32 Odo 539/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Ing. V. P., správce konkursní podstaty úpadce E., akciová společnost
L. v likvidaci, zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem proti žalované Č..s.,
zastoupené Mgr. J., advokátem o zaplacení částky 5 698 095,70 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm
497/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5.
prosince 2005 č. j. 2 Cmo 261/2004-131, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2005 č. j. 2 Cmo
261/2004-131 v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 14. července 2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 v části, ve
které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 5 298 330,10 Kč se 14% p.a.
úrokem z částky 1 132 316,60 Kč od 2. 8. 1996 do zaplacení, z částky 2 622
402,20 Kč od 2. 11. 1996 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 2. 1997 do
zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 5. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od
2. 8. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 2. 11. 1997 do zaplacení, z
částky 513 002,40 Kč od 29. 5. 1996 do zaplacení, z částky 513 002,40 Kč od 29.
8. 1996 do zaplacení, z částky 508 398,50 Kč od 29. 11. 1996 do zaplacení, z
částky 1 151 Kč od 29. 2. 1997 do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 29. 5. 1997
do zaplacení, z částky 1 151 Kč od 29. 8. 1997 do zaplacení a z částky 1 151
Kč od 29. 11. 1997 do zaplacení, a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, a ve kterém jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. července 2004 č. j. 19 Cm
497/2000-97 v rozsahu, v němž byly žalované uloženy výše uvedené povinnosti, a
ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 14. července
2004 č. j. 19 Cm 497/2000-97 (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne
17. března 2004 č. j. 2 Cmo 149/2003-85 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 5. září 2001 č. j. 19 Cm 497/2000-54 pro jeho nepřezkoumatelnost a věc mu
vrátil k dalšímu řízení) uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 698 095,70
Kč se 14% p. a. úrokem z prodlení z tam uvedených částek od 15. 1. 1996 do
zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl, v rozsahu částečného zpětvzetí,
učiněného podáním žalobce ze dne 8. 2. 2000, řízení zastavil a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná prohlášením ze
dne 1. 9. 1993 učiněným podle § 303 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“)
zajistila pohledávku, kterou měla K. b., a.s., vůči společnosti E., akciová
společnost (nyní v konkursu, a proto dále též „úpadkyně“), ve výši 30 milionů
Kč. Poté úpadkyně uzavřela dne 1. 2. 1994 jako pronajímatelka leasingovou
smlouvou č. 4930288, kterou pronajala žalované jako nájemkyni 35 kusů
valníkových návěsů značky K. a zavázala se za splnění sjednaných podmínek
prodat je žalované. Další leasingovou smlouvou č. 4940338 z 28. 2. 1994
úpadkyně pronajala žalované jako nájemkyni 5 valníkových návěsů stejné značky s
obdobným závazkem k jejich prodeji žalované. Součástí obou smluv byl splátkový
kalendář a všeobecné smluvní podmínky. Soud prvního stupně dále zjistil, že
žalovaná se dohodami o poskytnutých službách z 1. 2. 1994 a 28. 2. 1994
zavázala zaplatit úpadkyni za služby spojené se zajištěním leasingu částky 1
268 737,10 Kč a 247 762,10 Kč a hradit je podle splátkového kalendáře. Podle
všech splátkových kalendářů žalovaná s drobnými odchylkami plnila úpadkyni v
letech 1994, 1995 a převážnou část roku 1996. Poté, co E., akciová společnost,
vstoupila do likvidace, uzavřela dne 25. 3. 1996 s žalovanou dohodu, že
žalovaná jako ručitelka jejího závazku vůči K. b., a.s., bude za ni poskytovat
K. b., a.s., splátky úvěru a E., akciová společnost, bude tyto úhrady považovat
za plnění závazků z uzavřených leasingových smluv (dohoda se netýkala
pohledávek vzniklých z dohod o poskytnutých službách). Soud prvního stupně
posoudil shora uvedené smlouvy podle § 269 odst. 2 ObchZ jako nepojmenované a
posléze citovanou dohodu z 25. 3. 1996 podle § 534 občanského zákoníku (dále
jen „ObčZ“) a jako dohodu o započtení podle § 580 ObčZ. Pro rozhodnutí sporu je
podle soudu prvního stupně určující ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož není po prohlášení konkursu
započtení na majetek náležející do podstaty přípustné. Pokud se pohledávka
žalované vůči úpadkyni konstituovala teprve tím, že žalovaná plnila K. b.,
a.s., z větší části (uhrazením částky 7 787 000 Kč dne 6. 9. 1996) až po
prohlášení konkursu, pak k započtení pohledávky žalované, jejíž vznik spadá do
období po prohlášení konkursu, dojít nemohlo. V důsledku toho se žalovaná pouze
stala v rozsahu hodnoty plnění po prohlášení konkursu současně konkursní
věřitelkou. Co se týče příslušenství uplatněných nároků, vyšel soud prvního
stupně ze zjištění, že v dohodách o poskytnutých službách nebyl smluvní úrok z
prodlení sjednán, žalobci proto vznikl nárok na zákonný úrok z prodlení podle §
369 a § 502 ObchZ. Na stejný úrok z prodlení má žalobce nárok i u leasingových
smluv, neboť použitý termín „poplatek z prodlení ve výši 0,1 % denně“ posoudil
soud prvního stupně jako neurčité, a proto neplatné ujednání.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. prosince 2005 č. j.
2 Cmo 261/2004-131 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v bodech I
(vyhovující výrok) a IV (náhrada nákladů řízení) potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal jak skutková zjištění, tak
právní hodnocení věci soudem prvního stupně jako správná. Taktéž odvolací soud
posoudil dohodu z 25. 3. 1996 jako dohodu o převzetí plnění podle § 534 ObčZ a
o započtení podle § 580 ObčZ, neboť součástí tohoto ujednání byla také dohoda o
tom, že plnění poskytnuté společností E., akciová společnost, K. b., a.s., bude
„považováno za plnění závazků vyplývajících z uzavřených leasingových smluv“.
Oběma stranám byla přesně známa jak výše splátek úvěru společnosti E., akciová
společnost, tak výše leasingových splátek, a proto se nejedná o právní úkon
neplatný z důvodů neurčitosti nebo nesrozumitelnosti podle § 37 odst. 1 ObčZ,
jak namítala žalovaná. Úhrada částky 7 787 000 Kč K. b., a.s., dne 6. 9. 1996
žalovanou představovala plnění z ručitelského závazku žalované, který podle §
303 ObchZ převzala, neboť podle § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 1997, by již započtení této pohledávky
na majetek patřící do konkursní podstaty nebylo možné. Podle § 308 ObchZ tak
vzniklo žalované právo věřitele na plnění vůči úpadkyni. Tuto svoji pohledávku
mohla žalovaná uplatnit v konkursu, který byl na úpadkyni dne 22. 8. 1996
prohlášen. Závěr soudu prvního stupně, že existující pohledávka žalobkyně na
zaplacení dlužných leasingových splátek a na zaplacení splátek z dohod o
poskytnutých službách nezanikla započtením, je tedy podle odvolacího soudu
správný. Odvolací soud nepřijal námitku žalované, že je dána překážka věci
rozsouzené vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
3. 1999 č. j. 18 Cm 146/97-33, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že
žalovaná není povinna plnit ručitelskou povinnost vůči K. b., a.s., od okamžiku
prohlášení konkursu na úpadkyni a že K. b., a.s., není oprávněna toto plnění
přijmout, a to vzhledem k tomu, že v tomto řízení nebylo rozhodováno o úhradě
dlužných leasingových splátek a splátek z dohod o poskytnutých službách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž jako
důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v přijetí závěrů soudy
obou stupňů v rozporu s hmotným právem. U dohody z 25. 3. 1996 dovolatelka
nejprve namítla, že otázka započtení měla být posuzována podle § 332 ObchZ a
nikoliv podle občanského zákoníku, jak to učinily oba soudy, a to s ohledem na
to, že vztah účastníků řízení založený leasingovými smlouvami byl posuzován
jako obchodní závazkový vztah založený podle § 269 odst. 2 ObchZ, a měla být
proto aplikována speciální ustanovení obchodního zákoníku. Dohoda sama
nesplňuje požadavek určitosti stanovený v § 37 ObčZ pro právní úkony, neboť
dohoda o vzájemném započtení pohledávek by měla obsahovat identifikaci
pohledávek určených k započtení z hlediska jejich právního důvodu a jejich
výše. K vlastním účinkům započtení je pak nutný projev vůle (kompenzační
projev) tak, aby smluvní konsensus ohledně náležitostí právního úkonu byl
perfektní. Takové vymezení podle názoru dovolatelky dohoda postrádá a nebyla
zjištěna ani jakákoliv existence vzájemných projevů vůle směřujících k
započtení pohledávek. Dovolatelka dále dovozuje, že vzájemné započtení
pohledávek je přípustné za splnění podmínky, že pohledávky existují a že se
vzájemně setkaly. V dané věci však žalovaná až do okamžiku plnění ručitelského
závazku podle § 550 ObchZ neměla vůči žalobci pohledávku z titulu náhrady za
poskytnuté plnění. Z toho vyplývá, že nedisponovala ke dni 25. 3. 1996 vůči
úpadkyni žádnou pohledávkou, která by mohla být započítávána oproti pohledávce
úpadkyně. I z toho důvodu je podle názoru dovolatelky posouzení předmětné
dohody jako dohody o započtení vzájemně existujících pohledávek v rozporu s
hmotným právem. Dovolatelka nesouhlasí také s hodnocením této dohody jako
dohody o převzetí plnění. Nelze připustit, aby na jednu stranu vzájemné
pohledávky žalobce a žalované zanikaly započtením, a přitom aby současně měla
žalovaná i nadále povinnost plnit věřiteli žalobce. Jedná se o dvě alternativy,
které se navzájem vylučují. Obě varianty posouzení jsou podle názoru
dovolatelky taktéž v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky projev vůle
zahrnoval jedině a výlučně oboustranný konsensus na způsobu splnění závazků
žalované z titulu uzavřených leasingových smluv. Úpadkyně souhlasila ve shodě a
se souhlasem své věřitelky K. b., a.s., s tím, že závazek z titulu dlužných
leasingových splátek bude vyrovnán způsobem dohodnutým v dohodě ze dne 25. 3.
1996. Nejednalo se tedy o zápočet, který ustanovení § 14 zákona o konkursu a
vyrovnání nepřipouští. Dovolatelka zpochybnila i existenci jejího ručitelského
závazku za plnění úpadkyně z úvěrové smlouvy, který měl vzniknout z jejího
prohlášení z 1. září 1993. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.
zn. 18 Cm 146/1997 však vyplývá, že vlastní smlouva o úvěru byla uzavírána až
18. října 1993, dovolatelka tedy přebírala ručení za závazek, který dosud
neexistoval. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti,
nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z
uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za
podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v části týkající se nároků uplatněných z leasingových smluv
přípustné, neboť posouzení dohody uzavřené dne 25. 3. 1996 mezi akciovou
společností E. a dovolatelkou odvolacím soudem je v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je tudíž v této části i důvodné.
Nejvyšší soud poté posoudil dovolání z hlediska uplatněných dovolacích důvodů,
jimiž je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán, a to i z hlediska jejich
obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelce je nejprve nutno přisvědčit v tom, že závazkový vztah účastníků
řízení založený oběma leasingovými smlouvami je vztahem obchodněprávním, a to
především proto, že při uzavření těchto smluv bylo ve smyslu § 261 odst. 1
ObchZ s přihlédnutím ke všem okolnostem zřejmé, že se týká podnikatelské
činnosti jejich účastníků. Účastníci se navíc v obou smlouvách dohodli, že se
jejich vztah bude řídit obchodním zákoníkem odkazem na § 492 a násl. ObchZ
(srov. článek 12 smlouvy č. 4288/93 a článek 18 smlouvy č. 4940338).
Nejvyšší soud sdílí také další názor dovolatelky, podle něhož nelze považovat
předmětnou dohodu společnosti E., akciová společnost, a dovolatelky ze dne 25.
3. 1996 za dohodu a převzetí plnění podle § 534 ObčZ a o započtení podle § 580
ObčZ.
Z rozhodnutí odvolacího soudu nelze zjistit, jakým postupem dospěl odvolací
soud k výše uvedenému závěru ohledně dohody z 25. 3. 1996, jakými úvahami se
řídil a které skutečnosti považoval za rozhodující pro právní závěry, které
přijal.
V případě, že odvolací soud dospěl k závěru, že z předmětné dohody nevyplývá
jednoznačný obsah práv a závazků, měl provést její výklad podle § 35 ObčZ a §
266 ObchZ; měl přitom postupovat podle § 266 odst. 1 ObchZ, podle kterého platí
pro obchodněprávní vztahy základní výkladové pravidlo spočívající ve zjištění
úmyslu toho, kdo jednal. Vždy se však podle § 266 odst. 3 ObchZ vezme náležitý
zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o
uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného
chování stran, pokud to připouští povaha věci.
Co bylo úmyslem jednajících stran, lze vyčíst již ze samotného označení této
dohody jako „zápis z jednání o dalším postupu v plnění leasingových smluv
uzavřených mezi E. L. a.s. a Č., Ú. n. L. a.s.“. Účastníci leasingových smluv,
které jsou v této dohodě mimochodem upřesněny také čísly těchto smluv a jejich
předměty („č. 4930288 – 35 ks valníkových návěsů, č. 4940338 – 5 ks valníkových
návěsů“), tedy chtěli uzavřením této dohody sjednat jiný způsob zániku závazku
k placení leasingových splátek žalovanou, aniž by přitom došlo ke změně
ostatních sjednaných smluvních povinností. Způsob zániku závazku k placení
těchto splátek byl sjednán pod body 1 a 2 dohody tak, že žalovaná bude „na
základě výzvy K. J. vůči ručiteli nadále hradit splátky k poskytnutému úvěru
pro E. a.s., a to na určený účet K. J. E. a.s. bude považovat tyto úhrady za
plnění závazků vyplývajících z uzavřených leasingových smluv výše uvedených ze
strany Č. a.s.“ O úmyslu stran svědčí i okolnosti, které účastníky předmětných
leasingových smluv přiměly k uzavření předmětné dohody ze dne 25. 3. 1996, a
které jsou přímo v dohodě konstatovány. Jednalo se o vstup společnosti E.,
akciová společnost L., do likvidace a neplnění jejích závazků vůči K. b., a.s.,
ze smlouvy o úvěru, který jí poskytla „na realizaci výše uvedených leasingových
smluv při ručení poskytnutého úvěru na základě prohlášení ručitele ze strany Č.
Ú. n. L. a.s.…“. Uvedeným postupem promítnutým do dohody z 25. 3. 1996 chtěli
účastníci leasingových smluv dosáhnout změny způsobu zániku závazku k placení
leasingových splátek tak, aby byly současně plněny závazky jak leasingového
nájemce z leasingových smluv, tak závazky dlužníka z úvěrové smlouvy. To, že
účastníci nezamýšleli žádný jiný právní účinek, než změnu způsobu zániku
závazku k placení leasingových splátek, vyplývá z části dohody označené jako
3/, v níž její účastníci potvrdili, že „po úplném uhrazení závazků E. a.s. vůči
K. J. …. provede … předání leasingového předmětu do majetku Č. a.s.“ Že nejde o
dohodu o převzetí plnění podle § 534 ObčZ, vyplývá též z toho, že žalovaná měla
nadále plnit svůj ručitelský závazek vůči K. b., a.s.
Z vlastního obsahu předmětné dohody z 25. 3. 1996, úmyslu jejích účastníků i
okolností jejího uzavření nelze rovněž dovodit, že by její účastníci zamýšleli
vzájemně započítávat své pohledávky, a proto nemohlo dojít k uzavření dohody v
tomto smyslu, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Navíc v době uzavření dohody
neměla žalovaná vůči úpadkyni žádnou pohledávku, kterou by mohla započíst; tato
pohledávka vznikala vždy až poté, kdy žalovaná plnila vůči bance svůj
ručitelský závazek.
Pokud bylo mezi účastníky dohodnuto, že za plnění závazků žalované
vyplývajících z uzavřených leasingových smluv se považují její platby K. b.,
a.s., na úvěr zajištěný ručitelským závazkem žalované, šlo o dohodu ve smyslu
ustanovení § 572 odst. 2 ObčZ, podle které závazek žalované z leasingových
smluv se ruší (aniž by vznikl nový závazek). Tato dohoda byla ovšem učiněna s
odkládací podmínkou, že ke zrušení závazku žalované z leasingových smluv dojde
v okamžiku, kdy žalovaná jakožto ručitelka na základě výzvy K. b., a.s., uhradí
splátky úvěru poskytnutého úpadkyni, a to vždy v rozsahu této úhrady. Tím, že
odvolací soud dospěl k jinému závěru, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení věci odvolací soud pak již
neposuzoval, zda zaplacení částky 7 787 000 Kč K. b., a.s., žalovanou dne 6. 9.
1996 lze považovat za plnění ručitelského závazku vzhledem k ustanovení § 27
odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném k tomuto datu.
Neopodstatněná je však námitka žalované, že ke vzniku ručitelského závazku
žalované nemohlo dojít z důvodu, že ručitelské prohlášení učinila žalovaná dne
1. 9. 1993, smlouva o úvěru však byla uzavřena až dne 18. 10. 1993. Podle
ustanovení § 304 odst. 2 ObchZ lze totiž ručením zajistit i závazek, který
vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Soud prvního stupně navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve výroku svého rozsudku uložil žalované,
aby zaplatila žalobci žalovanou částku s úrokem ve výši uvedené v tomto výroku,
ač se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení. Odvolací soud pak tím, že
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž tuto vadu odstranil, zatížil
řízení stejnou vadou.
Nejvyšší soud poté přistoupil k posouzení zbývající části dovolání, kterou
dovolatelka napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou byla potvrzena
její povinnost uhradit dosud nezaplacené splátky sjednané v dohodách o
poskytnutých službách. Z dovolání však nevyplývá, že by dovolatelka vznesla
nějaké námitky proti této části rozsudku odvolacího soudu a zpochybňovala jeho
správnost, a protože dovolací soud je podle § 242 odst. 2 o. s. ř. zásadně
vázán rozsahem dovolacích návrhů, nelze než uzavřít, že v této části nemá
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Dovolání je proto v této
části nepřípustné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se
nároků z leasingových smluv z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu v této části zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení.
Ve zbývající části dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c ) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. května 2007
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu