32 Odo 523/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Dagmar Novotné v
právní věci žalobkyně S., spol. s r. o., proti žalovanému S. m. P., o
zaplacení částky 1 040 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 307/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 15. prosince 2004, č.j. 23 Co 223/2004-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 15. prosince 2004, č.j. 23 Co 223/2004-214, a rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 29. ledna 2004, č.j. 10 C 307/2002-176, se zrušují a věc se
vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 29. ledna 2004, č.j. 10 C 307/2002-176,
jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobu o zaplacení částky 1 040 000,- Kč
s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky v celkové
výši 1 040 000,- Kč za autorský dozor, celkový technický dozor a za úpravy a
rozšíření projektové dokumentace týkající se rekonstrukce areálu koupaliště v
P. – C. s tím, že tuto činnost provedli pro žalovaného Ing. F. S.,CSc. a
společnost S. Č., a.s. (dále též jen „S. Č. “), která také tyto práce
žalovanému fakturou číslo 701228 ze dne 31. května 2001 vyúčtovala. Žalobkyně
opírala žalobní nárok jednak o smlouvu o dílo ze dne 3. června 1997 uzavřenou
mezi Ing. F. S., CSc. a žalovaným, dále o smlouvu o postoupení práv a
povinností uzavřenou dne 2. července 1999 mezi Ing. F. S., CSc. (jako
postupitelem), M. P. a S. Č. (jako postupníkem), o smlouvu o dílo ze dne 15.
dubna 1999 uzavřenou mezi S. Č. a žalovaným a konečně o smlouvu o postoupení
pohledávky ze dne 3. října 2001 uzavřenou mezi S. Č. (jako postupitelem) a
žalobkyní (jako postupníkem).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně provedl
dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající
skutkové závěry a zjištěný skutkový stav věci správně právně posoudil.
Podle shodného závěru soudů obou stupňů Ing. F. S. prováděl pro žalovaného
autorský dozor bezesmluvně, jelikož jimi uzavřená smlouva o dílo ze
dne 3. června 1997 tuto oblast činnosti neřešila a žádná zvláštní smlouva mezi
těmito subjekty v tomto směru uzavřena nebyla.
V případě smlouvy o postoupení práv a povinností ze dne 2. července 1999, v níž
její účastníci odkazují na § 51 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“), jde podle shodného posouzení obou soudů o neplatný právní úkon podle §
37 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) pro neurčitost
postupované pohledávky, jelikož ze smluvního ujednání, podle něhož jsou
předmětem postoupení veškerá práva a povinnosti vyplývající pro postupitele z
předchozí dohody, nemůže být postupníkovi zřejmé, že předmětem převodu je
určitá pohledávka – nárok na zaplacení určité finanční částky vůči žalovanému,
který vznikl bezesmluvním prováděním autorského dozoru. V tomto případě se
nemohlo jednat ani o nepojmenovanou smlouvu podle § 51 obč. zák., popřípadě
podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), neboť ve
smyslu těchto ustanovení by muselo jít o smlouvu, kterou nelze podřadit pod
žádný smluvní typ upravený v obchodním či občanském zákoníku. To ale není
posuzovaný případ, neboť oba tyto právní předpisy obsahují typ smlouvy, k jehož
uzavření směřovaly projevy vůle stran, když uzavíraly smlouvu o postoupení
pohledávek podle § 524 a násl. obč. zák.
Povinnost a závazek firmy S. Č. provádět autorský a technický dozor, jakož i
změny projektové dokumentace nevyplývají podle shodného posouzení soudů obou
stupňů ani z dalších smluvních ujednání včetně smlouvy o dílo ze dne 23. února
1999, jejímž předmětem byla jiná činnost (provedení stavebních a montážních
prací na koupališti v P.). Příslušné smluvní ujednání upravující tuto oblast se
podle odvolacího soudu firma S. Č. snažila zapracovat do jiných smluv, k
jejichž uzavření však nedošlo.
Právního pochybení se podle odvolacího soudu nedopustil soud prvního stupně ani
při hodnocení smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. října 2001, pokud ji
posoudil jako neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost
identifikace postupované pohledávky. Jako zcela nedostatečný z pohledu
určitosti postupované pohledávky odvolací soud zhodnotil stav, kdy smlouva, v
níž je postupovaná pohledávka vyčíslena výší 1 040 000,- Kč, odkazuje pouze na
smluvní ujednání, které bylo shledáno soudy neplatným v tom rozsahu, že na
firmu S. Č. nemohla přejít práva a povinnosti Ing. F. S., který prováděl
bezesmluvně autorský dozor, a dále se odvolává na fakturu ze dne 31. května
2001. K výslovné identifikaci postupované pohledávky by podle odvolacího soudu
postačilo uvedení právní skutečnosti, ze které vyplývá nárok, to znamená
konkretizace smlouvy, z níž pohledávka vznikla. Na firmu S. Č. však pohledávka
Ing. F. S. vůči žalovanému za výkon autorského dozoru nemohla platně přejít,
neboť smlouva o postoupení práv a povinností byla posouzena jako neplatná a v
řízení bylo zjištěno, že pro další výkon autorského dozoru a pro změny
projektové dokumentace nebyla mezi žalovaným a firmou S. Č. žádná smlouva
uzavřena. Pokud za této situace firma S. Č. prováděla autorský dozor a změny
projektové dokumentace, mohlo by podle názoru odvolacího soudu na její straně
vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení, jehož výše by však byla zcela
jistě jiná než v případě práva na plnění opírajícího se o smlouvu. Skutečnost,
že samotné žalobkyni není výše tohoto bezdůvodného obohacení zřejmá, podle
odvolacího soudu vyplývá i z jejího odvolání, jelikož jeho výši má v úmyslu
prokazovat znaleckým posudkem. Takový stav je však nepřijatelný, neboť výše
bezdůvodného obohacení by musela být postavena na jisto již v samotné smlouvě o
postoupení pohledávky; to se však nestalo. Za tohoto stavu rozsudek soudu
prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), který
spatřuje v rozdílné praxi odvolacích soudů a dovolacího soudu při posuzování
požadavků na identifikaci postupované pohledávky. Uvedla, že dovolání podává
především z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, který
na zjištěný skutkový stav sice správně aplikoval ustanovení § 524 odst. 1 obč.
zák., ale nesprávně ho vyložil. Dovolatelka, odvolávajíc se na konkrétní soudní
judikaturu, soudům obou stupňů vytýká právní pochybení při posouzení smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 3. října 2001, kdy vyslovily vlastní požadavky na
určitost identifikace postupované pohledávky (nedostatečnost identifikace
postupované pohledávky na základě pouhé faktury, požadavek na specifikaci
právního důvodu postupované pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávky),
které nemají žádnou oporu v platné hmotněprávní úpravě ani soudní judikatuře,
podle níž je i pouhá faktura dostatečným určením postupované pohledávky.
Dovolatelka zastává názor, že vymezení pohledávky bylo provedeno ve smlouvě o
postoupení pohledávky dostatečně určitě, nezaměnitelně a v souladu s právní
úpravou a judikaturou, které vyžadují identifikaci pohledávky řádným označením
dlužníka a popisem pohledávky co do její výše a skutkových okolností, na nichž
se zakládá a což bylo splněno. Za stavu, kdy z procesního práva účastníkovi
povinnost právního hodnocení věci nevyplývá, staví podle dovolatelky soud
požadavek na identifikaci postupované pohledávky uvedením právního důvodu
jejího vzniku na nesprávném výkladu § 524 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1
obč. zák.
V rámci argumentace proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka
poukazuje i konkrétní dřívější soudní rozhodnutí, v němž bylo judikováno, že v
případě dostatečné určitosti vymezené pohledávky ve smlouvě o postoupení
pohledávky je tato smlouva platná, i když později vyjde najevo, že nejde o
pohledávku z titulu dluhu ze smlouvy, nýbrž o pohledávku z důvodu bezdůvodného
obohacení.
Za situace, kdy byl ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně specifikován
dlužník (žalovaný), výše postupované pohledávky konkrétní částkou 1 040 000,-
Kč a skutková okolnost, na které se pohledávka zakládá a kdy je v odůvodněních
rozhodnutí soudů konstatována existence nároku postupitele vůči žalovanému z
titulu bezdůvodného obohacení, měly podle názoru dovolatelky soudy obou stupňů,
pokud učinily závěr o neexistenci pohledávky postupitele za žalovaným za
provádění autorského dozoru, úprav a rozšíření projektové dokumentace ze
smlouvy o dílo ze dne 3. června 1997 a ze smlouvy o postoupení práv a
povinností ze dne 2. července 1999, posoudit žalobní nárok, který jí byl
postoupen smlouvou ze dne 3. října 2001, z titulu bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka rovněž soudům obou stupňů vytýká, že zcela odhlédly od existence
předmětné faktury ze dne 31. května 2001 a podle ní poskytnutého plnění
postupitelem žalovanému, resp. za žalovaného, k čemuž došlo prostřednictvím
postupitelem nasmlouvané firmy C. Založila-li žalobkyně žalobní nárok na
tvrzení o plnění postupitele poskytnuté žalovanému ve smyslu této faktury a
šlo o tvrzení podstatné, jelikož postoupená pohledávka byla v předmětné smlouvě
identifikována právě odkazem na tuto fakturu, a přes provedené dokazování ani
jeden z obou soudů neprovedl jakékoliv hodnocení skutkového stavu, ani právní
hodnocení tohoto plnění poskytnutého žalovanému dle této faktury, je podle
dovolatelky zřejmé, že soudy zatížily svá rozhodnutí jinou vadou ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření nesouhlasí s tvrzením žalobkyně o právním pochybení soudů
obou stupňů při výkladu ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák., které aplikovaly na
jimi zjištěný skutkový stav, s rozhodnutím odvolacího soudu se ztotožňuje a
dovolání žalobkyně má za nedůvodné. Podle názoru žalovaného, odvolávajícího se
na konkrétní soudní judikaturu, jde o dovolání nepřípustné, neboť právní závěr
o neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky je vždy výsledkem právního
posouzení konkrétních skutkových zjištění a nemá z hlediska rozhodovací
činnosti soudů všeobecný význam.
Podle žalovaného neodpovídá skutečnosti, pokud dovolatelka uvedla, že soudy ve
svých rozhodnutí konstatují závěr o existenci žalobního nároku z titulu
bezdůvodného obohacení. Rovněž tak poukazuje na odlišný přístup samotné
žalobkyně, která v dovolání uplatňuje nárok z titulu bezdůvodného obohacení,
zatímco v odvolání ho opřela o smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 3. října
2001. Odkaz ve smlouvě na předmětnou fakturu považuje z hlediska požadavku na
určitost postupované pohledávky za nedostatečný již z tohoto důvodu, že šlo o
zálohovou fakturu, která není dokladem o uskutečněném plnění.
Žalovaný je přesvědčen o tom, že žalobkyni nárok na úhradu požadované částky
nevznikl, jelikož nedoložila právně relevantní důkaz o tom, že by postupitel
autorský dozor pro žalovaného vykonával. Dále uvádí, že si není vědom toho, že
by se k uplatňovanému nároku zavázal či žalobkyní uváděné plnění převzal a že v
řízení předložením stavebního deníku doložil, že autorský dozor vykonáván nebyl.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě
ho zamítl, dospěje-li k závěru o jeho přípustnosti.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s
§ 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, neboť závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 3. října 2001 pro neurčitost postupované pohledávky je v
rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení
nedošlo k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), případně k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.).
Vady, jež by činily řízení zmatečným, v dovolání namítány nejsou a z obsahu
spisu nevyplývají. Nejinak tomu je i s jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byť dovolatelka namítala, že odvolací
soud řízení jednou z těchto vad zatížil.
Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 3. října 2001 uzavřené mezi S. Č. jako postupitelem a
žalobkyní jako postupníkem a tedy tím i k závěru, že žalobkyně není věřitelem
postupované pohledávky, jelikož do práv postupitele nevstoupila, bylo by zcela
nadbytečné zjišťovat skutkové okolnosti vyplývající z předmětné faktury, které
jsou z pohledu odvolacím soudem zaujatého právního názoru o neplatnosti cesse
právně nerozhodné, a provádět o nich dokazování, jak se dovolatelka dožaduje.
Za tohoto stavu nelze než uzavřít, že řízení dovolatelkou tvrzenou vadou řízení
netrpí a že dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl v
souzené věci naplněn.
Stejný závěr však neplatí pro dovolatelkou uplatněný dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jelikož
odvolací soud při posuzování platnosti cesse ze dne 3. října 2001 právně
pochybil.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2).
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud založil
závěr o neplatnosti cesse na nedostatečnosti identifikace postupované
pohledávky s tím, že za postačující k její výslovné identifikaci by považoval
uvedení právní skutečnosti, z níž nárok vyplývá. Tento jeho názor není správný.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, pod číslem 58,
vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení
pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří
identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení
postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na
nichž se zakládá. Dále je v něm uvedeno, že postupovaná pohledávka musí být
identifikována dostatečně určitě – tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami
nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Těmto požadavkům včetně vyžadované určitosti postupované pohledávky posuzovaná
smlouva o postoupení pohledávky ze dne 3. října 2001 (č.l. 3 spisu) dostála,
jelikož z jejího článku I. se podává, že postupovaná pohledávka je určena
konkrétní výší (částkou 1 040 000,- Kč), odkazem na fakturu ze dne 31. května
2001, smlouvu o dílo ze dne 3. června 1997, smlouvu o postoupení práv a
povinností ze dne 2. července 1999, přičemž je i výslovně uvedeno, za jakou
činnost (provádění autorského dozoru a provádění úprav a rozšíření projektové
dokumentace na akci „Rekonstrukce areálu koupaliště v P. – C.“) byla
postupovaná pohledávka vyfakturována. Za tohoto stavu je třeba souhlasit s
dovolatelkou, že postupovaná pohledávka je dostatečně identifikována, neboť je
vymezena natolik určitě, aby ji nebylo možné zaměnit s jinou pohledávkou.
Za situace, kdy zákon nevymezuje, jakým způsobem má být postupovaná pohledávka
ve smlouvě o postoupení pohledávky identifikována, lze s odvolacím soudem v
obecné rovině souhlasit potud, že tuto identifikaci je možné provést i
uvedením právní skutečnosti, z níž postupovaná pohledávka vznikla (srov.
shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo
1319/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod
číslem 165). Určí-li však účastníci ve smlouvě o postoupení pohledávky
pohledávku jinými údaji a tato identifikace je z pohledu požadavku na určitost
postupované pohledávky dostatečná, jak tomu bylo v souzené věci, není nutné
právní důvod vzniku postupované pohledávky v předmětné smlouvě uvádět, jelikož
takový požadavek z žádného právního předpisu nevyplývá.
Obdobně nelze na účastnících smlouvy o postoupení pohledávky požadovat, aby v
ní v rámci identifikace postupované pohledávky tuto pohledávku i právně
kvalifikovali, jelikož povinnost právního hodnocení věci jak z procesního, tak
ani z hmotného práva účastníkovi nevyplývá. Za tohoto stavu je z pohledu
platnosti cesse postupované pohledávky zcela právně bezvýznamné, zda účastníci
ve smlouvě tuto právní kvalifikaci provedou a s jakým výsledkem (tj. zda jde o
právní kvalifikaci správnou); právní kvalifikace je věcí soudu. Pokud soud
rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících
podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než
jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc
posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod
požadovaného plnění uvádí žalobce.
Zda-li bude žalobní nárok, jehož předmětem je postoupená pohledávka, posléze
soudem posouzen po právu či nikoli, v jaké výši bude přiznán a z jakého
právního titulu (například jako nárok ze smlouvy či z titulu bezdůvodného
obohacení), je tedy otázka zcela jiná, která s otázkou platnosti cesse vůbec
nesouvisí a která je odvislá od posouzení, jež soud učiní na základě skutkových
zjištění. Tento závěr je konformní i se stávající soudní judikaturou (srov.
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2003, sp. zn. 15 Cmo
11/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, pod číslem
127), kdy platí, že je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky
uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. identifikována dostatečně určitě, je
smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného
právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení (srov. rovněž
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dospěl-li odvolací soud k závěru o neplatnosti cesse (smlouvy o postoupení
pohledávky ze dne 3. října 2001) a tím i k zamítnutí žaloby na základě
nesprávné právní úvahy o nedostatečnosti určitosti postupované pohledávky,
postupoval v rozporu s ustanovením § 524 obč. zák. ve spojení s § 37 odst. 1
obč. zák. a nelze než uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] byl v souzené věci
naplněn. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Miroslav Gallus,v.r.
předseda senátu