NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 520/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně V. z. H. a.s., proti žalované O. spol. s r.o. S. s.
s., o zaplacení 2 475 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 35 Cm 563/96, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 4 Cmo 261/2003-298, ve znění opravného
usnesení ze dne 9. 2. 2005, č.j. 4 Cmo 261/2003-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. listopadu
2004, č.j. 4 Cmo 261/2003-298, ve znění
opravného usnesení ze dne 9. 2. 2005, č.j. 4 Cmo 261/2003-315, potvrdil
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2002, č.j. 35 Cm
563/96-260, v jeho výroku I., pokud se jedná o povinnost žalované zaplatit
žalobkyni částku 2 475 700 Kč a úrok z prodlení ve výši 14 % od 29. 7. 1995 do
zaplacení, a dále ve výroku II. a III. ohledně nákladů řízení. Ve zbývající
napadené části výroku I., pokud jde o 18 % úrok z prodlení z částky 2 475 700
Kč za den 28. 7. 1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do
zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; zároveň
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi
účastníky dne 29. 12. 1994 je absolutně neplatná ve smyslu § 37 občanského
zákoníku (dále jen obč. zák.), protože tato smlouva je neurčitá jak z hlediska
předmětu smlouvy, k jejímuž uzavření měla žalovaná zprostředkovat příležitost,
tak i z hlediska vzniku nároku na provizi. Svůj závěr založil na právní úvaze,
že ze zprostředkovatelské smlouvy není zřejmý obsah smlouvy o dílo, jejíž
příležitost měla žalovaná jako zprostředkovatel obstarat, není z ní zřejmé s
jakou konkrétní osobou má být smlouva uzavřena, jaké dílo má být předmětem
smlouvy, proto dovodil, že účastníci jsou povinni si vrátit navzájem přijaté
plnění. Neurčitost předmětu díla spatřoval v tom, že smlouva o dílo byla
definována ve zprostředkovatelské smlouvě pouze slovy „smlouva o dílo na akci
P. – H. ž.“. Neurčitost ujednání o sjednání provize shledal v tom, že
zprostředkovatel měl mít nárok na provizi a zájemce povinnost ji zaplatit pouze
na základě pokynu pověřeného pracovníka zájemce, aniž by bylo dohodnuto, za
splnění jakých podmínek lze pokyn udělit. Zároveň považoval ujednání o provizi
za neurčité a nesrozumitelné z toho důvodu, že bylo vázáno mimo jiné i na
uzavření smlouvy o dílo s třetí osobou, ač z jiného ujednání
zprostředkovatelské smlouvy vyplývalo, že zprostředkovatel má pouze obstarat
příležitost k uzavření smlouvy. Navíc pak odvolací soud pouze konstatoval, že
příležitost k uzavření smlouvy získala žalobkyně na základě veřejné zakázky, k
jejímuž uzavření byla vyzvána zadavatelem veřejné soutěže, nikoliv činností
žalované jako zprostředkovatele. Uzavřel, že žalovaná je povinna žalobkyni
vrátit vyplacenou provizi, neboť jejím přijetím získala bezdůvodné obohacení
plněním z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. Ve shodě
se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni i úroky z prodlení ve smyslu § 369 a § 502 obchodního zákoníku (dále
jen obch. zák.), ale na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že s
vrácením provize byla žalovaná v prodlení až dne 29. 7. 1995, s ohledem na její
povinnost ji vrátit dne 28. 7. 1995, a že je povinna zaplatit úrok z prodlení
pouze ve výši 14 % ročně s přihlédnutím k tehdejší výši úroků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řešilo právní otázku
vztahující se k projednávané věci v rozporu s hmotným právem. Za první otázku
zásadního významu považuje, zda může být uzavřena smlouva o zprostředkování
tam, kde je vyhlášena soutěž o nejvhodnější návrh na uzavření smlouvy ve smyslu
§ 281 a násl. obch. zák., a v čem může spočívat činnost zprostředkovatele podle
smlouvy o zprostředkování, zda v pouhém kontaktování a vyhledávání smluvních
partnerů, či v jiném způsobu. Za druhou otázku zásadního významu považuje
určení, co je to platný právní úkon, zejména s ohledem na jeho určitost a
srozumitelnost, a to ve vztahu k uzavřené zprostředkovatelské smlouvě. V
dovolání dále poukázala, že soud prvního stupně se nezabýval právním názorem
odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení a bez dalšího zamítl návrhy na
doplnění dokazování, a odvolací soud pominul určité skutečnosti a popřel svůj
předešlý právní názor, byť po jeho zrušujícím usnesení prvoinstanční soud
neprovedl žádné nové důkazy. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu
byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále jen opět „o. s. ř.“)
po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a
je řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda
je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, a to i jeho
výrok II., jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu, pokud jde o 18 % úrok z prodlení z částky 2 475 700 Kč za den 28. 7.
1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do zaplacení, zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen ČR) již v usnesení ze dne 30. října
1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3,
ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a
odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní
přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že
odvolací soud v rozsahu uvedeném v jeho výroku II. rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu, pokud se jednalo o 18 % úrok z prodlení z částky
2 475 700 Kč za den 28. 7. 1995 a dalších 4% úroků z prodlení od 29. 7. 1995 do
zaplacení, zamítl, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu
žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané tím,
kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud ČR je
jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu
odmítl.
Zbývá posoudit, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. ve zbývající
části, jímž je napadán rozsudek odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku I.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, neboť soud prvního stupně v dřívějším rozsudku
rozhodl stejně jako v rozsudku následujícím. Přichází proto v úvahu pouze
přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta
je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti
soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému
závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud
shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může
se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že první otázka, kterou dovolatelka považuje
za otázku zásadního významu, nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť
jak bylo výše uvedeno, předpokladem přezkumného řízení dovolacím soudem je
řešení právní otázky, jež měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že
nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení věci založen. V dané věci však odvolací soud své
rozhodnutí nezaložil na posouzení, zda příležitost k uzavření smlouvy získala
žalobkyně na základě veřejné zakázky, ale na posouzení neplatnosti
zprostředkovatelské smlouvy ze dne 29. 12. 1994 pro její neurčitost a
nesrozumitelnost. Odvolací soud pak pouze navíc konstatoval, že příležitost k
uzavření smlouvy získala žalobkyně na základě veřejné zakázky, k jejímuž
uzavření byla vyzvána zadavatelem veřejné soutěže, nikoliv činností žalované
jako zprostředkovatele, avšak na tomto konstatování své rozhodnutí nezaložil.
Nejvyšší soud ČR se dále zabýval druhou otázkou, jež dovolatelka posuzuje za
otázku zásadního právního významu, a dospěl k závěru, že právní posouzení o
neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy, uzavřené v dané věci mezi účastníky,
je správné, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá v tomto směru v
dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c)
a odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu
s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o
tom, že rozhodnutí v napadené části po právní stránce zásadní význam má.
Podle § 642 obch. zák. se smlouvou o zprostředkování zprostředkovatel zavazuje,
že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít
určitou smlouvu s třetí osobou, a zájemce se zavazuje zaplatit
zprostředkovateli úplatu (provizi). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že
základním obsahem zprostředkovatelské smlouvy je určení obsahu smlouvy, jejíž
uzavření má být zprostředkováno (srov. Obchodní zákoník, komentář, Štenglová
I., Plíva S., Tomsa M. a kol.,C.H.BECK, 7. vydání, r. 2002).
Podle § 536 odst. 1 obch. zák., ve znění ke dni uzavření předmětné smlouvy, se
smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se
zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení
se dílem rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž
určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci
nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení,
montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části. Ustanovení § 536
odst. 3 obch. zák., v rozhodném období, stanovilo, že cena musí být ve smlouvě
dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže
strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít smlouvu i bez tohoto určení.
Postrádá-li právní úkon určitost a srozumitelnost, je ve smyslu § 37 odst. 1
obč. zák. neplatný.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Plnění bez právního důvodu
předpokládá, že od počátku chyběl právní důvod, na jehož základě jeden z
účastníků plnil druhému. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z
bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní
normy - ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak
skutečnost, že obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a
dále, že pro získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní
důvod. Při naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se
bezdůvodně obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat
vydání tohoto plnění ( § 456 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá závěr, že nebylo-li účastníky smlouvy o zprostředkování
jednoznačně dohodnuto, jaká konkrétní smlouva s jakým předmětem plnění má být
zprostředkována, je pro chybějící podstatnou náležitost zprostředkovatelské
smlouvy tato smlouva neplatná, a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem
plnění na jejím základě přijaté.
Nejvyšší soud ČR proto uzavřel, že právní závěr odvolacího soudu o
neplatnosti předmětné zprostředkovatelské smlouvy a o povinnosti žalované
vrátit žalobkyni vyplacenou částku jako provizi není v rozporu s hmotným právem
(§ 642, § 536 obch. zák., § 37 obč. zák. a § 451 odst. 2 obč. zák., ve znění ke
dni uzavření zprostředkovatelské smlouvy), jestliže v dané věci odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zprostředkovatelská
smlouva je neurčitá jak z hlediska předmětu smlouvy, k jejímuž uzavření měla
žalovaná zprostředkovat příležitost, tak i z hlediska vzniku nároku na provizi.
Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávný právní závěr o neplatnosti
zprostředkovatelské smlouvy, pokud z ní není zřejmý obsah smlouvy, jejíž
příležitost měla žalovaná jako zprostředkovatel obstarat, tedy v daném případě
smlouvy o dílo, a to zejména jaké konkrétní dílo má být předmětem smlouvy.
Rovněž nelze spatřovat pochybení v závěru odvolacího soudu, že ujednání o
sjednání provize nebylo určité a srozumitelné, pokud zprostředkovateli měl
vzniknout nárok na provizi a zájemci povinnost ji zaplatit pouze na základě
pokynu pověřeného pracovníka zájemce nebo nejpozději po uzavření smlouvy o dílo
s třetí osobou, když vznik nároku na provizi nemůže být vázán bez dalšího jen
na pokyn osoby, aniž by současně bylo dohodnuto, za splnění jakých podmínek lze
pokyn udělit, a bylo mimo jiné vázáno na uzavření smlouvy o dílo s třetí
osobou, ač z jiného ujednání zprostředkovatelské smlouvy vyplývalo, že
zprostředkovatel má pouze obstarat příležitost k uzavření smlouvy.
Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, je dále zřejmé, že
dovolatelka namítá, že soud prvního stupně se nezabýval právním názorem
odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení, a bez dalšího zamítl návrhy na
doplnění dokazování, a že odvolací soud pominul určité skutečnosti ohledně
uzavření smlouvy o zprostředkování a v následném řízení popřel i svůj předešlý
právní názor, byť po jeho zrušujícím usnesení prvoinstanční soud neprovedl
žádné nové důkazy. Dovolatelka tím však ve skutečnosti poukazuje na vady řízení
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v neúplnosti nebo
nesprávnost zjištění skutkového stavu. Skutkovým podkladem rozhodnutí
dovolacího soudu však mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci
uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v
odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou
před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud není oprávněn při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými
než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto výtek, které žalovaná
uplatnila, tedy nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že
rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá
v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nezakládá – jak bylo výše vyloženo – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam, není proti němu dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné
žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. května 2006
JUDr.
Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu