32 Odo 543/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc.
v právní věci žalobkyně S. f. H. spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti
žalovaným 1) JUDr. J. S. a 2) JUDr. I. S., o zaplacení částky 337.035,90 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C
15/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. března 2002, č. j. 21 Co 51/2002-132, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 4 ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 47 C 15/2000-106, ve
vyhovujícím výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost
zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 159.848,90 Kč s 12 % úrokem z
částky 60.934,50 Kč od 16. června 1999 do zaplacení, z částky 80.531,20 Kč od
13. srpna 1999 do zaplacení a s 10 % úrokem z částky 6.485,- Kč od 23. prosince
1999 do zaplacení. Ve zbývajících výrocích, tj. v zamítavém výroku ohledně
částky 177.187,- Kč s 12 % úrokem z částky 133.375,70 Kč od 16. června 1999 do
zaplacení a ohledně 12 % úroku z částky 55.709,50 Kč za dobu od 13. srpna 1999
do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně dospěl ve svém v pořadí druhém rozsudku (původní rozsudek
ze dne 22. srpna 2000, č. j. 47 C 15/2000-56, byl usnesením odvolacího soudu ze
dne 8. ledna 2001, č. j. 51 Co 654/2000-74, zrušen a věc tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení) po provedeném dokazování k závěru, že 22. července 1998 byla
mezi účastníky uzavřena písemná smlouva o dílo podle ustanovení § 536 a násl.
obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že součástí smlouvy byl úplný a závazný
rozpočet, soud vyloučil možnost postupu v intencích ustanovení § 547 odst. 2,
odst. 3 obchodního zákoníku, podle něhož se lze domáhat zvýšení ceny v
případech, že cena byla sjednána podle rozpočtu, který nezaručuje úplnost a
závaznost. Žalobkyně tak mohla za dílo dle uvedené smlouvy požadovat pouze cenu
sjednanou, když v řízení nebylo prokázáno, že by došlo v písemné formě ke změně
této smlouvy. Žalobkyni tak vzniklo právo požadovat po žalovaných „část ceny
díla“ za práce podle smlouvy vykonané, k jejichž zaplacení je fakturami vyzvala.
Z faktury č. 19/99 pak soud prvního stupně považoval za oprávněně žalovanou
položku - vnější omítka – účtovanou částkou 108.269,60 Kč, s tím, že od této
částky samotná žalobkyně odečetla 41.755,- Kč (v tomto rozsahu byla žaloba
vzata již dříve zpět). Za vnější omítku tak žalobkyně požadovala 66.514,60 Kč +
DPH, tj. celkem 69.840,30 Kč. Pokud jde o fakturu č. 27/99 shledal soud prvního
stupně za oprávněně účtovanou částku 80.531,20 Kč za svislé konstrukce (příčky
z cihel), montáž lešení, ostatní konstrukce, izolace proti vodě, konstrukce
truhlářské (skládací stropní schodiště), nátěry a komunikace - betonovou
zámkovou dlažbu. V případě faktury č. 48/99 byla oprávněně účtovaná částka
18.383,20 Kč za spárování komínu, montáž tepelné izolace ORSIL, dodávku
střešního okna VELUX, elektroinstalace a ústřední topení. Od součtů výše
uvedených položek dále samotná žalobkyně v jednotlivých fakturách provedla
odečet přeplatků a odpočtů v celkové výši 8.905,80 Kč a žaloba tak byla
shledána důvodnou co do částky 159.848,90 Kč.
Dále soud prvního stupně zdůraznil, že předmětem sporu mezi účastníky nebylo,
zda výše uvedené práce byly skutečně pracemi uvedenými v rozpočtu a zda byly
podle rozpočtu účtovány, když šlo o práce rozpočtem předvídané a v souladu s
rozpočtem vyúčtované.
Obranu žalovaných, spočívající v uplatnění pohledávky za žalobkyní z titulu
smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla, soud prvního stupně nepovažoval
za důvodnou, když sice připustil, že žalobkyně dílo ve stanoveném termínu
nedokončila a „je v prodlení“, nicméně podle smlouvy uzavřené mezi účastníky
při nedodržení termínu plateb faktur se „posunuje“ termín pro dokončení díla o
stejný časový úsek, přičemž žalovaní „v prodlení se zaplacením faktur“ jsou.
Proto žalovaným nárok na smluvní pokutu vůči žalobkyni nevznikl.
Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu zamítl, když dospěl k
závěru, že nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení je promlčen a
žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření jí tvrzené, v ústní formě uzavřené,
nové smlouvy o dílo.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí (jeho části, kterou byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku) zejména uvedl, že se soud prvního
stupně správně zabýval nároky ze žalovaných faktur, neboť se jedná o řízení,
kde nemůže překročit návrhy účastníků a nezabýval se otázkou dokončení
díla a případných nároků z dokončení smluvního vztahu mezi účastníky,
protože před soudem prvního stupně žádné skutečnosti v tomto směru
nebyly žádným z účastníků uvedeny, ani nevyšly najevo. Tyto otázky, včetně
tvrzení, že některé částky, které byly předmětem „inkriminovaných faktur“, již
byly zčásti zahrnuty do faktur předchozích, uplatnili žalovaní teprve v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se tak těmito
skutečnostmi nezabýval, protože nebyly způsobilými odvolacími důvody ve smyslu
ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud se nezabýval ani námitkami uplatněnými v odvolacím řízení, že se
jedná o dílo nedokončené a není proto důvod k placení jeho ceny. Předmětem
žaloby byly totiž celkem tři faktury, přičemž ve smlouvě o dílo uzavřené 22.
července 1998 bylo dohodnuto, že cenu díla uhradí objednatel (rozuměj žalovaní)
formou zálohových faktur za práce vykonané v měsíci předcházejícím, tj. způsob
úhrady ceny díla byl mezi účastníky dohodnut nezávisle na dokončení díla. V
této souvislosti odvolací soud akcentoval, že žádný z účastníků řízení před
soudem prvního stupně ani netvrdil, že by došlo „nějakým způsobem“ k ukončení
vztahu účastníků založeného smlouvou o dílo, a teprve v odvolání bylo zmíněno,
že k tomuto došlo zřejmě konkludentně, když v červnu 1999 začala na domě
žalovaných pracovat jiná firma. Ani tato tvrzená skutečnost pak sama o sobě
nemá za následek ukončení závazkového vztahu ze smlouvy o dílo a jiná
skutečnost, s níž by zákon spojoval zánik nebo ukončení takového vztahu ani
tvrzena žádným z účastníků nebyla. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o
povinnosti žalovaných zaplatit „tu cenu prací“, které byly vykonány podle
smlouvy o dílo, když tato povinnost odpovídala uzavřené smlouvě. Ztotožnil se
rovněž se závěrem soudu prvního stupně, který nezapočetl na tuto pohledávku
žalobkyně částku, kterou z důvodu smluvní pokuty požadovali žalovaní, když jim
právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo, neboť sami nedodrželi termín
plateb faktur.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné
dovolání, a to za použití dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňovali správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem.
Za zcela nesprávný považovali především závěr odvolacího soudu, podle kterého
je úhrada zálohových faktur nezávislá na dokončení díla a v této souvislosti
poukazovali na ustanovení § 548 odst. 1 větu druhou obchodního zákoníku, podle
něhož nárok na cenu vzniká provedením díla. Nesprávným shledali rovněž
závěr odvolacího soudu, že „předmětem sporu jsou pouze nároky ze zažalovaných
faktur, neboť se jedná o řízení, kde nemůže soud překročit návrhy účastníků a
zabývat se otázkou dokončení díla a případných nároků z ukončení
smluvního vztahu“.
Dále dovolatelé akcentovali, že odvolací soud „odmítl řešit otázku smluvní
pokuty“ a „ignoroval“ i otázku přeplatků žalovaných za jiné práce, v odvolání
namítané. V tomto směru se neztotožnili se závěrem odvolacího soudu, že
„zahrnutí některých částek do inkriminovaných faktur, které již byly uhrazeny,
do faktur předchozích, není způsobilým odvolacím důvodem podle ustanovení §
205a o. s. ř., když námitky zpochybňující správnost fakturace a „zahrnutí
prací, které byly provedené nesprávně či vůbec“ byly uplatněny žalovanými od
samotného počátku řízení. Dovolatelé pak setrvali na všech námitkách započtení
a to jednak, pokud jde o přeplatky za jiné práce, popř. nesprávné fakturace, a
„další“ přeplatky, které současně v podaném dovolání konkretizovali.
Správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybňovali rovněž z pohledu řešení
otázky smluvní pokuty, když zdůrazňovali, že dílo nebylo žalobkyní dokončeno
včas (respektive nebylo dokončeno vůbec) a nebylo ani předáno. Vyjadřovali
podiv nad tím, že jejich povinnost „platit“ vzniká (podle názoru soudu)
okamžikem doručení faktury, ale povinnost platit smluvní pokutu až ukončením
smlouvy. Podle názoru dovolatelů se smluvní pokuta váže na vznik prodlení, a
narůstá průběžně, jak prodlení pokračuje, přičemž do prodlení se jako první
dostala žalobkyně, a to bez souvislosti s opožďováním plateb žalovaných.
Jelikož odvolací soud pokládal otázku ukončení smluvního vztahu za
podstatnou a na základě jejího posouzení se odmítl zabývat řadou námitek
započtení (především smluvní pokutou), bylo dle názoru dovolatelů porušeno
ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., když věc bylo možno po právní stránce
posoudit jinak a strany nebyly vyzvány k doplnění rozhodných skutečností a
důkazů.
Proto dovolatelé požadovali, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně „v pravomocné části“ zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není
však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o dílo se
zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k
zaplacení ceny za jeho provedení.
Ustanovení § 546 obchodního zákoníku pak stanoví, že objednatel je povinen
zhotoviteli zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem
stanoveným ve smlouvě. Není-li cena takto dohodnutá nebo určitelná a smlouva je
přesto platná (§ 536 odst. 3), je objednatel povinen zaplatit cenu, která
se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných
obchodních podmínek (odstavec 1). Sjednání a poskytnutí záloh na cenu za dílo
se nedotýká účinků podle § 548 a 549 (odstavec 2).
Podle ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku objednatel je povinen
zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo
tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Pro řešení otázky, zda zaplacení „zálohových“ faktur je závislé na dokončení
díla, a zda důvodnost žalobního požadavku měla být poměřována ustanovením § 548
odst. 1 větou druhou obchodního zákoníku, je rozhodující výklad smlouvy o dílo
uzavřené mezi účastníky 22. července 1998 (dále též jen „smlouva“).
Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů byla ve smlouvě stanovena cena
dohodou ve výši 2,750.640,- Kč včetně DPH, a to s odkazem na rozpočet, který je
nedílnou součástí této smlouvy (srov. bod IV.). V bodě V. nazvaném „platební
podmínky“ bylo dále ujednáno, že cenu za zhotovení díla uhradí objednatel
(rozuměj žalovaní) formou zálohových faktur, vždy do patnáctého dne v měsíci,
za práce vykonané v měsíci předcházejícím. Zálohové faktury budou opatřeny
přílohou, kde bude upřesněn rozsah provedených prací v souladu s rozpočtem
stavebního objektu. „Předpokládaná fakturace: říjen 1998 - 592.640,- Kč,
listopad - 450.000,- Kč, prosinec 400.000,-, leden 1999 - 550.000,- Kč, únor -
400.000,- Kč a březen 1999 - 366.000,- Kč“.
Vycházeje ze shora uvedených skutkových zjištění, jejichž správnost nebyla
dovoláním zpochybněna, dovolací soud dospívá k závěru, že účastníci si sjednali
podmínky a dobu placení ceny díla odchylně od ustanovení § 548 odst. 1 věty
druhé obchodního zákoníku, přičemž úhradu zálohových faktur nevázali na
provedení díla, nýbrž předpokládali placení záloh ve vazbě na práce vykonané v
předcházejícím měsíci. Jelikož podmínky pro úhradu zálohových faktur,
předvídané smlouvou o dílo, byly splněny (srov. sdělení žalovaných, že
nezpochybňují provedení fakturovaných prací žalobkyní - č.l. 46), shledává soud
závěr odvolacího soudu, podle něhož nebyla úhrada zálohových faktur závislá na
dokončení díla, správným.
Na tomto závěru není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že podle
stanovisek obou účastníků nebylo dílo dokončeno a předáno, když předmětem
řízení je zaplacení „zálohových faktur“, a nikoli úhrada nároků, jejichž
vznik by byl vázán na provedení díla.
Dalším argumentem, za použití kterého dovolatelé zpochybňovali správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem, bylo řešení otázky smluvní pokuty.
Soud prvního stupně nepovažoval obranu žalovaných, která spočívala v uplatnění
pohledávky za žalobkyní z titulu smluvní pokuty za prodlení s dokončením díla,
za důvodnou. Připustil sice, že žalobkyně dílo ve stanoveném termínu
nedokončila a „je v prodlení“, nicméně vzhledem k prodlení žalovaných se
zaplacením faktur a dohodě účastníků, že při nedodržení termínu plateb
faktur se termín pro dokončení díla „posunuje“ o stejný časový úsek, uzavřel,
že žalovaným nárok na smluvní pokutu nevznikl. Odvolací soud pak svůj závěr, že
soud prvního stupně správně nezapočetl na pohledávku žalobkyně částku, kterou z
důvodu smluvní pokuty požadovali žalovaní, vybudoval na tom, že žalovaným právo
na smluvní pokutu nevzniklo, neboť sami nedodržovali termíny plateb faktur.
Jelikož dovolatelé shora uvedený závěr odvolacího soudu nezpochybnili a
dovolací námitky směřovali k závěru jinému, totiž, že povinnost platit smluvní
pokutu vzniká až ukončením smlouvy, který ovšem odvolací soud nevyslovil a na
němž své rozhodnutí nezaložil, nemohl dovolací soud, jsa vázán uplatněným
dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením, zmíněný závěr odvolacího soudu
přezkoumat.
Přestože dovolatelé rozsudek odvolacího soudu výslovně napadají pouze za
pomoci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
další dovolací námitky, podle kterých odvolací soud ignoroval otázku přeplatků
žalovaných, odmítl řešit otázku smluvní pokuty a porušil ustanovení § 118a
odst. 2 o. s. ř., nutno podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat,
že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř., skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudů, vyloučení soudce
(přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž
spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1;
e) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního
stupně.
Ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 omezení podle odstavce 1 neplatí (odstavec
2).
Ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř. dále stanoví, že při zjišťování
skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které
byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.
Podle ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. ustanovení § 92, § 97 a § 98
pro odvolací řízení neplatí.
Jak je zřejmé z obsahu spisu, námitky, podle kterých žalobkyně
do „inkriminovaných faktur“ zahrnula některé částky, které již
byly obsaženy ve fakturách předchozích, a že za „jiné práce“ žalovaní žalobkyni
zaplatili více, v důsledku čehož žalobkyni vznikly přeplatky, uplatnili
žalovaní teprve v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l.
118-123). Jelikož žalovaným bylo poskytnuto soudem prvního stupně řádné poučení
podle ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. (srov. protokol o jednání konaném 6.
listopadu 2001 - č. l. 100-102), odvolací soud v souladu s ustanovením § 213
odst. 3 o. s. ř. ke skutečnostem uplatněným žalovanými v rozporu s ustanovením
§ 205a o. s. ř. nepřihlížel. Posuzovat důvodnost námitek započtení (rozuměj
námitek uplatněných až v odvolání) pak odvolacímu soudu zapovídá ustanovení §
216 odst. 1 o. s. ř.
Opodstatněnou není ani námitka dovolatelů, že odvolací soud „odmítl
řešit otázku smluvní pokuty“, když z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i
soudu prvního stupně je nepochybné, že oba soudy se zmíněnou otázkou zabývaly a
dospěly k závěru, že žalovaným vůči žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty
nevznikl.
Akceptovat pak nelze ani poslední námitku dovolatelů poukazující na
porušení ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., podle které odvolací soud
„pokládal“ otázku ukončení smluvního vztahu účastníků „za velice podstatnou“ a
na základě jejího posouzení se odmítl zabývat řadou námitek započtení -
především smluvní pokutou. Dovolací soud již výše uzavřel, že soudy obou stupňů
otázku vzniku nároku žalovaných na smluvní pokutu řešily, a že námitkami
započtení uplatněnými až v odvolacím řízení se odvolací soud zabývat nemohl.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů
správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a vady řízení, k
nimž dovolací soud přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §
243 odst. 3 větu druhou o. s. ř.) se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud v intencích
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty
první o. s. ř. nerozhodoval, když v řízení bude dále, v rozsahu, v němž byl
jeho rozsudek zrušen, pokračovat soud prvního stupně, tj. dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. Miroslav Gallus, v.r.
předseda senátu