32 Odo 5/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně I. F. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované T., a.s., o
zaplacení částky 299 956 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 37 Cm 502/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 Cmo 17/2004-184, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2004 č. j. 12 Cmo
17/2004-184 v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 10. září 2003 č. j. 37 Cm 502/2000-146 a ve kterém bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 10. září 2003 č. j. 37 Cm 502/2000-146 v rozsahu, ve
kterém bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobkyni částku 299 956 Kč s 15%
úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení, a ve kterém bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému
soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
prodlení od 13. 2. 1992 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Řízení bylo původně zahájeno žalovanou (tehdy v postavení žalobkyně), která se
domáhala zaplacení částky 111 794 Kč jako úroku z prodlení za opožděnou úhradu
kupní ceny dodaného zboží. Původní žalovaná (nyní v postavení žalobkyně)
uplatnila vzájemný žalobní návrh ve výši 299 956 Kč s příslušenstvím, v němž
učinila nárok tehdejší žalobkyně nesporným. Soud prvního stupně ve svém prvém
rozsudku ve věci ze dne 19. června 2002 č. j. 37 Cm 502/2000-99 uložil původní
žalované, aby zaplatila původní žalobkyni částku 111 794 Kč a vzájemnou žalobu
o zaplacení částky 299 956 Kč zamítl s poukazem na námitku promlčení dle jeho
názoru důvodně vznesenou původní žalobkyní. Po zrušení tohoto rozsudku
odvolacím soudem usnesením ze dne 27. listopadu 2002 č. j. 12 Cmo 243/2002-112
v části týkající se vzájemného návrhu a nákladů řízení, kdy odvolací soud
zavázal soud prvního stupně závazným právním názorem ohledně posuzování námitky
promlčení nároku žalobkyně, vyloučil soud prvního stupně vzájemný návrh k
samostatnému projednání a poté rozhodl, jak výše uvedeno. Soud prvního stupně
vyšel ze zjištění, že na základě objednávky nynější žalobkyně z 2. 5. 1996 č. 00046/96 001 došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření kupní smlouvy na
dodávku potisku tkaniny na 2 000 kusů reklamních slunečníků s nápisem Z. B.,
přičemž předmět smlouvy byl vymezen v objednávce a cena zboží dohodnuta ústně,
což lze dovodit z jejího vyúčtování fakturami, kterými žalovaná cenu účtovala. Vlastní smlouvu posoudil soud prvního stupně jako smlouvu kupní podle § 409 a
násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“). Dodaný textilní potisk žalobkyně
použila na výrobu slunečníků pro svého obchodního partnera Z. B., a.s., se
sídlem v H. ve S. r. Tato společnost však reklamovala vadu dodaných slunečníků
spočívající v barevné nestálosti potahů – v jejich vyblednutí. Žalobkyně
reklamaci uznala jako oprávněnou a k neuhrazené faktuře svého zákazníka
vystavila dobropis na částku 411 750 Kč. Soud prvního stupně shledal jako
oprávněný nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí nezaplacením ceny
slunečníků jejím zákazníkem vznikla, s ohledem na to, že vadnost dodaného zboží
byla prokázána objektivními posudky – zprávou České obchodní inspekce v P. a
zprávou společnosti O., a.s., se sídlem v P. – R., které konstatovaly stálost v
povětrnosti stupněm 3, přičemž obvyklá stálost dosahuje stupně 5 a vyššího (v
osmičlenné stupnici). Při posuzování vznesené námitky promlčení vyšel soud
prvního stupně z § 398 ObchZ, podle něhož běží promlčecí lhůta u práva na
náhradu škody ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom, kdo
je povinen k její náhradě, a dále z § 388 odst. 2 písm.
a) a b) ObchZ, podle
něhož i po uplynutí promlčecí doby může oprávněná strana uplatnit své právo při
obraně nebo při započtení, jestliže se obě práva vztahují k téže smlouvě nebo k
několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika
souvisejících jednání, nebo právo mohlo být použito kdykoliv před uplynutím
promlčecí doby k započtení vůči nároku uplatněnému druhou stranou. O takový
případ se podle soudu prvního stupně jedná v dané věci, když nárok žalobkyně na
náhradu škody mohl být uplatněn kdykoliv před uplynutím promlčecí doby a práva
účastníků se vztahovala k několika smlouvám uzavřeným na základě souvisejících
jednání.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna
2004 č. j. 12 Cmo 17/2004-184 rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 299
956 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení a nahradit náklady
řízení, potvrdil, v rozsahu 26% úroku z prodlení z částky 299 956 Kč od 13. 2.
1998 do 13. 8. 1998 a 11% úroku z prodlení z částky 299 956 Kč od 13. 8. 1998
do zaplacení změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
soudu prvního stupně, pokud se týká přiznané jistiny. V daném případě bylo
prokázáno, že žalovaná plnila žalobkyni na základě kupní smlouvy uzavřené podle
§ 409 a násl. ObchZ, a že toto plnění bylo vadné, a také to, že žalobkyně
podala žalované podle § 428 odst. 1 písm. c) ObchZ zprávu o vadě převzatého
zboží. Škoda vzniklá žalobkyni v důsledku vady – nestálobarevnosti potisku
textilu ve světlosti a v povětrnosti – byla představována kupní cenou 750 ks
slunečníků, která žalobkyni pro jejich vadu nebyla jejím slovenským odběratelem
uhrazena. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
nárok žalobkyně není promlčen, protože promlčecí doba podle § 397 ObchZ byla
zachována. Jako nárok z vad zboží mohla žalobkyně uplatnit vůči žalované
vrácení ceny dodaného zboží, které vykazovalo vady, v částce 110 641 Kč, kterou
žalované zaplatila, což bylo v řízení nesporné. Pokud žalobkyně požadovala
pouze rozdíl mezi prokázanou výší škody a částkou, která nemůže být podle § 440
odst. 2 ObchZ soudem přiznána, dospěl i odvolací soud k závěru, že žalobkyní
uplatněný nárok je po právu. Odvolací soud však nepřiznal žalobkyni právo na
úhradu úroků z prodlení v rozsahu, jak je uvedeno ve výroku rozsudku odvolacího
soudu, neboť zaujal jiný názor ohledně doby, kdy se žalovaná dostala do
prodlení s úhradou žalované částky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uvedla, že
odvolací soud stanovil přípustnost dovolání odkazem na § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnila dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka
namítla, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalované oznámila, že vadné
zboží vykazuje vady spočívající v nestálosti barev. Poukázala na to, že
objednávka na potisk slunečníků byla žalobkyní vystavena 2. 5. 1996, dodané
zboží bylo fakturováno více fakturami vystavenými ode dne 16. 8. 1996 do 16. 5.
1997 a dopis dovolatelky, kterým reagovala na reklamaci žalobkyně, je datován
již dnem 28. 1. 1996, tj. ještě před tím, než žalobkyně vystavila objednávku. Z
toho podle názoru dovolatelky vyplývá, že uvedená reklamace se týká jiného
zboží a nemá s částkou, která je předmětem sporu, nic společného. Stejný závěr
dovolatelka dovozuje ze skutečnosti, že objednávka žalobkyně z 2. 5. 1996 uvádí
jako název předmětu – „Potisk Z. B. v počtu 2 000 ks slunečníků“, nikoliv však
750 kusů slunečníků, na které uplatňuje žalobkyně reklamaci, takže se jedná o
jinou zakázku, nebo slunečníky vyrobil jiný dodavatel. Počet požadovaných
slunečníků potvrzuje objednávka odběratele Z. b., a.s., H. ze dne 12. 4. 1996,
která je vystavena také na 2 000 ks slunečníků. Objednávka č. 00046/96001 není
potvrzena žalovanou a ze strany žalobkyně není uvedena kvalita předmětu plnění
(stálobarevnost na světle, v povětrnosti atd.). V dopise žalobkyně ze dne 7. 8.
1998 o oznámení vad textilní metráže s potiskem Z. B. je uvedeno, že bylo
vyrobeno 750 ks slunečníků v celkové hodnotě 411 750 Kč, avšak není uvedeno
číslo objednávky, ze kterého dne, kdy bylo zboží dodáno, kdo zboží dodal nebo
upravil. Také faxová zpráva vypracovaná vedoucím odbytu T. 15 J. K. ze dne 14.
10. 1997, týkající se vyjádření k pohledávkám společnosti I. F., s.r.o.,
potvrzuje skutečnost, že žalobkyně nikdy reklamaci vůči žalované neuplatňovala;
při jednání s bývalým jednatelem této společnosti panem Ing. P. bylo toto
potvrzeno, protože se jednalo o jiného dodavatele podkladové tkaniny. Tuto
skutečnost potvrzuje také Ing. Z. F., bývalý zaměstnanec žalované v záznamu z
jednání ze dne 20. 10. 1997 a ze dne 26. 3. 1998. Ani v korespondenci účastnic
řízení, ve zprávách o výsledcích zkoušek stálosti na světle a stálosti v
povětrnosti není uvedeno, že se jedná o tkaninu, která byla dodána žalovanou.
Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že žalobkyně vystavila svůj dobropis
vůči společnosti Z. B., a.s., již 12. 2. 1998, přičemž výsledky stálosti na
světle jí byly známy až 5. 5. 1998, výsledky stálosti na světle dne 7. 9. 1998
a oznámení vad zaslala žalované až dne 7. 8. 1998. Podle názoru dovolatelky
žalobkyně neprokázala, že slunečníky dodané společnosti Z. B., a.s., byly
vyrobeny ze zboží dodaného žalovanou a že toto zboží vykazovalo vady, které
žalobkyně popisuje. Žalobkyně tak ve smyslu § 425 ObchZ neprokázala, že zboží
mělo v době dodání vady. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou
stupňů.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na to, že první rozsudek soudu
prvního stupně zrušil odvolací soud pro jeho nepřezkoumatelnost, neboť soud
prvního stupně se nezabýval podstatou uplatněného nároku na náhradu škody a
nezjišťoval skutkový základ sporu. Ve svém zrušovacím usnesení tak odvolací
soud vydal závazný právní názor, který se týkal pouze postupu řízení a neměl
vliv na obsah práv a povinností účastníků, dal tedy soudu prvního stupně
především pokyny k doplnění dokazování. Je tedy sporné, zda uvedený právní
názor měl za následek jiné rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolání proto
nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud totiž
hodnotil jinak pouze otázku promlčení práva na náhradu škody, kterou posuzoval
podle § 388 odst. 2 a § 398 ObchZ, a soud prvního stupně podle § 106 ObčZ.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka nenapadla právní závěry odvolacího soudu
týkající se promlčení, je i z tohoto důvodu dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. nepřípustné. Námitky dovolatelky se týkají hodnocení důkazů a jsou
zcela nepravdivé a účelové. Dovolatelka ve svém zmiňovaném dopise, kterým
reagovala na reklamaci žalobkyně, totiž chybně uvádí datum 28. 1. 1996, když
správně mělo být 28. 1. 1997, takže její dedukce ohledně reakce žalované na
reklamaci dovolatelky ještě před vystavením objednávky ze dne 2. 5. 1996
neodpovídají skutečnosti. Pokud dovolatelka dovozuje, že nedošlo k dodávce
vadného zboží, pak žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí, neboť provedené důkazy
tvoří ve svém souhrnu logický řetěz svědčící o opaku, takže oba soudy přijaly
správná skutková zjištění. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou,
posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích
právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též
jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
V rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl, není tedy dovolání subjektivně přípustné. Nejvyšší soud proto v
tomto rozsahu dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ve zbývající části je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
neboť soud prvního stupně byl při svém rozhodování vázán závazným právním
názorem odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze dne 27. listopadu 2002 č. j.
12 Cmo 243/2002-112 k námitce promlčení nároku žalobkyně.
Dovolání je v této části i důvodné.
Dovolací soud je podle § 242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími
důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Uplatněný
dovolací důvod posuzuje soud nejen podle toho, jak byl označen, ale především
podle jeho obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatelka v dané věci
uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je však zřejmé, že
kromě tohoto dovolacího důvodu, který je obsahově vymezen její námitkou, že
mezi stranami nedošlo k uzavření smlouvy (slovy dovolatelky „objednávka č.
00046/96001 není potvrzena žalovanou“) nesouhlasí s tím, k jakým skutkovým
závěrům odvolací soud dospěl, namítá tedy i dovolací důvod podle § 241a odst. 3
o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné
části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací
soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci
hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím
dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno,
eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění)
učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z
těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly,
ani jinak nevyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, anebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
7. 1998 sp. zn. 3 Cdon 10/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo
sešitu 22/98 pod označením SJ 161/98).
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3
o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů (viz § 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud
hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat,
že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená
to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z
jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov.
Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., , Občanský soudní řád – komentář, 7.
vydání, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud v této souvislosti současně zdůrazňuje, že z přezkumné povahy
činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl
vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem
odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn, a
že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci
samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět. Nejvyšší
soud proto nemohl přihlížet k novým důkazům, jež dovolatelka uplatňovala ve
svém dovolání – jde o faxovou zprávu vypracovanou vedoucím odbytu T. 15 J. K.
ze dne 14. 10. 1997 a záznamy z jednání ze dne 20. 10. 1997 a ze dne 26. 3.
1998.
V posuzované věci je podstatou dovolacích námitek žalované její názor, že v
důkazním řízení nebylo prokázáno, že reklamované slunečníky, které žalobkyně
dodala společnosti Z. B., a.s., H., byly vyrobeny ze zboží dodaného žalovanou a
že reklamace se týkala jiného zboží, zejména vzhledem k datu jejího dopisu
týkajícího se reklamace zboží a také s ohledem na rozdílné množství zboží
dodaného žalovanou žalobkyni a poté žalobkyní společnosti Z. B., a.s., H.
Dopis, na který dovolatelka poukazuje, je založen na č. l. 90 spisu a vyplývá
z něj, že dovolatelka zaslala žalobkyni faxem dopis, v němž uvedla datum 28.
ledna 1996; z jeho obsahu je zřejmé, že se jedná o reakci dovolatelky na
předchozí reklamaci žalobkyně týkající se „dess. Z. B.“, že dovolatelka
prověřila přiložené vzorky zboží, reklamaci neuznává a doporučuje provedení
zkoušek stálosti na světle v autorizované zkušebně, neboť sama nemá příslušné
zařízení. Dovolací soud však neshledává, že by z tohoto dopisu dovolatelky
vyplývalo, že se týká jiného zboží než toho, které dovolatelka dodala
žalobkyni. Především je nutno zpochybnit vlastní datum zaslání dopisu – 28.
leden 1996, od něhož dovolatelka odvíjí tvrzené závěry. V předmětné listině
dovolatelka uvedla mj. i adresu žalobkyně a označila ji její firmou – I. F.
s.r.o., která však byla do obchodního rejstříku zapsána až několik měsíců poté
(v lednu 1996 byla žalobkyně zapsána pod původní firmou B – M – P textil
s.r.o.). Z toho plyne, že dovolatelka předmětný dopis nemohla sepsat a odeslat
dne 28. ledna 1996, jak tvrdí, a zejména z tohoto data nelze dovodit, že se
tento dopis týkal jiného, než žalobkyní dodaného zboží. Konečně dovolatelka v
řízení nenavrhla a nepředložila žádný důkaz, ze kterého by vyplývalo, kdy došlo
k doručení tohoto dopisu.
Ani další námitku dovolatelky, kterou poukazuje na rozdíl v množství slunečníků
uvedených v objednávce žalobkyně a v objednávce společnosti Z. B., a.s., H.
(2000 kusů slunečníků) a v následné reklamaci tohoto zboží (750 kusů), nelze
přijmout jako okolnost, z níž by vyplývalo, že žalobkyně uplatňovala právo na
náhradu škody v důsledku vad jiného zboží než toho, které dovolatelka žalobkyni
dodala. Dovolatelka sama v průběhu řízení nenabídla soudu žádné důkazy, z nichž
by bylo možno dovodit, že dodávka textilního zboží s potiskem „Z. B.“ byla pro
žalobkyni uskutečněna nějakým jiným subjektem než dovolatelkou. Zboží s tak
specielním označením lze hodnotit jako individuální dodávku, a pokud by
dovolatelka jako výrobce textilního zboží tohoto druhu dodávala stejné zboží
jinému objednateli než žalobkyni, event. jí bylo známo, že je na trhu s
textilním zbožím obchodováno, jistě by takovou významnou skutečnost v řízení
tvrdila a prokazovala.
Dovolací soud neshledal ani další námitky dovolatelky způsobilými zvrátit
správnost skutkových závěrů odvolacího soudu o vadnosti zboží dodaného
dovolatelkou žalobkyni. Z toho, že Česká obchodní inspekce a společnost O.,
a.s., ve svých odborných závěrech neuvedly, že předmětem jejich posuzování bylo
zboží dodané dovolatelkou žalobkyni, nevyplývá nic o obchodním vztahu obou
účastnic řízení a o kvalitě jejich vzájemného plnění, protože odborné závěry
byly činěny na základě předložených vzorků textilních materiálů, aniž byl
zkoumán jejich výrobce. Stejně bezvýznamná pro právní posouzení uplatněného
nároku je také další okolnost namítaná dovolatelkou, že žalobkyně vystavila
svůj dobropis ve výši 411 750 Kč ve prospěch společnosti Z. B., a.s., H., v
době, kdy ještě neměla zmíněná odborná posouzení. Jak Česká obchodní inspekce,
tak společnost O., a.s., konstatovaly vadnost posuzovaných textilních
materiálů.
Je nutno zdůraznit, že v dané věci se nejednalo o uplatnění práv z odpovědnosti
za vady plnění, nýbrž o nárok na náhradu škody vzniklé podle § 373 ObchZ
porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Jedná se o objektivní odpovědnost,
kdy oprávněnému postačí, aby vedle vzniku škody prokázal existenci povinnosti
ze závazkového vztahu a porušení této povinnosti zavázaným. V hodnocení důkazů
a poznatků, které v řízení vyšly najevo, se přitom z hlediska skutkového
závěru, že dodané zboží nemělo obvyklé vlastnosti a že jde o zboží dodané
žalovanou, nenachází žádný logický rozpor z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti.
Oprávněná je však námitka dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci z hlediska závěru, že mezi stranami došlo
k uzavření kupní smlouvy podle § 409 ObchZ. Tento závěr je přitom pro
rozhodnutí věci podstatný, neboť odvolací soud založil svůj závěr o
odpovědnosti žalované za škodu na tom, že žalovaná porušila svůj smluvní
závazek.
Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, podle něhož došlo k uzavření
smlouvy poskytnutím plnění na základě objednávky ze dne 2. 5. 1996 č.
00046/96001, v níž sice chyběl údaj o ceně zboží, mezi stranami však
existovala, byť zřejmě ústní dohoda o ceně, což lze dovodit z vyúčtování
dodaného zboží.
Závěr odvolacího soudu není správný. Podle ustanovení § 275 odst. 4 ObchZ může
sice osoba, které je návrh určen, s přihlédnutím k obsahu návrhu na uzavření
smlouvy nebo v důsledku praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo s
přihlédnutím ke zvyklostem rozhodným podle tohoto zákona vyjádřit souhlas s
návrhem provedením určitého úkonu (např. odesláním zboží nebo zaplacením kupní
ceny) bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v
okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, došlo-li k němu před uplynutím lhůty
rozhodné pro přijetí návrhu. V době, kdy mělo dojít k uzavření předmětné
smlouvy, bylo podle tehdy platného ustanovení § 409 odst. 2 ObchZ nutno, aby
strany ve smlouvě projevily vůli uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. V
opačném případě musela být kupní cena dohodnuta, či musel být dohodnut způsob
jejího dodatečného určení. Z tohoto vyplývá, že aby došlo k uzavření kupní
smlouvy postupem podle § 275 odst. 4 ObchZ poskytnutím požadovaného plnění,
musela objednávka obsahovat návrh kupní ceny, nebo v ní muselo být vyjádřeno,
že se smlouva uzavírá bez určení kupní ceny. Tento návrh v daném případě
chyběl. Skutkové zjištění soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, že
k dohodě o ceně zřejmě došlo ústně, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť
jediným důkazem má být podle soudu prvního stupně skutečnost, že cena byla
žalobkyni vyúčtována.
Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu přípustného dovolání není rozsudek odvolacího
soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.
Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. v
tomto rozsahu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19 . prosince 2006
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu