32 Odo 487/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína v
právní věci žalobkyně R.-L. spol. s r.o., zastoupené, advokátem, proti
žalované P.D. spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení 1,449.838,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 3 Cm 273/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo
106/2003-65, v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech
řízení před soudem prvního stupně, jakož i ve výroku o náhradě nákladů
odvolacího řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení kupní ceny dodaného
zboží ve výši 72.267,97 Kč a dále smluvní pokuty (po započtení částky 333.000,-
Kč uhrazené žalovanou bez právního důvodu právní předchůdkyni žalobkyně) v
celkové výši 1,377.570,10 Kč vyúčtované jednak v
částce 855.285,- Kč za porušení závazku žalované k dohodnutému minimálnímu
ročnímu odběru zboží od právní předchůdkyně žalobkyně a dále
vyúčtované v částce 855.285,- Kč za prodlení žalované s úhradou faktur za
dodané zboží.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2003, č.j. 3 Cm 273/2002-38,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 582.212,- Kč s příslušenstvím a co do
nároku na zaplacení částky 867.626,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení. Podle odůvodnění rozsudku
představuje přisouzená částka kupní cenu neuhrazeného zboží ve výši 59.927,- Kč
a dále smluvní pokutu ve výši 522.285,- Kč (po započtení částky 333.000,- Kč)
za porušení závazku žalované neodebírat zboží stejného sortimentu od jiného
dodavatele než od právního předchůdce žalobkyně. Soud prvního stupně neshledal
důvodným nárok žalobkyně na zaplacení zbývající části kupní ceny ve výši
12.341,- Kč, neboť v tomto rozsahu odebrání zboží žalovanou neprokázala. Rovněž
tak nepřiznal žalobkyni nárok na další smluvní pokutu ve výši 855.285,- Kč
vyúčtovanou pro prodlení žalované s úhradou faktur za dodané
zboží, neboť dospěl k závěru, že se žalovaná nemohla dostat do prodlení.
Odstoupení žalobkyně od předmětné smlouvy o dodávce zboží posoudil jako
neúčinné, neboť k naplnění sjednaného důvodu odstoupení, tj. k prodlení
žalované s úhradou faktur za dobu delší než jeden měsíc, nedošlo. Podle
skutkových zjištění soudu prvního stupně se žalovaná mohla dostat do prodlení
nejdříve v únoru 2000, přičemž považoval za nesporné, že již
od 8. června 1999 měla právní předchůdkyně žalobkyně od žalované k dispozici
částku 333.000,- Kč, kterou mohla použít k započtení, k němuž ji žalovaná
vyzývala dopisem ze dne 25. února 2000, tj. ještě před odstoupením od smlouvy.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho
zamítavého výroku a souvisejícího výroku o nákladech řízení Vrchní soud v
Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2003, č.j. 3 Cmo 106/2003-65, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 12.341,- Kč s
příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť žalobkyně vzala v této
části žalobu zpět a potvrdil ho, i když z jiných důvodů, ve zbývající části
zamítavého výroku a ve výroku o nákladech řízení (první odstavec výroku). Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý odstavec výroku). Na
rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že za
situace, kdy žalobkyně měla na svém účtu bez právního důvodu
složenu částku 333.000,- Kč náležející žalované a žalovaná jí neuhradila
faktury v celkové částce 78.107,27 Kč, pak – byť byla žalobkyně pro prodlení
žalované delší než jeden měsíc oprávněna od předmětné smlouvy odstoupit a
vzniklo jí tak právo na zaplacení další smluvní pokuty
dle článku V. bodu 5.2 smlouvy – nelze jí nárok na její úhradu přiznat pro
rozpor se zásadami poctivého obchodního styku podle § 265 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“). Tento rozpor spatřuje odvolací soud v postupu
žalobkyně, jež, ačkoli měla k dispozici na svém účtu od žalované částku
333.000,- Kč, nepoužila tento obnos k započtení na splatné pohledávky z
materiálových faktur, nýbrž vyčkávala a započetla ho až na následně vyúčtovanou
smluvní pokutu. Odvolací soud vycházel rovněž z toho, že smluvní pokuta má
především funkci zajišťovací a že žalobkyně měla – držením částky 333.000,- Kč
několikanásobně přesahující její pohledávky na svém účtu – splnění svých
pohledávek bezpečně zajištěno. Dospěl tak k závěru, že
nárok na zaplacení smluvní pokuty v požadované
výši 855.285,- Kč s příslušenstvím žalobkyni sice formálně vznikl, není však v
souladu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto
jí ho přiznat nelze.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho
přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu, že jí nelze přiznat uplatněné
právo na zaplacení smluvní pokuty vyúčtované za prodlení žalované s úhradou
faktur pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku.
Popírá, že by se dopustila lstivého jednání, jak jí vytýká
odvolací soud, tj. že by záměrně vyčkávala se zápočtem částky 333.000,- Kč
poukázané na její účet žalovanou až do okamžiku, kdy žalovaná poruší smluvní
podmínky a vytvoří tak předpoklady pro smluvní sankci. Uvádí, že
uvedený finanční obnos byl pro ni neidentifikovanou platbou až do dopisu
žalované ze dne 25. února 2000, v němž ho teprve žalovaná spojila s předmětným
obchodním vztahem a dala souhlas k jeho použití
a že uplatnění nároku na smluvní pokutu pro prodlení žalované bylo důsledkem
platební nekázně žalované. Jelikož bylo nutné mít v patrnosti, že k převodu
peněz mohlo dojít omylem, její právní předchůdkyně nemohla s nimi nakládat,
neboť by se takovým postupem mohla dopustit trestného činu. Dovolatelka proto
zastává názor, že za porušení zásad poctivého obchodního styku nelze považovat
případ, kdy nenakládala s peněžními prostředky, které se na její účet dostaly
za nejasných okolností, resp. z neznámého důvodu a pokud je s
ohledem na tyto nejasnosti nepoužila ani k zápočtu proti svým pohledávkám z
obchodního styku. Jelikož zdržení při nakládání s uvedenými prostředky bylo
důsledkem její opodstatněné opatrnosti, nelze následné uplatnění nároku na
smluvní sankci za prodlení žalované považovat za postup v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, že
postup jejího právní předchůdkyně neodporoval zásadám poctivého obchodního
styku.
Ve vyjádření k dovolání ho žalovaná označila za nepřípustné a nedůvodné.
Domnívá se, že napadené rozhodnutí není zásadně právně významné a že na
nesprávném právním posouzení věci, jak mu vytýká dovolatelka, nespočívá. V
reakci na argument o neidentifikovatelnosti
platby ve výši 333.000,- Kč upozorňuje na skutečnost, že tento finanční obnos
žalobkyně započetla na smluvní pokutu až po více než osmi měsících po jeho
obdržení, kdy s těmito penězi volně nakládala. Pokud se tedy domnívala, že jí
uvedená částka byla poukázána omylem, měla žalovanou na tuto skutečnost
upozornit a platbu ihned odeslat zpět, což neučinila. Za této situace proto
nesouhlasí s hodnocením žalobkyně, že její jednání bylo důsledkem opodstatněné
opatrnosti. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto s uložením
povinnosti uhradit žalované její náklady řízení.
Jelikož řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno po 1. lednu 2001,
uplatní se pro dovolací řízení – v souladu s body 1., 15. a
17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu,
v níž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ve věci samé a dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož právní závěr odvolacího
soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení požadované smluvní pokuty není v souladu
se zásadami poctivého obchodního styku, je v rozporu s hmotným právem,
konkrétně s ustanovením § 265 obch. zák.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však dovoláním namítány
nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu
založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny, Nejvyšší soud z
nich proto při dalších úvahách vychází.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobní nárok na zaplacení smluvní
pokuty za prodlení s úhradou materiálových faktur, byť
žalobkyni formálně vznikl, nelze přiznat, neboť není v souladu se zásadami
poctivého obchodního styku. Tento jeho právní názor shledává dovolací soud
nesprávným.
Podle ustanovení § 265 obch. zák. výkon práva, který je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.
Toto ustanovení, speciální pro obchodní závazkové vztahy, míří na jednání,
které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v rozporu, ale zcela jasně
porušuje zásady poctivého obchodního styku – půjde zejména o zneužívání práva.
Pro takový případ poskytuje obchodní zákoník ochranu tak, že soud výkon práva,
na který sice formálně právně vznikl nárok, odepře; jde však o vyjímečné
případy. Podnikatelský subjekt sice nese plně podnikatelské riziko a nemůže se
proto úspěšně odvolávat na to, že určitý závazek převzal v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a
odstoupit od smlouvy, jak je to možné za takové situace ve vztazích řídících se
úpravou občanského zákoníku, na druhé straně však obchodník nesmí překročit
meze vyplývající ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých
zájmů a nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona
vznikla.
Podle odůvodnění napadeného rozsudku spatřuje odvolací soud rozpor se zásadami
poctivého obchodního styku zejména v postupu žalobkyně, jež, ačkoli měla k
dispozici na svém účtu od žalované částku
333.000,- Kč, nepoužila ji k započtení na splatné pohledávky z materiálových
faktur, nýbrž vyčkávala a započetla ji až na následně vyúčtovanou smluvní
pokutu.
Uvedená úvaha odvolacího soudu by byla namístě za situace, pokud by žalovaná
neměla právní nástroj k tomu, aby přivodila zánik svého závazku k zaplacení
materiálových faktur. Takový stav však nenastal, neboť žalovaná mohla provést
sama jednostranný zápočet své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení proti
pohledávce žalobkyně na zaplacení materiálových faktur, což neučinila. Pokud by
nebyla pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení splatná (ze spisu se tato
skutečnost nepodává), mohla žalovaná přivodit její splatnost postupem podle §
340 odst. 2 obch. zák., tj. vyzvat žalobkyni k vrácení částky zaplacené bez
právního důvodu a poté sama obě vzájemné pohledávky jednostranně započíst. Za
této situace a kdy ze spisu nevyplývá, že by jí v takovém postupu něco bránilo,
mohla způsobit zánik pohledávky žalobkyně na zaplacení materiálových faktur a
zabránit tak smluvní pokutě za prodlení s úhradou materiálových faktur.
Právní závěr odvolacího soudu o rozporu žalobního nároku se zásadami poctivého
obchodního styku opírající se zejména o žalobkyni vytýkané vyčkávání a
nepoužití předmětné částky ve výši 333.000,- Kč k započtení nemůže obstát i
proto, že ze spisu, jak již bylo shora uvedeno, nevyplývá, zda byla pohledávka
na vydání bezdůvodného obohacení splatná. Pokud by tomu tak nebylo, nepřicházel
by jednostranný zápočet vůbec v úvahu a k započtení by
mohlo dojít pouze na základě dohody účastníků, příp. právního předchůdce
žalobkyně a žalované.
Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o nepřiznání
žalobního nároku pro jeho rozpor se zásadami poctivého obchodního styku
správný není a že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené
části zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil
v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2005
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu