NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 511/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Dagmar Novotné v právní
věci žalobkyně V., spol. s r. o. , proti žalované České republice – Kanceláři
Senátu Parlamentu ČR, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 1 Cm 15/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 3 Cmo 131/2005-148, takto:
I. Dovolání do prvního výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.
října 2005, č. j. 3 Cmo 131/2005-148, ohledně uložení povinnosti žalované
zaslat žalobkyni omluvu ve znění: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá
za protiprávní vyloučení ze soutěží na provedení restaurátorských prací v
objektu C a objektu S. t. V. p., učiněné v roce 1999“, se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. ledna 2005, č. j. 1 Cm 15/2000 112,
zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaslání omluvy ve znění:
„Kancelář Senátu Parlamentu ČR se tímto omlouvá firmě V., spol. s r. o. za
protiprávní vyloučení ze soutěží na provedení restaurátorských prací v objektu
C a objektu S. t. V. p. v P., v roce 1999“, a jíž současně požadovala po
žalované zaplacení částky 480.000,- Kč (výrok I.) a současně rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalovaná vyzvala žalobkyni
v prosinci roku 1998 k podání nabídky na provedení restaurátorských prací na
objektu C a S. t. V. p., za přesně stanovených podmínek, které jí současně
předložila. Následně žalovaná vyloučila žalobkyni jako uchazečku z další účasti
na obou veřejných zakázkách, čemuž se žalobkyně bránila s výsledkem, že
rozhodnutí jako nezákonná byla po provedených řízeních zrušena Ú.h. s. (dále
jen ÚOHS) rozhodnutím z 5. 9. 2000 učiněným poté, co Vrchní soud v Olomouci
svými rozsudky z prosince roku 1999 zrušil rozhodnutí o rozkladu a dvě
prvoinstanční rozhodnutí ÚOHS, jimiž byl prvotně návrh žalobkyně na nezákonný
postup zadavatele veřejné soutěže (žalované) zamítnut. Na základě rozhodnutí
ÚOHS žalovaná dne 26. 9. 2000 svá rozhodnutí o vyloučení žalobkyně z další
účasti na zakázkách zrušila, avšak k zastavení v té době již prováděných
restaurátorských prací nedošlo, přestože žalovaná věděla, že výběrové řízení
nebylo ukončeno. Zakázku získala společnost Sdružení pro restaurování V. p. –
G. A., která se však soutěže nezúčastnila, neboť účastníkem soutěže byla
společnost G., s. r. o., která neměla v rozhodné době oprávnění všechny zadáním
požadované práce provádět, přesto žalovaná nabídku společnosti vybrala. Popsané
jednání žalované kvalifikovala žalobkyně jako porušení hospodářské soutěže
jednáním v rozporu s dobrými mravy, současně porušujícím její dobrou pověst a v
důsledku ztráty zisku ze své činnosti i ztráty možnosti prezentace akce ve
svých referencích, potažmo zpochybnění své odborné a společenské pověsti u
investorů, restaurátorů a ostatních dodavatelů, požadovala reparaci nemajetkové
újmy. Původně se domáhala přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši
4,000.000,- Kč, následně po připuštěné změně žaloby, zadostiučinění ve formě
písemné omluvy a peněžitého plnění ve výši 480.000,- Kč. Soud prvního stupně
vzal za prokázané, že žalovaná v postavení zadavatele soutěže jednala v rozporu
se zákonem, když vyloučila žalobkyni z další účasti na soutěži o získání
restaurátorských prací. Dovodil, že oba účastníci se střetli v hospodářské
soutěži, což vyplývá z faktu, že výsledkem vyhlášené soutěže žalovanou bylo
zadání zakázky na provedení prací jednomu z účastníků v soutěži si
konkurujících. Popsané jednání žalované kvalifikoval jako jednání v rozporu s
dobrými mravy, ale současně vyzdvihl, že nemělo objektivní způsobilost přivodit
žalobkyni újmu, a protože nebyly splněny všechny zákonné předpoklady přijal
závěr, že se žalovaná jednání v nekalé soutěži nedopustila. Uzavřel, že za
těchto okolností nárok na satisfakci podle § 53 obch.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j.
3 Cmo 131/2005-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku
ohledně uložení povinnosti žalované zaslat žalobkyni omluvu a tuto povinnost ve
znění: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá za protiprávní vyloučení
ze soutěží na provedení restaurátorských prací v objektu C a objektu S.t. V.
p., učiněné v roce 1999“ žalované uložil, v zůstatku ohledně zamítnutí žaloby o
zaplacení částky 480.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal
skutková zjištění soudu prvního stupně a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil.
Zaujal však rozdílný názor, tj., že popsané jednání žalované bylo jednáním v
nekalé soutěži. Dovodil, že žalovaná tím, že žalobkyni vyloučila svým
rozhodnutím ze dne 16. 2. 1999 z další účasti na veřejných zakázkách, způsobila
žalobkyni újmu, čímž jsou naplněny předpoklady podle § 44 odst. 1 obch. zák..
Odvolací soud vyzdvihl, že žalovaná svým jednáním zasáhla do hospodářské
soutěže a narušila rovné postavení soutěžitelů, kteří se o její zakázku
ucházeli. Za tohoto stavu se jednalo nejen o rozhodnutí v rozporu s právními
předpisy, jak bylo prokázáno rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci, ale i o
rozhodnutí představující jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, objektivně
způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Tato újma byla skutečně navozena tím, že
žalobkyni byla odňata možnost zúčastnit se se svojí nabídkou posuzovacího
řízení, tedy porovnání své nabídky s nabídkami dalších soutěžitelů. Odvolací
soud kvalifikoval újmu pro svoji povahu jako újmu nehmotnou, spočívající ve
snížení dobré pověsti a dobrého jména žalobkyně, a proto dospěl k závěru, že se
žalobkyně právem podle § 53 obch. zák. domáhala přiměřeného zadostiučinění,
jímž bez pochyby je zaslání omluvy za protiprávní vyloučení ze soutěže.
Satisfakci tohoto druhu posoudil jako přiměřenou, plně postačující nahradit
žalobkyni vzniklou újmu. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že
pokud soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu požadavku na zaslání omluvy,
pak pochybil, nepochybil však pokud zamítl žalobu v přiznání satisfakce
zaplacením částky 480.000,- Kč. Uzavřel, že žalobkyně zůstala v této části
nároku v obecné rovině tvrzení, aniž konkrétně tvrdila a prokazovala okolnosti,
z nichž by bylo možno k požadovanému nároku odvodit vznik a rozsah její
nemateriální újmy. Vznik nehmotné újmy k této části nároku neměl za prokázaný
tak, aby v požadovaném rozsahu bylo možno reparovat nehmotnou újmu peněžitým
zadostiučiněním, a protože podle § 53 obch. zák. chyběly podmínky pro přiznání
zadostiučinění v peněžité formě, shledal v této části rozhodnutí soudu prvního
stupně správným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, opíraje
jeho důvodnost o nesprávné právní posouzení věci s námitkou, že řízení je
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítla,
že přestože v odůvodnění rozsudku odvolací soud uvádí, že se žalobkyně
domáhala vydání rozsudku ohledně omluvy ve stejném znění, jak je uvedeno v
rozhodnutí soudu prvního stupně, ve výroku rozsudku odvolacího soudu je omluva
co do svého znění koncipována odlišně, aniž by byla podložena jakýmkoli
pozměňujícím návrhem ze strany žalobkyně. V důsledku toho je rozhodnutí
odvolacího soudu postiženo vadou, v jejímž důsledku došlo k nesprávnému
rozhodnutí ve věci, a to proto, že formulace omluvy ve znění uvedeném ve výroku
odvolacího soudu ztratila svůj smysl, neboť je neadresná a z textu omluvy není
zřejmé, komu se má žalovaná omluvit, protože v původním textu omluvy bylo
správně uvedeno: „Kancelář Senátu Parlamentu ČR se tímto omlouvá firmě V.,
spol. s r. o. …, odvolací soud však formuloval omluvu neadresně, a to:
„Kancelář Senátu Parlamentu ČR se Vám omlouvá…“. Navíc písmeno „V“ evokuje, že
omluva má být zaslána fyzické osobě, kterou však žalobkyně není, a i pro
případ, že by slovo „Vám“ bylo v textu omluvy psáno s malým „v“, což by
vzhledem k žalobkyni jako právnické osobě bylo správné, byl by i tak obsah
omluvy neadresný. Dovolatelka rovněž brojila proti právnímu posouzení
nepřiznaného nároku z titulu peněžitého zadostiučinění. Poukázala, že v průběhu
soudního řízení netvrdila, že jí byly způsobeny dvě újmy, z nichž jedna měla
být kompenzována omluvou a druhá finančním plněním. Odkázala na § 53 obch.zák.
a na prokázanou skutečnost, že se žalovaná protiprávního jednání nezdržela,
protiprávní stav pokračoval a závadný stav nebyl odstraněn až do rozhodnutí
ÚOHS ze dne 26. 9. 2000, neboť až do té doby žalovaná pokračovala na
definitivním ukončení veškerých restaurátorských prací. Dovolatelka vyzdvihla,
že odstranění závadného stavu s ohledem na okolnosti případu ztratilo smysl, a
proto se domáhala pouze přiměřeného zadostiučinění, a to právě vzhledem k
okolnostem a délce jednání žalované i ve formě peněžité. Dovozovala, že pokud
by se soudy obou stupňů zabývaly kvalifikační způsobilostí účastníků
vyhlášeného výběrového řízení k realizaci zakázky dle obsažených nabídek, bylo
by prokázáno její tvrzení, že v nabídce mohla uspět pouze ona a v důsledku toho
by byl zřejmý i její nárok na zadostiučinění ve finanční podobě. Byla
přesvědčena, že závěr přijatý odvolacím soudem v napadeném rozsudku je v
rozporu s hmotněprávní úpravou nároků z nekalé soutěže podle § 53 obch. zák. a
navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno a rozhodnutí u soudů obou
stupňů vydána po 1. lednu roku 2001, uplatňují se pro dovolací řízení v souladu
s body 1., 15. a 17. hlavy I. v části dvanácté zákona číslo 30/2000 Sbírky,
kterým se mění zákon číslo 99/1963 Sbírky o. s. ř. ve znění pozdějších předpisů
a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném po 1. 1. 2001.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
S ohledem na přípustnost dovolání, která je dána v části napadeného výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., zkoumal dovolací soud, zda v
řízení nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 větu
druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečnými, v dovolání namítány
nejsou a z obsahu spisu se nepodávají. Nejinak je tomu i s jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť
dovolatelka po obsahové stránce namítala, že řízení v důsledku postupu
odvolacího soudu, spočívajícího v neoprávněné přeformulaci textu omluvy,
jednou z těchto vad trpí.
Uvedená námitka dovolatelky není opodstatněná. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř.
může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než
čeho domáhají jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo
jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky. Z obsahu spisu, zejména z textu prvního výroku rozsudku odvolacího
soudu jednoznačně a nepochybně vyplývá, že odvolací soud sice učinil určitou
změnu ve formulaci obsahu omluvy, nelze však dovodit, že by tato změna
představovala přiznání jiného nároku, než jehož se žalobkyně v řízení domáhala.
V daném případě nelze dovolatelce přisvědčit, že by odvolací soud postupoval v
rozporu se zákonem, tudíž, že by změnou obsahu textu omluvy vydal rozhodnutí o
nároku odlišném od nároku požadovaného žalobkyní, tj. že by rozhodl v rozporu
s petitem žaloby, jímž je podle zákona vázán (srov. § 153 odst. 2 o. s. ř.).
Vázanost soudu žalobou nelze chápat tak, že by byl soud povinen do výroku svého
rozhodnutí o věci samé doslovně „převzít“ žalobkyní navrhované znění žalobního
petitu. Není porušením § 153 odst. 2 o. s. ř. jestliže soud použitím jiných
slov vyjádří stejná práva a povinnosti, kterých se žalobkyně přesným a určitým
žalobním petitem domáhala ( srov. Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád,
komentář, 5.vydání, str. 541, C.H.BECK 2001). Pokud je v prvním výroku rozsudku
odvolacího soudu výslovně uvedeno, že povinnost zaslat omluvu ve znění, jež
následuje, je ukládána žalované vůči žalobkyni, pak je zcela nepochybně zřejmé,
že v textu omluvy se slovo „Vám“ vztahuje pouze k žalobkyni a k nikomu jinému.
Neadresnost rozhodnutí odvolacího soudu z obsahu výroku jeho rozsudku dovodit
nelze. Navíc formulace požadovaná žalobkyní v petitu je nesprávná, neboť firma
není subjektem práva, tudíž soud tuto formulaci nemohl převzít do výroku
rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pokud jde o
dovolatelkou namítanou neadresnost rozhodnutí, proto naplněn není.
Dovolání proti zbývající části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně nároku žalobkyně na zaplacení
finančního zadostiučinění v částce 480.000,- Kč, může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li dovoláním napadené
rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
řešena, nebo která odvolacími soudy nebo dovolacím soudem je rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že
řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy, že nešlo jen o
takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu byl z hlediska právního posouzení
založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci v jednotlivém případě, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu
vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání ve smyslu citovaných ustanovení je spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, ať již v
rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva, jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem je tak zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil. Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá,
jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
právní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání
pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem odvolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
Dovolání do části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné
není. Dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu v tom, zda je
možné domáhat se přiměřeného zadostiučinění, jak ve formě nepeněžité
satisfakce, tedy omluvy, tak také ve formě satisfakce peněžní, tedy zaplacením
určité finanční částky.
Nárok na přiměřené zadostiučinění, tedy satisfakci, zakládá pro případy
prokázaného nekalosoutěžního jednání § 53 obch. zák, ve smyslu kterého osoby,
jejichž práva byla nekalou soutěží porušena nebo ohrožena, se mohou proti
rušiteli domáhat (kromě jiného) přiměřeného zadostiučinění, které může být
poskytnuto i v penězích.. Přiměřené zadostiučinění, které může být poskytnuto i
v penězích, je jedním z nároků osob, jejichž práva byla porušena nebo ohrožena.
Právní teorie i praxe jsou zajedno v tom, že nárok na přiměřené zadostiučinění
je nárokem, jímž se reparuje újma nemateriální povahy. Tento aspekt vyvěrá již
z podstaty tohoto nároku, který se označuje za zadostiučinění, nebo-li
satisfakci, aby se již v názvu zdůraznila jeho imateriální povaha. Ve formě
zadostiučinění není možno brát ohled na prvky, které mají materiální povahu,
poněvadž k materiální reparaci tento právní prostředek neslouží. Nárok na
přiměřené zadostiučinění je nárokem, který má převážně, popřípadě výlučně,
objektivní charakter. Dovozuje se, že je nárokem objektivním, který není vázán
na naplnění jakýchkoli subjektivním podmínek (Štenglová I., Plíva S., Tomsa M.
a kol., obchodní zákoník, komentář, 7. vydání, CH BECK 2002, strana 148).
Přiměřenost peněžitého zadostiučinění musí být posuzována jak z objektivních
tak subjektivních hledisek. Z hlediska výše přiměřeného zadostiučinění má
peněžní satisfakce rovněž povahu sankční, neboť zaplacení zadostiučinění
přestavuje pro rušitele finanční újmu, tedy nejen újmu morální, která má
vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a postižení osoby.
Již ze samotné formulace ustanovení § 53 obch. zák. nepochybně vyplývá, že
zákon upřednostňuje nemateriální satisfakci, avšak pro zcela specifické a
výjimečné případy umožňuje zadostiučinění i ve formě peněžní. Zákon tudíž
nevylučuje ani jednu ani druhou formu zadostiučinění, ale nevylučuje ani jejich
souběh, tj. případné přiznání obou forem zadostiučinění vedle sebe. Právě
proto, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné
úvaze soudu, je třeba vycházet z povinností tvrdit a dokazovat, jež stíhají
žalobkyni podle § 79 odst. 1 a §120 odst. 2 o. s. ř., ve smyslu kterých bylo
její povinností způsobem určitým a srozumitelným vylíčit a prokázat rozhodné
skutečnosti, jimiž byla vedena k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění v
požadované peněžité formě. Pokud je požadována satisfakce za nemateriální újmu
způsobenou žalobkyni v rozsahu 480.000,- Kč, pak právě z pohledu zákonem
stanovené volné úvahy soudu o přiměřenosti či nepřiměřenosti této formy
satisfakce je třeba, aby žalobkyně vymezila okolnosti, které budou podkladem
pro odpovídající úvahu soudu. Povinností žalobkyně tedy bylo v souladu s
citovanými ustanoveními občanského soudního řádu tvrdit, proč právě forma
peněžité satisfakce je s ohledem na tvrzené a prokázané nekalosoutěžní jednání
žalované na místě, a proč, pakliže nárok na peněžitou formu zadostiučinění bude
prokázán, je přiměřenou právě částka v rozsahu 480.000,- Kč. Ze skutečnosti, že
nárok na zadostiučinění podléhá volné úvaze soudu nelze bez dalšího dovodit, že
soud „nepotřebuje kritéria“, která by pro přiměřenost takovéhoto nároku
posuzoval. Volná úvaha soudu neznamená libovůli soudu, který bez dalšího, aniž
by posuzoval v daném případě konkrétně zjištěné a také prokázané skutečnosti a
okolnosti jednání v nekalé soutěži určí, kdy požadovaná forma satisfakce je či
není na místě a tudíž je či není přiměřenou. Pro svoji úvahu musí mít soud k
dispozici dostatek tvrzených a prokázaných skutečností, vymezujících určité
hranice, z nichž se soud při svých úvahách vychází a to nejen z pohledu
maximální či minimální možnosti peněžní reparace vzniklé nemateriální újmy.
Z obsahu spisu se nepodává, že by žalobkyně jednoznačně tvrdila a prokazovala
okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit vznik a rozsah nemateriální újmy, jež
měla být reparována ve formě peněžní. Pokud za této situace odvolací soud
právně zhodnotil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která
bezezbytku převzal, přičemž přihlédl ke všem okolnostem a k závažnosti
popsaného nekalosoutěžního jednání žalované a dospěl k závěru, že podmínky po
přiznání nároku na poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě podle § 53 obch.
zák. dány nejsou, pak tomuto posouzení nelze vytknout ani nedostatečnost ani
nepřezkoumatelnost. Dovolací soud tudíž neshledal pochybení odvolacího soudu v
reparaci následků jednání žalované, a proto dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovoláním
nastolená otázka nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pro
zobecnitelnou praxi soudů, neboť řešení dovolatelem namítaného specifika
projednávané věci je neoddělitelně spojeno s individuálně zjištěným skutkovým
stavem a nemá proto potřebný judikatorní přesah. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn není, a proto dovolání v této části v
souladu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
není přípustné.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit ani
dovolatelkou uplatněná námitka do potvrzující části rozsudku odvolacího soudu o
zamítnutí nároku na zaplacení Kč 480.000,-, týkající se nesprávného postupu
soudů obou stupňů, spočívajícího v neprovedení důkazů ke kvalifikačním
předpokladům všech účastníků výběrového řízení, jimiž by bylo prokázáno, že
právě pouze žalobkyně by byla v soutěži jediným úspěšným subjektem, a že jí
vyřazením ze soutěže byla způsobena újma, z níž vyplývá nárok na přiznání
zadostiučinění v penězích. Svým obsahem se jedná o dovolací důvod vyplývající z
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který lze úspěšně uplatnit pouze u
dovolání přípustných podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (§ 242 odst. 3
o.s. ř.).
Z uvedeného závěru vyplývá, že v této části je podané dovolání nepřípustné, a
Nejvyšší soud ho proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), částečně odmítl (§ 243b odst. 5 věta první o. s. ř.). V části, v níž je do
měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání přípustné, ale podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyla shledána jeho důvodnost, dovolání žalobkyně
podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Za situace, kdy dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
za řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter usnesení podle § 167
odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinném od 1. ledna 2001, přípustné (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), dovolací soud proto dovolání žalobkyně do výroku rozsudku
odvolacího soudu o nákladech řízení pro nepřípustnost podle § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 245b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že dovolací soud dovolání
zčásti zamítl a zčásti odmítl, vzniklo žalované vůči ní právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení. Z obsahu spisu se však nepodává, že by
žalované jakékoli náklady v souvislosti s tímto řízení vznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 5. května 2006
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu