32 Odo 521/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně RNDr. J. K., zastoupené, advokátem, proti žalovanému D., s. p., o.
z. S. u. l., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 99 435 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
5 C 105/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 4. března 2003 č. j. 23 Co 7/2003-113, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 30. října 2002 č. j. 5 C 105/2001-91
(poté co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. května 2002 č. j. 23 Co
162/2002-63 zrušil jeho rozsudek ze dne 23. ledna 2002 č. j. 5 C 105/2001-44 a
věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovanému,
aby zaplatil žalobkyni částku 75 286 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 20. 8. 2001
do zaplacení, řízení co do částky 24 149 Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně
je vlastnicí pozemku parc. číslo 102/2 v katastrálním území L. o výměře 21 994
m2. Z tohoto pozemku byl geometrickým plánem z 9. 1. 1995 č. 64-160/94 oddělen
pozemek parc. číslo 227/3 o výměře 14 205 m2 s označením jako manipulační
plocha, ostatní plocha, ve vlastnictví žalobkyně. Pozemek parc. číslo 227/3 je
v užívání žalovaného, žalobkyni však v roce 1999 a 2000 z toho titulu ničeho
neplatil. Pozemek je součástí dobývacího prostoru L., avšak těžba zde skončila
začátkem padesátých let, na předmětném pozemku je nyní umístěna halda. Soud
prvního stupně dále zjistil, že právní předchůdci účastníků řízení sepsali
kupní smlouvu o prodeji uvedeného pozemku, její platnost však nenastala pro
nesouhlas nadřízeného orgánu právního předchůdce žalovaného; k uzavření nájemní
nebo kupní smlouvy mezi účastníky také dosud nedošlo. Soud prvního stupně se
při právním posouzení věci řídil závazným právním názorem odvolacího soudu,
který jeho předchozí rozsudek zrušil, podle něhož je nutno střet zájmů
žalovaného se žalobkyní řešit podle § 33 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a
využití nerostného bohatství (horního zákona), v platném znění (dále jen „horní
zákon“), dohodou nebo postupem podle § 31 odst. 4 písm. b) horního
zákona, tj. vyvlastněním pozemku žalobkyně, popř. zřízením užívacího práva
žalovaného k tomuto pozemku. Vzhledem k tomu, že horní zákon jako lex
specialis neupravuje institut bezdůvodného obohacení, je nutno aplikovat režim
občanského zákoníku. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení pak soud prvního
stupně vyšel ze znaleckého posudku znalce M. S. a doplnění tohoto posudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2003 č.
j. 23 Co 7/2003-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně a dospěl ke stejnému závěru, jako ve svém předchozím
zrušovacím rozhodnutí, že nárok žalobkyně lze posoudit podle § 451 odst. 1 a
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť žalovaný získal bezdůvodné
obohacení spočívající v majetkovém prospěchu spočívajícím v užívání části
pozemku žalobkyně bez nájemní smlouvy a jejího souhlasu a
žalobkyni za toto užívání neposkytuje žádné odpovídající plnění.
Správnou shledal i určenou výši bezdůvodného obohacení vyčíslenou za rok 1999 a
2000 znalcem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž
namítl, že napadnuté rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že
vztahy účastníků lze posuzovat ohledně bezdůvodného obohacení podle občanského
zákoníku za situace, kdy právní vztahy žalobkyně a žalovaného jsou upraveny
speciální normou – horním zákonem. Dovolatel poukázal na závěr soudu prvního
stupně, že činnost žalovaného jako správce výhradního ložiska stále podléhá
režimu horního zákona. Dovolatel zdůraznil, že § 1 odst. 2 ObčZ připouští
použití občanského zákoníku pouze za situace, kdy vztah mezi subjekty není
upraven jiným zákonem. Dovolatel má za to, že oním jiným zákonem je horní
zákon, který komplexním způsobem upravuje vztahy subjektů vyplývající z
hornické činnosti nebo s touto činností úzce souvisí. Tomuto názoru také
odpovídá dikce § 37 odst. 1 horního zákona, které použití obecných předpisů
připouští jen ve vztahu k náhradě škody a za situace, kdy horní zákon věc
neupravuje jiným způsobem. Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je
podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a
3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i
z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolacímu přezkumu se zde předkládá otázka přípustnosti aplikace občanského
zákoníku, konkrétně příslušných ustanovení upravujících institut bezdůvodného
obohacení, na vztahy účastníků řízení, které jsou upraveny speciálním
předpisem – horním zákonem.
Horní zákon je veřejnoprávním předpisem, který za účelem ochrany a hospodárného
využívání nerostného bohatství (srov. § 1 horního zákona) stanoví možnosti
ingerence státu do vztahů vznikajících při využívání nerostného bohatství. Pro
veřejnoprávní vztahy je charakteristický prvek nadřízenosti a
podřízenosti v různých formách a intenzitě a v nich je založena
způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o
právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace
je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. § 33 odst. 3 horního zákona o
oprávnění Ministerstva pro hospodářskou politiku a rozvoj rozhodovat o řešení
střetů zájmů státu a fyzických a právnických osob). Občanskoprávní vztahy se
naopak vyznačují rovným postavením účastníků (§ 2 odst. 2 ObčZ) spočívajícím v
tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení a
není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka ani plnění
povinností autoritativně vynucovat; základní právní formou, jíž se uplatňuje
metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popř. zákonem předvídaná
skutečnost. Horní zákon jako veřejnoprávní předpis obsahuje současně i některé
soukromoprávní prvky, např. upravuje nárok na náhradu škody způsobené v
důsledku důlní činnosti odchylně od občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že
horní zákon neupravuje institut bezdůvodného obohacení, je nutno v posuzované
věci aplikovat občanský zákoník. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení, o nějž
se v daném případě jedná, nelze tedy podle mylného názoru dovolatele v žádném
případě podřadit pod § 36 a § 37 horního zákona, upravující nárok na náhradu
škody vzniklé v důsledku důlní činnosti, nikoliv však bezdůvodné obohacení.
Horní zákon v souvislosti s dotčením práv vlastníků nemovitostí pouze stanoví
postup, který měl předcházet vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného
užíváním pozemku ve vlastnictví žalobkyně bez poskytování
náhrady, a to ve svém § 33. Žalovanému jako organizaci, které vzniklo oprávnění
k dobývání výhradních ložisek, uložil horní zákon dohodnout se s žalovaným a v
případě že nedojde k dohodě postupovat podle § 31 odst. 4 horního zákona
umožňující dosáhnout příslušného práva k nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně
vyvlastněním. Nevyužitím těchto zákonných postupů však v žádném případě nemohlo
zaniknout právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud, který ve svém právním hodnocení vyšel ze závěru, podle
něhož má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v režimu
stanoveném v § 451 a násl. ObčZ, rozhodl správně a dovolání není
důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, dovolání podle §
243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné náklady
dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.