32 Odo 554/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobců a) P. R., zastoupeného, advokátem, a b) Ing. T.
B., proti žalovanému K. K., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 102
400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň -
město pod sp. zn. 19 C 171/97, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125, takto:
I. Dovolání se v části směřující proti výroku II rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125 odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. září 2002 č. j. 13 Co
819/2001-125 se ve výroku I, kterým bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s
příslušenstvím další částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do
zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k
dalšímu řízení.
III. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze
dne 18. dubna 2001 č. j. 19 C 171/97-102 se zastavuje.
návrh na zaplacení částky 102 400 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobci uzavřeli s
žalovaným dne 6. 1. 1995 smlouvu o nájmu nebytových prostor v domě žalobců za
účelem provozu řeznického obchodu a přípravny zboží žalovaným. Jednalo se o
řeznický obchod v přízemí, přípravnu zboží v přízemí, kancelář, toaletu, dílnu
v suterénu a dvě chladírny v suterénu. Nájemné bylo sjednáno v částce 20 000 Kč
čtvrtletně. Žalobci se domáhali úhrady nájemného za II., III. a IV. čtvrtletí
roku 1996 a I. a II. čtvrtletí roku 1997, dále úhrady nákladů spojených s
užíváním předmětných prostor ve výši 2 400 Kč (odvoz odpadků, vodné apod.) v
roce 1995, celkem tedy 102 400 Kč. Poté, co soud prvního stupně posoudil
uvedenou smlouvu jako absolutně neplatnou pro nedostatek předběžného souhlasu
příslušného orgánu státní správy, překvalifikovali žalobci svůj nárok na
bezdůvodné obohacení. Žalovaný užíval předmětné nebytové prostory až do 15. 8.
1996, kdy mu nebylo rozhodnutím Městské hygienické stanice v P. s ohledem na
stavebně technický stav těchto nebytových prostor povoleno jejich užívání.
Žalovanému se tak dostalo bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor
o výměře 56,1 m2 (přípravna pro provoz) a 27,5 m2 (prodejní
plocha) za dobu od 1. 1. 1996 do 15. 8. 1996. Výši
bezdůvodného obohacení určil soud prvního stupně v souladu s § 451 a násl.
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) z obvyklého nájemného v daném čase a
lokalitě, které podle zprávy Magistrátu města
P. pro K. t. v P., kde se objekt nacházel,
činilo 2 250 Kč za 1 m2 ročně u prodejní plochy a částku
1 500 Kč za 1 m2 ročně u ostatních ploch. Roční nájemné se tak pohybovalo ve
výši 146 025 Kč, za dobu užívání pak činilo 79 097 Kč. Tuto částku soud prvního
stupně snížil o prokázané investice žalovaného do nebytových prostor ve
výši 25 080 Kč.
K odvolání žalobce a) a žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
dne 3. září 2002 č. j. 13 Co 819/2001-125
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci kromě již pravomocně přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím další
částku 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7. 1997 do zaplacení, co do
částky 25 080 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrdil
právní závěr soudu prvního stupně ohledně vzniku bezdůvodného obohacení na
straně žalovaného z titulu užívání nebytových prostor žalobce, nesouhlasil však
s výší v místě a čase obvyklého nájemného, jak bylo stanoveno soudem prvního
stupně, a také s obdobím, za které bylo bezdůvodné obohacení uloženo uhradit.
Podle odvolacího soudu je nesprávný závěr, že pokud bylo dohodnuto nájemné
menší než obvyklé, je možno získat bezdůvodné obohacení vyšší; v daném případě
je proto nutno vycházet ze sjednané částky 864 Kč za 1 m2 ploch
ročně. Ohledně doby užívání vyšel odvolací soud ze skutečnosti,
že žalovaný doložil, že provedl úhradu nájemného za první čtvrtletí roku 1996
ve sjednané výši 20 000 Kč a že byl předložen protokol o předání nebytových
prostor žalobcům ze dne 30. 6. 1997. Bezdůvodné obohacení tedy žalovanému
vzniklo za dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997. Při
výpočtu výše bezdůvodného obohacení vyšel odvolací soud z toho, že předmětem
řízení byla částka 102 400 Kč a předmětem odvolacího řízení nebyla částka 14
267 Kč s příslušenstvím. Po odečtení této částky a částky 25 080 Kč za
oboustranně uznané investice žalovaného do nemovitosti, do jejíž výše byla
žaloba zamítnuta, zbývá žalovanému k úhradě 63 053 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný
dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud podstatně změnil
rozsudek soudu prvního stupně. Dovolatel poukázal na § 237 odst. 3 o. s. ř.,
neboť podle jeho názoru oba soudy věc rozhodly rozporu s hmotným právem a je
proto dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. Dovolatel uvedl stejně jako ve svém odvolání, že nebylo podle jeho názoru
přihlédnuto k tomu, že žalovaný od počátku nevyužíval a vzhledem k přísným
hygienickým předpisům v jeho oboru podnikání ani využívat nemohl dílnu a dvě
chladírny v suterénu, takže mu v této části nemohlo vzniknout bezdůvodné
obohacení. Dovolatel ve skutečnosti užíval pouze prodejní plochu o rozloze 27,5
m2, u které činilo průměrné nájemné v dané lokalitě a v daném čase 2 250 Kč za
1 m2 plochy ročně, a ostatní prostory o celkové rozloze 28,7 m2 s obvyklým
nájemným 1 500 Kč za 1 m2 ročně, takže nájemné by činilo 104 925 Kč ročně.
Pokud má být žalobcům přiznáno bezdůvodné obohacení, je tak možno učinit za
období od 1. dubna 1996 do 15. srpna 1996, tj. za 4,5 měsíce, což činí 39 347
Kč. Pokud se od této částky odečtou prokazatelné investice ve výši 25 080 Kč,
zůstává k zaplacení 14 267 Kč. Dovolatel poukázal na to, že všichni účastníci
až do doby rozhodování soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu v roce 1998
považovali tuto smlouvu za platnou, a proto byl v protokole o předání
nebytových prostor žalobcům specifikován „předmět nájmu“ podle této nájemní
smlouvy. Žalovaný proto v souladu s touto později „zneplatněnou“ smlouvou
předal zpět žalobcům „předmět nájmu“ tak, jak byl v původní nájemní smlouvě
specifikován. Navíc tento protokol nese datum až 30. 6.
1996 (zřejmě správně 30. 6. 1997), neboť žalobci neposkytovali potřebnou
součinnost ani aktivitu ohledně uvedených prostor, což zavinily probíhající
spory mezi žalobci samými. Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.,
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Při posouzení toho, zda je
rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, ale
jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností se přitom nemyslí
např. rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností
účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje
práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. V zhledem k tomu, že na
rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, který ve výroku pod bodem I uložil
žalovanému povinnost zaplatit oběma žalobcům částku 54 017 Kč, odvolací soud ve
výroku pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci kromě již přiznané částky 14 267 Kč s příslušenstvím
další částku ve výši 63 053 Kč s 21% úrokem z prodlení od 1. 7.
1997 do zaplacení, aniž nespecifikoval, kterému z obou
žalobců je žalovaný povinen zaplatit stanovenou částku a tento závěr nelze
dovodit ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, je měnícím celý výrok
rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. Dovolání žalovaného v rozsahu, ve kterém
směřuje proti výroku odvolacího soudu pod bodem I, je proto přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Podle § 240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy
dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen
ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně
vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích
právech - v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též
jako tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
Dovolání je tedy v daném případě v rozsahu, v němž odvolací soud obsahově
potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 25 080 Kč s
příslušenstvím (výrok rozsudku odvolacího soudu pod bodem II), subjektivně
nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v této části podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným
prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z
uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně
napadnout nelze.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle
ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní
řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání
proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání”
proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 104
odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj.
že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud podle § 242 odst.1 o. s.
ř. vázán, a to i z hlediska jeho obsahového vymezení v dovolání.
V rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, však Nejvyšší soud nejprve z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zjistil, že
řízení takovou vadou trpí. Ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř.
stanoví náležitosti rozsudku, mezi něž patří vlastní výrok rozsudku, jímž je
podle § 155 odst. 1 věty první o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé. Výrok
rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po
stránce materiální (srov. § 261a o. s. ř.). Soud je přitom povinen vyčerpat
celou projednávanou věc a musí také dbát na to, aby výrok
rozsudku odpovídal žalobnímu petitu. Podle § 261a odst. 1 o. s. ř. lze výkon
rozhodnutí nařídit jen tehdy, obsahuje-li rozhodnutí označení oprávněné a
povinné osoby, vymezení rozsahu a obsahu povinností, k jejichž splnění byl
výkon rozhodnutí navržen, a určení lhůty ke splnění
povinnosti. V posuzované věci však výrok rozsudku odvolacího soudu postrádá
přesné označení oprávněné osoby, resp. oprávněných osob, když v řízení, jehož
účastníky jsou dva žalobci, označuje jako oprávněnou osobu pouze „žalobce“ a
nelze ani z odůvodnění rozsudku dovodit, o kterého žalobce se jedná, přičemž
rozsudek současně neobsahuje výrok ohledně práv zbývajícího žalobce. Napadené
rozhodnutí odvolacího soudu je tedy vzhledem k uvedené vadě nepřezkoumatelné
pro jeho nesrozumitelnost.
Odvolací soud navíc zatížil řízení i další vadou, neboť nerozhodl o celém
rozsahu odvoláními dotčeného příslušenství pohledávky (nerozhodl o úrocích z
prodlení z částky 63 053 Kč za dobu od 16. 8. 1996 do 30. 6. 1997).
Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
správný. Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. v rozsahu přípustného dovolání zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I když Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém je dovolání
přípustné, zrušil pro vady řízení, považuje za potřebné vyjádřit se k
dovolacímu důvodu uplatněnému žalovaným.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jej na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolatel nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu, podle něhož získal
podle § 451 a násl. ObčZ bezdůvodné obohacení spočívající v
užívání nebytových prostor na základě neplatné nájemní
smlouvy. Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje ve výši
tohoto bezdůvodného obohacení vycházející podle jeho názoru z nesprávného
určení doby a rozsahu užívání předmětných nebytových prostor. Dovolatel
především namítá, že nebytové prostory v suterénu objektu nikdy neužíval,
takže mu v rozsahu jejich výměry nemohlo vzniknout
bezdůvodné obohacení. Dále namítá, že do doby
užívání nebytových prostor bez právního důvodu lze započíst pouze
období od 1. 4. 1996 do 15. 8. 1996, neboť poté nemohl
prostory užívat pro své podnikání v důsledku rozhodnutí Městské hygienické
stanice v P.
Odvolací soud při zjišťování výše bezdůvodného obohacení vyšel z předávacího
protokolu ze dne 1. února 1995, kterým dovolatel potvrdil a v řízení
nezpochybnil, že převzal všechny nebytové prostory, které byly předmětem
neplatné nájemní smlouvy, tedy včetně sklepních prostor a klíčů od vstupů do
těchto prostor. Ohledně ukončení užívání takto převzatých nebytových prostor
vzal odvolací soud za prokázané, že k jejich předání žalobcům došlo dne 30.
června 1997 na základě písemného oboustranně podepsaného předávacího protokolu.
Pokud tedy odvolací soud věc dovodil, že s ohledem na uhrazené nájemné za první
čtvrtletí roku 1996 vzniklo dovolateli bezdůvodné obohacení užíváním všech
nebytových prostor, které převzal, a to v době od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1997,
považuje tento závěr Nejvyšší soud za správný, neboť skutečnost, že Městská
hygienická stanice v P. rozhodla o nezpůsobilosti
předmětných prostor k užívání pro účely podnikání žalovaného,
nemá za důsledek, že od této doby nevzniklo žalovanému
bezdůvodné obohacení, pokud tyto prostory žalobcům nevrátil. Dovolatel měl po
celou uvedenou dobu možnost užívat předmětné prostory. Bezdůvodné obohacení by
žalovanému nevzniklo pouze v případě, že by žalobci žalovanému v užívání těchto
prostor bránili, resp. pokud by bezdůvodně odmítali předmětné prostory převzít
zpět.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2004
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu