32 Odo 518/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně N. D., proti žalované Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky, o určení výše úhrady za poskytnutou zdravotní
péči, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3C 156/2003,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30.
června 2004, č.j. 13 Co 10/2004-38, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2004, č.j. 13 Co
10/2004-38, a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. prosince
2003, č.j. 3 C 156/2003-30, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni ve výroku označeným usnesením potvrdil usnesení
ze dne 1. prosince 2003, č.j. 3C 156/2003-30, jímž Okresní soud v
Domažlicích zastavil řízení o žalobě na určení, že žalobkyně má právo na
úhradu za zdravotní péči za 2. pololetí roku 2003 ve stejné výši jako v
předchozím období včetně navýšení úhrady, věc postoupil po právní moci usnesení
o zastavení řízení Ministerstvu zdravotnictví České republiky a rozhodl o
nákladech řízení (první věta výroku). Dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů
odvolacího řízení žádnému z účastníků (druhá věta výroku).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pravomoc soudu v
projednávané věci není dána. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že spor, v němž se
žalobkyně domáhá určení svého práva na úhradu za poskytnutou zdravotní péči,
není věcí rodinnou, pracovní ani občanskoprávní, přičemž nejde ani o spor z
obchodních vztahů (srov. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu - dále též jen
„o. s. ř.“). Podle odvolacího soudu nejde ani o případ pravomoci soudu podle §
7 odst. 3 o. s. ř. (v rozhodnutí je nepřesně uveden odkaz na § 7 odst. 2 o. s.
ř.), neboť ze zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, ani z
jiného právního předpisu zmocnění pro soud k projednání a rozhodnutí předmětné
věci nevyplývá. Postup směřující k zajištění věcného plnění při poskytování
zdravotní péče pojištěncům upravuje § 17 zákona č. 48/1997 Sb., který
předpokládá uzavření smlouvy mezi zdravotnickým zařízením a zdravotními
pojišťovnami, a to na základě rámcové smlouvy jako výsledku dohodovacího řízení
mezi zástupci svazu zdravotních pojišťoven a zástupci příslušných skupinových
zdravotnických zařízení zastupovaných jejich zájmovými sdruženími. Otázku
souladu jednotlivých rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem pak
podle odvolacího soudu přísluší posoudit ministerstvu zdravotnictví, přičemž
již zmíněné ustanovení § 17 cit. zákona upravuje i další postup za situace, kdy
k uzavření dohody v rámci dohodovacího řízení v zákonem stanovené lhůtě
nedojde. Za stavu, kdy z cit. zákona pravomoc soudu k projednání věci
nevyplývá, soud prvního stupně nepochybil, pokud řízení zastavil a věc
postoupil ministerstvu zdravotnictví jako příslušnému orgánu. Proto usnesení
soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, namítajíc, že odvolací
soud samostatně neposoudil právní povahu sporu, neboť v odůvodnění rozhodnutí
pouze opakoval argumenty soudu prvního stupně a nezabýval se jejími odvolacími
námitkami. Podle názoru dovolatelky odvolací soud pominul, že právo soudní
ochrany je základním ústavním právem a že ministerstvo zdravotnictví je orgánem
veřejné správy, v jehož pravomoci není rozhodovat spory ze závazkových vztahů.
Podle přesvědčení dovolatelky je smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče
uzavřená mezi účastníky soukromoprávní smlouvou uzavřenou na základě rámcové
smlouvy vydané vyhláškou č. 457/2000 Sb., která v článku 2 odst. 1 stanoví, že
závazkové vztahy mezi smluvními stranami se řídí mimo jiné občanským zákoníkem.
Odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil postup při posuzování a vydávání rámcových
smluv jakožto smluv veřejnoprávních a v něm stanovenou úlohu ministerstva
zdravotnictví s rozhodováním sporů mezi smluvními stranami. Poukazujíc na
ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. namítá, že žádný zákon působnost ministerstva
zdravotnictví při rozhodování sporů ze závazkových vztahů nestanoví. V souzené
věci jde o výklad vyhlášky č. 532/2002 Sb. jakožto obecně závazného právního
předpisu, který přísluší provádět jedině soudu a nikoli ministerstvu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud jí napadené usnesení zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a je i
důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3, druhá věta, o. s. ř.), však dovoláním namítány nejsou a
dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze podřadit pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř.
Podle odůvodnění rozhodnutí odvolací soud založil svůj závěr o nedostatku
pravomoci soudu na úvaze, že v souzené věci jde o tzv. jinou věc ve smyslu § 7
odst. 3 o. s. ř., kterou by byl soud oprávněn projednat a rozhodnout tehdy,
pokud by tak stanovil zákon. Za situace, kdy podle odvolacího soudu ze zákona
č. 48/1997 Sb., ani z jiného právního předpisu pro soud zmocnění k projednání a
rozhodnutí předmětné věci nevyplývá a kdy z ustanovení § 17 cit. zákona
přísluší posoudit otázku souladu rámcových smluv s právními předpisy a veřejným
zájmem ministerstvu zdravotnictví, tak podle posouzení odvolacího soudu není
pravomoc soudu v předmětné věci dána. Tento závěr odvolacího soudu není správný.
Ustanovení § 4 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) stanoví, že proti
tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k
tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.
Podle ustanovení § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a
rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona
neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné
právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než
soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek
uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec
3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon
(odstavec 4).
V souzené věci nejde o veřejnoprávní věc, jak posoudily soudy obou stupňů, ale
jde zásadně o občanskoprávní vztah na základě smlouvy o poskytování a úhradě
zdravotní péče uzavřené mezi účastníky. Ústavní soud již v usnesení ze dne 27.
ledna 1999, sp. zn. I. ÚS 247/98, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, svazku 13, pod číslem 6, jehož závěry je třeba aplikovat i v
projednávané věci, vysvětlil, že právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní
péče a zdravotní pojišťovnou, v jehož rámci je či není uzavřena smlouva o
poskytování a úhradě zdravotní péče, je vztahem soukromoprávním, a jako
takovému, s ohledem na to, že mu není poskytnuta ochrana jinak, by mu měla být
poskytnuta ochrana podle občanského zákoníku, přičemž orgánem poskytujícím tuto
ochranu je vzhledem k § 4 obč. zák. soud.
Vztah vzniklý na základě účastníky uzavřené smlouvy o poskytování a úhradě
zdravotní péče vykazuje základní znaky soukromého práva. Jak se podává již z
cit. rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba za jeden z rozhodujících znaků
považovat vznik celého vztahu na základě smlouvy jako základního nástroje,
který užívá zákonodárce při regulaci soukromoprávních vztahů, na rozdíl od
veřejného práva, v němž je takovým základním nástrojem úřední rozhodnutí.
Skutečnost, že vznik smlouvy je vázán na splnění vnějších podmínek, které je
účastník povinen vzít na zřetel, v tomto smyslu dominantní význam nemá a
představuje jen modifikaci typu soukromoprávní regulace, v němž stát vykonává
svůj vliv na regulované vztahy tím, že stanoví obecné podmínky, za nichž mohou
autonomní osoby vstupovat do vzájemných vztahů.
Vzhledem k tomu, že předmětnou smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče
uzavřené mezi účastníky došlo k založení občanskoprávního vztahu, je třeba v
otázce pravomoci orgánu oprávněného projednat a rozhodnout spor o výši úhrady
za poskytnutou zdravotní péči vyjít z ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř., podle
něhož v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné
právní věci, které mimo jiné vyplývají z občanskoprávních vztahů.
Ministerstvu zdravotnictví pak na základě ustanovení § 17 cit. zákona, které
odvolací soud v odůvodnění usnesení rovněž cituje, přísluší posuzovat otázku
souladu jednotlivých rámcových smluv s právními předpisy a veřejným zájmem,
jakož i další postup v případě, kdy k dohodě o obsahu rámcové smlouvy nedojde
nebo pokud předložená rámcová smlouva odporuje právním předpisům nebo veřejnému
zájmu. V žádném případě však na základě tohoto ustanovení není ministerstvo
zdravotnictví povoláno k tomu, aby rozhodovalo spory o nároky ze smluv o
poskytování zdravotní péče uzavíraných mezi zdravotními pojišťovnami a
zdravotnickými zařízeními na základě rámcové smlouvy.
Za situace, kdy odvolací soud posoudil projednávanou věc jako tzv. jinou věc a
vyšel v otázce pravomoci orgánu příslušného v předmětné věci rozhodnout z
ustanovení § 7 odst. 3 o. s. ř., věc nesprávně právně posoudil a nelze než
uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn
důvodně, rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a muselo být proto podle
ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., bez nařízení
jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) zrušeno. Jelikož důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu