NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
32 Odo 523/2003-81
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr.
Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T., a. s., zastoupené JUDr. D.
J., advokátkou, proti žalovanému B. N., podnikateli, zastoupenému JUDr. J. S.,
advokátem, o zaplacení částky 89.860,40 Kč, vedené u Okresního soudu v Novém
Jíčíně pod sp. zn. 14 C 52/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2003, č. j. 51 Co 337/2002-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního
stupně dospěl ke skutkovým a právním závěrům, podle kterých účastníci jako
podnikatelé uzavřeli 2. února 1998 kupní smlouvu podle ustanovení § 409 a
následujících obchodního zákoníku, na základě které bylo žalobkyni plněno a
žalovaný kupní cenu dodaného zboží, která mu byla vyúčtována v souladu se
smlouvou celkem částkou 89.860,40 Kč, nezaplatil. Na rozdíl od soudu prvního
stupně, který dále dovodil, že na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 14.
prosince 2000 se dlužníkem (pokud jde o zaplacení kupní ceny dodaného
zboží) stala společnost M., s. r. o. a žalovaného zavázal k zaplacení
uplatněné pohledávky z titulu ručení podle ustanovení § 477 odst. 2 obchodního
zákoníku, dospěl odvolací soud k závěrům odlišným.
Vycházeje z ustanovení § 476 a následujících obchodního zákoníku
odvolací soud uzavřel, že „smlouva o prodeji podniku“ ze 14. prosince 2000
neobsahuje závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s
podnikem, tedy neobsahuje jednu z podstatných částí smluvního typu podle
ustanovení § 476 obchodního zákoníku, v důsledku čehož nelze o vzniku takového
typu smlouvy hovořit. Současně zdůraznil, že k vzhledem k předmětu
„prodeje“, kterým měly být dle smlouvy pouze pohledávky a závazky z
podnikatelské činnosti, když „převáděný podnik“ neměl žádný movitý
a nemovitý majetek ani zaměstnance, obchází tato smlouva ustanovení § 531
občanského zákoníku, pročež, i kdyby vznikla, bylo by ji nutno považovat za
neplatnou ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku.
Za této situace nebylo důvodu, aby žalobou uplatněný nárok vůči
žalovanému byl posuzován „z titulu jeho ručitelského závazku“, když nárok
(nárok na zaplacení kupní ceny) je proti němu dán „pro jeho dlužnické
postavení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudní
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a to za použití dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., prostřednictvím kterého
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybňoval zejména správnost právního závěru odvolacího
soudu, podle kterého mezi žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena
smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o podstatných náležitostech tohoto
smluvního typu, zejména pro absenci závazku kupujícího převzít závazky
prodávajícího související s podnikem. Akcentoval, že zmíněný závazek vyplývá
již ze samotné dikce ustanovení § 476 obchodního zákoníku, s tím, že „existenci
nějakého samostatného prohlášení kupujícího převzít závazky zákon ani
nevyžaduje ani nepředpokládá“. V této souvislosti rovněž odkazoval na smluvní
ujednání, podle kterého se kupující řádně seznámil se současným stavem
kupovaného podniku a v tomto stavu jej přejímá.
Dále dovolatel namítal, že ustanovení § 5 obchodního zákoníku
nestanoví, že by bylo nutno dodržet nezbytně existenci všech, v tomto
ustanovení uvedených, složek podniku, když si lze představit podnikatele, který
uskutečňuje soustavnou činnost prováděnou samostatně vlastním jménem a na
vlastní odpovědnost za účelem zisku, aniž by měl movitý či nemovitý majetek a
zaměstnance. Podstatné totiž je (dle názoru dovolatele), aby ovládal (vlastnil)
majetkovou hodnotu, která je způsobilým předmětem právních vztahů a takovou
hodnotou nepochybně jsou podnikatelovy pohledávky, dluhy či další finanční
závazky, které lze jako celek, tj. smlouvu o prodeji podniku, prodat.
Proto dovolatel požadoval, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to
„s právním názorem, že předmětná smlouva o prodeji podniku“
po právu vznikla.
V soulady s body 1., 15., 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku
rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem
potvrzujícím, když skutečnost, že žalobou uplatněný nárok shledal odvolací soud
po právu z jiného právního důvodu než soud prvního stupně neznamená, že by
obsah posuzovaného právního vztahu účastníků a jejich práva a povinnosti
stanovil odlišně; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený
dovoláním napadeným rozsudkem soudu odvolacího, byl jeho prvním rozsudkem ve
věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jehož se žalovaný výslovně dovolával.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr
dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená
právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda
dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou, a teprve kladným závěrem
dovolacího soudu se stává dovolání přípustným.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel přikládá zásadní právní význam řešení otázky, zda
předpokladem vzniku smlouvy o prodeji podniku podle ustanovení § 476 obchodního
zákoníku je závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího
související s prodávaným podnikem, a zda předmětem smlouvy o prodeji
podniku může být podnik sestávající pouze z pohledávek a závazků.
S přihlédnutím k době, kdy měla být uzavřena smlouva o prodeji
podniku (14. prosinec 2000), je pro další úvahy Nejvyššího soudu
rozhodný výklad obchodního zákoníku v tehdy platném znění.
Podle ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o prodeji
podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem,
jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a
kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a
zaplatit kupní cenu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. prosince 1994, sp. zn. Odon
34/93, uveřejněném pod číslem 30/97 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v ustanovení § 476 odst.
1 obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm
uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o
tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§
269 odst. 1 obchodního zákoníku), a podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku
je mimo jiné závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s
podnikem. Od zmíněného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v této
věci.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a společností
M., s. r. o. nebyla uzavřena smlouva o prodeji podniku pro absenci dohody o
podstatných náležitostech tohoto smluvního typu (absenci závazku kupujícího
převzít závazky prodávajícího související s podnikem), je toto jeho právní
posouzení věci správné. Vzhledem k závěru, že smlouva o prodeji podniku mezi
žalovaným a společností M., s. r. o. nebyla uzavřena, nemohl se dovolací soud
zabývat otázkou platnosti této smlouvy.
Dovolání tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Vycházeje z výše uvedených závěrů dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako
nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení soud se opírá o ustanovení §
243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu