32 Odo 53/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Hampla a JUDr. Pavla
Vosečka v právní věci žalobce A. C., zastoupeného, proti žalované
T., s.r.o., zastoupené, advokátem, o zaplacení 163.139,70 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
52 Cm 270/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
14. března 2001, č.j. 12 Cmo 405/2000-64, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2001,
č.j. 12 Cmo 405/2000-64, se v části výroku I., jímž bylo
žalované uloženo zaplatit žalobci 123.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích
o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem, ve znění opravného
usnesení ze dne 18. října 2001, č.j. 12 Cmo 405/2000-91, změnil rozsudek
bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. června 2000, č.j. 52
Cm 270/98-40, v jeho bodu I. o zamítnutí žaloby tak, že žalovaná je povinna
zaplatit žalobci 123.000,- Kč se 14,5 % úrokem z prodlení ročně z částky
8.000,- Kč od 19.7.1996 do zaplacení a ve výši 17 % z částky 115.000,-
Kč od 4.6.1997 do zaplacení a ve zbývající části úroku z prodlení
z těchto částek žalobu zamítl (výrok I.). Odvolací soud dále potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v bodu II., jímž byla žalované uloženo zaplatit žalobci
40.039,70 Kč, a pokud jde o příslušenství, změnil ho tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 17 % z částky
30.000,- Kč od 17.9.1997 do zaplacení a z částky 10.039,70 Kč od
20.11.1997 do zaplacení, a ve zbývající části úroku z prodlení z
těchto částek žalobu zamítl (výrok II.). Dále změnil bod III. rozsudku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud při posuzování odvolání obou účastníků řízení vyšel z
dokazování provedeného soudem prvního stupně, dospěl však k jinému právnímu
závěru. V odůvodnění rozsudku uvedl, že soud prvního stupně postupoval v řízení
o návrhu žalobce, jímž se na žalované domáhal zaplacení celkem 163.139,- Kč s
příslušenstvím jako nedoplatku ceny provedených přeprav vyúčtované čtyřmi
fakturami, správně, když vzal za svá skutková zjištění shodné prohlášení obou
účastníků řízení o oprávněnosti uplatněného nároku žalobce a prováděl
dokazování pouze k námitkám žalované, jimiž byl tvrzen zánik pohledávek žalobce
jednak započtením proti existujícím pohledávkám žalované, jednak v důsledku
promlčení. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že k zániku pohledávek žalobce započtením pohledávek žalované nemohlo dojít,
nebyla-li existence pohledávek žalované způsobilých k započtení na
základě jí vystavených faktur prokázána. Takový důkaz se žalované
nezdařil u faktur č. L 60081, č.L 70081 a č. L 60092, když existenci
nároku nemůže prokázat pouhé vystavení faktur. Z uvedeného důvodu nebylo nutné
se zabývat námitkou promlčení těchto nároků vznesenou žalobcem. Potud nevytkl
odvolací soud soudu prvního stupně žádné pochybení.
Odlišný právní názor však odvolací soud zaujal k námitce promlčení
částek ve výši 8.000,- Kč (nedoplatek faktury žalobce č. 270) a
115.000,- Kč (faktura žalobce č. 398) vznesené žalovanou, kterou soud prvního
stupně shledal důvodnou za použití ustanovení článku 32. Úmluvy o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné vyhláškou
ministra zahraničních věcí pod číslem 11/1975 Sb. /dále též jen „Úmluva
CMR“/, podle něhož činí promlčecí lhůta jeden rok. Vycházeje z této jednoroční
promlčecí doby na uplatnění nároku na zaplacení přepravného, ze splatnosti
faktur, která nastala u faktury č. 270 dne 18.6.1997 a u faktury
č. 398 dne 3.6.1997 a z podání žaloby, k němuž došlo dne 13.7.1998, dospěl soud
prvního stupně k závěru, že nárok žalobce je promlčen. S tímto závěrem soudu
prvního stupně se odvolací soud neztotožnil, přičemž ve svém odlišném právním
posouzení vyšel ze znění ustanovení článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR a z § 756
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Vzhledem k tomu, že přepravné není podle odvolacího soudu nárokem, na který se
Úmluva CMR vztahuje, je proto nutno vznik, splatnost i promlčení tohoto nároku
posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Promlčecí doba je
podle § 397 obch. zák. čtyři roky, nestanoví-li tento zákon pro jednotlivá
práva jinak. Podle § 391 odst. 1 ve vazbě na § 340 odst. 2 obch. zák. počíná
promlčecí doba běžet poté, kdy byl dlužník o placení požádán, tj. od data
splatnosti vyúčtování. A protože žalobce přepravné vyúčtoval v roce 1996 a v
roce 1997 a žalobu podal dne 13.7.1998, uplatnil svůj nárok u soudu v době, kdy
čtyřletá promlčecí doba ještě neuplynula.
Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně otázku promlčení
nároku uplatněného žalobcem nesprávně právně posoudil, a proto jeho rozhodnutí
v části, ve které žalobu v rozsahu 123.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, není
správné. Proto tento výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě,
pokud jde o částku 123.000,- Kč, vyhověl. Současně žalobci rovněž
přiznal zákonný úrok z prodlení ve výši podle § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák.,
protože dohoda o smluvené výši úroku z prodlení ve výši 0,05 % denně nebyla
žalobcem prokázána. Výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě v rozsahu
40.039,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně vyhověno, odvolací soud,
pokud jde o částku 40.039,70 Kč, potvrdil a zbývající část tohoto výroku
o úroku z prodlení změnil, když smluvenou výši úroku z prodlení 0,05 % denně
žalobce neprokázal.
Proti celému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Konkrétně odvolacímu soudu vytkla nesprávný výklad mezinárodní Úmluvy CMR, jíž
je Česká republika vázána, a to v názoru, že přepravné není nárokem, na který
se Úmluva CMR vztahuje, z čehož odvolací soud odvodil nutnost posouzení vzniku,
splatnosti i promlčení nároku na přepravné při mezinárodní přepravě zboží podle
obchodního zákoníku. Tento názor dovolatelka nesdílí a zastává stanovisko, že
přepravné mající charakter úplaty za přepravu zásilky je nesporně
nárokem z přepravy, na něž se Úmluva CMR vztahuje, opírajíc tento názor o znění
článku 1. Úmluvy CMR. Poukazuje na to, že předmětné přepravy souvisejí s
předmětem sporu, tj. s přepravami, na něž se Úmluva CMR vztahuje, a že tento
právní předpis v cit. článku 1 považuje úplatnost za jednu ze
základních náležitostí přepravní smlouvy v mezinárodní silniční dopravě.
Vycházejíc tak z jednoroční promlčecí doby uvedené v článku 32. odst. 1 Úmluvy
CMR, zastává dovolatelka názor, že nároky žalobce uplatňované na základě faktur
č. 270 a č. 398 na úhrady částek ve výši 8.000,- Kč a 115.000,- Kč je
třeba považovat za promlčené, a to dle bodu c) /v případě faktury č.
270/ a dle bodu a) /v případě faktury č. 398/ zmíněného
ustanovení.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, se
kterým se ztotožnil i odvolací soud, že provedenými důkazy nebyla
prokázána existence pohledávek žalované způsobilých k započtení, v důsledku
čehož nemohlo dojít k zániku pohledávek žalobce započtením pohledávek žalované.
Má za to, že předloženými doklady existenci svých pohledávek vůči žalobci
vyúčtovaných fakturami č. L 60081, L 70081 a L 60092, které uplatnila k
započtení proti pohledávkám žalobce, prokázala, když tyto pohledávky pak
podrobně v dovolání rozvádí a argumentuje konkrétními doklady, o které své
nároky opírá.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření žalobce poukazuje na konkrétní formální vady a nedostatky podaného
dovolání včetně jeho nepřípustnosti proti části rozsudku odvolacího soudu
a podrobně se vyjadřuje k jednotlivým bodům dovolání. Snáší argumenty na
podporu názoru, že v tomto případě se přepravné promlčuje za podmínek podle
obchodního zákoníku.
Žalobce je přesvědčen, že v předchozích řízeních prokázal neoprávněnost
požadavku žalované na náhradu škody vůči němu. Skutečnost, že žalovaná
uhradila bez právního důvodu někomu domnělou škodu, není důvodem, aby
žalobce měl povinnost hradit něco žalované. Navrhuje, aby dovolací soud
dovolání zamítl. Pokud dospěje k rozhodnutí, kterým rozsudek odvolacího soudu
zruší, aby vyslovil závazný právní názor, že běh promlčecí lhůty se řídí dle
článku 32. odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této
věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského
soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na
jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje
též jako subjektivní přípustnost dovolání. Rozsudečnými výroky I. a II. v
částech, jimiž odvolací soud v posuzovaném případě zamítl žalobu v rozsahu
části úroku z prodlení, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich
právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Dovolání proti těmto částem výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu
tedy bylo podáno někým, kdo k dovolání nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
odmítl.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek
taxativně uvedených v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu, který v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, je
z části potvrzujícím a z části měnícím.
Vady řízení vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je povinen dovolací
soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a jejichž existence
činí zmatečným (s vyjímkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) každé
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a
dovolatelka je ani netvrdila.
Podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle § 238
odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku
nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jestliže dovolací soud přípustnost
dovolání vyslovil ve výroku rozhodnutí. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. je
dovolání přípustné proti potvrzujícímu rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu
ve věci samé, jestliže odvolací soud při splnění dalších, v citovaném
ustanovení uvedených předpokladů, nevyhoví návrhu účastníka řízení na vyslovení
přípustnosti dovolání a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má po právní stránce zásadní význam. Podle odstavce 3 téhož ustanovení platí
ustanovení § 237 odst. 2, § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 obdobně.
Do potvrzující části výroku II. (první věta tohoto výroku) rozsudku odvolacího
soudu není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. přípustné, neboť
o případ podřaditelný těmto ustanovením nejde - v této části rozhodnutí nejde o
rozsudek měnící, nýbrž o potvrzující, a to v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně ve věci. Dovolání proti uvedené části rozhodnutí odvolacího
soudu není ani přípustné podle ani podle § 239 o. s. ř., neboť odvolací soud ji
výrokem svého rozhodnutí nevyslovil a žalovaná návrh na vyslovení
přípustnosti nepodala. Existenci zmatečnostních vad řízení dle § 237 odst. 1 o.
s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil.
Dovolání do potvrzující části výroku II. rozsudku odvolacího soudu tak směřuje
proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl.
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť směřuje proti té části výroku I. (první věta výroku) rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
a proti závislým výrokům o náhradě nákladů řízení, a je i důvodné.
Podle § 242 odst. 3, věty první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího
soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně odvolacímu soudu vytýká jeho
pochybení jednak v otázce posouzení promlčení nároku na přepravné a jednak v
otázce posouzení zániku žalobního nároku započtením. Protože se však tato druhá
otázka týká výroku II. rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání
přípustné, podrobil dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu pouze správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem co do promlčení nároku na přepravné.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu § 241 odst.
3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, kdy odvolací soud na zjištěný skutkový
stav použije nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis
nesprávně vyloží, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikuje.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vznik, splatnost i promlčení
nároku na přepravné je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení
obchodního zákoníku - délku promlčecí doby podle § 397 obch. zák. a její běh
podle § 391 odst. 1 ve vazbě na § 340 odst. 2 obch. zák., a nikoliv podle
článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR.
Podle § 397 obch. zák. nestanoví-li tento zákon pro jednotlivá práva
jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Podle § 391 odst. 1 obch. zák. začíná běžet promlčecí doba u práv vymahatelných
u soudu ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento
zákon něco jiného.
Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit v době
stanovené ve smlouvě.
Podle § 340 odst. 2 obch. zák. není-li doba plnění ve smlouvě určena, je
věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník
je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o
plnění požádán.
Podle ustanovení § 756 obch. zák. ustanovení tohoto zákona se
použije, jen pokud mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku
závazná a byla uveřejněna ve Sbírce zákonů, neobsahuje odlišnou úpravu.
Podle preambule Úmluvy CMR se smluvní strany na této Úmluvě dohodly,
uznavše účelnost jednotné úpravy podmínek přepravní smlouvy v mezinárodní
silniční nákladní dopravě, zejména pokud jde o přepravní doklady užívané při
této dopravě a o odpovědnost dopravce.
Podle článku 1. odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o
přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky
a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto
ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Podle ustanovení článku 32 odst. 1, věty první Úmluvy CMR se nároky z přeprav,
na něž se vztahuje tato Úmluva, promlčují za jeden rok. Podle třetí věty téhož
ustanovení promlčecí doba počíná běžet:
a) při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací
lhůty dnem vydání zásilky;
b) při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a
nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem;
c) ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní
smlouvy.
Den, kterým promlčecí doba počíná běžet, se do promlčecí doby nepočítá.
Úmluva byla uveřejněna ve Sbírce zákonů vyhláškou ministra zahraničních
věcí č. 11/1975 Sb., takže ve smyslu ustanovení § 756 obch. zák. má
přednost před ustanoveními upravujícími přepravní smlouvu v
obchodním zákoníku.
Ze znění článku 1 odst. 1 Úmluvy CMR ve vazbě na skutková zjištění soudů
nižších stupňů ke konkrétním podmínkám přepravy je třeba dovodit, že podmínky
vymezené v uvedeném článku Úmluvy pro její možnou aplikaci na vztah
žalobce a žalované byly splněny (šlo o přepravní smlouvu v
mezinárodní silniční nákladní dopravě, když místo převzetí zásilky a místo
jejího předpokládaného dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem Úmluvy). Protože
Úmluva výslovně určuje, že není rozhodné, jaké je trvalé bydliště, popř. státní
příslušnost stran smlouvy, je nutno ji uplatnit i tehdy, jde-li o vztah dvou
tuzemských subjektů.
Z dikce článku 32 odst. 1, věty první Úmluvy CMR vyplývá, že Úmluva neváže
promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama výslovně upravuje,
nýbrž ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v režimu Úmluvy CMR.
Určujícím hlediskem pro posouzení délky promlčecí doby, v níž se nárok z
přepravy promlčuje a jejího běhu tedy je, zda se jedná o přepravu podle Úmluvy
CMR. V posuzovaném případě je tak třeba vycházet z jednoroční promlčecí doby,
která počala běžet podle článku 32 odst. 1 písm. c) Úmluvy CMR.
Závěr, že úprava promlčecí doby obsažená v Úmluvě CMR se uplatní i u práva na
zaplacení ceny přepravy (přepravného), prováděné v režimu Úmluvy CMR, učinil
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo
1262/2000 a v rozsudku ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 0do
767/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2002, pod
číslem 135, přičemž nemá důvod se od něj odchýlit ani v této věci.
Odvolací soud tudíž pochybil, když v právním závěru o promlčení nároku žalobce
na zaplacení přepravného vycházel z aplikace nesprávného právního předpisu - ze
zákonné úpravy promlčecí doby v obchodním zákoníku, a nikoliv ze zákonné úpravy
tohoto institutu v Úmluvě CMR. Jeho rozhodnutí tak vychází z nesprávného
právního posouzení věci, čímž došlo k naplnění dovolatekou uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části výroku I.
(první věta výroku) rozsudku odvolacího soudu správné, Nejvyšší soud ho proto v
tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.),
zrušil (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) a věc vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř., věta druhá a třetí
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu