soud v tomto rozsudku rovněž vysvětlil, že k závěru,
že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím bez právního
důvodu (srov. § 451 odst. 2 ObčZ) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný
předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož
vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá
ustanovením § 261 odst. 1 až 3 ObchZ a § 262 ObchZ.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ upravuje třetí část obchodního zákoníku
závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Soudy obou stupňů vycházely ve skutkových zjištěních i z
obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor, uzavřené účastníky – podnikateli,
jíž byla přenechána žalobci k jeho podnikání určitá zde vymezená část ploch k
užívání. Je nepochybné, že podnikatelská povaha obou účastníků a
předmět jimi uvažovaného závazkového vztahu
(pronájem ploch k podnikání žalobce) odůvodňuje podřazení jejich vztahu pod
obchodní závazkové vztahy podle uvedeného ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ. Spor
je o vrácení části peněžitého plnění, uhrazeného žalobcem
žalované za užívání předmětných nebytových prostor. Pro
posouzení, že jde o vztah podnikatelů týkající se jejich podnikatelské
činnosti, je pak nerozhodné skutkové zjištění (jež není a
ani nemůže být předmětem přezkumu dovolacím soudem), že smlouva
účastníků je neplatná.
Obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 až § 408 kogentní a ucelenou
úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení
vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 ObchZ), je v obchodních
závazkových vztazích vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o
promlčení. Jak vyplývá ze závěrů formulovaných ve shora
uvedeném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu, jakož i z
dalšího shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež jsou mutatis mutandis
uplatnitelné i v této věci, na něž dovolací soud v podrobnostech
odkazuje a od nichž nevidí důvodu se odchýlit, s právním názorem
odvolacího soudu na otázku počátku a délky promlčecí doby pro uplatnění
žalobního nároku souhlasit nelze.
Jinak řečeno, je-li zde dán uvedený vztah z bezdůvodného obohacení, jež vzniklo
přijetím plnění uskutečněným podle neplatné smlouvy, pak odpověď na otázku, kdy
počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění a jeho navrácení, dává
ustanovení § 394 odst. 2 ObchZ a otázku délky promlčecí doby zodpovídá
ustanovení § 397 ObchZ. Závěr odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda
uplatněný nárok je promlčen, je určující ustanovení § 107 ObčZ, tedy správný
není a dovolací důvod nesprávného právního posouzení byl uplatněn právem.
Pokud byl tedy nárok žalobce ohledně zaplacení 193 220 Kč pro promlčení
posuzované podle § 107 ObčZ soudem prvního stupně zamítnut a takto bylo i
rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno, jsou tato rozhodnutí nesprávná. Vzhledem
k uvedenému závěru se již dovolací soud nezabýval dalším dovolacím důvodem,
uplatněným žalobcem.
Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalované. S odkazem na to, co bylo
uvedeno shora o povaze „měnícího“ výroku rozhodnutí odvolacího soudu ohledně
oběma soudy přisouzené částky 402 330 Kč s příslušenstvím, je dovolání žalované
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak o něm rovněž shora).
Žalovaná předně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, pokud
shledal, že je tím, kdo se obohatil a je povinen bezdůvodné obohacení vydat.
Podle jejího názoru není v řízení pasivně legitimována, neboť „byla pouze
platebním místem žalobcem hrazených částek“, jež odváděla D. p. m. P., a.s. –
M. a na jejím majetku se platby nijak neprojevily a že se ani nestala
účastníkem vztahu se žalobcem (pokud je neplatná základní smlouva, pak je
neplatný i dodatek, jímž do vztahu s žalobcem měla vstoupit).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením
je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 ObčZ je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle
ní dostal.
Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek
pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není
žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto
úspěšná.
Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován,
vyplývá obecně z ustanovení § 451 ObčZ. Je jím ten, jehož majetek se na úkor
druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu
mělo v souladu s právem dojít. Speciálně pak pro případy neplatných či
zrušených smluv zákon povinnost vrátit vše, co bylo přijato, ukládá účastníkům
takových smluv (srov. § 457 ObčZ).
Institut bezdůvodného obohacení vyjadřuje zásadu občanského práva, že
nikdo se nesmí bezdůvodně obohatit na úkor jiného, a pokud k
tomu dojde, je povinen takto získaný prospěch vrátit. Plnění bez právního
důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, k němuž dochází
tím, že jednomu z účastníků se dostalo majetkové hodnoty plněním, k němuž v
době jeho poskytnutí neexistoval žádný právem stanovený důvod, jímž může být
např. dohoda účastníků, povinnost plynoucí ze zákona, či z rozhodnutí apod.
Jedná se tedy o případy, v nichž právní důvod k okamžiku plnění vůbec
neexistoval. K získání bezdůvodného obohacení v tomto případě dochází okamžikem
přijetí plnění.
Ze skutkových zjištění plyne, a nebylo ani nijak zpochybněno, že to byla
žalovaná, kdo byl žalobci „smluvním“ partnerem, kdo nájemné za užívání prostor
žalobci účtoval a na jejíž účet žalobce plnění poskytoval. Je zcela správný
závěr soudů o tom, že není již rozhodné, jak s přijatým plněním žalovaná
naložila. Rozhodné je, že plnění sama přijala a v tento okamžik přijetím plnění
její majetek o toto plnění vzrostl. Námitky žalované o nedostatku její pasivní
legitimace proto neobstojí, rovněž tak není rozhodný argument jiného rozhodnutí
soudu prvního stupně v odlišné věci.
Zbývající své námitky žalovaná zaměřila k výši bezdůvodného obohacení, jak bylo
určeno při aplikaci ustanovení § 458 ObčZ soudy obou stupňů, když podle jejího
názoru bylo třeba přihlédnout k obvyklé výši nájmů v daném místě a čase za
užívání obdobných nebytových prostor, v tomto směru odkázala na vyhlášky „ m.
P.“ č. 3/1993 a 41/1994 i na judikát R 53/2000. V této části je
dovolání žalované důvodné, byť ne zcela.
Odvolací soud vyslovil závěr, že ve věci nebylo možno vycházet z vyhlášky
zastupitelstva m.P. č. 3/92, umožňující sjednat nájemné i bez omezení ve
stanovených lokalitách, neboť zákon zastupitelstvu nesvěřil pravomoc takovou
vyhlášku vydat. Nesprávně však pominul, že uvedená vyhláška (a tedy i uvedený
jeho závěr, jenž se k ní váže), resp. shodným způsobem vydaná
vyhláška 3/1993, jež ji nahradila, nedopadala na celé období, jehož se spor
týká, nýbrž jen na jeho část, a to do 11.10.1994, kdy byla
vydána a nabyla účinnosti vyhláška rady zastupitelstva m. P.
č. 41/1994. Je na místě připomenout, že žalobci bylo dovoláním žalované
napadeným výrokem přiznáno právo na vrácení peněžitého plnění,
jež se týká plateb za užívání nebytových prostor v lokalitě Městské části P. 1
v období od počátku 2. čtvrtletí r. 1994 do konce 3. čtvrtletí r. 1995.
Pokud jde o období do 11.10.1994, pak námitky dovolatelky, obsažené v dovolání,
nejsou na místě.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2578/98 ze dne 15.6.1999,
uveřejněném pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit
8/2000, formuloval a odůvodnil závěr, že výši bezdůvodného obohacení
záležejícího v užívání nebytových prostor (jež tedy vzniklo na straně uživatele
a je třeba je započítat na jím hrazené „nájemné“, jež žádá vrátit) na základě
neplatné nájemní smlouvy určí soud peněžní částkou, která odpovídá částkám
vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobných nebytových
prostor, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce za obvyklých
okolností byl povinen plnit podle nájemní smlouvy. Bylo-li však nájemné v
posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení
přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy. Rovněž i v závěrech tohoto
zveřejněného rozsudku Nejvyšší soud již podrobně uvedl důvody, pro něž soud
nemůže přihlédnout k vyhláškám zastupitelstva m. P., odstraňujícím pro určité
lokality cenovou regulaci nájemného z nebytových prostor, jak byla zavedena
vyhl. č. 585/1990 Sb. (a zrušena k
1.10.1995 vyhl. č. 187/1995 Sb.). Bylo
tomu tak – stručně řečeno, v podrobnostech zde dovolací soud odkazuje na
citované rozhodnutí - především pro rozpor těchto vyhlášek, vydávaných
zastupitelstvem (a nikoli radou) se zákonem o obcích.
Pokud tedy soudy obou stupňů vyšly z toho, že žalobce by za užívání předmětných
nebytových prostor hradil – a to do 11.10.1994 - nanejvýše částky dle vyhl. č.
585/1990 Sb., tedy nájemné v regulované výši a v tomto rozsahu je vyjádřen jím
získaný prospěch z neplatné smlouvy, pak jim nelze vytknout pochybení. Úvahy
dovolatelky o nepřiměřenosti částek dle cenové regulace lokalitě, v níž se
žalobcem užívané prostory nacházely, jsou irelevantní.
Shora uvedené závěry však platí, jak bylo zdůrazněno, v daném případě
bezezbytku, pouze pro určitou část období, jehož se požadavek žalobce na
vrácení poskytnutého plnění týká, a to období (dle dovoláním žalované
napadeného výroku) 2. a 3. čtvrtletí r. 1994. Lze uzavřít v této souvislosti,
že dovolacími důvody nebyla zpochybněna správnost závěrů odvolacího soudu o
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 134 110 Kč s příslušenstvím, v
rámci dovolacího přezkumu v tomto rozsahu pochybení odvolacího soudu zjištěno
nebylo a protože nebyly namítány ani zjištěny vady dle § 242 odst. 3
o. s. ř., dovolání žalobkyně bylo v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 2 věty
první o. s. ř. zamítnuto.
Žádný ze soudů se nezabýval tím, že předmětná vyhláška o regulaci
nájemného č. 585/1990 Sb. byla po dobu své účinnosti
novelizována k 1.9.1994 vyhláškou č. 168/1994
Sb., a to ve zmocňujícím ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky, a dále že vyhláška
zastupitelstva m. P. č. 3/1993 (která zrušila vyhlášku zastupitelstva 3/1992)
byla zrušena vyhláškou rady zastupitelstva města P. ze dne 11.10.1994,
účinnou od 11.10.1994. Tato naposled uvedená
vyhláška stanovila, že na území Městské části P. 1 lze sjednat (s výjimkou 2
objektů tam uvedených, jež se však věci netýkají) nájemné z nebytových prostor
bez omezení. Důvody, pro něž soudy nemohly vzít v úvahu pro určení výše
bezdůvodného obohacení vzniklého uživateli nebytových prostor v P. jinou výši
než odpovídající částkám dle vyhlášky o cenové regulaci nájemného č. 585/1990
Sb., se tak již neuplatní.
Pro období po vydání vyhlášky rady zastupitelstva po dobu zbývající účinnosti
vyhlášky č. 585/1990 Sb., o regulaci nájemného z nebytových prostor, je tedy
třeba postupovat v souladu s již zmíněným judikátem a - pokud dle uvedené
vyhlášky bylo možno sjednat nájemné v určitém období a pro určité plochy ve
smlouvě bez omezení - vycházet z obvyklé výše nájemného, jež v daném místě a
čase byla za užívání podle smluv hrazena.
Návod dalšího postupu vyplývá z již konstantní judikatury. Nejvyšší soud České
republiky ve svých předešlých rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v
Soudní judikatuře seš. 1/2000 pod. č. 17/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1935/99, již
shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. 25 Cdo
2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 53/2000, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2001
sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, r.
2001, svazek 3, Balák, Púry a kol., C.H.BECK, pod č. C 314) již několikrát
konstatoval, že uživatel cizí věci bez právního důvodu je povinen nahradit
bezdůvodné obohacení peněžitou formou, a pokud není stanovena
předpisem, určí jí soud postupem podle § 136 o. s. ř.
opírajícím se o jeho volnou úvahu. Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s
přihlédnutím k účelu užívání a k druhu právního důvodu, kterým se zpravidla
právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o
nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného,
které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit,
užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy.
Ze shora uvedeného vyplývá závěr, že dovolání žalované, pokud jí byla uložena
povinnost vrátit bezdůvodné obohacení, jež se týká užívání ploch za 4.
čtvrtletí r. 2004 až 3. čtvrtletí r. 1995 (tedy zaplatit 268
220 Kč s příslušenstvím), je důvodné, neboť soudy postupovaly v rozporu s
ustanovením § 458 odst. 1 ObčZ a konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v popsaných částech zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně v
daném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), neshledal přitom
opodstatněným požadavek žalobce na přikázání věci jinému senátu tohoto
soudu. Ve zbývajících částech – jak o nich
podrobněji shora - dovolání žalobce odmítl a dovolání žalované zamítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí ve věci
rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. února 2005
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu